U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce J. S., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem, se sídlem v
Teplicích, 28. října 851/26, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
42, o zaplacení 423 184 Kč, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 17
C 208/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 15. 12. 2016, č. j. 14 Co 365/2016-125, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce (dále též „dovolatel“) se žalobou domáhal zaplacení částky 67 184 Kč
jako náhrady škody a 356 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za „nezákonné
řízení“ vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 35 E 1620/2008 a za
délku tohoto řízení. Předmětné řízení trvalo dle žalobce od 21. 11. 2008 do 15. 9. 2014, tj. 5 let a 298 dní. Původně tak byla žalobou požadována částka 423
184 Kč, která sestávala z několika dílčích nároků. Žalobce vymezil nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím částkou
67 184 Kč, představovanou náklady právního zastoupení žalobce ve vykonávacím
řízení ve výši 54 692 Kč a dále částkou, jež žalobce zaplatil ve vykonávacím
řízení na jeho nákladech oprávněným, ve výši 12 133 Kč. Žalobce vzal v průběhu
řízení část výše uvedeného nároku ve výši 359 Kč zpět s odůvodněním, že šlo o
početní chybu při součtu jednotlivých dílčích nároků. Dále žalobce požadoval náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč, jež mu měla
být způsobena „nezákonností řízení“, kterou žalobce spatřoval v tom, že „řízení
nemělo vůbec proběhnout, když chyběl vykonatelný exekuční titul“, přičemž podle
jeho tvrzení mělo „nezákonné řízení“ pro něho následky v podobě psychických
problémů, beznaděje, nespavosti, kouření, vyšší konzumace alkoholu, zhoršení
zdravotního stavu, zadlužování, ztráty důvěry okolí, zamezení kariérního růstu
v zaměstnání a v odborové organizaci, neshod s partnerkou a problémů v intimním
soužití. Poslední dílčí nárok byl vymezen jako nemajetková újma, jež vznikla délkou
vykonávacího řízení, ve výši 156 000 Kč, přičemž stanoviskem žalované doručeným
žalobci dne 18. 11. 2014 byla žalobci přiznána částka 15 000 Kč jako
zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce
řízení. Okresní soud v Teplicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 2. 2016, č. j. 17 C 208/2014-91, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci
částku 64 265 Kč a částku 44 042 Kč (výrok I), řízení co do částky 359 Kč
zastavil (výrok II), co do zbytku žalobu zamítl (výrok III) a uložil žalobci
povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 3 924,72 Kč (výrok
IV). Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou
účastníků napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I,
pokud jím byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 64 265 Kč
tak, že se žaloba zamítá co do částky 58 178,70 Kč; jinak ho v této části
výroku I potvrdil [výrok I písm. a)], dále ve výroku I, pokud jím byla žalované
uložena povinnost zaplatit žalobci částku 44 042 Kč, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil [výrok I písm. b)], výrok III změnil potud, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobci dalších 37 895,50 Kč; jinak výrok potvrdil v tom
správném znění, že se žaloba zamítá co do dalších 276 622,50 Kč [výrok I písm. c) – ve znění opravného usnesení ze dne 9. 2. 2017, č. j. 14 Co 365/2016-140],
a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
před soudy obou stupňů (výrok II).
Odvolací soud dospěl k závěru, že skutečná škoda, za níž žalovaná žalobci
odpovídá, činí toliko 6 086,30 Kč a je představována náklady vynaloženými
žalobcem na vlastní právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem (za podání
ústavní stížnosti). Pokud jde o žalobcem požadovanou částku ve výši 200 000 Kč, soud prvního stupně
ji posuzoval jako nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným
rozhodnutím, dle odvolacího soudu se však jednalo o nesprávný úřední postup
spočívající v nepřiměřené délce řízení, která se negativně odrazila v osobním a
pracovním životě žalobce, přičemž na existenci nezákonného rozhodnutí v této
souvislosti žalobce poukazoval pouze jako na relevantní příčinu prodloužení
délky řízení. Odvolací soud tak celou žalobcem požadovanou částku 356 000 Kč,
nikoli pouze částku 156 000 Kč, posuzoval jako nárok na náhradu nemajetkové
újmy způsobené mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce
vykonávacího řízení. Ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy se odvolací soud ztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně, že k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v
přiměřené lhůtě ve vykonávacím řízení vedeném u Okresního soudu v Teplicích pod
sp. zn. 35 E 1620/2008 došlo, a žalobci proto jako účastníku tohoto řízení –
povinnému vzniklo právo na přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž zadostiučinění je třeba
poskytnout v penězích, neboť nemajetkovou újmu není možno nahradit jinak a
samotné konstatování porušení práva by se s ohledem na intenzitu tohoto
porušení povinnosti nejevilo jako dostačující. Soud prvního stupně však dle názoru odvolacího soudu pochybil v tom, že
vycházel z délky řízení od počátku vykonávacího řízení. Nikoli podáním návrhu
na nařízení výkonu rozhodnutí, ale teprve doručením tohoto návrhu spolu s
usnesením o nařízení výkonu rozhodnutí se žalobce dozvěděl o tom, že je po něm
formou soudního výkonu rozhodnutí výživné vymáháno, a teprve tímto okamžikem mu
mohla být vedením vykonávacího řízení působena nemajetková újma, od tohoto dne,
tj. 25. 5. 2009, do 15. 9. 2014, kdy nabylo právní moci usnesení Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 8. 2014, č. j. 11 Co 208/2011-129, jímž bylo
změněno usnesení okresního soudu tak, že se návrh na nařízení výkonu rozhodnutí
zamítá, je třeba určit jako období, v němž nesprávným úředním postupem vznikala
žalobci odčiňovaná nemajetková újma, toto období trvalo 5 let, 3 měsíce a 21
dnů. Ve výroku I rozsudku soudu prvního stupně byla žalobci na odškodnění
nemajetkové újmy přiznána částka 44 042 Kč. Odvolací soud rozhodnutí v této
části jako věcně správné potvrdil a v zamítavém výroku III je změnil potud, že
žalované uložil zaplatit žalobci dalších 37 895,50 Kč na náhradě nemajetkové
újmy; jinak zamítavý výrok potvrdil v tom správném znění, že se žaloba zamítá
co do dalších 276 622,50 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadl žalobce, zastoupený
advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do
29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady
odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, pokud směřuje proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním
napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč,
ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a pracovněprávní vztahy; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání ve vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále také v tom, že má být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel namítá, že v části žalobou uplatněných nároků na přiměřené
zadostiučinění za „nezákonné řízení“ a nepřiměřenou délku vykonávacího řízení
nepostupoval odvolací soud podle stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, zejména v tom, že právně nesprávně posoudil nárok
dovolatele na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu
způsobenou „nezákonným řízením“. Při úvaze o poskytnutí přiměřeného
zadostiučinění nepřihlížel odvolací soud k celkové době, po kterou nezákonné
vykonávací řízení trvalo, nesprávně aplikoval tam uvedená kritéria: složitost
řízení, chování poškozeného, postup příslušných orgánů, i význam předmětu
řízení pro poškozeného, a tím způsobil, že výše přiměřeného zadostiučinění za
způsobenou nemajetkovou újmu byla dovolateli přiznána v nižší výši, než by při
správném právním posouzení přiznána být měla. Odvolací soud dle dovolatele rovněž porušil základní zásadu občanského soudního
řízení, a to zásadu projednací, když se vůbec nezabýval žalobou uplatněným
nárokem dovolatele na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v částce 200 000 Kč
za újmu způsobenou nezákonným vykonávacím řízením, které trvalo od 21. 11. 2008
do 15. 9. 2014. V rozsahu, v jakém bylo napadeným rozhodnutím žalobě vyhověno, ať již
potvrzením vyhovujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně či naopak změnou
jeho zamítavého výroku, není dovolání žalobce subjektivně přípustné. Jak totiž
vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, např. z usnesení ze dne 30. 10.
1997,
sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněného v časopise Soudní judikatura 3/1998 pod
číslem 28, oprávnění podat dovolaní (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku,
v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, která je
odstranitelná tím, že dovolací soud takové rozhodnutí zruší. V rozsahu zamítnutí nároku na náhradu škody představované náhradou nákladů
řízení zaplacenou žalobcem v posuzovaném řízení oprávněným v částce 12 133 Kč,
jakož i části nároku na náhradu škody představované vlastními náklady právního
zastoupení (54 692 – 6 086,30 = 48 605,70 Kč) není dovolání přípustné podle §
238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadeným výrokem bylo ve vztahu k oběma
nárokům se samostatným skutkovým základem rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 50 000 Kč. Ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy námitka dovolatele, že odvolací
soud nepřihlížel k celkové době, po kterou „nezákonné“ vykonávací řízení
trvalo, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemůže, neboť při
řešení otázky hmotného práva se odvolací soud neodchýlil od závěrů
vyplývajících z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Účelem náhrady
nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením je kompenzace stavu
nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení
uveden a v níž byl udržován, a tudíž platí, že „nemajetková újma z důvodu
nepřiměřené délky řízení nevzniká za dobu od zahájení řízení do okamžiku, kdy
se účastník dozvěděl o řízení proti němu vedeném, a to ani v případě, že již
tehdy bylo řízení nepřiměřeně dlouhé“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též
dostupná na www.nsoud.cz). Účastníkovi řízení nemůže vzniknout nemajetková újma
způsobená nepřiměřenou délkou řízení v době od jeho zahájení do doby, kdy se o
něm dozvěděl, neboť jestliže osoba považující se za poškozeného si není vědoma
toho, že nějaké řízení, jehož účastníkem je nebo by měla být, se vede, a že
tedy nevyčkává jeho skončení (konečného rozhodnutí), nemůže jí vznikat újma
nemajetkové povahy pramenící z nejistoty ohledně výsledku řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 664/2013). Ve zbývajícím rozsahu je dovolání toliko polemikou s výši soudem přiznaného
zadostiučinění. Řešení otázky, jakou formu či výši přiměřeného zadostiučinění
lze v konkrétním případě považovat za přiměřenou, nemůže založit přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení
formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního
stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při
přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem
podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou
se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na
konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená.
Jinými slovy, dovolací soud posuzuje
v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen
správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění, tedy například to, zdali byly splněny podmínky pro
snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka,
nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené
zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3362/2009). K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Právě uvedené platí i ve vztahu k námitce dovolatele, že se odvolací soud
nezabýval žalobou uplatněným nárokem v částce 200 000 Kč za újmu způsobenou
nezákonným vykonávacím řízením, jestliže kromě poukazu na takovou vadu řízení
dovolatel v této souvislosti nevymezuje žádný dovolací důvod ani předpoklady
přípustnosti dovolání v intencích ustanovení § 237 a § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR
36/2014).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. a
zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího
řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které
nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena
advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada
nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle §
151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.), ve
výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. listopadu 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu