30 Cdo 2018/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v
právní věci žalobkyně: PUMAS, s. r. o., IČ 26161761, se sídlem Dykova 1156/19,
Praha 10, zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem 5. května
1050/66, Praha 4, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti
se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, o 90.625,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 42/2012, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2014, č. j. 12 Co
463/2013-50, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2014, č. j. 12 Co
463/2013-50, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 5. 2013, č. j.
11 C 42/2012-28, ve výrocích I. a III. se zrušují a věc se vrací Obvodnímu
soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
jakož i ve výroku o náhradě nákladů řízení, a současně rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Takto rozhodl odvolací soud o nároku žalobkyně na přiměřené zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, která ji měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního
postupu v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 33 EXE
2745/2011. Nesprávný úřední postup soudu spočíval v nedodržení lhůty k
rozhodnutí o návrhu na nařízení exekuce podle § 44 odst. 3 zákona č. 120/2001
Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "ex. řád"). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle kterých
soudní exekutorka podáním došlým soudu dne 11. 8. 2011 požádala o pověření k
provedení exekuce, a to na základě návrhu žalobkyně ze dne 2. 8. 2011. Usnesením ze dne 18. 6. 2012, které nabylo právní moci dne 17. 7. 2012, soud
exekuci nařídil. Žalobkyně svůj nárok (ve výši 100.000,- Kč) uplatnila u
žalované, která její žádosti částečně (ve výši 9.375,- Kč) vyhověla (v rozsahu
částečného plnění žalované vzala žalobkyně žalobu částečně zpět a soud prvního
stupně v tomto rozsahu řízení zastavil). Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že v daném
případě jsou splněny zákonné podmínky pro přiznání přiměřeného zadostiučinění
za vzniklou nemajetkovou újmu, neboť Obvodní soud pro Prahu 5 nedodržel
patnáctidenní lhůtu podle § 44 odst. 3 ex. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 k nařízení exekuce. S ohledem na ustanovení § 1, § 5 písm. a) a b), § 13,
§ 22 odst. 1, § 26, § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti /notářský řád/, v platném znění (dále jen „OdpŠk“), závěry uvedené ve
Stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010
(rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na
www.nsoud.cz), a v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS
192/11, uzavřel, že v daném případě došlo k průtahům a že byly splněny podmínky
pro přiznání přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Žalovanou vyplacené zadostiučinění ve výši 9.375,- Kč shledal za postačující a
plně odpovídající daným okolnostem případu. Podle odvolacího soudu bylo na
místě stanovit základní částku ve výši 15.000,- Kč, resp. sníženou o polovinu
na 7.500,- Kč, neboť se jednalo o první rok řízení, čímž jednomu měsíci
odpovídala částka ve výši 625,- Kč. Vzhledem k tomu, že průtah činil deset
měsíců, činila základní částka 6.250,- Kč. Ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk vzal v
úvahu, že exekuční řízení mělo pro žalobkyni standardní význam, nejednalo se o
složité řízení a na straně žalobkyně nebylo shledáno jakékoliv zavinění na
daném průtahu, protože však došlo k podstatnému překročení zákonné lhůty pro
nařízení exekuce, bylo třeba základní částku zvýšit o 50% na výslednou částku
9.375,- Kč. Co do částky 90.625,- Kč s příslušenstvím tedy nebyla žaloba podána
důvodně.
podle dovolatelky napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva,
která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, resp. je
rozhodována rozdílně, a otázky procesního práva, která je rozhodována odlišně.
Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku výpočtu výše
poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za průtahy v řízení zaviněné soudem, když
vyšel pouze z obecně akceptované částky 15.000,- až 20.000,- Kč za každý rok
trvání řízení (průtahů), v prvých dvou letech trvání řízení krácené na
polovinu. Nevypořádal se přitom se skutečností, že předmětem žaloby nebyla
celková (nepřiměřená) délka řízení, ale konkrétní dílčí průtah, a to nedodržení
zákonné patnáctidenní lhůty pro vydání rozhodnutí o nařízení exekuce. Zákonnou
lhůtu přitom soud překročil o 296 dnů, tj. o 1.974 %.
Podle dovolatelky na daný druh průtahů v soudním řízení, kdy je stanovena
zákonná lhůta pro vydání rozhodnutí, nelze aplikovat stanovisko Nejvyššího
soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, v části týkající se výše
přiměřeného zadostiučinění.
Je-li stanovena konkrétní zákonná lhůta pro vydání rozhodnutí, je časový úsek,
o který je tato lhůta překročena, jednoznačným průtahem v řízení, který nelze
započítávat do celkové (třeba i přiměřené) délky řízení jako její přiměřenou
součást. Je proto nesprávný závěr, že i v tomto případě je namístě krátit
základní částku odškodnění za prvé dva roky řízení na polovinu. Nesprávný je i
názor, že za základ je třeba vzít částku 15.000,- až 20.000,- Kč za každý rok
trvání řízení. Tyto částky označil Nejvyšší soud za přiměřené ve vztahu k
celkové nepřiměřené délce řízení, nejsou však bez dalšího aplikovatelné na
situaci překročení zákonné lhůty stanovené pro vydání rozhodnutí.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31.
12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č.
293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř.
Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka hmotného práva,
zda a případně v jaké formě, eventuálně výši, je možno poskytnout přiměřené
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou oprávněnému výlučně v důsledku
překročení zákonné lhůty podle § 44 odst. 3 ex. řádu pro rozhodnutí o návrhu
oprávněného pro nařízení exekuce.
Podle § 44 odst. 1 věty prvé ex. řádu exekutor, kterému došel návrh oprávněného
na nařízení exekuce, požádá exekuční soud nejpozději do 15 dnů ode dne doručení
návrhu o pověření k provedení exekuce (dále jen „pověření“). Podle odst. 3 věty
prvé soud usnesením nařídí exekuci a jejím provedením pověří exekutora do 15
dnů, jestliže jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro nařízení
exekuce, jinak návrh zamítne.
Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním
postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro
provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný
úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v
přiměřené lhůtě.
Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst.
2 se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo
možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
Podle odst. 3 v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním
postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a
třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke
konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti
řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu,
zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d)
postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro
poškozeného.
Podle článku 6 odst. 1 věty prvé Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen "Úmluva") má každý právo na
to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě
projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o
jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního
obvinění proti němu.
V dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu bylo překročení zákonné lhůty
pro rozhodnutí soudu o návrhu oprávněného na nařízení exekuce posuzováno pouze
při hodnocení nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu
způsobenou nepřiměřenou délkou exekučního řízení jako celku (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 162/2010). To však
nevylučuje, aby ve smyslu § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk nebylo hodnoceno i
samostatně.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3271/2012,
konstatoval (při posuzování doby rozhodování odvolacího soudu o odmítnutí
nepřípustného odvolání v insolvenčním řízení), že k nesprávnému úřednímu
postupu podle § 13 odst. 1 věta druhá OdpŠk nemůže dojít, nestanoví-li zákon
konkrétní lhůtu, počítanou podle hodin, dnů, týdnů, měsíců nebo roků, v níž má
být úkon proveden nebo rozhodnutí vydáno. Případné prodlení soudu s vydáním
nemeritorního rozhodnutí je třeba posoudit z hlediska porušení povinnosti
učinit úkon v době zákonem stanovené nebo přiměřené ve smyslu § 13 odst. 1 věta
druhá a třetí OdpŠk, nikoliv z hlediska porušení povinnosti vydat rozhodnutí.
V případě rozhodování soudu o návrhu oprávněného na nařízení exekuce stanovil §
44 odst. 3 věta prvá ex. řádu konkrétní lhůtu, počítanou podle dnů, v níž má
být rozhodnutí vydáno.
Rozhodnutí soudu o nařízení exekuce (nebo zamítnutí návrhu na nařízení exekuce)
je rozhodnutím ve věci samé (meritorním), neboť jím soud rozhoduje o tom, zda
jsou splněny zákonné podmínky pro vymáhání splnění povinnosti uložené povinnému
ve prospěch oprávněného na základě exekučního titulu soudním exekutorem (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61/98, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2862/2004). Současně ale
platí, že v případě rozhodnutí soudu o nařízení exekuce se jeho vydáním, a ani
jeho právní mocí, exekuční řízení nekončí. Jako takové je součástí celého
procesu uplatňování práva u soudu, zahrnujícího nejen navazující řízení
exekuční, ale zpravidla i jemu předcházející řízení nalézací.
Skutečnost, že je rozhodnutí o nařízení soudní exekuce součástí širšího
soudního procesu, nevylučuje, aby nedodržení zákonné lhůty pro jeho vydání bylo
možno posuzovat ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé OdpŠk jako nesprávný úřední
postup. Dojde-li pak k nesprávnému úřednímu postupu, a v jeho důsledku vznikne
oprávněnému konkrétní nemajetková újma, je na místě posoudit i případný nárok
oprávněného na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2
OdpŠk.
Protože se však nejedná o případ, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným
úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk., tj. porušením
povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené době, odvíjející se od práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě chráněného článkem 6 odst. 1 Úmluvy, není
možno aplikovat ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk.
Z týchž důvodů není možno postupovat ani podle stanoviska Nejvyššího soudu ze
dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, neboť to směřuje právě k sjednocení
rozhodování v otázkách, jak posoudit celkovou dobu řízení, v němž mělo dojít k
nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí (či § 22
odst. 1 věty druhé a třetí) OdpŠk v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené
lhůtě, jaká kritéria je nutno vzít v úvahu při posouzení přiměřenosti celkové
doby řízení, jak postupovat při stanovení formy a výše přiměřeného
zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk a jak posuzovat výši
zadostiučinění v řízeních, která ještě nebyla pravomocně skončena.
Za nesprávné je tak nutno považovat nejen převzetí mechanismu výpočtu
přiměřeného zadostiučinění z citovaného stanoviska, ale i automatický závěr o
vzniku nemajetkové újmy. Stejně jako v ostatních případech rozhodování o
přiměřeném zadostiučinění za nemajetkovou újmu, tedy nikoli ve vztahu k
porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, se ani v případě porušení
zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí, kterým se řízení jako celek nekončí,
neuplatní vyvratitelná domněnka vzniku újmy (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2989/2012, či ze dne 18. 12. 2013, sp.
zn. 30 Cdo 193/2013).
Ze shora uvedených důvodů je právní posouzení žalovaného nároku
odvolacím soudem nesprávné, proto postupoval Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1
a 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu, a to včetně navazujícího
výroku o náhradě nákladů řízení, zrušil. Protože se tyto důvody vztahuji i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení je na žalobkyni, aby vylíčila rozhodující skutečnosti o
tom, v čem spočívala jím utrpěná nemajetková újma, v čem je její závažnost, a
uvedla okolnosti, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Přitom je možno
přihlédnout i k specifickým prvkům nemajetkové újmy právnické osoby (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009).
Současně žalobkyně musí označit důkazy k prokázání svých tvrzení (srov. § 79
odst. 1 o. s. ř.). Teprve na základě takto řádně zjištěného skutkového stavu je
možno ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk uzavřít, zda žalobkyni vznikla nemajetková
újma a zda je za ní třeba poskytnout zadostiučinění, v jaké formě, příp. v jaké
výši.
Soud prvního stupně je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. právními názory dovolacího
soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí vázán.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. října 2014
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu