30 Cdo 2004/2020-130
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně K. H., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Lubomírem Švábem, advokátem se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. 2/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu majetkové a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 198/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, č. j. 58 Co 406/2019-82, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podanou žalobou se žalobkyně domáhala peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou utrpěla jako nezletilá, vzniklou v důsledku nepřiměřené délky dědického řízení vedeného u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 35 D 1420/2011 a nezákonným postupem a rozhodnutím soudu, v jejichž důsledku bylo vůči ní vedeno exekuční řízení, byla ohrožena na svých právech a omezena v běžné činnosti a životě. Za to žádala odškodnění částkami 115 003 Kč a 200 000 Kč. Dále žalobkyně požadovala náhradu škody v podobě nákladů řízení jí vynaložených v dědickém řízení ve výši 31 360 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 4. 2019, č. j. 19 C 198/2018-55, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 69 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 21. 9. 2018 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit 277 363 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této
částky ve výši 8,05 % ročně od 21. 9. 2018 do zaplacení (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku I o věci samé mění tak, že žaloba ohledně částky 32 250 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 21. 9. 2018 do zaplacení se zamítá, jinak se v tomto výroku a v zamítavém výroku II od věci samé potvrzuje (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a řízení odvolacího (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně (dále „dovolatelka“) včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako dílem nepřípustné a dílem vadné.
Dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku, pokud jím odvolací soud částečně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I, není subjektivně přípustné. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li v jeho poměrech rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Dovolání tudíž může podat jen ten účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla soudem uložena povinnost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000). Bylo-li výrokem I napadeného rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto o potvrzení vyhovujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně, je zřejmé, že žádná újma na procesních právech žalobkyně tímto výrokem způsobena nebyla.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 238 odst. 1 o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenstvím pohledávky se přitom nepřihlíží [písm. c)], proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [písm. h)].
Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec
2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3). Především jako přípustné nemůže být shledáno dovolání v části týkající se řešení otázky vzniku škody v podobě nákladů řízení vynaložených v posuzovaném dědickém řízení ve výši 31 360 Kč, neboť napadeným zamítavým výrokem bylo rozhodnuto o částce (nároku) nepřevyšující 50 000 Kč a dovolání v této části je tak objektivně nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] Rovněž tak v části, ve které dovolání směřuje proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, není toto dovolání objektivně přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Ve vztahu k napadenému potvrzujícímu výroku co do zamítnutí zbývající části nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, jakož i nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným postupem a rozhodnutím soudu nutno předeslat, že požadavku řádného vymezení důvodů dovolání a předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. neodpovídá, pokud dovolatelka toliko obecně uvádí, že „Napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázka, v tomto případě právní posouzení rozsahu nároku z titulu výše zadostiučinění a finančního odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení u osoby nezletilé, je rozhodována soudy rozdílně a zejména i řešená právní otázka má být posouzena jinak a dále otázka míry nejistoty a rozsahu plnění pro nezletilou dědičku nebyla dosud dovolacím soudem řešena (§ 237 o. s. ř.).“ Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uvedeným požadavkům podané dovolání převážně nevyhovuje, když jen velmi obtížně lze identifikovat některé dílčí právní otázky (dále uvedené) a snad i vymezený rozpor se stanoviskem (občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nicméně nemůže založit námitka dovolatelky, že odvolací soud nesprávně určil počátek běhu doby, od které mohla pociťovat zásah do svých základních práv a vznikl tak nárok na náhradu nemajetkové újmy, pokud naznal, že není možné odškodnit tu část řízení, o které dovolatelka nevěděla, a za rozhodné datum pro vznik újmy určil začátek řízení o zmatečnostní žalobě, na základě které bylo rozhodnutí v předcházejícím řízení zrušeno. Odvolací soud se totiž neodchýlil nejen od stanoviska, ale ani od judikatury dovolacího soudu, podle které nemajetková újma z důvodu nepřiměřené délky řízení nevzniká za dobu od zahájení řízení do okamžiku, kdy se účastník dozvěděl o řízení proti němu vedeném, a to ani v případě, že již tehdy bylo řízení nepřiměřeně dlouhé (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010). Nic na tom nemění ani okolnost, že dovolatelka byla po dobu trvání posuzovaného řízení nezletilou, neboť odvolací soud si byl vědom závěru dovolacího soudu, podle kterého nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vzniká také účastníku, který si neuvědomuje průběh řízení v důsledku svého nízkého věku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3466/2015), neboť odvolací soud vyšel z toho, že v předchozím období o probíhajícím řízení nevěděla nejen nezletilá žalobkyně, ale ani její babička, které byla svěřena do péče, ani její dřívější zákonný zástupce (otec). K tomu dovolací soud toliko podotýká, že újmu spočívající v nejistotě o výsledku řízení, kterou nepřiměřená délka řízení zásadně způsobuje (srov. část V. stanoviska R 58/2011), nelze zaměňovat s případnou újmou způsobenou tím, že s účastníkem řízení nebylo řádně jednáno. Přípustnost dovolání nemůže založit ani polemika dovolatelky s určením výše základní částky odškodnění a její modifikací kvůli kritériu významu řízení pro žalobkyni, protože vedle prostého nesouhlasu, který se nadto do značné míry míjí s důvody napadeného rozhodnutí a staví na nepřípustné (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) skutkové polemice, dovolání neobsahuje argumentaci ve smyslu § 237 o. s. ř. K tomu Nejvyšší soud dodává, že dle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), se bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Dle § 31a odst. 2 OdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ovšem již zcela absentuje ve zbývající části částí dovolání týkající se tzv. další nemajetkové újmy či otázky „míry tzv. nejistoty a rozsahu plnění ve vztahu k osobě nezletilé“ a dovolání je tak v této části vadné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 10. 2021
Mgr. Vít Bičák předseda senátu