USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Víta Bičáka v právní
věci žalobců a) T. C., narozeného dne XY, a b) G. K., narozené dne XY, oba
bytem XY, zastoupených Mgr. Markétou Chudáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze
5, Matoušova 12, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství, se
sídlem v Praze 1, Těšnov 17, o zaplacení 14 242 683,32 Kč s příslušentstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 131/2018, o dovolání
žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2020, č. j. 35 Co
319/2019-94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
částky 14 242 683,32 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok II). Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok II). Žalobci se v řízení domáhali zaplacení výše uvedené částky jako náhrady škody
vzniklé v souvislosti s rozhodnutím Státního pozemkového úřadu – Krajského
pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu ze dne 27. 1. 2015, č. j. PÚ 4392/92/12
(dále též jen „předmětné rozhodnutí"), jímž úřad (dále též jen „správní orgán“)
rozhodl na základě § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů
(„dále též jen zákon o půdě“) tak, že žalobci jako žadatelé nejsou vlastníky
id. vlastnického podílu 1/6 (každý ze žalobců) nemovitostí pozemku PK parc. č. XY, role o výměře 63 030 m?, pozemku PK parc. č. XY, role o výměře 118 808 m?,
pozemku PK parc. č. XY, role o výměře 26 838 m?, pozemku PK parc. č. XY, role o
výměře 6 883 m? a pozemku PK parc. č. XY, role o výměře 7 309 m?, vše v k.ú. XY, okres XY (dále též jen „předmětné pozemky“), neboť nejsou splněny podmínky
stanovené zákonem o půdě pro to, aby každému z žalobců připadl dotčený
spoluvlastnický podíl na předmětných pozemcích, náležející jiným oprávněným
osobám, včetně M. B.. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Správní orgán předmětným rozhodnutím na základě § 9 odst. 4 zákona o půdě
rozhodl, že žalobci jako žadatelé (oprávněné osoby ve smyslu § 4 zákona o půdě)
nejsou každý jeden z nich vlastníky id. spoluvlastnického podílu 1/6
nemovitostí (tedy ve vztahu k celku id. 2/6) předmětných pozemků. Toto
rozhodnutí nabylo právní moci doručením všem účastníkům řízení podle § 52 odst. 1 správního řádu ve spojení s § 9 odst. 6 zákona o půdě a obsahuje poučení, že
se proti němu nelze odvolat, lze jej však napadnout žalobou ve lhůtě dvou
měsíců od doručení u obvodního soudu, v jehož obvodu nemovitost leží a to podle
§ 247 odst. 1, § 249 odst. 1 a § 250 odst. 2 o. s. ř. Žalobci toto rozhodnutí
uvedenou žalobou napadli, nebylo však o ní ke dni rozhodnutí soudu prvního
stupně v této věci pravomocně rozhodnuto. V průběhu odvolacího řízení žalobci
doplnili, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 29 Co
439/2019, bylo předmětné rozhodnutí potvrzeno. Soud v tomto rozhodnutí uvedl,
že nelze přezkoumávat zákonnost předmětného rozhodnutí jako takového a s
odkazem na § 21 zákona o půdě dovodil, že majetek nelze osobám původně
oprávněným vydat. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně,
dle nějž nemohla vzniknout odpovědnost státu za škodu z nezákonného rozhodnutí,
neboť předmětné rozhodnutí nebylo následně pro nezákonnost změněno nebo
zrušeno.
Podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost odpovídá principu
presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení o odpovědnosti státu
za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném
řízení, nýbrž je zrušujícím nebo měnícím rozhodnutím vázán ve smyslu ustanovení
§ 135 odst. 2 o. s. ř., a nemůže zákonnost rozhodnutí posuzovat ani jako otázku
předběžnou. Nebyla tak splněna základní podmínka vzniku odpovědnosti státu za
škodu dle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Pokud žalobci
poukazovali na nesprávný úřední postup spočívající v tom, že o restitučním
nároku M. B. s nimi nebylo jednáno a o jejich nároku nebylo rozhodnuto v celém
rozsahu, pak ani v tomto směru není možné spatřovat titul pro vznik
odpovědnosti státu ve smyslu výše citovaných ustanovení. Nesprávný úřední
postup představuje porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání
státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou
prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v
obsahu vydaného rozhodnutí. Z tohoto hlediska je za nesprávný postup vedle
nevydání či opožděného vydání rozhodnutí, případně jiné nečinnosti státního
orgánu, třeba považovat zejména jiné vady ve způsobu vedení řízení, to vše
samozřejmě za předpokladu, že poškozenému vznikla škoda (majetková újma
vyjádřitelná v penězích), která je v příčinné souvislosti s uvedeným postupem,
tedy je-li nesprávný postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a
následku. Zvažuje-li orgán státu naplnění podmínek pro vydání rozhodnutí, za
tím účelem shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné
skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání
rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady při zjišťování podkladů a při jejich
posuzování se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí. I v tomto případě se
žalobci tvrzený, případný nesprávný úřední postup projevil v obsahu rozhodnutí
správních orgánů, jimiž bylo rozhodnuto o restitučním nároku žalobců
(rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 7. 2. 2000, zn. PÚ 4392/92, ze dne 9. 8. 2000, zn. PÚ 4392/92/1, ze dne 19. 9. 2000,
zn. PÚ 4392/92/2, ze dne 16. 10. 2000, zn. PÚ 4392/92/3 – dokazování doplněno
dle § 213 odst. 4 o. s. ř.), z nichž vyplývá rozsah, v jakém byl uspokojen
restituční nárok žalobců i skutečnost, že nárok na vydání nemovitosti uplatnily
i další osoby, o nichž bude rozhodnuto samostatně, včetně dětí M. B., a žalobci
měli možnost napadnout tato rozhodnutí opravným prostředkem. To neučinili, a
tedy ani tato rozhodnutí nebyla změněna či zrušena ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk,
byť se právě v jejich obsahu musel projevit žalobci namítaný nesprávný úřední
postup. Nad rámec právě uvedených závěrů odvolací soud doplnil, že s ohledem na
rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, sp. zn.
29 Co 439/2019,
je zřejmé, že na straně žalobců ani nemohla vzniknout škoda, neboť byl-li nárok
jinými restituenty uplatněn, byť neúspěšně, nelze aplikovat § 21 zákona o půdě. Dle uvedeného ustanovení, je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci
uplatní jen některé z nich, vydá se jim věc celá, tj. nárok těm, kteří ho
uplatnili, ,,přirůstá“ jen tehdy, pokud ostatní restituenti svůj nárok
neuplatnili. Za situace, kdy ho uplatnili, byť neúspěšně, jejich nárok ostatním
oprávněným osobám nepřirůstá, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu (nález
ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1550/13). Žalobci zmíněná rozhodnutí
Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha, jimiž bylo rozhodnuto, že
M. B. není vlastníkem pozemků (ze dne 25. 5. 2005, 30. 5. 2005, 21. 6. 2005 a
27. 7. 2005), přitom tuto otázku ve smyslu § 21 zákona o půdě neřeší. I kdyby
tedy nebyl M. B. s uplatněným restitučním nárokem úspěšný, na rozsahu
restitučního nároku žalobců by tato skutečnost neměla vliv, tj. ani případným
nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím jim nemohla vzniknout
škoda. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadli žalobci dovoláním, jehož
přípustnost spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky,
která dosud nebyla dovolacím soudem řešena nebo má být daná otázka dovolacím
soudem vyřešena jinak. Daná otázka spočívá v aplikaci § 21 zákona o půdě. Konstantní judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu se týká situací, kdy se tzv. „přirůstání spoluvlastnických podílů“ aplikuje v případech, kdy je
spoluvlastnictví odvozováno od původního vlastníka a zároveň některá osoba ze
„spoluvlastnické skupiny“ svůj nárok neuplatnila. Dosud však nebyla řešena
otázka vztahující se k situaci, kdy oprávněná osoba svůj nárok uplatnila,
nemovitosti ji byly vydány, ale ukázalo se, že oprávněnou osobou nebyla. Na
daný případ se soudy aplikovaná judikatura vykládající § 21 zákona o půdě
nevztahuje. Jako dovolací důvod dovolatelé uvádějí nesprávné právní posouzení
věci. Namítají, že v dané věci jde o právní posouzení toho, zda škoda vznikla
rozhodnutím či nezákonným úředním postupem. Restituční řízení, ve kterém byly
předmětné pozemky vydána M. B. bylo stiženo mnoha vadami, zejména bylo se
jmenovaným zacházeno jako s osobou oprávněnou, ač bylo prokázáno, že oprávněnou
osobou nebyl. Tyto vady vyústily ve vydání předmětného rozhodnutí, které je
nezákonné. Obvodní soud pro Prahu 9 jako přezkumný orgán v rozsudku ze dne 3.
4. 2019, č. j. 9 C 82/2015-146, uvedl, že v průběhu řízení u pozemkového úřadu
se prokázalo, že nárok M. B. nespadá do působnosti zákona č. 30/1996 Sb., neboť
M. B. měl ke dni 31. 1. 1993 trvalý pobyt na území České republiky. Dále bylo v
řízení prokázáno, že v případě M. B. bylo rozhodnuto o vlastnictví předmětných
nemovitostí, ačkoli jeho restituční nárok zanikl v důsledku marného uplynutí
zákonné lhůty pro jeho uplatnění. To, že Obvodní soud pro Prahu 9 nenašel
způsob, aby právní základ odpovídal výroku rozhodnutí, nemůže být přičítáno k
tíži žalobců. Tím dle žalobců Obvodní soud pro Prahu 9 pochybil, neboť jako
přezkumný orgán měl najít způsob, jak věc rozhodnout, aby zjištěný a právní
základ odpovídal výroku rozhodnutí. Pokud tedy bylo prokázáno, že předmětné
rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem, musí v právním státě existovat
možnost, jak je zrušit, či změnit. Pokud taková možnost není, musí být s
takovým rozhodnutím nakládáno jako s výsledkem nezákonného úředního postupu.
Věc nebyla soudy nižších stupňů řádně posouzena. Žaloba byla zamítnuta jen z
toho důvodu, že předmětné rozhodnutí nebylo zrušeno. Soudy se však v dané věci
měly zabývat tvrzením žalobců, že nezákonnost rozhodnutí byla způsobena tím, že
právní orgán jednal s M. B. jako s oprávněnou osobu, ač s ním jednat neměl.
Předmětné rozhodnutí je již pouze výsledkem takového postupu. Soudy si měly
nezákonnost postupu správního orgánu posoudit jako předběžnou otázku.
Dovolatelé odkazují na komentářovou literaturu zabývající se vztahem
odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí a odpovědnosti státu za nesprávný
úřední postup. V dané věci jde typicky o nezákonný postup, který vyústil v
nezákonné rozhodnutí v tom smyslu, že správní orgán rozhodl o nároku dovolatelů
v době, kdy se již se vznikem škody nedalo nic dělat v rámci zrušení
rozhodnutí. Dále dovolatelé uvádějí námitky k aplikaci § 21 zákona o půdě.
Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje se závěrem
odvolacího soudu ohledně § 21 zákona o půdě. Otázka aplikace § 21 zákona o půdě
však nebyla zásadním důvodem pro zamítnutí žaloby. Tím byla absence nezákonného
rozhodnutí či nesprávného úředního postupu. Žalobci požadovali náhradu škody z
titulu nezákonného rozhodnutí. Sami žalobci uvádějí, že jimi tvrzený nezákonný
postup státu vyústil v předmětné rozhodnutí. K témuž závěru dospěl odvolací
soud. Duplicitní dovozování odpovědnosti státu v případě nezákonného rozhodnutí
také z důvodu nesprávného úředního postupu zákon nepřipouští. Soud rozhodující
o žalobě na náhradu škody proti státu není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad
nezrušeného rozhodnutí se zákonem. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud
dovolání odmítl. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV
a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Odvolací soud postavil své rozhodnutí předně na závěru, že dovolatelé se
domáhají náhrady škody z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou
nezákonným rozhodnutím, a to, aniž by byla splněna podmínka zrušení či změny
tohoto rozhodnutí. Současně dovolateli tvrzený nesprávný úřední postup nalezl
svůj odraz ve vydaných nezrušených rozhodnutích. Podpůrně rozhodnutí postavil
též na závěru, že dovolatelům škoda nevznikla, přičemž odkázal na judikaturu
vztahující se k § 21 zákona o půdě. Dovolatelé přípustnost dovolání vymezují
pouze ve vztahu k druhému z uvedených závěrů. Ve vztahu k prvnímu z uvedených
závěrů dovolatelé přípustnost dovolání nikterak nevymezují. Z obsahu dovolání
však lze dovodit, že dovolatelé napadají též tento závěr odvolacího soudu,
neboť dle jejich názoru měl odvolací soud jejich nárok posoudit ve vztahu k
odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup, přičemž odkazují na komentářovou
literaturu. V tomto ohledu však námitky dovolatelů vycházejí ze zjevného
nepochopení jimi citované literatury, která komentuje ustálenou judikaturu
Nejvyššího soudu. Sami dovolatelé uvádějí, že jimi tvrzený nesprávný úřední postup je takovým
postupem, který vyústil v tvrzené nezákonné rozhodnutí. S tímto názorem
dovolatelů se dovolací soud ztotožňuje. Dovolatelé totiž neuvádějí takový
nesprávný úřední postup, jenž by jim bez ohledu na výsledek řízení přivodil
škodu, ale naopak namítají, že daný postup vedl k vydání správních a soudních
rozhodnutí, na jejichž základě je vlastníkem předmětných pozemků jiná osoba, v
důsledku čehož se dovolatelé vlastnictví předmětných pozemků nemohou domáhat.
Dovolací soud ve své judikatuře týkající se vzájemného vztahu odpovědnosti
státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (§ 13 OdpŠk) a nezákonným
rozhodnutím (§ 7 a § 8 OdpŠk) konstantně uvádí, že ačkoliv není vyloučeno, aby
škoda byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti
rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního
postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno,
bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje
předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí,
hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo
směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se
pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska
odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Jinak řečeno,
odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu nezakládají
vady řízení, jestliže měly za následek nesprávné rozhodnutí (srov. Vojtek, P.,
Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 147; k tomu dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura,
číslo sešitu 1/2000, pod označením SJ 5/2000 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1260/2014, které bylo odmítnuto usnesením
Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2794/2015). V nyní posuzovaném případě tak nebylo možné spojovat vznik škody s nesprávným
úředním postupem, neboť dovolateli tvrzený nesprávný úřední postup nalezl svůj
odraz v obsahu vydaných rozhodnutí, což uvádějí též sami dovolatelé. Dovolatelé
za nesprávný úřední postup označují, že úřady jednaly s jinou osobou jako s
osobou oprávněnou, ač tato osoba oprávněnou nebyla. Otázka aktivní věcné
legitimace je však otázkou meritorní, která jakožto výsledek řízení nalezne
svůj odraz ve vydaném rozhodnutí. Nemůže tak jít o nesprávný úřední postup. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí tento závěr též vysvětlil. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích rovněž opakovaně uvádí, že v souladu se
zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu
za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a
podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto
pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným
orgánem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25
Cdo 1230/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo
2162/2005). Tento závěr je rovněž dlouhodobě potvrzován ustálenou judikaturou
Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 3622/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 541/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1015/10,
nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 3057/13).
Nejvyšší soud se ve své judikatuře již také zabýval otázkou posuzování
zákonnosti rozhodnutí v odškodňovacím řízení, proti nimž již není přípustný
opravný prostředek, a to i v případě, v němž by šlo o rozhodnutí prvostupňové. V rozsudku ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, Nejvyšší soud uvedl:
„Podmínka zakotvená v ustanovení § 8 odst. 1 OdpŠk brání tomu, aby odškodňovací
řízení plnilo funkci, která náleží opravným prostředkům. V souladu se zásadou
vigilantibus iura scripta sunt je na osobě, která se cítí být rozhodnutím
vydaným orgánem veřejné moci dotčena na svých právech, aby se proti takovému
rozhodnutí bránila prostřednictvím opravných prostředků a docílila tak jeho
zrušení. Ani v případě prvostupňových rozhodnutí, proti nimž není přípustný
opravný prostředek, nelze obecně dojít k závěru, že absenci opravného
prostředku by mělo nahradit odškodňovací řízení. Soudní řízení není, až na
výjimky, povinně dvojinstanční. V případě rozhodnutí, u nichž zákonodárce
dospěje k závěru, že jejich přezkum (nebo další přezkum) v opravném řízení není
důvodný, by bylo proti smyslu zákonné úpravy, aby tato rozhodnutí byla
přezkoumávána v řízení odškodňovacím.“
I při využití veškerých prostředků nápravy je nutné připustit, že konečné
rozhodnutí může být objektivně nesprávné. Za těchto okolností však stát za
případnou škodu, způsobenou tímto rozhodnutím, odpovědnost nenese. Ze zákona
nelze nikterak dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím,
které nebylo zrušeno. Neexistuje tedy zákonný podklad pro to, aby byla žalobcům
přiznána náhrada škody v situaci, kdy rozhodnutí, proti nimž (fakticky) brojí,
nebyla zrušena či změněna (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2025/2009). Závěr odvolacího soudu je tudíž v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
soudu, která je též dlouhodobě potvrzována judikaturou Ústavního soudu. Z toho
důvodu Nejvyšší soud neshledává důvod se od této judikatury odchýlit. Ve vztahu
k tomuto závěru odvolacího soudu není dovolání z právě uvedených důvodů
přípustné. Jestliže obstál hlavní důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobců nevyhověl,
nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle
§ 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího
řízení by se nemohlo v poměrech žalobců nijak projevit. Tato skutečnost činí
dovolání i ve zbylém rozsahu (otázka aplikace § 21 zákona o půdě) nepřípustným
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003,
uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení
(srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.