30 Cdo 2232/2024-221
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně H. H., zastoupené JUDr. Bc. Stanislavem Brunckem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Plotní 332/73, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 76 746 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 92/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2023, č. j. 72 Co 169/2023-189, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, který dne 29. 8. 2017 uzavřel provozovnu žalobkyně ve XY. Krajský soud v Brně na základě žaloby podané žalobkyní označil postup finančního úřadu za nezákonný zásah, neboť k uzavření provozovny došlo před tím, než rozhodnutí vůči žalobkyni nabylo účinku. Provozovna byla uzavřena od 29. 8. 2017 do 22. 9. 2017 a za tu dobu žalobkyně vyčíslila škodu ve formě ušlého zisku v částce 76 746 Kč na základě skutečného zisku ve stejných dnech roku 2016.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9. 2. 2023, č. j. 14 C 92/2021-141, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 3 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 11. 2023, č. j. 72 Co 169/2023-189, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), odmítl.
5. Žalobkyně namítá, že odvolací soud postupoval nesprávně, pokud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně prokázání, jaká úhrnná újma žalobkyni uzavřením provozovny ve Vyškově v období od 29. 8. do 22. 9. 2017 vznikla. Soud prvního stupně neprovedl podstatnou část žalobkyní navržených důkazů, a to proto, že tyto důkazy byly dle soudu „nadbytečné“. Závěr o neunesení důkazního břemene je však předčasný, protože žalobu nelze zamítnout pro neusnesení důkazního břemene, pokud nebyly pro nadbytečnost provedeny navržené důkazy. Žalobkyně tento úsudek dovozuje z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo/408/2003, a ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2555/2021, nebo z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 20 Cdo 3299/2021.
6. Nelze přehlédnout, že sama žalobkyně uvádí, že tato její výtka označuje vadu řízení podle § 242 odst. 3 o. s. ř. (odstavec 10 dovolání), tedy že jde o potenciální pochybení, jímž se dovolací soud může zabývat jen v případě, že je dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 477/2023, a ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2049/2023). Dovolací soud rovněž neshledává, že odvolací soud svým závěrem o neusnesení důkazního břemene z její strany porušil právo žalobkyně na spravedlivý proces (odstavec 6 dovolání).
Odvolací soud v odstavcích 13 až 15 (ve spojení s odstavci 20 a 51 rozsudku soudu prvního stupně, na něž odkázal) logicky a způsobem, jenž nelze označit za zjevně svévolný, odůvodnil, proč žalobkyní navržené a soudy neprovedené důkazní prostředky [výpis z elektronické evidence tržeb za rok 2018, daňové přiznání žalobkyně za rok 2018, kontrolní hlášení žalobkyně za období měsíců srpna a září 2016, kontrolní hlášení žalobkyně za rok 2018, výslech svědka A. H. (provozního prodejny)] nejsou bez přistoupení dalších ze strany žalobkyně důkazních prostředků způsobilé prokázat, jaká úhrnná újma žalobkyni uzavřením provozovny ve Vyškově v období od 29.
8. do 22. 9. 2017 vznikla, neboť ničeho nevypovídají o nákladech žalobkyně, jež jsou (vedle příjmů) rovněž určující pro stanovení výše finanční újmy, kterou žalobkyně měla následkem uzavření své provozovny v době od 29. 8. do 22. 9. 2017 utrpět. Odvolací soud přitom zdůraznil, že žalobkyně byla o potřebě k označení takových důkazních prostředků opakovaně poučena podle § 118a o. s. ř., ale výzva soudu zůstala oslyšena. Jde-li o úsudek žalobkyně, že „žalobu nelze zamítnout pro neusnesení důkazního břemene, pokud nebyly pro nadbytečnost provedeny navržené důkazy,“ jde o závěr zjednodušený, a tudíž nesprávný.
Z rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která žalobkyně poukazuje, plyne, že tento závěr se vztahuje jen na situace, kdy účastník nemá unášet důkazní břemeno ohledně existence konkrétní skutečnosti, a to pouze ve vztahu k této skutečnosti. Neuplatní se tedy v řízení paušálně. Jestliže žalobkyně označila důkazní prostředky, které mohly vést ke skutečně relevantnímu úsudku o výši příjmů žalobkyně v provozovně v daném období, ale neoznačila relevantní důkazní prostředky k prokázání svých výdajů, a právě pro neprokázání výdajů (nikoliv příjmů) soudy obou stupňů žalobu zamítly pro neusnesení důkazního břemene o výdajích žalobkyně, nejednaly v rozporu, ale v intencích žalobkyní označené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Výše uvedená námitka žalobkyně tedy přípustnost dovolání nezakládá.
7. Dovolatelka dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v podstatné části nesprávné v důsledku nepřezkoumatelnosti, protože se ztotožňuje s nepřezkoumatelnými závěry soudu prvního stupně. Ten údajně postupoval v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř. a neuvedl, proč nečiní žádná skutková zjištění z blíže neoznačených (ale provedených) důkazů, pouze závěrem v shrnutí zjištěných skutkových okolností souhrnně konstatoval, že „z dalších provedených důkazů nezjistil žádné pro věc relevantní okolnosti“.
- Je faktem, že soud má povinnost své rozhodnutí přesvědčivě a řádně zdůvodnit, tento závazek však nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument žalobce. Soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena, rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly, podle obsahu dovolání, na újmu uplatnění práv dovolatele (k tomu srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci V.
de H. proti Nizozemí ze dne 19. 4. 1994, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2713/2022, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011).
Odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku bylo srozumitelně a nikoliv zjevně svévolně založeno na tom, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a prokázání výše výdajů, jimiž byla zatížena její prodejna ve XY po dobu jejího nuceného uzavření, přestože byla k jejich předložení opakovaně vyzývána (odstavce 13 až 15 dovoláním napadeného rozsudku). Odvolací soud v odstavci 15 (i s odkazem na odstavce 20 a 51 rozsudku soudu prvního stupně) vysvětlil, proč neprovedl důkazní prostředky, které žalobkyně v dovolání označuje.
Z odůvodnění napadeného rozsudku je rovněž zřejmé, že „opomenuté důkazy“ uvedené v dovolání, a to důkaz daňovým přiznáním žalobkyně za rok 2018 a kontrolním hlášením žalobkyně za měsíce srpen a září roku 2016 a za rok 2018, nebyly způsobilé přivodit pro žalobkyni příznivější rozhodnutí, protože ze své podstaty nemohly poskytnout informaci o výdajích žalobkyně v době, kdy její provozovna byla uzavřena. Stejně tak je z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku zřejmé, proč odvolací soud meritorní úspěch žalobkyně nedovodil z jejího daňového přiznání za rok 2016, neboť ani tato listina ničeho nevypovídala o výdajích žalobkyně spojených s její provozovnou ve XY v době jejího uzavření.
Úsudek, že ze samotné podstaty určitého důkazního prostředku plyne, že skutková zjištění, jež z něho mohou být získána, nemohou být relevantní nebo úplná, nelze pokládat za předběžné hodnocení důkazního prostředku ještě před jeho provedením. Opačný závěr prezentovaný žalobkyní by popřel smysl § 120 odst. 1 o. s.
ř., podle
něhož soud rozhoduje, které z navržených důkazů provede, neboť by znamenal, že soud musí konkrétní důkazní prostředek provést vždy, když účastník třeba ve zjevném rozporu s realitou uvede, že důkazní prostředek prokazuje spornou skutečnost.
Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu tedy bylo natolik adresné a srozumitelné, že žalobkyni neznemožnilo formulovat dovolací důvody a předestřít v dovolání svou argumentaci. Proto (posuzováno v kontextu žalobkyní vznesené námitky) není na místě konstatovat, že by došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces spočívajícího v deficitu nesrozumitelnosti a nepřezkoumatelnosti dovoláním napadeného rozsudku. Ani tato výhrada žalobkyně tedy nezakládá přípustnost dovolání.
8. Dle dovolatelky též odvolací soud mylně dovozuje, že žalobkyně procesně relevantním způsobem neuplatnila nárok na náhradu skutečné škody (resp. nezměnila žalobu). Odvolací soud měl totiž v tomto směru zaměnit dvě
věci, a to nárok žalobkyně a právní posouzení nároku. Žalobkyně žalobou uplatnila nárok na zaplacení peněžité částky. To, zda jí tento nárok lze přiznat z titulu náhrady skutečné škody nebo z titulu náhrady ušlého zisku, je otázkou právního posouzení. Žalobkyně není povinna uplatněný nárok právně kvalifikovat, a i pokud to učiní, není tato právní kvalifikace pro soud závazná. Uvedenou výhradu žalobkyně dále upřesnila tak, že uplatnila požadavek na náhradu celkové finanční újmy, která jí vznikla nepřípustným uzavřením její provozovny ve XY v době od 29. 8. do 22. 9. 2017 (odstavec 28 a násl. dovolání).
9. Žalobkyně však pomíjí, že odvolací soud své rozhodnutí opřel o to, že požaduje-li žalobkyně náhradu finanční újmy, která má být celkovou náhradou za nezákonné uzavření provozovny, musí tvrdit a prokázat jak výši příjmů, tak i výdajů, které by jí v předmětné provozovně měly v době jejího uzavření vzniknout (resp. vznikly), když toto své břemeno nesplní jen tím, že bude tvrdit výši své „marže“ v předchozích nebo v nacházejících obdobích. Zdůraznil- li odvolací soud v odstavci 15 odůvodnění napadeného rozsudku, že bylo případně věcí žalobkyně, aby vedle požadavku na náhradu celkové finanční újmy, která jí vznikla nepřípustným uzavřením její provozovny, uplatnila i jiné požadavky, nelze jeho upozornění vyložit tak, že po žalobkyni požadoval, aby právně kvalifikovala jednání, z něhož se domáhá v žalobním petitu uvedeného plnění.
Ani výše uvedená výhrada tedy nezakládá přípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 1, 3 o. s. ř., neboť se míjí s odůvodněním dovoláním napadeného rozsudku (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 879/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2604/22, a ze dne 30. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3115/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30.
11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3377/23).
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 10. 2024
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu