USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce P. V., zastoupeného JUDr. Zuzanou Smítkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce NA Engineering s.r.o., IČO 27371174, se sídlem v Horoušanech, Na Anežce 109, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 26/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 02. 2024, č. j. 72 Co 243/2023-312, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se žalobou domáhal obnovy řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 26/2014. V uvedeném původním řízení žalobce požadoval zaplacení částky 19 481 EUR z titulu náhrady škody, jež mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu v rámci celního řízení, které bylo započato na základě celního prohlášení ze dne 28. 04. 2011, č. 11CZ0962002B8VGU25, u Celního úřadu Šumperk. Předmětem celního řízení byla žádost o propuštění motoru Scarlette SC158 HP do celního režimu „vývoz“, aby žalobce mohl plnit podle kupní smlouvy uzavřené s odběratelem společností AEROMASH a dodat jej do Běloruska.
Žalobce v tomto řízení neuspěl, když odvolací soud svým rozsudkem ze dne 02. 10. 2019, č. j. 72 Co 529/2016-151, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. 08. 2016, č. j. 25 C 26/2014-36, s odůvodněním, že v posuzovaném řízení bylo celními orgány postupováno v přiměřených lhůtách, a proto v tomto řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, jako jedné z podmínek odpovědnosti státu za škodu, přičemž zde absentoval také vztah příčinné souvislosti mezi vytýkaným postupem a
tvrzenou škodou. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 08. 2021, č. j. 30 Cdo 1618/2020-214, odmítl. Proti rozhodnutím soud podal žalobce ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 08. 02. 2022, sp. zn. III. ÚS 3229/21, odmítl.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 26. 04. 2023, č. j. 25 C 26/2014-258, rozhodl, že žaloba na obnovu řízení se
zamítá (výrok I) a o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované 600 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením ze dne 21. 02. 2024, č. j. 72 Co 243/2023-312, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok II). Týmž rozhodnutím zamítl návrh žalobce na přerušení řízení do skončení řízení vedeného před Ústavním soudem České republiky pod sp. zn. I. ÚS 398/24 a sp. zn. I. ÚS 1275/23 (výrok I). O náhradě nákladů řízení odvolací soud rozhodl tak, že žalobce a vedlejší účastník na straně žalobce jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok III).
4. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku II a ve výroku III o nákladech jako výroku akcesorickém včasným dovoláním. Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 01. 01. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť není přípustné.
5. Žalobce se domáhá povolení obnovy výše uvedeného řízení s odůvodněním, že byl v původním řízení diskriminován, neboť mu bezdůvodně nebyl umožněn vývoz zboží zahraničnímu subjektu v Bělorusku, zatímco jiným subjektům byl vývoz charakterově obdobného zboží totožnému zahraničnímu subjektu ve stejné době umožněn. Současně žalobce zdůrazňuje, že údajnou diskriminaci své osoby již v původním řízení „opakovaně“ uváděl jako rozhodnou okolnost, ale soudy v původním řízení ve věci samé tuto skutečnost neprávem „zcela pominuly“ (viz odstavce dovolání č. 8, 25, 45, 49, 56, 61).
6. Dne 15.08.2024, po uplynutí lhůty pro podání dovolání, podal vyjádření vedlejší účastník na straně žalobce. V souladu s dovoláním žalobce je ve vyjádření poukázáno na údajnou diskriminaci jak žalobce, tak vedlejšího účastníka. Shodně se žalobcem vedlejší účastník opakovaně připomíná skartaci části spisu, a i v souvislosti s ní popisuje, v čem spatřuje korupční jednání příslušných úředníků. Dále jsou obsahem vyjádření zejména údajné rozpory napadeného usnesení Městského soudu v Praze se skutečným průběhem jednání dle audiozáznamu, a to z hlediska argumentace žalobce a vedlejšího účastníka. Dovolací soud je však vázán obsahem dovolání a nemůže přezkoumávat údajné vady řízení nebo nesprávnost právního posouzení provedeného odvolacím soudem, které nebyly namítnuty samotným dovolatelem.
7. Uzavřel-li odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí, že návrh žalobce na obnovu nemůže být úspěšný, protože prokázání údajné diskriminace žalobce není způsobilé zvrátit meritorní rozhodnutí v původním řízení (odst. 11 dovoláním napadeného usnesení), je jeho úsudek v souladu s níže uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Z ní totiž plyne, že okolnosti, které žalobce pokládal v řízení, jež má být obnoveno, za podstatné, ale soud je pokládal za nerozhodné a nepřistoupil k jejich prokazování, nemohou být důvodem pro povolení obnovy ani v případě, že by žalobcem údajně uváděné skutečnosti měly být v původním řízení pokládány za relevantní. Smyslem řízení o obnovu podle § 228 a násl. o. s. ř. totiž není náprava případných pochybení při právním posouzení věci, když takovým možným pochybením je i nesprávný výběr okolností, které jsou podstatné pro rozhodnutí ve věci samé; k tomu podle povahy rozhodnutí a povahy namítaného pochybení slouží jiné opravné prostředky – odvolání, dovolání, žaloba pro zmatečnost (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 01. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3502/2009, ze dne 30. 06. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1986/2004, srov. i s nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 07. 2010, sp. zn. III. ÚS 3386/09). Nemožností použít skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy bez své viny v původním řízení [§ 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] je míněna nemožnost provést dokazování v soudním řízení anebo nemožnost označit či předložit tyto skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy účastníkem řízení vůči soudu. Nejde tu o případy neprovedení možného dokazování soudem ohledně těch skutečností, rozhodnutí a důkazů, které byly účastníky řízení označeny, avšak soudem byly pokládány za nerozhodné, a proto k jejich dokazování nebylo přikročeno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 07. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1303/2005, a ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 470/2009). Výhrada žalobce tedy nemůže založit přípustnost dovolání.
8. Neobstojí-li základ argumentace, na níž žalobce vystavěl dovolání, jsou další žalobcem kladené otázky uvedené v dovolání irelevantní. Proto dovolací soud nemohl zaujmout stanovisko k tomu, zda „je nesprávným úředním postupem celního orgánu diskriminace účastníka celního řízení, kdy tomuto bezdůvodně není umožněn vývoz zboží zahraničnímu subjektu, zatímco jiným subjektům je vývoz charakterově obdobného zboží totožnému zahraničnímu subjektu ve stejné době umožněn“, jestli „může soud v rámci řízení o žalobě na obnovu řízení odmítnout nově doložené důkazy o diskriminaci účastníka celního řízení, ač diskriminace byla v rámci řízení ve věci samé namítána v souvislosti s nesprávným úředním postupem celního orgánu, nicméně soud v řízení ve věci samé tento argument zcela opominul“, ani k tomu, zda „lze považovat zpochybnění důkazů, které byly vzneseny v původním řízení, avšak nebyly předmětem posouzení v rámci původního řízení pouze z důvodu jejich neprovedení soudem, za vybočení z limitů žaloby na obnovu řízení“.
9. Jde-li o výhradu žalobce, zda „může soud ve věci věcně a meritorně rozhodovat za stavu, kdy ještě před uplynutím lhůty k podání (prvního) dovolání v původním řízení byly nezákonně skartovány veškeré důkazy, a přes veškeré apely žalobce nebyla provedena řádná rekonstrukce spisu a žádný ze soudních stupňů v rozhodnutí ve věci samé na tuto skutečnost nikdy a nijak nereagoval, a není tudíž zřejmé, na základě čeho soudy po skartování důkazů založených do spisu v nalézacím řízení rozhodují“, i v tomto případě jde o údajný procesní nedostatek, k němuž došlo v původním řízení, a navíc ani nejde o informaci označující skutkové a důkazní novum ve smyslu § 228 odst. 1 o. s. ř. Proto podle již výše zmíněné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nemůže být důvodem pro povolení obnovy. Ani tato právní otázka tedy nezakládá přípustnost dovolání.
10. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, nevznikl dle § 242 odst. 3 o. s. ř. dovolacímu soudu prostor k vyhodnocení údajných vad řízení označených žalobcem, jež mají spočívat v tom, že ve věci rozhodoval soudce, který by dle názoru žalobce měl být z rozhodování věci vyloučen, a to s ohledem na jeho rozhodovací činnost v rámci (původního) řízení ve věci samé.
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 10. 2024
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu