21 Cdo 2555/2021-179
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobkyně J. B., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr.
Květou Pechouškovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech č.
2033/21, proti žalované S. o. š. a S. o. u., XY, příspěvkové organizaci se
sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Lucií Prouzovou, advokátkou se sídlem v
Praze, Dobrovského č. 554/10, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního
poměru, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 C
152/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 21. ledna 2021, č. j. 19 Co 1401/2020-153, takto:
I. Dovolání žalované proti rozsudku krajského soudu v části, ve které
byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. září
2020, č. j.
27 C 152/2019-122, ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Českých
Budějovicích ze dne 15. září 2020, č. j. 27 C 152/2019-122, se zrušují a věc se
vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
1. Dopisem ze dne 15. 4. 2019 sdělila žalovaná žalobkyni, že s ní „ve
smyslu ustanovení § 55 zákoníku práce okamžitě zrušuje pracovní poměr“, a to z
důvodu porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k
jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, kterého se žalobkyně „dopustila
tím, že z její strany došlo k
a) porušování předpisů o dodržování pravidel bezpečnosti o ochraně
zdraví, a to tím, že zamykala žáky, kteří jsou ubytováni v zařízení Domova
mládeže, jako jedné z budov v rámci komplexu školy, na pokojích, a to minimálně
v průběhu roku 2019, a to i přes skutečnost, že byla řádně proškolena o
bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a požární ochraně ze dne 6. 4. 2017. O
zamykání žáků na pokojích se zaměstnavatel dozvěděl přímo od žáků, kteří dne
25. 2. 2019 tuto skutečnost písemně potvrdili. Svým jednáním porušila pracovní
povinnosti vychovatele, kdy nedodržela povinnosti definované v ust. § 2 odst. 1
písm. d) zákona č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti
a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění
bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo
pracovněprávní vztahy (o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany
zdraví při práci). Tímto jednáním dále porušila i ust. § 22b písm. c) zákona č.
561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném
vzdělávání (školský zákon), který stanovuje pro pedagogického pracovníka
povinnost chránit bezpečí a zdraví dítěte, žáka a studenta a předcházet všem
formám rizikového chování ve školách a školských zařízeních.
b) porušení ust. zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými
účinky návykových látek, a to tím, že od září 2018 do současné chvíle kouřila s
nezletilými v areálu školy, nezletilé svým chováním, kdy před nimi a s nimi
kouřila, podporovala a tím defacto naváděla k takovému chování. Zároveň jako
vychovatel byla žalobkyně povinna kontrolovat, zda dochází ze strany žáků k
dodržování řádu domova mládeže, který jasně deklaruje zákaz kouření v celém
areálu školy.
c) v tom, že s některými žáky školy sepsala zápis ze dne 28. 1. 2019, ve
kterém si mají žáci stěžovat na chování jiného z žáků, který měl údajně žáky
osahávat a nevhodně se k nim chovat. Z dostupných důkazů je zřejmé, že některé
žáky k sepsání takového zápisu navedla, resp. manipulovala, a dále že se o
dotyčném žákovi vyjadřovala velice hanlivě, urážlivě a ponižujícím způsobem s
cílem mu uškodit a poškodit ho v době jeho přípravy na vzdělání. Rovněž velice
nevhodně se měla vyjadřovat o řediteli školy a celém fungování zaměstnavatele.“
2. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Českých Budějovicích
dne 23. 5. 2019 domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení
pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnila tím, že u žalované pracovala
jako vychovatelka na domově mládeže a že dne 10. 4. 2019 obdržela výpověď z
pracovního poměru podle § 52 písm. g) zákoníku práce z důvodu závažných
porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci, která byla vymezena tak, že žalobkyně měla
porušovat „předpisy o dodržování pravidel bezpečnosti o ochraně zdraví“, a to
tím, že zamykala žáky, kteří jsou ubytováni v zařízení domova mládeže, jako
jedné z budov v rámci komplexu školy, na pokojích minimálně v průběhu roku
2019, a to i přes skutečnost, že „byla řádně proškolena o bezpečnosti a ochraně
zdraví při práci a požární ochraně ze dne 6. 4. 2017“, a že kouřila s
nezletilými v areálu školy od září 2018 „do současné chvíle“. Následně žalovaná
„dala“ žalobkyni okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 15. 4. 2019, které
žalobkyně obdržela 16. 4. 2019 a v němž jako důvod okamžitého zrušení žalovaná
uvedla skutky, které byly již vyjmenovány ve výpovědi ze dne 10. 4. 2019, a
dodala třetí skutek. Žalobkyně má za to, že okamžité zrušení pracovního poměru
„nesplňuje jak formální podmínky, tak i materiální podmínky pro jeho vydání,
které jsou stanovené zákoníkem práce“, že z okamžitého zrušení pracovního
poměru „není zřejmé, zda porušení povinností vyplývajících z právních předpisů
zvlášť hrubým způsobem se týkají každého skutku samostatně, nebo ve svém
kontextu všechny skutky dohromady tvoří naplnění požadavku zvlášť hrubým
způsobem“, že žalovaná ani jeden z daných skutků „nevymezila tak, aby nebyl
zaměněn s jiným“, neboť vymezené skutky neobsahují údaje zejména o tom, kdy k
porušení konkrétní povinnosti mělo dojít, a že důvody uvedené v okamžitém
zrušení pracovního poměru jsou nepravdivé a jsou „překrucovány dle zájmů
žalované“.
3. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. 9. 2020, č. j. 27 C 152/2019-122, žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit
žalobkyni na náhradě nákladů řízení 29 104 Kč k rukám advokátky Mgr. Květy
Pechouškové. Dovodil, že důvody uvedené pod body a) a b), tedy zamykání žáků na
pokojích domova mládeže a kouření v areálu školy, jsou v okamžitém zrušení
pracovního poměru skutkově vymezeny dostatečně určitě a nezaměnitelně, avšak že
důvod uvedený pod bodem c) je dostatečně a nezaměnitelně vymezen pouze pokud
jde o to, že žalobkyně měla sepsat zápis ze dne 28. 1. 2019, v němž si žáci
mají stěžovat na chování jiného z žáků, a že některými žáky k sepsání tohoto
zápisu manipulovala. Další důvody uvedené pod bodem c) okamžitého zrušení
pracovního poměru jsou podle názoru soudu prvního stupně „vymezeny zcela v
rozporu s § 60 zákoníku práce, tedy nedostatečně určitě a navíc rozhodně ne
tak, aby je nebylo možno dodatečně měnit“, neboť není uvedeno, co konkrétně,
kdy, kde a před kým měla žalobkyně říct, a pod takto vymezené důvody lze
následně dodatečně „podřadit cokoli, na co si žalovaná vzpomene“, přičemž
pochybnosti nelze odstranit ani výkladem. Ohledně zamykání studentů ubytovaných
v domově mládeže soud prvního stupně zjistil, že k zamykání studentů docházelo
několik let, v době od 21:00 hodin do 6:30 hodin ráno, tedy přes noc, že
důvodem byla potřeba zamezit styku jednotlivých ubytovaných studentů, že
studenti, pakliže nebyli zamčeni, se přes noc stýkali a šikanovali se, že noční
směnu sloužila pouze jedna vychovatelka, která pravidelně prováděla obchůzky a
studenty kontrolovala, že studenti měli na buňkách vyvěšena telefonní čísla na
vrátnici i na mobil vychovatelky, že v září 2018 sdělil ředitel žalované J. L. žalobkyni, že se mu zamykání žáků nelíbí, že žalobkyně se dotazovala na to, zda
a kdy budou nainstalovány v objektu kamery, že kamery byly nainstalovány v
březnu 2019 a že od té doby již studenti zamykáni nebyli. Ještě před instalací
kamer byla žalobkyně ředitelem žalované „zbavena pověření vedoucí vychovatelky“
a stala se „běžnou vychovatelkou“ a vedení úseku vychovatelek bylo svěřeno M. J.. Zamykáním studentů na pokojích nebyla způsobena žalované žádná škoda a
„nikdy nedošlo k žádnému problému kvůli zamykání“. Soud prvního stupně uzavřel,
že žalobkyně jakožto vedoucí vychovatelka zamykáním studentů porušila předpisy
v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví, avšak že takové porušení nelze v daném
případě hodnotit „jako zvlášť závažné a dosahující tak intenzity potřebné pro
okamžité zrušení pracovního poměru“. Jako „nadbytečné“ shledal zabývat se tím,
zda a jakým způsobem byla žalobkyně ze strany J. L.v září 2018 upozorněna na
to, že si nepřeje zamykání žáků, neboť to, že J. L. žalobkyni sdělil v září
2018, že si nepřeje, aby byli žáci zamykáni, uvádí i sama žalobkyně. K důvodu
vymezenému v okamžitém zrušení pracovního poměru pod bodem b) soud prvního
stupně uvedl, že sama žalobkyně přiznává, že v areálu žalované kouřila, že ze
strany žalobkyně tak došlo k porušení předpisů, přičemž žalobkyně byla v rámci
školení seznámena s existencí zákona č.
65/2017 Sb., který „upravuje zákaz
kouření v prostoru škol“, že „soud nevedl jako nadbytečné dokazování k tomu,
zda žalobkyně kouřila s nezletilými dětmi“, neboť zde neshledává intenzitu
zvlášť hrubého porušení právních předpisů ze strany žalobkyně, a to bez ohledu
na to, zda žalobkyně kouřila v přítomnosti zletilých či nezletilých studentů,
že i nezletilé děti u žalované ubytované jsou ve věku
15–18 let (žalovaná není základní školou, kam by docházely děti v útlém věku),
že navíc J. L. o tom, že žalobkyně „v areálu žalované“ kouří, věděl a že kromě
žalobkyně kouřili v areálu žalované i další zaměstnanci, s nimiž kvůli tomuto
pracovní poměr zrušen nebyl. Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že
důvody uvedené v okamžitém zrušení pracovního poměru pod body a) a b)
nenaplňují intenzitu „zvlášť závažného porušení právních předpisů“, a to ani
jednotlivě, ani ve svém kontextu. V sepsání zápisu ze dne 28. 1. 2019 pak soud
prvního stupně „vůbec neshledává jakékoli porušení právních předpisů“, neboť z
provedeného dokazování vyplynulo, že za žalobkyní přišli žáci uvedení v
předmětném zápise a skutečně si na chování svého spolužáka stěžovali. V tom, že
žalobkyně tyto stížnosti sepsala a zápis poté odevzdala řediteli, nechť situaci
dále řeší, nemůže být shledáno žádné porušení povinností a nelze konstatovat,
že žalobkyně v tomto žáky manipulovala s úmyslem poškodit žáka A. H.. Kromě
jednoho z žáků, který poté svou stížnost odvolal, a jednoho, který uvedl, že se
s žákem H. usmířil, všichni ostatní žáci na svých stížnostech setrvali. Soud
prvního stupně má naopak za to, že potřeba řešení situace tak, jak to učinila
žalobkyně, byla zcela namístě.
4. K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze
dne 21. 1. 2021, č. j. 19 Co 1401/2020-153, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
odvolacího řízení 6 776 Kč k rukám advokátky Mgr. Květy Pechouškové. Dospěl k
závěru, že soud prvního stupně řádně zjistil skutkový stav věci a že tento
skutkový stav také správně právně hodnotil, a „v plném rozsahu“ odkázal na
skutková zjištění soudu prvního stupně. Pokud jde o důvod vymezený v okamžitém
zrušení pracovního poměru pod bodem c), pak odvolací soud považuje stejně jako
soud prvního stupně za určité pouze vymezení porušení spočívajícího v tom, že
žalobkyně s některými žáky sepsala zápis ze dne 28. 1. 2019. Jde-li o důvod
vymezený tak, že se žalobkyně o dotyčném žákovi vyjadřovala velice hanlivě,
urážlivě a ponižujícím způsobem a že se nevhodně měla vyjadřovat o řediteli
školy a o celém fungování zaměstnavatele, je podle odvolacího soudu toto
vymezení velmi obecné, neboť zde není uvedeno, co konkrétně měla žalobkyně
říci, kde a před kým se takto měla vyjadřovat. K důvodu uvedenému v okamžitém
zrušení pracovního poměru pod bodem a) odvolací soud uvedl, že soud prvního
stupně velmi podrobně, přesvědčivě a logicky odůvodnil svůj závěr v odstavci 41
a že odvolací soud se s důvody zde uvedenými zcela ztotožňuje. Dodal, že nelze
přehlédnout, že k zamykání žáků v domově mládeže docházelo několik let, že
ředitel žalované s žádným jiným řešením nepřišel a že kamery byly v domově
nainstalovány z podnětu žalobkyně; pokud žalovaná v odvolání uvádí, že se
zamykání dělo v rozporu s pokyny žalované, konkrétně výtkou ze dne 24. 9. 2018,
pak „nic takového v řízení prokázáno nebylo, naopak ze zápisu z porady ze dne
17. 12. 2018 vyplývá, že to byla žalobkyně, kdo činil dotaz na kamerový
systém“. Podle názoru odvolacího soudu z provedeného dokazování vyplynulo, že
zamykáním studentů přes noc nebyla způsobena žalované žádná škoda a k žádnému
problému kvůli zamykání nedošlo, „nedošlo tedy ani k ohrožení života či zdraví
žáků žalované“. Odvolací soud dále poukázal na to, že okamžité zrušení
pracovního poměru bylo žalobkyni dáno měsíc poté, co již úsek výchovy neřídila,
a navíc v době, kdy k zamykání studentů již nedocházelo. Odvolací soud je tedy
názoru, že není splněna podmínka, že by porušení pracovních povinností ze
strany žalobkyně dosáhlo intenzity zvlášť hrubého porušení a že by z tohoto
důvodu na žalované nebylo možné požadovat, aby žalobkyni zaměstnávala po dobu
běžící výpovědní doby. K důvodu vymezenému v okamžitém zrušení pracovního
poměru pod bodem b) odvolací soud uvedl, že „z provedeného dokazování vyplývá,
že žalobkyně v areálu žalované kouřila, a to i v přítomnosti studentů, tedy i
nezletilých“, že se jedná o porušení předpisů (zákona č. 65/2017 Sb.) ze strany
žalobkyně, avšak že „z provedených důkazů nevyplynulo, že by žalobkyni před
podáním výpovědi dne 10. 4.
2019 bylo někdy vytknuto kouření v areálu školy“, a
že jenom ta skutečnost, že žalobkyně kouřila „v přítomnosti“ studentů, a to i
nezletilých, neznamená, že tímto svým chováním studenty v kouření podporovala
či je přímo k takovému chování naváděla. Ani odvolací soud tedy nepovažuje toto
porušení povinností žalobkyní za porušení právních předpisů zvlášť hrubým
způsobem. Je-li již ze samotného popisu vytýkaného skutku zřejmé, že se nejedná
o porušení povinností zvlášť hrubým způsobem, bylo podle odvolacího soudu
„nadbytečné provádět další dokazování směřující k tomu, o jaké konkrétní
studenty se jednalo apod.“ Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud
dovodil, že sepsání zápisu ze dne 28. 1. 2019, ve kterém si někteří žáci
stěžovali na chování studenta A. H., není porušením předpisů, neboť z
provedeného dokazování nevyplývá, že by žalobkyně s žáky manipulovala či je k
sepsání tohoto zápisu navedla.
5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (proti „všem“ jeho výrokům)
podala žalovaná dovolání. Namítá, že ze strany odvolacího soudu došlo k
nesprávnému právnímu posouzení co do hodnocení intenzity porušení pracovních
povinností a co do posouzení řádného skutkového vymezení důvodů okamžitého
zrušení pracovního poměru. Ve vztahu ke skutku vymezenému v okamžitém zrušení
pracovního poměru pod bodem a) dovolatelka uvedla, že žalobkyně se svým
jednáním dlouhodobě dopouštěla porušování právních předpisů, nezletilé i
zletilé žáky omezovala na osobní svobodě a ohrožovala je na životě a zdraví,
neponechala-li v noci únikové cesty volné a bez jakýchkoli překážek, že takové
jednání ve školském zařízení je zcela nepřípustné a že ředitel žalované byl
povinen zasáhnout proti jednání žalobkyně, neboť bylo zřejmé, že žalobkyně
nedbala předchozího výslovného zákazu ředitele žalované ohledně dalšího
zamykání žáků na pokojích. Poukázala zejména na to, že žalobkyně pracovala na
pozici vedoucího zaměstnance, vychovatele a pedagogického pracovníka, že se
dopouštěla opakovaného porušování svých pracovních povinností, že se tohoto
jednání dopouštěla v noci ve školském zařízení, kam svěřují rodiče své děti za
účelem zajištění výchovy a vzdělávání, že takto jednala úmyslně a že svým
jednáním způsobila nemajetkovou újmu některým žákům, kterým se její jednání
nelíbilo a kteří na toto opakovaně upozorňovali, a ohrozila život a zdraví žáků
zejména v situaci, kdy by některý z žáků potřeboval urgentní pomoc (např. lékařskou) nebo vznikla nenadálá situace či pohroma (např. požár). Žalovaná
zdůraznila, že ředitel žalované neprodleně poté, co se o tomto jednání
dozvěděl, tj. dne 24. 9. 2018, žalobkyni vyzval, aby se nadále tohoto jednání
zdržela a v tomto duchu instruovala i své podřízené, že k prokázání těchto
tvrzení byl navržen i výslech svědků M. J., D. S. a Z. B., kteří byli přítomni
jednání ředitele žalované s žalobkyní, avšak že tyto výslechy svědků nebyly
provedeny. Ke skutku uvedenému v okamžitém zrušení pracovního poměru pod bodem
b) dovolatelka upozorňuje, že žalobkyně u žalované pracovala jako vychovatelka,
tedy jako pedagogický pracovník, který je ze své pozice povinen vést žáky k
výchově a vzdělávání, předávat jim zásady slušného chování, nejvyšší morální
hodnoty a být jim vzorem v jejich dodržování, a že žáci ve věku 15–19 let jsou
do určité míry ovlivnitelní a z jednání žalobkyně mohli velice snadno nabýt
dojmu, že nedodržování předpisů je normální a že jim v zásadě za takové jednání
nehrozí žádný postih. Dovolatelka má za to, že pokud by soudy zhodnotily
veškeré okolnosti konkrétního případu a provedly veškeré navržené důkazy,
dospěly by zcela zřejmě k názoru, že předmětná porušení ze strany žalobkyně
naplňují intenzitu porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem. Ve
vztahu k sepsání stížnosti na chování žáka A. H. žalovaná soudům vytýká, že se
dostatečně nezabývaly skutečností, že žalobkyně žáky k sepsání stížnosti
navedla, až vmanipulovala, že při sepisu stížnosti jim svá slova vkládala do
úst a stížností neoprávněně obvinila A. H.
z ponižujícího jednání, kterého se
však nikdy nedopustil, a že soud odmítl provést výslech žáků – svědků, kteří
byli přítomni sepisu stížnosti, a pouze odkázal na jejich výpovědi uvedené v
trestním spisu. Ve vztahu k dalším důvodům uvedeným v okamžitém zrušení
pracovního poměru pod bodem c) pak dovolatelka uvádí, že žalobkyně v řízení
opakovaně přiznala, že žáka A. H. veřejně před jinými žáky nazvala „kripl
kulhavej“, že je tedy zřejmé, že si je plně vědoma toho, jakého jednání se
dopustila a z jakého důvodu jí bylo doručeno okamžité zrušení pracovního
poměru, že tento důvod byl náležitě skutkově vymezen a že z jejího projevu vůle
je zřejmé, který zákonný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru uplatňuje,
a vytýká soudům, že se v důsledku nesprávného právního posouzení dále
nezabývaly tvrzeními žalované a nebyly provedeny veškeré navrhované důkazy. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
6. Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalované bylo odmítnuto jako
nepřípustné, popřípadě aby dovolací soud dovolání zamítl. Žalobkyně souhlasí se
závěry odvolacího soudu, že soud prvního stupně řádně zjistil skutkový stav
věci a tento skutkový stav také správně právně hodnotil.
7. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s.
ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
10. Nejvyšší soud dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu v
části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě
nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení,
podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle § 237 o.
s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech
řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
11. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání
obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239
o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v
ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
12. Závěr odvolacího soudu, že pokud jde o důvod vymezený v okamžitém
zrušení pracovního poměru pod bodem c), pak odvolací soud považuje stejně jako
soud prvního stupně za určité pouze vymezení porušení spočívajícího v tom, že
žalobkyně s některými žáky sepsala zápis ze dne 28. 1. 2019, a že pokud jde o
důvod vymezený tak, že se žalobkyně o dotyčném žákovi vyjadřovala velice
hanlivě, urážlivě a ponižujícím způsobem a že se nevhodně měla vyjadřovat o
řediteli a o celém fungování zaměstnavatele, pak je to vymezení velmi obecné,
neboť zde není uvedeno, co konkrétně měla žalobkyně říci, kde a před kým se
takto měla vyjadřovat, a že takto vymezený důvod není dostatečně určitý tak,
aby jej nebylo možno dodatečně měnit, je v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena
jinak.
13. Ke skutkovému vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru
zaměstnavatelem srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996,
sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35/1998 v časopise Soudní judikatura,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 2374/2000, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4030/2010, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4883/2010, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2521/2013, anebo též
dovolatelkou zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 21
Cdo 1899/99, z nichž (mimo jiné) vyplývá, že ke splnění hmotněprávní podmínky
platného okamžitého zrušení pracovního poměru je třeba, aby důvod okamžitého
zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem konkretizován uvedením
skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby
nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě
zrušuje; k dosažení účelu sledovaného ustanovením § 60 zákoníku práce není vždy
potřebné, aby okamžité zrušení pracovního poměru obsahovalo také údaje o tom,
kdy se zaměstnavatel dozvěděl o důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru,
nebo kdy tento důvod vznikl, anebo zda byl důvod okamžitého zrušení pracovního
poměru předmětem šetření jiného orgánu, neboť i bez těchto údajů může být
nepochybné, proč byl se zaměstnancem okamžitě zrušen pracovní poměr;
skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, není
potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a nesrozumitelnost
projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, kdyby se
nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě
zrušen.
14. Judikatura dovolacího soudu je též ustálena v závěru, že u důvodu
okamžitého zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce
je třeba věnovat přesnému popisu vytýkaného skutku zvýšenou pozornost, aby byla
možná jeho přesná individualizace, a že je třeba uvést konkrétní údaje o tom,
kdy, kde, jakým jednáním a která konkrétní povinnost měla být porušena, aby se
zaměstnanec mohl účinně bránit a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude
možné dodatečně měnit (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 18. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3648/2019, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 20. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4902/2014).
15. K zásadám pro výklad právních jednání pak srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod
č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2.
2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, uveřejněný pod č. 50/2018 v časopise Soudní
judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo
2300/2017, uveřejněný pod č. 49/2020 v časopise Soudní judikatura, z nichž
(mimo jiné) vyplývá, že výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho
obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu
projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo
zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt pracovněprávních vztahů) neměl nebo
kterou sice měl, ale neprojevil ji.
16. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou
způsobilé založit ani námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod
než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1
o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž
nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
[zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž soudy při svém rozhodování vycházely
(zejména zjištění, že žáci si na chování svého spolužáka A. H. skutečně
stěžovali, že čtyři žáci na své původní výpovědi trvají, pouze žák M. uvedl, že
ji nechtěl sepsat, že žák H. na své původní výpovědi setrval a sdělil, že se
již s žákem H. usmířil, a že z provedeného dokazování nevyplývá, že by
žalobkyně se žáky manipulovala či je k sepsání zápisu ze dne 28. 1. 2019
navedla, na jejichž základě soudy dospěly k závěru, že jednání žalobkyně
spočívající v sepsání zápisu ze dne 28. 1. 2019, ve kterém si někteří žáci
stěžovali na chování studenta A. H., „není žádným porušením předpisů“), a
nesouhlasí-li se způsobem, jakým k nim soudy dospěly (s hodnocením důkazů, na
základě něhož k nim dospěly), namítá-li, že soudy vzaly do značné míry za
prokázaná tvrzení žalobkyně, ačkoliv tato nebyla podložena dalšími důkazy či
tvrzeními svědků].
17. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné
zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak
vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. –
nepodléhá), že žalobkyně byla u žalované zaměstnána na základě pracovní smlouvy
ze dne 1. 9. 2003 a dodatku ze dne 1. 5. 2004 nejprve na pozici vychovatelky,
že následně byla pověřena k vedení úseku výchovy, že ke dni 19. 3. 2019 bylo
písemnou formou „zrušeno pověření žalobkyně k vedení úseku výchovy“, což bylo
odůvodněno změnou organizačního schématu školy, že žalobkyni bylo dne 16. 4.
2019 poštou doručeno okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 15. 4. 2019, že
důvody uvedené v okamžitém zrušení pracovního poměru nebyly žalobkyni blíže
vysvětleny, a že jí tak bylo známo pouze to, jak tyto důvody byly popsány v
předmětné listině. Žalobkyně zamykala žáky, kteří jsou ubytováni v zařízení
domova mládeže, jako jedné z budov v rámci komplexu žalované, na pokojích, k
zamykání studentů docházelo několik let, a to v době od 21:00 hodin do 6:30
hodin ráno, tedy přes noc. Důvodem byla potřeba zamezit styku jednotlivých
ubytovaných studentů, kteří se, pakliže nebyli zamčeni, přes noc stýkali a
šikanovali se. Noční směnu sloužila pouze jedna vychovatelka, která pravidelně
prováděla obchůzky a studenty kontrolovala. Studenti měli na buňkách vyvěšena
telefonní čísla na vrátnici i na mobilní telefon vychovatelky. V září 2018
sdělil ředitel žalované J. L. žalobkyni, že se mu zamykání žáků nelíbí.
Žalobkyně se dotazovala na to, zda a kdy budou nainstalovány v objektu kamery.
Ty pak byly nainstalovány v březnu 2019 a od té doby již studenti zamykáni
nebyli. Ještě před instalací kamer byla žalobkyně ředitelem žalované „zbavena
pověření vedoucí vychovatelky“ a stala se „běžnou vychovatelkou“ a vedení úseku
vychovatelek bylo svěřeno M. J.. Žalobkyně v areálu žalované kouřila, a to i v
přítomnosti studentů, tedy i nezletilých. Žalobkyni nikdy nebylo ze strany
žalované kouření vytknuto. Kromě žalobkyně kouřili v areálu žalované i jiní
její zaměstnanci. Ředitel žalované J. L. o tom, že žalobkyně v areálu žalované
kouří, věděl. Žalobkyně byla „proškolena ohledně bezpečnosti a ochrany zdraví“,
přičemž v osnově školení byl uveden mimo jiné zákon č. 65/2017 Sb., který
upravuje zákaz kouření v prostoru škol platný pro všechny osoby, a zákon č.
309/2006 Sb. (§ 2 únikové cesty, východy a komunikace k nim musí být udržovány
volné). Žalobkyně s některými žáky sepsala zápis ze dne 28. 1. 2019, ve kterém
si tito žáci stěžovali na chování studenta A. H., který se k nim měl nevhodně
chovat. Tito žáci si na chování svého spolužáka skutečně stěžovali, za
žalobkyní přišli a ona s nimi stížnost sepsala a zápis poté předala řediteli
žalované, nechť situaci dále řeší. Ze zápisu o projednání stížnosti žáků bylo
zjištěno, že 4 žáci na své původní výpovědi trvají, pouze žák M. uvedl, že ji
nechtěl sepsat, ale žalobkyně mu řekla, že ji pro ředitele sepsat musí, a žák
H. na své původní výpovědi setrval a sdělil, že se již s žákem H. usmířil.
18. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu
(mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, jaká jsou východiska pro
konkrétní vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy obsažené v
ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z hlediska posouzení intenzity
porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci. Protože při řešení této právní otázky se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je
dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení
§ 237 o. s. ř. přípustné.
19. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované je
opodstatněné.
20. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k
tomu, že žalobkyně se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního
poměru ze dne 15. 4. 2019, které jí bylo doručeno 16. 4. 2019 – podle zákona č.
262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6.
2019 (dále jen „zák. práce“).
21. Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může
výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec
povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané
práci zvlášť hrubým způsobem.
22. Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících
se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance
vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a
spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména
ustanoveními § 301 a § 302–304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným vnitřním
předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem nadřízeného
vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen
„pracovní povinnost“) právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního
poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti
zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň
intenzity. Zákoník práce rozlišuje – jak vyplývá z ustanovení § 52 písm. g) a §
55 odst. 1 písm. b) zák. práce – mezi méně závažným porušením pracovní
povinnosti, závažným porušením pracovní povinnosti a porušením pracovní
povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity
(zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo
k výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 písm. g) část věty
před středníkem zák. práce].
23. Ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s
relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám,
jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak
přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně
nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud
vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou
pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na
jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové
povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním
případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení
pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho
dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k
porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a
intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení
uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec
způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost
uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým
zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě
požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval [srov. při
obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sb.
rozh. obč., dovolatelkou zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005,
sp. zn. 21 Cdo 282/2005, nebo – přímo ve vztahu k ustanovení § 55 odst. 1 písm.
b) zák. práce – například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp.
zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25/2013 Sb. rozh. obč.].
24. Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není
jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K
některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla
vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v
konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.
7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení
intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější
(závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov.
například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21
Cdo 1405/2012).
25. Pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru nebo okamžitého
zrušení pracovního poměru není podstatné, kolik z jednání označených ve
výpovědi nebo v okamžitém zrušení pracovního poměru jako porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
bylo skutečně v řízení před soudem jako porušení pracovní povinnosti posouzeno,
ale zda ono zjištěné (ona zjištěná) porušení pracovní povinnosti dosahuje (ve
svém souhrnu dosahují nebo alespoň jedno z nich dosahuje) takové intenzity, že
může být (mohou být) podřazeno (podřazena) pod pojmy „méně závažné porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ nebo „porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
zvlášť hrubým způsobem“ (ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím
zákoníku práce srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2005,
sp. zn. 21 Cdo 2375/2004, uveřejněný pod č. 142/2005 v časopise Soudní
judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo
4950/2008, nebo – již přímo ve vztahu k ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák.
práce – odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo
1467/2014, uveřejněného pod č. 91/2015 Sb. rozh. obč.).
26. Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1
písm. b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí
podle ustanovení § 52 písm. g) části věty před středníkem zák. práce výjimečným
opatřením (srov. dikci ustanovení § 55 odst. 1 zák. práce: „Zaměstnavatel může
výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy…“). K okamžitému zrušení
pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit
jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli
nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí
výpovědní doby (srov. ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku
práce například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn.
21 Cdo 379/2000, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21
Cdo 1218/2005, uveřejněného pod č. 32/2007 Sb. rozh. obč., anebo – již přímo ve
vztahu k ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce – odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5727/2015).
27. V listině – okamžitém zrušení pracovního poměru – je zaměstnavatel
povinen jednoznačně identifikovat to jednání zaměstnance, které zaměstnavatel
považuje za porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se
k zaměstnancem vykonávané práci, tedy časově, věcně a místně je vymezit tak,
aby bylo jednoznačné a nezaměnitelné. Při posouzení, zda popsané jednání
dosahuje zákonem vyžadované intenzity, soud sice vychází z takto
identifikovaného skutku, avšak bere v potaz i další okolnosti konkrétního
případu, které již popsány být nemusí, resp. nemusí být popsány ve všech
podrobnostech (osoba zaměstnance, jeho dosavadní postoj k plnění pracovních
úkolů, doba a situace, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, míra
zavinění zaměstnance, důsledek porušení pracovní povinnosti pro zaměstnavatele
apod.) [srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn.
21 Cdo 3648/2019].
28. V projednávané věci nebylo – jak vyplývá z odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně – pochyb o tom,
že žalobkyně jednáními, která jí byla vytknuta v okamžitém zrušení pracovního
poměru ze dne 15. 4. 2019 pod body a) a b), tedy zamykáním žáků ubytovaných v
zařízení domova mládeže na pokojích a kouřením v areálu školy, zaviněně
porušila své pracovní povinnosti. Odvolací soud (shodně se soudem prvního
stupně) však dospěl k závěru, že „s ohledem na skutkové okolnosti zjištěné
soudem prvního stupně“ nelze tato porušení pracovních povinností považovat za
porušení povinností zvlášť hrubým způsobem. Úvahy odvolacího soudu (stejně jako
úvahy soudu prvního stupně) učiněné při vymezení relativně neurčité hypotézy
právní normy obsažené v ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce však
(zatím) nelze považovat za správné (úplné), neboť soudy uvažované skutečnosti
(vzhledem k okolnostem případu) neposkytují náležitý (dostatečný) podklad pro
posouzení, jakého stupně intenzity uvedená porušení pracovních povinností
dosahují.
29. Ve vztahu k porušení pracovních povinností vytýkanému žalobkyni v
okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 15. 4. 2019 pod bodem a), tedy
zamykání žáků ubytovaných v zařízení domova mládeže na pokojích, odvolací soud
při posuzování intenzity porušení pracovních povinností žalobkyní náležitě
(komplexně) neposoudil zejména povahu tohoto porušení povinností, která vedle
toho, že (jak dovodily soudy obou stupňů) žalobkyně porušovala předpisy v
oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví, v souladu s nimiž je potřeba v domově
mládeže ponechávat volné únikové cesty, spočívala také v tom, že žalobkyně
zamykáním žáků ubytovaných v zařízení domova mládeže na pokojích v době od
21:00 hodin do 6:30 hodin ráno (tedy přes noc) omezovala osobní svobodu těchto
žáků (jejich volný pohyb), a zasahovala tak do jejich základního práva na
osobní svobodu, resp. do jejich svobody pohybu (zaručených čl. 8 a čl. 14
Listiny základních práv a svobod), přičemž porušení povinností spočívající v
zásahu do osobní svobody jiného může za určitých (zákonem stanovených) podmínek
nabýt (vykazovalo-li by takové jednání znaky uvedené v trestním zákoníku) až
povahy trestného činu. V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že proti
žalobkyni bylo pro tento skutek vedeno trestní stíhání (pro přečin omezování
osobní svobody podle § 171 odst. 1 trestního zákoníku) a že Okresním soudem v
Českých Budějovicích byla věc podle § 222 odst. 2 trestního řádu postoupena
Městskému úřadu Týn nad Vltavou, neboť nebylo prokázáno, že jde o trestný čin,
avšak z důkazů provedených v hlavním líčení vyplynulo, že žalovaný skutek by
mohl být posouzen jako přestupek proti občanskému soužití ve smyslu ustanovení
§ 7 odst. 1 písm. c) bod 4 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích.
Skutečnost, že v uvedeném jednání žalobkyně nebyl soudem shledán trestný čin,
však nic nemění na tom, že žalobkyně výše uvedeným jednáním do práva žáků na
osobní svobodu (resp. do jejich svobody pohybu) do jisté míry zasahovala (tyto
jejich svobody určitou měrou omezovala).
30. Uvádí-li odvolací soud v bodě 11 odůvodnění dovoláním napadeného
rozsudku, že z provedeného dokazování vyplynulo, že zamykáním studentů přes noc
nebyla způsobena žalované žádná škoda, že k žádnému problému kvůli zamykání
nedošlo a že „nedošlo tedy ani k ohrožení života či zdraví žáků žalované“, pak
nebere náležitě v úvahu (kromě výše uvedeného) ani ohrožující povahu tohoto
porušení pracovních povinností. Nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že
nedošlo k „ohrožení“ života či zdraví žáků. Skutečnost, že zamykáním studentů
nebyla způsobena žalované žádná škoda a že „k žádnému problému kvůli zamykání
nedošlo“, neznamená, že vznik škody, popřípadě též vznik újmy na životě či
zdraví žáků, zejména (avšak nikoli výlučně) v dovolatelkou zmíněných případech,
kdy by některý z žáků potřeboval urgentní pomoc (např. lékařskou) nebo kdy by
vznikla nenadálá situace či pohroma (např. požár), nehrozil. Bez povšimnutí
nemělo být soudy ponecháno ani tvrzení ředitele žalované J. L., že „v červenci
2018 obdržel od krajského úřadu přípis, ve kterém byl obsažen zákaz zamykání s
tím, že pokud bude dále na internátu zamykáno, tak hrozí vysoké pokuty“, které
(jak vyplývá z obsahu spisu) uvedl při svém výslechu provedeném u jednání soudu
prvního stupně dne 2. 7. 2020. Zcela opomenout pak nelze ani potenciální
nebezpečí vzniku jiné (další) nemajetkové újmy některého z dotčených žáků, do
jejichž základních práv (resp. svobod) bylo tímto způsobem zasahováno.
31. Soudy v projednávané věci dále nevzaly náležitě v úvahu, že při
posuzování míry intenzity porušení pracovních povinností soud může přihlédnout
rovněž k okolnosti, že se zaměstnanec dopustil několika po sobě následujících
porušení pracovních povinností v krátkém časovém rozpětí; jednotlivé skutky
přitom nemůže posuzovat odděleně, nýbrž ve vzájemné souvislosti s dalšími
vytýkanými porušeními pracovních povinností a jinými skutečnostmi rozhodnými
pro vymezení hypotézy právní normy. Jestliže se zaměstnanec dopustil několika
porušení pracovních povinností, která by sama o sobě nebyla důvodem k
okamžitému zrušení pracovního poměru, může okolnost, že se tak stalo v krátké
časové souvislosti, být podkladem pro závěr, že ve svém souhrnu zvyšují míru
intenzity porušení pracovních povinností některých z nich natolik, že
představují porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem (ve vztahu k
obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce srov. například závěry
uvedené v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 21
Cdo 323/2000).
32. Nejvyšší soud se ztotožňuje rovněž s názorem dovolatelky, že soudy v
projednávané věci měly při posuzování intenzity porušení pracovních povinností
žalobkyní přihlédnout i k osobě žalobkyně a k funkci, kterou zastávala, a
zohlednit (mimo jiné) také skutečnost, že žalobkyně pracovala u žalované na
pozici vedoucího zaměstnance (k tomu srov. též ustanovení § 302 zák. práce a v
něm vymezené další povinnosti vedoucích zaměstnanců) a vychovatelky, tj.
pedagogického pracovníka, který je ze své pozice povinen zajistit výchovu a
vzdělávání nezletilých i zletilých žáků, předávat jim zásady slušného chování a
nejvyšší morální hodnoty a být jim vzorem v jejich dodržování.
33. Soud prvního stupně v bodě 42 odůvodnění svého rozsudku ve vztahu ke
skutku uvedenému v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 15. 4. 2019 pod
bodem b) uvedl, že sama žalobkyně přiznává, že v areálu žalované kouřila, a že
„soud nevedl jako nadbytečné dokazování k tomu, zda žalobkyně kouřila s
nezletilými dětmi“, a v tomto porušení pracovních povinností neshledal
intenzitu „zvlášť závažného porušení“, a to „bez ohledu na to, zda žalobkyně
kouřila v přítomnosti zletilých či nezletilých studentů“. Odvolací soud pak
uzavřel, že „z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně v areálu žalované
kouřila, a to i v přítomnosti studentů, tedy i nezletilých“ (srov. bod 12
odůvodnění jeho rozsudku), přestože soud prvního stupně (jak bylo uvedeno výše)
dokazování k tomu, zda žalobkyně kouřila „s nezletilými dětmi“, nevedl (z
odůvodnění jeho rozsudku ani nevyplývá, že by učinil skutkový závěr, že
žalobkyně kouřila „i v přítomnosti studentů, tedy i nezletilých“), a sám
odvolací soud v odvolacím řízení žádné důkazy neprovedl. Dovolacímu soudu tedy
z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, jak odvolací soud k tomuto
skutkovému zjištění (že žalobkyně v areálu žalované kouřila „i v přítomnosti
studentů, tedy nezletilých“) dospěl. Odvolací soud se nicméně – vycházeje i z
tohoto svého skutkového zjištění – ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně,
že nejde o porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem. Z hlediska
posouzení intenzity porušení pracovních povinností žalobkyní však – jak vyplývá
z výše uvedeného – není bez významu, zda žalobkyně v areálu žalované kouřila
sama (popřípadě „v přítomnosti“ studentů, kteří sami nekouřili), nebo zda
kouřila „s nezletilými“, tedy „před nimi a s nimi“, jak jí bylo žalovanou
vytýkáno v okamžitém zrušení pracovního poměru. Soudy se proto v projednávané
věci měly zabývat i těmito okolnostmi. Bylo-li by zjištěno, že žalobkyně v
areálu školy kouřila s (nezletilými) žáky, nelze pominout ani dovolatelkou
zdůrazňovanou skutečnost, že žalobkyně – kromě toho, že kouřením v areálu školy
sama jednala v rozporu s platnými právními předpisy [srov. ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky
návykových látek] – nezamezila tomu, aby tak činili v její přítomnosti i
(nezletilí) žáci, přestože byla povinna kontrolovat, zda dochází ze strany žáků
k dodržování řádu domova mládeže, který jasně deklaruje zákaz kouření v celém
areálu školy [v této souvislosti je třeba vzít v úvahu též okolnost, že podle
ustanovení § 36 odst. 5 písm. a) zákona č. 65/2017 Sb. se škola nebo školské
zařízení dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 9 odst. 1 zákona č. 65/2017
Sb. nevyzve osobu, která nedodržuje zákaz kouření nebo používání elektronické
cigarety na místě, na němž je kouření nebo používání elektronické cigarety
zakázáno, aby v tomto jednání nepokračovala nebo aby prostor opustila, za který
lze podle ustanovení § 36 odst. 10 písm. b) tohoto zákona uložit pokutu, jakož
i skutečnost, že žalobkyně byla vedoucím zaměstnancem – k tomu srov. zejména
ustanovení § 302 písm. f) zák.
34. I když zaměstnavatel v okamžitém zrušení pracovního poměru některá
konkrétní porušení povinností zaměstnancem neuvádí jako důvod pro toto opatření
(popřípadě je v okamžitém zrušení pracovního poměru dostatečně skutkově
nevymezil tak, aby byla možná jejich přesná individualizace, jako je tomu v
projednávané věci), při hodnocení stupně intenzity porušení pracovních
povinností je třeba přihlížet – jak již bylo uvedeno výše
– i k osobě zaměstnance, který se porušení pracovních povinností dopustil, k
dosavadním postojům zaměstnance k plnění pracovních úkolů, k situaci, za níž k
porušení pracovní povinnosti došlo, apod.
35. Přestože tedy žalovaná důvod uvedený v okamžitém zrušení pracovního
poměru ze dne 15. 4. 2019 pod bodem c) tak, že se žalobkyně o dotyčném žákovi
vyjadřovala velice hanlivě, urážlivě a ponižujícím způsobem s cílem mu uškodit
a poškodit ho v době jeho přípravy na vzdělání a že se rovněž velice nevhodně
měla vyjadřovat o řediteli školy a celém fungování žalované, nevymezila
dostatečně určitě (tak, aby jej nebylo možné dodatečně měnit), mohou být i tyto
žalovanou tvrzené skutečnosti (přestože nemohou obstát jako řádně vymezený
důvod okamžitého zrušení pracovního poměru) okolnostmi významnými z hlediska
posouzení intenzity ostatních porušení pracovních povinností uvedených v
okamžitém zrušení pracovního poměru. Soudy se tedy měly zabývat i skutečnostmi,
které žalovaná tvrdila ve vztahu k tomuto důvodu okamžitého zrušení pracovního
poměru [byť toliko jako okolnostmi významnými při hodnocení intenzity jiných
porušení pracovních povinností žalobkyní, která žalovaná řádně (v souladu s
ustanovením § 60 zák. práce) vymezila v okamžitém zrušení pracovního poměru].
36. Z obsahu spisu se dále podává, že žalovaná v řízení před soudem
prvního stupně ve vztahu k porušení pracovních povinností vytýkanému žalobkyni
v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 15. 4. 2019 pod bodem a), tedy
zamykání žáků ubytovaných v zařízení domova mládeže na pokojích, tvrdila, že
ředitel žalované J. L. při poradě konané dne 24. 9. 2018 vytkl žalobkyni, že
zamyká žáky na pokojích, že jí zároveň bylo v té souvislosti „jasně nařízeno
dále již žáky nezamykat“, a že žalobkyně tedy nedodržela základní povinnosti a
následně záměrně a vědomě dále neplnila pokyny nadřízeného. K prokázání tohoto
svého tvrzení žalovaná navrhla (mimo jiné) též výslech svědků M. J., D. S. a Z.
B., kteří se měli účastnit uvedené porady, a (listinný) důkaz vyjádřením
ředitele žalované J. L., M. J. a D. S. k zamykání žáků v domově mládeže ze dne
25. 3. 2019, který žalovaná soudu prvního stupně předložila jako přílohu k
podání ze dne 3. 2. 2020 („reakce na výzvu soudu“) doručenému soudu téhož dne.
37. Podle ustanovení § 301 písm. a) zák. práce jsou zaměstnanci povinni
pracovat řádně podle svých sil, znalostí a schopností, plnit pokyny nadřízených
vydané v souladu s právními předpisy a spolupracovat s ostatními zaměstnanci.
38. Vzhledem k tomu, že jedním ze základních znaků závislé práce (srov.
§ 2 odst. 1 zák. práce) je její výkon ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a
podřízenosti zaměstnance, jsou zaměstnanci od vzniku pracovního poměru povinni
konat práci podle pracovní smlouvy podle pokynů zaměstnavatele [srov. § 38
odst. 1 písm. b) zák. práce], a proto musí být povinni plnit pokyny
nadřízených. Povinnost zaměstnanců plnit pokyny nadřízených se samozřejmě týká
pouze takových pokynů, které jsou vydány v souladu s právními předpisy (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo
1271/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo
3557/2015).
39. Skutečnost, že zaměstnanec úmyslně porušuje svou povinnost konat
práci podle pracovní smlouvy podle pokynů zaměstnavatele, která pro něj vyplývá
z pracovního poměru a která patří mezi základní atributy závislé práce
vykonávané v pracovněprávním vztahu, by pak rovněž mohla významně zvýšit
intenzitu porušení (dalších) pracovních povinností zaměstnancem. Soudy se proto
(vzhledem k tvrzení žalované, že žalobkyni bylo „jasně nařízeno dále již žáky
nezamykat“) měly řádně zabývat též otázkou, zda žalobkyně od žalované (od svého
nadřízeného) dostala (výslovný) pokyn žáky dále nezamykat a zda tento pokyn
zaměstnavatele svým následným jednáním úmyslně porušovala (odmítala plnit).
Pokud by tomu tak bylo, neměla by při posuzování míry intenzity porušení
pracovních povinností žalobkyní (a s ní související otázky, zda po žalované lze
spravedlivě požadovat, aby žalobkyni zaměstnávala až do uplynutí výpovědní
doby) až takový význam soudy zdůrazňovaná skutečnost, že okamžité zrušení
pracovního poměru bylo žalobkyni dáno měsíc poté, co již úsek výchovy neřídila,
a navíc v době, kdy již k zamykání studentů nedocházelo, a naopak by mohla
nabýt na významu skutečnost, že ze strany žalobkyně by (vzhledem k jejímu
dosavadnímu postoji k plnění pokynů zaměstnavatele) mohlo nadále docházet k
porušování jiných (dalších) pokynů zaměstnavatele.
40. Žalovaná byla povinna označit důkazy potřebné k prokázání svého
tvrzení, že ředitel žalované J. L. při poradě konané dne 24. 9. 2018 vytkl
žalobkyni, že zamyká žáky na pokojích, a že jí zároveň bylo v té souvislosti
„jasně nařízeno dále již žáky nezamykat“ [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a § 120
odst. 1 větu první o. s. ř.], a měla v tomto směru důkazní břemeno, kterým se
rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla
prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v
jeho neprospěch (srov. § 120 odst. 2 větu druhou o. s. ř.). Smyslem důkazního
břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy
určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro
nečinnost účastníka [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku
ustanoveními § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.] nebo
vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána.
41. Účastníkem označený důkaz soud neprovede, jestliže jeho
prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost,
například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou
skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro
rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93, který byl uveřejněn pod č. 57 v
časopise Soudní rozhledy, roč. 1995).
42. „Nadbytečným“ je pak takový důkaz, prostřednictvím něhož mají být
objasňovány skutečnosti, které za řízení již byly spolehlivě prokázány jinak
(jinými důkazy) nebo které jsou podloženy shodnými tvrzeními účastníků, jež
může soud vzít za svá skutková zjištění (§ 120 odst. 3 o. s. ř.). Odmítne-li
soud provést účastníkem označený důkaz proto, že je „nadbytečný“, je tím samo o
sobě vyloučeno, aby rozhodl o věci samé v neprospěch tohoto účastníka z důvodu
neunesení důkazního břemene (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 408/2003, nebo rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 904/2016).
43. Soud prvního stupně v projednávané věci v bodě 41 odůvodnění svého
rozsudku uvedl, že „z provedeného dokazování poté vyplynulo, že v září 2018
sdělil L. žalobkyni, že se mu zamykání žáků nelíbí“, shledal „jako nadbytečné“
zabývat se tím, zda a jakým způsobem byla žalobkyně ze strany J. L. v září 2018
upozorněna na to, že si nepřeje zamykání žáků, a dodal, že to, že L. žalobkyni
sdělil v září 2018, že si nepřeje, aby byli žáci zamykáni, uvádí i sama
žalobkyně, že z tohoto důvodu soud k tomuto nevedl žádné další dokazování a že
intenzitu porušení této povinnosti bylo možné posoudit z výpovědí vychovatelek
činěných v rámci trestního řízení vedeného u „zdejšího“ soudu pod sp. zn. 32 T
83/2019 a z úředních záznamů o podání vysvětlení ubytovanými studenty. Ve výčtu
zjištění učiněných z výpovědi J. L. (uvedeném v bodě 30 odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně) pak zcela absentuje ta část výpovědi J. L. (vyplývající z
obsahu protokolu o jednání před soudem prvního stupně konaném dne 2. 7. 2020),
v níž – poté, co zmínil, že žalobkyni zamykání žáků vytkl na poradě v září 2018
– uvedl, že žalobkyni řekl „konkrétně, že se žáci zamykat nebudou, že se tím
porušují předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci“. Soud prvního
stupně přitom neprovedl žalovanou navrhovaný listinný důkaz vyjádřením
ředitele, M. J. a D. S. k zamykání žáků v domově mládeže ze dne 25. 3. 2019 ani
výslech žalovanou navrhovaných svědků, kteří se měli účastnit porady konané dne
24. 9. 2018.
44. Uzavřel-li za těchto okolností odvolací soud v bodě 11 odůvodnění
svého rozsudku, že „pokud žalovaná v odvolání uvádí, že se zamykání dělo v
rozporu s pokyny žalované, konkrétně výtkou ze dne 24. 9. 2018, pak nic
takového v řízení prokázáno nebylo“, přestože dokazování provedené soudem
prvního stupně nezopakoval ani nedoplnil o výše uvedené (soudem prvního stupně
neprovedené) důkazy navržené žalovanou k prokázání tohoto tvrzení v řízení před
soudem prvního stupně a přestože žalovanou tvrzená skutečnost, že žalobkyni
bylo J. L. „jasně nařízeno dále již žáky nezamykat“ (že se zamykání dělo v
rozporu s pokyny žalované), v dosavadním řízení nebyla spolehlivě (bez
důvodných pochybností) prokázána ani vyvrácena (resp. nebyl prokázán opak)
jinak (jinými důkazy), zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci a ke které dovolací soud ve smyslu ustanovení §
242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédl.
45. Protože v projednávané věci soudy uvažované skutečnosti zatím – jak
vyplývá z výše uvedeného – neposkytují náležitý (úplný) podklad pro posouzení,
jakou intenzitou žalobkyně porušila povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k jí vykonávané práci a zda lze považovat za splněný požadavek
ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, aby zaměstnavatel přistupoval k
okamžitému zrušení pracovního poměru zaměstnance „jen výjimečně“ (zda lze po
žalované spravedlivě požadovat, aby žalobkyni zaměstnávala až do uplynutí
výpovědní doby), nemůže závěr odvolacího soudu, že důvody okamžitého zrušení
pracovního poměru vymezené pod body a) a b) nenaplňují intenzitu porušení
povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, (pro svou předčasnost) obstát.
46. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání
(v části směřující do výroku o věci samé), pro zamítnutí dovolání a ani pro
změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek
(včetně akcesorických výroků o nákladech řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s.
ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího
soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České
republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu
soudu v Českých Budějovicích) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s.
ř.).
47. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a §
243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 4. 2022
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu