30 Cdo 2208/2024-128
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce R. Ch., zastoupeného Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 388/8, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 300 970 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 48 C 49/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2024, č. j. 14 Co 30/2024-109, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal po žalované zaplacení částky 692 036,80 Kč, sestávající jednak z částky 675 000 Kč coby náhrady ušlého výdělku za období 9 měsíců od 30. 6. 2019 (kdy byl skončen dosavadní pracovní poměr žalobce) do 11. 3. 2020 (vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020, č. j. 5 Tdo 1176/2019-1222, jímž byl žalobci uložen trest nespojený s odnětím svobody), a jednak částky 17 036,80 Kč jakožto náhrady nákladů spočívajících v nákladech na obhajobu vynaložených na zrušení nezákonného pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17.
6. 2019, č. j. 1 To 33/2019-1092. Žalobce uvedl, že tímto rozsudkem byl ve výroku o vině a o trestu „potvrzen“ rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 18. 3. 2019, č. j. 68 T 13/2018-1032, jímž byl žalobce uznán vinným ze zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku a zločinem poškození finančních zájmů Evropských společenství podle § 260 odst. 2, odst. 5 trestního zákoníku. Žalobci byl mimo jiné uložen trest odnětí svobody v délce trvání 3 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Žalobce nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody, neboť výše uvedený rozsudek nabyl právní moci, stal se vykonatelným a byl nařízen nástup do výkonu trestu. Proti pravomocnému rozsudku podal žalobce dovolání, přičemž následně byl, a to usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1176/2019, žalobci výkon trestu odnětí svobody přerušen. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020 byly rozsudky Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2019, č. j. 1 To 33/2019-1092, a Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 18.
3. 2019, č. j. 68 T 13/2018-1032, zrušeny a Nejvyšším soudem byl žalobce uznán vinným ze zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 6 trestního zákoníku a zločinu poškození finančních zájmů Evropských společenství podle § 260 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Vzniklou škodu spatřuje žalobce v příjmu, jenž by mu náležel, pokud by nebyl povinen nastoupit do výkonu trestu odnětí svobody.
V době, kdy bylo zahájeno trestní řízení, byl zaměstnán u společnosti TART, s. r. o., na pozici obchodního manažera s čistým měsíčním příjmem ve výši 75 000 Kč. V souvislosti s výsledkem trestního řízení, kdy bylo žalobci zřejmé, že mu výkon pracovní činnosti bude znemožněn, uzavřel se zaměstnavatelem ke dni 30. 6. 2019 dohodu o rozvázání pracovního poměru. Od července 2019 byl žalobce nezaměstnaný a nacházel se ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice. Poté, co byl výkon trestu odnětí svobody přerušen, existovala dle žalobce stále nejistota ohledně toho, zda bude povinen pokračovat ve výkonu trestu či nikoli, a proto nenastoupil do žádného zaměstnání.
Fakticky tak žalobci bylo rozhodováním soudů znemožněno vykonávat zaměstnání po dobu celkem 9 měsíců a ke vzniklé škodě došlo v souvislosti s trestem, který mu byl uložen a jenž částečně vykonal.
Částku ve výši 374 030 Kč jakožto náhradu škody za 100 dní výkonu trestu odnětí svobody od 29. 7. 2019 do 6. 11. 2019, žalovaná plnila až po zahájení řízení, přičemž vyšla z průměrné denní mzdy 3 740,30 Kč. Na to vzal žalobce žalobu ohledně žalovanou přiznané částky zpět, pročež soud prvního stupně řízení částečně zastavil. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 9. 2023, č. j. 48 C 49/2023-85, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci úrok z prodlení v zákonné výši 8,5 % ročně z částky 374 030 Kč od 10. 9. 2021 do 21. 6. 2023 do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), žalobu o zaplacení částky 318 006,80 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 692 036,80 Kč od 10. 3. 2021 do 9. 9. 2021 a od 22. 6. 2023 do zaplacení a z částky 318
006,80 Kč od 10. 9. 2021 do 21. 6. 2023, zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II, napadeném ohledně částky 300 970 Kč (tj. ušlého výdělku za období od 7. 11. 2019 do 11. 3. 2020; pozn. dovolacího soudu) se zákonným úrokem z prodlení od 10. 9. 2021 do zaplacení a výroku III potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v celém rozsahu, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem jako vadné odmítl.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty prvé o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Podle odst. 2 v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh). Podle odst. 3 důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolání žalobce není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení, ať již co do potvrzení nákladového výroku v rozsudku soudu prvního stupně či co do výroku o nákladech odvolacího řízení. Pokud jde o dovolání ve věci samé, dovolatel uvedl, že přípustnost dovolání dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, kdy tato nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, resp. by měla být posouzena jinak, přičemž následně lze v podaném dovolání identifikovat několik otázek. Především by se podle dovolatele měl Nejvyšší soud zabývat otázkou, zda tvrzená škoda (ušlý výdělek po přerušení trestu odnětí svobody do okamžiku rozhodnutí o dovolání) je v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí a pokud ano, zda může být vyloučena odpovědnost škůdce tím, že poškozený nezakročil proti hrozící škodě, jestliže si nehledal zaměstnání za situace, kdy byl vystaven účinkům rozhodnutí, kterým mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Dále při posuzování, zda a případně v jakém rozsahu lze vznik škody ve smyslu § 2903 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přičíst i poškozenému z toho důvodu, že proti němu nezakročil způsobem přiměřeným okolnostem, je se podle dovolatele třeba ptát, do jaké míry byl vznik škody pro poškozeného předvídatelný. A konečně soudům dovolatel vytýká, že se nezabývaly ani tím, jakou měrou se měl podílet na vzniku škody, popř. jaký by byl rozdíl mezi mzdou dosahovanou, pokud by zakročil, a mzdou, která by mu náležela nebýt rozhodnutí, v důsledku kterého byl nucen ukončit svůj pracovní poměr a ztratit tak kompletně výdělek. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uzavřel, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Tento přístup byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb., kde Ústavní soud mimo jiné uvedl, že § 241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), pokud v případě, že dovolatel tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne. Je zřejmé, že dovolatel shora uvedeným zákonným požadavkům kladeným na obsah dovolání nedostál, pakliže nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání pro každý dovolací důvod zvlášť a nadto pro všechny předkládané otázky vymezil předpoklady přípustnosti dovolání alternativně, přičemž ve vztahu k předpokladu přípustnosti, že by dovolacím soudem vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak (tj. postupem podle § 20 zákona o soudech a soudcích, tedy předložením věci velkému senátu kolegia), dovolatel neoznačuje žádnou judikaturu dovolacího soudu, od které by se měl dovolací soud odchýlit, a pokud v dovolání na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje, z dovolání nevyplývá, že by se právě od takového řešení právní otázky měl dovolací soud odchýlit a proč. Ve věci samé tak podané dovolání ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. trpí vadami (absence řádného vymezení předpokladů přípustnosti), jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 11. 2024
Mgr. Vít Bičák předseda senátu