30 Cdo 2231/2024-268
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně Artia s.r.o., identifikační číslo osoby 06011721, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1215/32, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 89 755 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 318/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2024, č. j. 20 Co 393/2023-224, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se žalobou (po jejím částečném zpětvzetí) domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 89 755 Kč s příslušenstvím jako náhradu skutečné škody v podobě marně vynaložených nákladů na nájemné, fixní náklady na služby a na připojení k internetu v jejích provozovnách, jež měla pronajaty jako galerie a prodejny umění, obrazů, starožitností a cenností. Škoda měla žalobkyni konkrétně vzniknout tím, že po dobu od 12. 4. 2021 do 2. 5. 2021 jí bylo mimořádnými opatřeními Ministerstva zdravotnictví (ze dne 10. 4. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-2/MIN/KAN, ze dne 23. 4. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-6/MIN/KAN, a ze dne 29. 4. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-7/MIN/KAN) zakázáno mít pro veřejnost otevřeny tři provozovny (dvě v Praze, jednu v ulici Opletalova 1417 o výměře 465,2 m?, druhou v ulici Palackého 719/7 o výměře 38 m?, a třetí v Olomouci, a to v ulici Denisova 272/8 o výměře 21 m? - v této poslední jí bylo zakázáno mít otevřeno pro veřejnost až do 9. 5. 2021), přičemž v nich i po dobu zákazu byla povinna hradit nájemné, fixní náklady na služby a na připojení k internetu. Žalobkyně nejprve uplatnila nárok na náhradu dané škody dle zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „pandemický zákon“, a to dopisem ze dne 28. 6. 2021, adresovaným žalované. Ta dopisem ze dne 3. 8. 2021 sdělila žalobkyni, že dle příslušného zákona není dán nárok na náhradu ušlého zisku ani provozních nákladů, pouze na náhradu skutečné škody, jejíž vznik žalobkyně nedoložila. S uvedeným žalovaná nesouhlasila, podle jejího názoru se jedná o skutečnou škodu, na jejíž náhradu nárok má, a tak tento nárok včetně úroku z prodlení uplatnila žalobou u soudu.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 5. 2023, č. j. 14 C 318/2021-201, žalobu zcela zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 3 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 2. 2024, č. j. 20 Co 393/2023-224, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, které směřuje proti rozhodnutí v celém jeho rozsahu. Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 01. 01. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť není přípustné.
5. Žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že dovoláním napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, jakož právě i fakt, že se odvolací soud nevypořádal s veškerou argumentací žalobkyně a jí předestřenou judikaturou. Dovolací soud ohledně uvedených výhrad (ve shodě se svým dřívějším rozhodnutím v této věci, tj. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2713/2022) zdůrazňuje, že soud má povinnost své rozhodnutí přesvědčivě a řádně zdůvodnit, tento závazek však nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument žalobkyně.
Soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena, rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly, podle obsahu dovolání, na újmu uplatnění práv dovolatele. V poměrech projednávané věci je přitom zřejmé, že odůvodnění napadeného rozsudku bylo založeno na tom, že náklady žalobkyně na nájemné a související služby v době účinnosti předmětných mimořádných opatření nelze podle odvolacího soudu považovat za marně vynaložené, a nemohou proto představovat škodu vzniklou žalobkyni v příčinné souvislosti s mimořádnými opatřeními, k jejíž náhradě by žalované vznikla povinnost podle § 9 pandemického zákona, protože žalobkyně měla možnost využívat pronajaté prostory v rámci svého podnikání i jinak, než jako veřejně přístupné galerie, a že žalobkyně nepochybně měla v rozhodné době v provozovnách své věci či věci zákazníků převzaté k prodeji.
Odvolací soud rovněž zdůraznil, že předmět podnikání žalobkyně je založen poměrně široce a není vázán jen na osobní styk se zákazníky, a též dodal, že v přímé souvislosti se svou galeristickou a prodejní činností musela žalobkyně nutně provádět různé obslužné činnosti, ke kterým rovněž mohla využít (a využívala) předmětné prostory.
Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu tedy bylo samo o sobě natolik konkrétní a srozumitelné, že žalobkyni nijak neznemožnilo uvést v dovolání dovolací důvody a předestřít svou argumentaci. Žalobkyni proto nelze přisvědčit, že by přípustnost dovolání mohla být založena na porušení jejího práva na spravedlivý proces spočívajícím v deficitu nesrozumitelnosti a nepřezkoumatelnosti dovoláním napadeného rozsudku; tyto výhrady žalobkyně proto přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1766/2022, ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1961/2022, a ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 20 Cdo 2633/2023).
6. Právní otázka formulovaná žalobkyní, zda „lze náklady vynaložené žalobcem v souvislosti s nájmem provozoven, které byly uzavřeny v důsledku mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví, považovat za náklady marně vynaložené“, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť dovoláním napadené rozhodnutí nezávisí na jejím vyřešení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4357/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2007/19). Odvolací soud totiž uzavřel, že žalobkyně mohla předmětné nebytové prostory užívat ke svému prospěchu i jiným způsobem, než ke galeristické a prodejní činnosti, k níž by sloužily nebýt vydání předmětných opatření. Z dovoláním napadeného rozsudku totiž plyne, že žalobkyni v obecné rovině podle odvolacího soudu náleží právo na náhradu věcné škody, způsobené nemožností užívat předmětné nebytové prostory k dosavadní galeristické činnosti, avšak v projednávaném případě žalobkyně mohla tyto prostory efektivně využívat i jiným než mimořádnými opatřeními zakázaným způsobem.
7. Žalobkyně dále namítá, že její požadavek na náhradu škody spočívající v částce zaplaceného nájemného a služeb spojených s užíváním předmětných nebytových prostor, jež žalobkyně jako nájemce nemohla užívat dosavadním způsobem (k fyzickému styku se zákazníky) pro existenci opatření vyjmenovaných v § 9 odst. 1 a 2 pandemického zákona, nelze mít bez dalšího za nedůvodný jen na základě procesním dokazováním nepodloženého úsudku odvolacího soudu, že žalobkyně jako nájemce mohla nebytové prostory užívat k jiným svým činnostem, a to bez ohledu na sjednaný účel nájmu i to, zda tak provozovny skutečně užívala. Závěry soudu o alternativním využití předmětných prostor dle žalobkyně nemají podklad v provedeném dokazování a jeho posouzení je zjevně nesprávné. Žalobkyně vytýká soudům nižších stupňů, že se nijak nezabývaly stavem předmětných provozoven, jejich prostorovými možnostmi, vybavením, či uspořádáním. Tato výhrada žalobkyně však směřuje do údajné procesní vady, tedy nemůže založit přípustnost dovolání, neboť těmito vadami se dovolací soud může podle § 242 odst. 3 o. s. ř. zabývat jen v případě, že je dovolání jinak přípustné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.01.2022, sp. zn. 30 Cdo 2763/2021, nebo ze dne 25.10.2022, sp. zn. 30 Cdo 2260/2022), a tato podmínka přípustnosti podaného dovolání v daném případě splněna není.
8. Stejnou optikou (s tím, že nezakládají přípustnost dovolání), je třeba nahlížet i na žalobkyní kladené otázky, zda „Je správný závěr soudů o nedůvodnosti celého nároku žalobce na náhradu škody, když bylo prokázáno, že žalobce byl povinen v předmětnou dobu své provozovny uzavřít, a tedy nejméně částečně své provozovny objektivně užívat nemohl?“ a zda „Neměly soudy v takovém případě rozhodnout alespoň o důvodnosti poměrné části nároku žalobce na náhradu škody?“, neboť se míjejí se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně v předmětné době v úplnosti mohla provozovny využívat za jiným, než zakázaným účelem v rámci svého velmi širokého předmětu podnikání. Skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání, neboť správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1207/2022, ze dne 15.06.2022, sp. zn. 30 Cdo 1159/2022, či ze dne 15. 05. 2024, sp. zn. 30 Cdo 158/2024).
9. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 11. 2024
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu