U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vlacha ve věci
žalobce P. R., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 1 500 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 323/2013,
o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2015, č.
j. 25 Co 112/2015-121, takto:
Dovolací řízení se zastavuje.
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil usnesení soudu
prvního stupně ze dne 9. 2. 2015, č. j. 15 C 323/2013-100, jímž soud žalobci
nepřiznal osvobození od soudních poplatků a zamítl návrh žalobce na ustanovení
zástupce pro dovolací řízení (proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 19. 6. 2014, č. j. 25 Co 162/2014-51). Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce žije sám,
pobírá invalidní důchod ve výši 6 583 Kč měsíčně a příspěvek na bydlení 2 828
Kč, vlastní jen obvyklé vybavení domácnosti. Měsíčně za nájemné a místní
poplatky vydává částku 6 200 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že poměry
žalobce, který je poživatelem invalidního důchodu a sociální dávky ve výši
převyšující životní minimum, resp. odpovídající minimální mzdě, nelze považovat
za výjimečně nuzné. Není zřejmé, z jakého důvodu se žalobce nesnaží své příjmy
zvýšit (I. stupeň invalidity odpovídá snížení pracovních schopností maximálně o
49 %). Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že žalobu je možno ve zcela
převažující míře hodnotit jako zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, a to již
jen z výše žalované částky požadované k odškodnění nemajetkové újmy z žalobcem
tvrzených důvodů, kterou soud pokládá (vzhledem k judikatuře v obdobných
věcech) za zcela přemrštěnou. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně
ztotožnil, přičemž dále uvedl, že žalobce je schopen v řízení vystupovat, hájit
a prosazovat svá stanoviska bez podpory ustanoveného zástupce z řad advokátů. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce blanketením dovoláním ze dne 21. 4. 2015. Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 6. 2014, č. j. 30 Cdo 2198/2015-141,
dovolatele vyzval, aby ve lhůtě 10 dnů od doručení usnesení odstranil
nedostatek povinného zastoupení a zvolil si zástupcem advokáta a aby jeho
prostřednictvím podal řádné dovolání. Na výzvu reagoval dovolatel podáním ze
dne 5. 6. 2015, v němž vytkl dovolacímu soudu, že jej nepoučil o možnosti
požádat přímo Nejvyšší soud o ustanovení advokáta a osvobození od soudních
poplatků. Dále namítal, že určená lhůta 10 dnů by měla končit dnem 14. 6. 2015,
přičemž zákonná lhůta 60 dnů končí dnem 21. 6. 2015, neboť napadené rozhodnutí
mu bylo doručeno dne 21. 4. 2015. Upozornil dovolací soud, že pokud podá žádost
dle § 18 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, bude mít tato žádost ve smyslu §
241b odst. 3 věta druhá o. s. ř. totožné účinky jako žádost dle § 30 a § 138 o. s. ř. Dovolatel požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení
zástupce, konkrétně navrhl advokátku JUDr. Blanku Schöblovou, neboť tato
advokátka je dostatečně znalá merita věci a je obeznámena se zdravotním stavem
dovolatele. Dále dovolatel poukázal na řadu rozhodnutí, jimiž mu bylo v otázce
osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce v jiných řízeních
vyhověno. Rovněž obsáhle citoval judikaturu Nejvyššího správního soudu a
Ústavního soudu. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č.
293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Směřuje-li dovolání účastníka, jenž není zastoupen advokátem, ani nemá sám
odpovídající právnické vzdělání, proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl
(ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení
zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé,
pak je namístě, aby to, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta
pro řízení o dovolání proti onomu usnesení odvolacího soudu, zhodnotil přímo
Nejvyšší soud jako soud dovolací. Dospěje-li Nejvyšší soud jako soud dovolací k závěru, že v řízení o dovolání
účastníka, jenž není zastoupen advokátem, ani nemá sám odpovídající právnické
vzdělání, proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením
soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o
dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, jsou ve smyslu § 30 o. s. ř. splněny předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů, pak tohoto
zástupce dovolateli sám ustanoví. Dospěje-li Nejvyšší soud jako soud dovolací k závěru, že v řízení o dovolání
účastníka, jenž není zastoupen advokátem, ani nemá sám odpovídající právnické
vzdělání, proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením
soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o
dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, nejsou splněny
předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů a byl-li dovolatel předtím
řádně vyzván (v řízení o dovolání proti onomu usnesení) k odstranění tohoto
nedostatku, je to důvodem pro zastavení dovolacího řízení (§ 104 odst. 2, § 241
a § 241b odst. 2 o. s. ř.) (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015,
sp. zn. 31 NSČR 9/2015). Podle § 30 o. s. ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem
osvobozen od soudních poplatků (§ 138), předseda senátu ustanoví na jeho žádost
zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může
tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit (odstavec 1). Vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka nebo jde-li o ustanovení zástupce pro
řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem (notářem), ustanoví mu předseda
senátu v případě uvedeném v odstavci 1 zástupce z řad advokátů (odstavec 2). Podle § 138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi
zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a
nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva;
přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně,
jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má
i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však
nevracejí. K námitce dovolatele, že výzva dovolacího soudu neobsahovala poučení o možnosti
požádat o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce přímo
Nejvyšší soud, dovolací soud uvádí, že z jeho strany nešlo o pochybení. Účelem
výše citovaného rozhodnutí sp. zn.
31 NSČR 9/2015 bylo zabránit nekonečnému
řetězci opakovaných žádostí o ustanovení zástupce a osvobození od soudních
poplatků. Z toho důvodu dovolací soud sám přezkoumává, zda jsou splněny
předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, přičemž
při tomto přezkumu vychází z žádosti již učiněné před soudy nižších stupňů a ze
skutkových zjištění těchto soudů. Výzvu k ustanovení zástupce zasílá až za
situace, kdy dospěje k závěru, že dovolateli právo na ustanovení zástupce
nesvědčí (při opačném závěru by zástupce dovolací soud sám ustanovil, a tudíž
by výzvu nezasílal). V této výzvě již dovolatele nepoučuje o možnosti požádat o
osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, neboť toto právo již
dovolateli nesvědčí. V daném případě pak dospěl dovolací soud k závěru, že nejsou splněny
předpoklady pro to, aby dovolateli byl v tomto dovolacím řízení ustanoven
zástupce z řad advokátů, když dovolatel uplatňuje dovoláním proti usnesení
odvolacího soudu ze dne 19. 6. 2014 zřejmě bezúspěšné právo (srov. § 138 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.). O zřejmě bezúspěšné uplatňování práva jde ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. zpravidla tehdy, je-li již ze samotných údajů (tvrzení) účastníka, z
toho, co je soudu známo z obsahu spisu, z jiné úřední činnosti nebo z toho, co
je obecně známo, bez dalšího nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být
vyhověno. O zřejmě bezúspěšné uplatňování (řádného nebo mimořádného) opravného
prostředku pak jde zejména tehdy, jestliže byl podán opožděně, osobou, která k
němu není (subjektivně) oprávněna, nebo je objektivně nepřípustný, nebo
jestliže (s přihlédnutím ke všemu, co je soudu známo) je bez dalšího
nepochybné, že opravný prostředek nemůže být úspěšný (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. února 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněné pod číslem
67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ve věci samé se žalobce domáhá náhrady nemajetkové újmy ve výši 1 500 000 Kč za
průtahy v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 25 C 37/2012
(dále jen „posuzované řízení“). Posuzované řízení bylo zahájeno dne 24. 1. 2012. Žalobu v tomto řízení žalobce podal dne 22. 11. 2013. Posuzované řízení v
době zahájení tohoto řízení tudíž nedosahovalo délky dvou let, přičemž se již
řízení nacházelo před dovolacím soudem. Z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že
ojedinělý průtah v řízení lze tolerovat, pokud celková délka řízení není
nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009). Řízení trvající méně než dva roky lze shledat nepřiměřeně
dlouhým jen za zcela výjimečných okolností [srov. stanovisko Nejvyššího soudu
ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“)]. I kdyby posuzované
řízení bylo shledáno nepřiměřeně dlouhým, Nejvyšší soud pro stanovení výše
finančního zadostiučinění vychází z částek 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva
a každý následující rok řízení (srov. Stanovisko). Žalobou požadovaná částka 1
500 000 Kč je tudíž zcela zjevně nepřiměřená.
O zřejmou bezúspěšnost
uplatňování práva jde i v případě, kdy výše plnění požadovaného žalobcem
neodpovídá skutkovým tvrzením, o které žalobce uplatněné právo opírá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1038/2013). Nutno uvést, že obdobně již bylo soudy nižších stupňů postupováno v jiném
řízení téhož žalobce, přičemž Ústavní soud shledal ústavní stížnost žalobce
zjevně neopodstatněnou (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 795/15). K námitkám dovolatele ohledně procesních lhůt dovolací soud uvádí, že dovolatel
mylně zaměňuje mezi zákonnou lhůtou k doplnění dovolání dle § 241b odst. 3 o. s. ř. a lhůtou ke splnění povinnosti dle § 241 o. s. ř., jež je lhůtou
soudcovskou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sen. zn. 29
NSCR 11/2011). Není pak zřejmé, z čeho dovolatel usuzuje, že žádost dle § 18
zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, má ve smyslu § 241b odst. 3 o. s. ř. tytéž
účinky jako žádost dle § 30 o. s. ř., když ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. výslovně odkazuje pouze na žádost dle § 30 o. s. ř. Měl-li dovolatel v úmyslu
postupovat dle § 18 zákona o advokacii, měl tak učinit neprodleně po nabytí
právní moci napadeného usnesení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3442/2014). V situaci, kdy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není důvod ustanovit
dovolateli advokáta pro řízení o dovolání a kdy dovolatel neodstranil
nedostatek povinného zastoupení, Nejvyšší soud podle ustanovení § 241b odst. 2
a § 104 odst. 2 o. s. ř. řízení o jeho dovolání zastavil. Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.