30 Cdo 1944/2016-93
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobkyně I. F., zastoupené JUDr. Patrikem Petríkem, advokátem se sídlem v
Praze 3, Hradecká 2526/3, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 247 000 Kč
s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C
167/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
11. 11. 2015, č. j. 13 Co 353/2015-81, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015, č. j. 13 Co 353/2015-81,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 5. 2015, č. j. 10 C
167/2013-51, se zrušují v rozsahu, v jakém jimi bylo rozhodnuto o nároku
žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy v částce 63 750 Kč s příslušenstvím a v
navazujících nákladových výrocích, a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu
soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 247 000 Kč s příslušenstvím
(původně se žalobkyně před změnou žaloby domáhala částky 183 250 Kč s
příslušenstvím) jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla
vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené
délce řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 19/96.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
26. 5. 2015, č. j. 10 C 167/2013-51, zamítl žalobu na zaplacení částky 247 000
Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku výrokem
I rozsudek soudu prvního stupně co do částky 183 250 Kč s příslušenstvím zrušil
a řízení v tomto rozsahu zastavil, ohledně částky 63 750 Kč s příslušenstvím a
ve výroku o nákladech řízení rozsudek potvrdil. Výrokem II rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Soud prvního stupně dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Československá obchodní banka, a. s., vystupující jakožto žalobkyně v řízení
vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 19/96 (dále jen „ČSOB, a. s.“), podala dne 17. 1. 1996 žalobu proti žalovaným 1) 3 PLUS INTERNATIONAL,
spol. s r. o., 2) Ch., 3) F., a 4) B. o zaplacení 2 343 845,15 Kč s
příslušenstvím z důvodu nesplácení úvěru ve výši 3 450 000 Kč poskytnutého
žalované 1). ČSOB, a. s. od smlouvy o úvěru odstoupila a požádala dlužníka a
ručitele o jednorázové zaplacení nesplacené části úvěru. Dne 24. 9. 1999 byl
soudu doručen její návrh na přistoupení dalších účastníků do řízení na straně
žalovaných, mimo jiné i nynější žalobkyně F. (jakožto jedné z ručitelek za
úvěr). Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 12. 2003 připustil vstup
dalších účastníků do řízení, a ve vztahu k žalované 1) řízení zastavil
(usnesení ve vztahu k F. nabylo právní moci dne 28. 1. 2004). Rozsudkem ze dne
31. 5. 2006, č. j. 41 Cm 19/96-117, Městský soud v Praze žalovaným 2) a 3)
uložil povinnost zaplatit ČSOB, a. s. společně a nerozdílně 2 343 263,15 Kč s
příslušenstvím a náklady řízení. Žaloba proti F. (a dalším dvěma žalovaným)
byla zamítnuta (výrok týkající se F. nabyl právní moci dne 24. 8. 2006). Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2008 bylo opraveno záhlaví
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2006 (usnesení nabylo právní
moci dne 6. 5. 2008). Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 2. 2009 opět
opravil záhlaví rozsudku ze dne 31. 5. 2006 a záhlaví usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 13. 11. 2006 (usnesení nabylo právní moci dne 26. 1. 2010). Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2012, č. j. 9 Cmo 356/2011-290,
byl rozsudek Městského soudu v Praze k podanému odvolání žalovaného 3) částečně
potvrzen a částečně změněn (rozsudek nabyl právní moci dne 17. 7. 2012). Žalovaný 3) podal taktéž dovolání k Nejvyššímu soudu, který usnesením ze dne 6. 2. 2013 odložil vykonatelnost rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2012, a to do právní moci rozhodnutí o dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne
19. 11. 2014 dovolání žalovaného 3) odmítl (usnesení nabylo právní moci dne 15. 12. 2014). Nynější žalobkyně F. vyzvala dne 5. 11. 2012 v rámci předběžného
projednání nároku nynější žalovanou Ministerstvo spravedlnosti k zaplacení
zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč za nepřiměřenou délku
řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 19/96. Žalovaná ve
svém stanovisku ze dne 11. 6. 2013 dospěla k závěru, že v uvedeném řízení došlo
k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení a že
odpovídající výše zadostiučinění v penězích by měla činit 63 750 Kč s tím, že
tato částka bude zaslána poštovní poukázkou k rukám žalobkyně na její adresu,
pokud nebude ve lhůtě deseti dnů sděleno číslo bankovního účtu. Žalobkyně dne
17. 7. 2013 uplatnila u soudu svůj nárok ve výši 183 250 Kč s příslušenstvím. Žalovaná posléze dopisem ze dne 26. 7. 2013 žalobkyni sdělila, že závěr učiněný
ve stanovisku ze dne 11. 6.
2013 o možnosti poskytnout jí zadostiučinění za
nemajetkovou újmu byl mylný, neboť je její nárok promlčen; za tento omyl se
žalovaná omluvila. Podáním ze dne 15. 10. 2013 žalobkyně původně podanou žalobu
„rozšířila“ právě o částku 63 750 Kč s příslušenstvím. Dále k námitce žalované
uvedla, že stanovisko ze dne 11. 6. 2013 splňuje požadavky § 110 odst. 1 zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), a je možné jej
považovat za uznání práva, kdy platí, že bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno
co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; k
promlčení práva žalobkyně na poskytnutí zadostiučinění minimálně ve výši uznané
tímto stanoviskem žalované s ohledem na neuplynutí nové desetileté promlčecí
lhůty tak nemohlo dojít. Vznesenou námitku promlčení ze strany žalované
považuje žalobkyně za výkon práva, jenž je v rozporu s dobrými mravy.
5. Soud prvního stupně, aniž se mohl zabývat věcnou stránkou sporu,
žalobu v celém rozsahu zamítl, a to s ohledem na promlčení nároku žalobkyně.
Soud prvního stupně uvedl, že předmětné řízení ve vztahu k žalobkyni pravomocně
skončilo dne 24. 8. 2006, respektive dne 26. 1. 2010 (nabytím právní moci
opravného usnesení). Od následujícího dne začala běžet promlčecí doba ve smyslu
§ 101 obč. zák., neboť se žalobkyně nejpozději tímto dnem dozvěděla o vzniku
nemajetkové újmy i o tom, kdo za ni odpovídá. Šestiměsíční promlčecí doba podle
§ 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), dále jen „OdpŠk“, uplynula dne 26. 7. 2010 (§ 122 odst. 2 obč.
zák.), přičemž žalobkyně svůj nárok předběžně u žalované uplatnila dne 5. 11.
2012, a to po uplynutí promlčecí lhůty, nemohlo proto dojít ke stavení jejího
běhu podle § 35 OdpŠk. Žalobkyně svůj nárok u soudu uplatnila dne 17. 7. 2013,
tedy též po uplynutí promlčecí lhůty. K námitce žalobkyně, že žalovanou
vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, neboť to byla právě
žalovaná, která prostřednictvím vadného postupu Městského soudu v Praze
způsobila, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, soud prvního stupně konstatoval,
že taková námitka obecně v rozporu s dobrými mravy není. Žalobkyně dále uvedla,
že stanovisko žalované ze dne 11. 6. 2013 splňuje požadavky uvedené v § 110
odst. 1 obč. zák., aby jej bylo možné považovat za uznání práva. K promlčení
jejího práva na zadostiučinění minimálně ve výši uznané tímto stanoviskem s
ohledem na neuplynutí nové desetileté promlčecí lhůty nedošlo. Soud prvního
stupně v případě této námitky dospěl k závěru, že stanovisko žalované ze dne
11. 6. 2013 vypracované v rámci tzv. předběžného projednání nároku žalobkyně
podle § 14 a 15 OdpŠk, obsahující závěr, že v řízení vedeném u Městského soudu
v Praze pod sp. zn. 41 Cm 19/96 došlo k nesprávnému úřednímu postupu
spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, proto by odpovídající výše
zadostiučinění v penězích měla činit 63 750 Kč, není pravomocným rozhodnutím
státního orgánu (§ 110 odst. 1 obč. zák.), a ani písemným uznáním dluhu (§ 558
obč. zák.). Dané stanovisko není rozhodnutím, které nabývá právní moci, je
pouze neformálním dopisem adresovaným poškozenému, proti kterému není přípustný
opravný prostředek. Uznání dluhu ve smyslu § 558 obč. zák. zakládá
vyvratitelnou právní domněnku existence dluhu v době uznání. Uznání dluhu jako
jednostranný právní úkon dlužníka adresovaný věřiteli lze učinit až poté, co
dluh vznikl. Pohledávka žalobkyni za žalovanou však v době vydání stanoviska
žalovanou ze dne 11. 6. 2013 dosud nevznikla, proto žalovaná ani nemohla svůj
dluh uznat. Soud v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. není navíc vázán právním
názorem žalované obsaženým v jejím stanovisku o tom, zda došlo k nesprávnému
úřednímu postupu, popřípadě jaká forma zadostiučinění má být přiznána. Právní
posouzení znaku „přiměřenosti“ uvedeného v § 13 odst. 1 OdpŠk je výlučně věcí
soudu, a proto musí být z jeho rozhodnutí patrné, jakými úvahami dospěl k
závěru, že se jedná o délku řízení vzhledem ke konkrétním okolnostem případu
nepřiměřenou. Až na základě pravomocného rozhodnutí soudu, kterým je žalované
uložena povinnost zaplatit poškozenému zadostiučinění za nemajetkovou újmu,
vzniká poškozenému pohledávka za žalovanou. Soud se tak neztotožnil s názorem
žalobkyně, že žalovaná vůči ní dluh co do částky 63 750 Kč uznala a že nárok v
této části není promlčen s ohledem na desetiletou promlčecí dobu ve smyslu §
110 odst. 1 obč. zák.
6. Odvolací soud ve smyslu § 222a občanského soudního řádu rozsudek
soudu prvního stupně ohledně částky 183 250 Kč s příslušenstvím zrušil a řízení
zastavil, neboť za odvolacího řízení došlo k částečnému zpětvzetí žaloby; dále
tak přezkoumal napadený rozsudek i řízení předcházející ohledně částky 63 750
Kč s příslušenstvím. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně
v otázce promlčení. Předmětné řízení bylo ve vztahu k žalobkyni skončeno po
nabytí právní moci opravného usnesení dne 26. 1. 2010. S ohledem na § 32 odst.
3 OdpŠk uplynula šestiměsíční subjektivní promlčecí doba dne 26. 7. 2010.
Žalobkyně svůj nárok u žalované uplatnila až dne 5. 11. 2012. Námitka promlčení
vznesená žalovanou je proto důvodná a žalobkyni nelze podle § 100 odst. 1 obč.
zák. promlčené právo přiznat. Skutečnost, že řízení dále běželo pouze ve vztahu
k dalším účastníkům řízení (manželu žalobkyně), nemá na posouzení námitky
promlčení žádný vliv. Námitku promlčení vznesenou žalovanou nelze považovat za
rozpornou s dobrými mravy, neboť žalovaná neovlivňovala žalobkyni v uplatnění
jejího nároku. To, že v odpovědi na předběžné projednání nároku žalovaná
nejdříve reagovala tak, že žalobkyni vyplatí částku 63 750 Kč, kterou následně
nevyplatila, nemůže mít na promlčení nároku žádný vliv. Nejedná se ani o uznání
pohledávky co do důvodu a výše podle § 558 obč. zák., a ani o uznání práva
podle § 110 obč. zák. Jde pouze o reakci na předběžné uplatnění nároku
žalobkyní (stanovisko), kdy žalovaná omylem přehlédla, že odvolání proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2006 podal pouze žalovaný 3),
zatímco účast žalobkyně v řízení zamítnutím žaloby proti její osobě skončila
(žalovaná měla za to, že řízení ve vztahu k žalobkyni stále trvá, až posléze
zjistila, že je její nárok promlčen; žalobkyni proto sdělila, že jí z důvodu
promlčení žádná částka vyplacena nebude). Nejenom že se nejedná o úkon, ze
kterého by bylo možné seznat písemné uznání dluhu co do důvodu a výše, chybí
ještě další předpoklad, že k uznání dluhu lze přihlížet jen tehdy, věděl-li
ten, kdo dluh uznal o jeho promlčení. Nemůže jít ani o promlčení práva
přiznaného či uznaného podle § 110 obč. zák., kde platí desetiletá promlčecí
doba, neboť právo nebylo přiznáno rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu.
Stanovisko k předběžnému projednání nároku není autoritativním rozhodnutím
státního orgánu. Nemůže být ani písemným uznáním práva, neboť takový úkon ze
stanoviska seznatelný není, a to ze stejných důvodů, které uvedl odvolací soud
k otázce uznání dluhu. Ve zbytku odvolací soud odkázal na závěry soudu prvního
stupně. Vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3
obč. zák. Žalobkyně má právnické vzdělání, musela vědět, kdy předmětné řízení
ve vztahu k její osobě skončilo. Žalované nelze přičítat k tíži, že zákonnou
námitku promlčení uplatnila, a to i přes původně částečně kladné stanovisko.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve výroku I ohledně
částky 63 750 Kč s příslušenstvím, a uplatnila následující dovolací důvody.
8. Odvolací soud pochybil, pokud stanovisko žalované ze dne 11. 6. 2013,
kterým žalovaná uznala, že v předmětné věci došlo k nesprávnému úřednímu
postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, a zároveň žalobkyni přiznala
nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 63 750 Kč, nepovažoval za
uznání práva ve smyslu § 110 odst. 1 obč. zák. a na přiznaný nárok neaplikoval
novou desetiletou promlčecí lhůtu. Podle názoru žalobkyně stanovisko žalované
ze dne 11. 6. 2013 splňuje všechny zákonné náležitosti, aby je bylo možné
považovat za uznání práva (jedná se o jednostranný úkon ze strany žalované,
učiněný v písemné formě a adresovaný žalobkyni, ze kterého vyplývá, že žalovaná
žalobkyni přiznává nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu
vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu v daném řízení z původní výše
127 500 Kč na základě žalovanou uvedených důvodů snížený na 63 750 Kč a tento
nárok jí ve stanovené lhůtě i poukáže). K promlčení jejího práva na poskytnutí
zadostiučinění ve výši vyplývající z uvedeného stanoviska (ohledně částky 63
750 Kč) tak s ohledem na neuplynutí nové desetileté promlčecí lhůty (založené
uznáním práva ze strany žalované) nedošlo. Odvolací soud se tak při řešení této
otázky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo
4182/2011, a v rámci uvedené judikatury taktéž od rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 27. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 133/2005.
9. Žalobkyně se dále domnívá, že odvolací soud postupoval rovněž v
rozporu s judikaturou dovolacího soudu, když nerozlišoval mezi uznáním práva
podle § 110 obč. zák. a uznáním dluhu podle § 558 obč. zák. a s nimi spojenými
důsledky. Odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 4182/2011, a v rámci
uvedené judikatury taktéž od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp.
zn. 33 Odo 133/2005.
10. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením
§ 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Dovolání je přípustné pro posouzení otázky (srov. odst. 8 a 9
odůvodnění), zda stanovisko žalované ze dne 11. 6. 2013 vydané v rámci
předběžného projednání nároku je platným uznáním práva (§ 110 odst. 1 obč.
zák.) s účinky zakládajícími běh nové desetileté promlčecí doby ve smyslu § 110
odst. 1 obč. zák. Výše uvedenou otázku odvolací soud posoudil v rozporu s
judikaturou soudu dovolacího.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
16. Dovolání je důvodné.
17. Podle § 14 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu
uvedeného v § 6 (odst. 1). Byl-li nárok uplatněn u úřadu, který není příslušný,
postoupí tento úřad žádost poškozeného příslušnému úřadu. Účinky předběžného
uplatnění jsou v tomto případě zachovány (odst. 2). Uplatnění nároku na náhradu
škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu
škody u soudu (odst. 3).
18. Podle § 15 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba
nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku (odst. 1). Domáhat se
náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne
uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen (odst. 2).
19. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle
tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé
nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní
skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková
újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §
22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od
skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.
20. Podle § 35 odst. 1 OdpŠk promlčecí doba neběží ode dne uplatnění
nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po
dobu 6 měsíců.
21. Podle § 26 OdpŠk pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy
upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.
22. V daném případě ve vztahu k žalobkyni skončilo předmětné řízení dne
26. 1. 2010, kdy nabylo právní moci opravné usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 18. 2. 2009. Šestiměsíční promlčecí doba podle § 32 odst. 3 věty druhé
OdpŠk tak uplynula dne 26. 7. 2010, žalobkyně však předběžně svůj nárok proti
státu uplatnila až dne 5. 11. 2012 (u soudu svůj nárok uplatnila dne 17. 7.
2013). S ohledem na promlčecí dobu uvedenou v § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk tak
byl nárok žalobkyně promlčen (k tomu srov. i § 35, § 14 a § 15 OdpŠk), jak
soudy nižších stupňů správně dovodily.
23. Nejvyšší soud se však dále zabýval otázkou, zda se v posuzovaném
případě nárok žalobkyně promlčuje v desetileté promlčecí době podle § 110 odst.
1 obč. zák., přičemž posouzení správnosti tohoto závěru závisí na
prejudiciálním vyřešení otázky, zda žalovaná uznala právo (§ 110 odst. 1 obč.
zák.) s účinky předpokládanými v § 110 odst. 1 obč. zák.
24. Podle § 110 obč. zák. bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím
soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle
rozhodnutí plněno. Bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše,
promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznání
uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty (odst. 1).
Stejná promlčecí doba platí i pro jednotlivé splátky, na něž bylo plnění v
rozhodnutí nebo v uznání práva rozloženo; promlčecí doba u jednotlivých splátek
počíná ode dne jejich splatnosti. Stane-li se nesplněním některé ze splátek
splatným celý dluh (§ 565 obč. zák.), počne běžet desetiletá promlčecí doba od
splatnosti nesplněné splátky (odst. 2). Úroky a opětující se plnění se
promlčují ve třech letech; jde-li však o práva pravomocně přiznaná nebo písemně
uznaná, platí tato promlčecí doba, jen pokud jde o úroky a opětující se plnění,
jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí nebo po uznání (odst. 3).
25. Podle § 558 obč. zák. uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh
určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U
promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek jen věděl-li ten, kdo
dluh uznal, o jeho promlčení.
26. V ustanovení § 110 obč. zák. je upraven institut přetržení
(přerušení) promlčecí doby. O prvý případ přetržení promlčení (který je upraven
v § 110 odst. 1 věty první obč. zák.) jde tam, kde právo bylo přiznáno
pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu [srov. Švestka, J., Spáčil,
J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I, II. Komentář (online).
2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 615–620]. O druhý případ přetržení
promlčení (který je upraven v § 110 odst. 1 věty druhé obč. zák.) pak jde tam,
kde bylo dlužníkem uznáno právo, o jehož promlčení jde, co do důvodu i výše. K
tomu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 133/2005,
uvedl, že s písemným uznáním práva co do důvodu a výše je spojen institut
přetržení promlčecí doby, který je upraven v § 110 odst. 1 obč. zák. Platné
uznání práva z hlediska běhu a délky promlčecí doby zakládá běh nové promlčecí
doby v důsledku jejího přetržení (přerušení). Namísto doposud uběhlé promlčecí
doby počíná běžet nová desetiletá promlčecí doba ode dne, kdy k uznání práva
došlo, respektive od uplynutí lhůty k plnění, je-li v uznávacím prohlášení
uvedena. Uznání práva je jednostranný, adresovaný, hmotněprávní úkon dlužníka,
který ke své platnosti kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony
(§ 34 a násl. obč. zák.) musí splňovat náležitosti předepsané v § 110 odst. 1
větě druhé obč. zák. Uznání práva musí být především učiněno v písemné formě (§
40 odst. 1 obč. zák.) a musí se týkat jak jeho důvodu, tak jeho výše. Zároveň
musí splňovat požadavky určitosti a srozumitelnosti (§ 37 odst. 1 obč. zák.).
Protože uznání práva je právním úkonem, pro který je pod sankcí neplatnosti
stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle uznat právo co do
důvodu a výše dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Nestačí, že dlužníku,
který jednostranný právní úkon učinil, případně věřiteli, jemuž byl uvedený
úkon adresován, byly důvod a výše uznaného práva jasné, nejsou-li poznatelné z
obsahu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a
takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u
třetích osob.
27. Institut uznání dluhu podle § 558 obč. zák., který byl s účinností
od 1. 1. 1992 vtělen do občanského zákoníku jeho novelou provedenou zákonem č.
509/1991 Sb., je samostatným zajišťovacím institutem. Zajišťovací funkci plní
tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době jeho uznání. Tím se ve
sporu posiluje procesní pozice věřitele, neboť v něm nemusí dokazovat vznik
dluhu, ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Je naopak na dlužníkovi,
který namítá, že dluh nevznikl, že byl splněn nebo zanikl jinak, aby to
prokázal. Uznáním dluhu tedy přechází důkazní břemeno z věřitele na dlužníka. K
platnému uznání dluhu podle § 558 obč. zák. je kromě obecných náležitostí (§ 34
a násl. obč. zák.) třeba, aby tento jednostranný právní úkon dlužník učinil
písemnou formou, vyjádřil v něm příslib zaplacení dluhu a uvedl důvod a jeho
výši, tedy uznal dluh co do důvodu a výše. Z uvedeného logicky vyplývá, že
splněním předpokladů uvedených v § 558 obč. zák. dochází jednak k založení
vyvratitelné právní domněnky trvání dluhu a jednak jsou s ním spojeny i právní
účinky přetržení promlčecí doby ve smyslu § 110 odst. 2 věty druhé obč. zák.
Pokud písemný projev vůle dlužníka obsahuje uznání dluhu co do důvodu i výše a
absentuje v něm výslovný příslib zaplacení dluhu, je důsledkem tohoto úkonu
pouze přetržení promlčecí doby podle § 110 odst. 2 věty druhé obč. zák. a
vyvratitelná právní domněnka trvání dluhu ve smyslu § 558 obč. zák. nevznikne.
Jinými slovy řečeno, ke kvalifikovanému uznání práva podle § 110 odst. 2 obč.
zák. s dopadem na běh a délku promlčecí doby není vyžadováno na rozdíl od
uznání dluhu podle § 558 obč. zák. vyjádření příslibu zaplatit dluh dlužníkem.
Věřitelovo právo na zaplacení dluhu se pak sice promlčuje v desetileté
promlčecí době, avšak v případném soudním řízení jej stíhá důkazní povinnost
prokázat existenci a výši dluhu. Pro závěr, že uznání práva podle § 110 odst. 1
věty druhé obč. zák. není totožné s institutem uznání dluhu podle § 558 obč.
zák., nasvědčují i odlišné právní důsledky spojené s uznáním promlčeného práva.
Zatímco uznání promlčeného práva z hlediska účinků spojovaných s § 110 odst. 1
obč. zák. není vázáno na vědomost dlužníka o tom, že uznal právo promlčené,
úprava obsažená v § 558 obč. zák. pro vznik domněnky trvání dluhu vyžaduje, aby
ten, kdo uznal promlčený dluh, o promlčení věděl. Pokud dlužník o promlčení
nevěděl, uznání dluhu právní následek v podobě této domněnky nemá (i tak však
dojde k založení běhu nové promlčecí doby podle § 110 odst. 1 obč. zák.) –
srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 1039/2004, a
obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo
948/2008, nebo ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 4182/2011.
28. Z ustanovení § 110 odst. 1 věty první obč. zák., které je použitelné
i v poměrech zákona č. 82/1998 Sb. [srov. Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za
škodu při výkonu veřejné moci. Komentář (online). 4. vydání. Praha: C. H. Beck,
2017, s. 221–258 a s. 374–399], vyplývá, že mají-li nastat účinky předpokládané
v tomto ustanovení, je nutné, aby bylo právo přiznáno pravomocným rozhodnutím
soudu nebo jiného orgánu. Nejvyšší soud se v rámci své judikatury již zabýval
povahou stanoviska vydávaného žalovanou a dospěl přitom k závěru, že předběžné
projednání nároku na náhradu škody u příslušného ústředního orgánu má
neformální povahu, nejsou pro ně stanoveny žádné procesní postupy a
nepředpokládá se ani, že by tento orgán vydával nějaké rozhodnutí (buď
požadavku vyhoví a uplatněnou částku zaplatí, nebo tak neučiní; nesdělí-li
poškozenému své odmítavé stanovisko, zakládá mu uplynutí šestiměsíční lhůty
možnost obrátit se na soud) – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.
4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3021/2014. Nejvyšší soud rovněž uvedl, že předběžné
projednání nároku u příslušného orgánu slouží pouze k formulaci vůle státu
ohledně možného odškodnění před zahájením soudního řízení. Sdělení příslušného
orgánu poškozenému, že jím uplatněný nárok bude (zcela nebo zčásti) či nebude
uspokojen, není správním rozhodnutím, ale svou povahou odpovídá
občanskoprávnímu úkonu (respektive právnímu jednání) státu jednajícího
příslušným správním orgánem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4.
2016, sp. zn. 30 Cdo 258/2015, uveřejněný pod číslem 89/2017 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 2250/16). S
přihlédnutím k řečenému tak stanovisko žalované ze dne 11. 6. 2013 nesplňuje
náležitosti stanovené zákonem pro uznání práva podle § 110 odst. 1 věty první
obč. zák., neboť není svou povahou rozhodnutím (nabývajícím právní moci).
29. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že stanovisko žalované ze dne
11. 6. 2013 vydané v rámci předběžného projednání nároku je platným uznáním
práva dlužníkem ve smyslu § 110 odst. 1 věty druhé obč. zák., neboť z
jednoznačně formulovaných údajů v textu stanoviska vyplývá uznávací projev vůle
žalované. Uvedené stanovisko totiž obsahuje výslovné uvedení důvodu uznaného
práva vylíčením, jakého nároku se týká (zadostiučinění za nemajetkovou újmu
způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení
vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 19/96 ), jakož i přesné
uvedení výše zadostiučinění, které se žalovaná zavazuje uspokojit v částce 63
750 Kč. Se stanoviskem žalované tak lze spojovat účinky přetržení (přerušení)
původní promlčecí doby a počátek běhu nové desetileté promlčecí doby podle §
110 odst. 1 věty druhé obč. zák. (na uvedeném nemůže ničeho změnit ani
skutečnost, že žalovaná uznala právo již promlčené, neboť uznání práva co do
důvodu a výše podle § 110 odst. 1 věty druhé obč. zák. nevyžaduje jako jednu z
náležitostí vědomost dlužníka o tom, že uznal právo již promlčené – srov. výše
uvedené). Ve stanovisku žalované ze dne 11. 6. 2013 (tedy v písemném uznání
práva) nebyla lhůta k plnění uvedena (uvedení lhůty není náležitostí uznání), v
takovém případě pak počíná podle konstantní soudní praxe běžet promlčecí doba
ohledně uznaného práva od toho dne, kdy k uznání došlo, respektive od
následujícího dne, tedy ode dne kdy bylo písemné uznání dluhu, respektive
závazku, vyhotoveno [k tomu srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák,
M., a kol. Občanský zákoník I, II. Komentář (online). 2. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2009, s. 615–620]. Dnem 11. 6. 2013, kdy žalovaná uznala písemně právo co
do důvodu a výše právo žalobkyně na zadostiučinění v částce 63 750 Kč tedy
došlo k přetržení původní promlčecí doby a k počátku běhu nové desetileté
promlčecí doby. Za situace, kdy žaloba byla podána u soudu dne 17. 7. 2013, tak
k promlčení nároku žalobkyně v rozsahu částky 63 750 Kč podle § 32 odst. 3
OdpŠk nemohlo dojít.
30. Nejvyšší soud k argumentaci soudů připomíná, že nemajetková újma
poškozeného, jenž se cítí dotčen nepřiměřenou délkou řízení, spočívá v
udržování v pocitu nejistoty a obavy ohledně výsledku řízení, a to po
nepřiměřeně dlouhou dobu. Náhrada nemateriální újmy má tedy sloužit ke
kompenzaci tohoto stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně
dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Žalobkyně se tak o
nemajetkové újmě dozvěděla nejpozději k okamžiku skončení posuzovaného řízení
(srov. výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1529/2011). V době
uznání práva žalovanou právo žalobkyně již existovalo; k uznání práva ze strany
žalované tak došlo až po jeho vzniku.
31. Závěry soudů nižších stupňů, že stanovisko žalované ze dne 11. 6.
2013 není platným uznáním práva s právními účinky předpokládanými v § 110 odst.
1 věty druhé obč. zák. a nárok žalobkyně na zadostiučinění za nemajetkovou újmu
je tak promlčen, jsou v rozporu s judikaturou soudu dovolacího a tudíž
nesprávné.
VI. Závěr
32. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v rozsahu, v jakém jím
bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy v částce 63 750
Kč s příslušenstvím, a zrušil i navazující výrok o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují ve
stejném rozsahu i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle
ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. v tomtéž rozsahu i rozsudek soudu prvního
stupně, včetně navazujícícho nákladového výroku a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
33. V dalším řízení soudy vezmou na vědomí, že stanoviskem ze dne 11. 6.
2013 žalovaná uznala písemně právo žalobkyně v částce 63 750 Kč co do důvodu i
výše ve smyslu § 110 odst. 1 věty druhé obč. zák., přičemž od tohoto data došlo
k přetržení promlčecí doby a k počátku běhu nové desetileté promlčecí doby;
nárok žalobkyně na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v rozsahu částky 63 750
Kč, jež žalobkyně uplatnila u soudu dne 17. 7. 2013, tak není promlčený. Soudy
s ohledem na výše uvedené dále posoudí, zda v předmětném řízení nedošlo k
nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení (§ 13
odst. 1 věta třetí OdpŠk) a v případě kladného závěru zváží i formu či výši
přiměřeného zadostiučinění.
34. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozsudku vyslovenými.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu