21 Cdo 3648/2019-199
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobce J. Š., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Martinem
Šenkýřem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na viničních horách č. 1834/24, proti
žalované Ú. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Bc. Janem Spáčilem, LL. M.,
advokátem se sídlem v Praze, Italská č. 2581/67, o neplatnost okamžitého
zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14
C 158/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
12. června 2019, č. j. 62 Co 117/2019-154, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 22. 2. 2017, který žalobce převzal dne 27. 2. 2017, žalovaná
sdělila žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr okamžitým zrušením podle
ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Důvod
k tomuto opatření spatřovala v tom, že „…v souvislosti se smlouvu o dílo ze
dne 18. května 2012 uzavřenou mezi zaměstnavatelem jakožto objednatelem a
Sdružením ÚOCHB, jehož vedoucím je společnost Chládek a Tintěra a. s. … jakožto
zhotovitelem…., přestože Vám muselo být známo, že dílo je zhotoveno v rozporu s
projektovou dokumentací, dosud není skončeno a není způsobilé k převzetí,
učinil jste dne 13. února 2017 převzetí části díla (4. etapy) tak, že jste
podepsal protokol o předání a převzetí stavby nebo její dokončené části a
převzal dílo s tím, že za zaměstnavatele jste podepsal konečný protokol o
předání a převzetí díla. Učinil jste tak přesto, že jakožto zástupce ředitele
pro výstavbu zastáváte u zaměstnavatele pozici, na které jste dlouhodobě měl
přístup k informacím týkající se díla a průběhu jeho realizace. Mimo jiné jste
byl účasten pravidelných pondělních porad vedení, zejména porad, které se
uskutečňovaly v období 12. 12. 2016 do 13. 2. 2017. V rámci těchto porad vedení
byl opakovaně projednáván nevyhovující stav realizace díla a rovněž další
postup zaměstnavatele vůči zhotoviteli v této záležitosti. Musel jste si být
tak vědom toho, že s ohledem na shora uvedené není možné převzít nedokončené
dílo vykazující vady, a že protokolární převzetí díla není v souladu s
oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Rovněž jste, s ohledem na svoji odbornost a
znalost, musel vědět, že tímto svým jednáním ohrozíte právní postavení
zaměstnavatele vůči zhotoviteli. Vaše jednání, když jste bez vědomí
zaměstnavatele podepsal výše specifikované protokoly, tak bylo zcela v rozporu
se zamýšleným postupem zaměstnavatele vůči zhotoviteli. Nadto jste při převzetí
díla jednal zcela nad rámec svého oprávnění zastupovat zaměstnavatele vůči
třetím osobám, neboť nedisponujete oprávněním zastupování zaměstnavatele při
takovýchto jednáních…“. Žalobou, podanou dne 21. 4. 2017 u Obvodního soudu pro Prahu 6, se žalobce
domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je
neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že se vytýkaného porušení právních
povinností nedopustil, neboť dílo nebylo zhotoveno v rozporu s projektovou
dokumentací a bylo způsobilé k převzetí. Tvrdil, že dílo bylo řádně
zkolaudováno a bylo reálně užíváno. V rámci celého díla byly provedeny celkem
3 kolaudace, když 4. etapa předmětem kolaudace nebyla, neboť se jednalo o
drobné stavební práce, a z důvodu klimatických podmínek se pouze nerealizovaly
sadové úpravy. Tento nedodělek však nebránil v užívání díla. Žalobce se
účastnil porad vedení, na kterých byla projednávána vada podlah v dříve
dokončené etapě díla, která se projevila cca po roce užívání díla (skrytá
vada). Pokud by měla žalovaná skutečně záměr dílo nepřevzít, pak žalobce s
tímto svým záměrem neseznámila a ani v tomto směru žalobci nedala žádný pokyn.
Žalobce při přebírání předmětného díla si nebyl vědom, že by svým jednáním
ohrožoval právní postavení žalované vůči zhotoviteli. Žalovaná nezohlednila
fakt, že žalobce pracuje jako zaměstnanec pro žalovanou již od 12. 7. 2007,
nepřihlédla k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů za dobu trvání
jeho pracovního poměru, když mu nikdy nebylo vytýkáno porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci, že
byl za svou práci odměňován atd. Pracovní poměr měl skončit doručením listiny
nazvané jako okamžité zrušení pracovní poměru dne 27. 2. 2017. Následně byl
výkon práce dle pracovní smlouvy žalobci žalovanou znemožněn, neboť žalobci
žalovaná odebrala vstupní kartu do místa výkonu zaměstnání včetně klíčů od
kanceláří a požádala o předání veškeré pracovní dokumentace a majetku žalované,
který se nacházel v dispozici žalobce. Žalobce v souladu s ustanovením § 69
odst. 1 zákoníku práce bez zbytečného odkladu oznámil žalované, že rozvázání
pracovního poměru okamžitým zrušením považuje za neplatné a trvá na tom, aby
jej žalovaná nadále zaměstnávala. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Namítala, že dílo bylo zhotoveno v rozporu s
projektovou dokumentací. V rámci kolaudačního souhlasu s užíváním stavby, který
je jednáním ryze veřejnoprávním, žádný subjekt neprověřuje, zda bylo dílo
zhotoveno v souladu se smlouvou o dílo a realizačním projektem stavby do
takového detailu, aby byly odhaleny vady díla ve smyslu obchodního zákoníku. Skutečnost, že dílo bylo reálně užíváno, neprokazuje tvrzení, že by bylo
zhotoveno v souladu se smlouvou o dílo a projektovou dokumentací. Pokud jde o
podpis zástupce technického dozoru investora, pak tento uvedl, že dílo je
zhotoveno v rozporu s projektovou dokumentací. Žalobci bylo toto stanovisko
technického dozoru navíc velmi dobře známo, neboť právě žalobce je zaslal
žalované. Žalovaná informovala žalobce o stavu díla (zejména o jeho vadách) v
rámci pravidelných porad vedení. Zároveň byla žalobci v lednu 2017 zaslána
kopie komunikace se zhotovitelem a s technickým dozorem a z těchto dokumentů
jednoznačně vyplývá, že žalovaná usilovala o prodloužení termínu předání díla,
resp. o prodloužení bankovní záruky, z čehož je zjevné, že neměla v úmyslu dílo
převzít v nedokončeném stavu. Žalobci, s ohledem na jeho předchozí praxi,
muselo být zřejmé, že by svým krokem významně zhoršil postavení žalované, když
by jejím jménem převzal dílo s vadami a nedodělky. Při pravidelném běhu věcí by
žalované vznikl nárok na smluvní pokutu za každý den prodlení ve výši
2.282.171,41 Kč, přičemž vzhledem k dokončení díla o cca 2 měsíce později než
ve stranami dohodnutém termínu, by žalované vznikl nárok na smluvní pokutu
řádově ve výši cca 120 milionů Kč. Žalovaná dále doplnila, že za existující
vady díla ohledně provedení podlah požaduje po zhotoviteli díla slevu z ceny
díla ve výši 230 milionů a nejedná se tedy o marginální vady.
Vedle tohoto
nároku pak existuje nárok žalované vůči zhotoviteli z titulu smluvních pokut za
prodlení s odstraněním vad ve výši 100 milionů Kč, jehož vymahatelnost žalobce
svým převzetím ohrozil, když zřejmým cílem jednání žalobce i zhotovitele bylo
znemožnit žalované čerpání sjednané bankovní záruky. Žalobce, ačkoliv věděl, že
statutární orgán žalované má eminentní zájem na bezporuchovém průběhu
stavebních prací a věděl, že průběh stavby byl průběžně předmětem porad vedení
žalované, nepovažoval za nutné v rámci porad vedení (a to ani v rámci porady
vedení konané dne 13. 2. 2017) statutární orgán informovat o tak zásadní
skutečnosti, jako bylo převzetí díla, které se svým významem a rozsahem zcela
vymyká běžnému chodu žalované. Žalobce neinformoval žalovanou o svém záměru
dílo převzít ani v rámci koordinačních porad, na kterých se v předchozích
etapách realizace díla řešily předem jednak termíny předání konkrétní etapy,
tak i případné změny k provedení díla a jiné podstatné záležitosti a kterých se
účastnili zástupci zhotovitele, objednatele i technického dozoru. O
skutečnosti, že dílo bylo převzato, informoval žalobce statutární orgán
žalované až zpětně, pouhým oznámením prostřednictvím emailu. Lze shrnout, že
žalobce svým jednáním, popsaným v okamžitém zrušení pracovního poměru, porušil
povinnosti při správě majetku svého zaměstnavatele (žalované). Důsledkem
žalobcova porušení povinností tedy byl útok na majetek zaměstnavatele.
Skutečnost, že žalobce si musel být vědom úmyslu žalované, dokládá přinejmenším
emailová zpráva ze dne 27. 1. 2017, adresovaná žalovanou žalobci, která
obsahovala kopie dokumentace se zhotovitelem ve věci plánované osobní schůzky,
kde žalovaná výslovně uvádí, že předmětem zamýšlené schůzky bude mimo jiné také
uzavření příslušného dodatku ke smlouvě, kterým se prodlouží termín finálního
předání díla.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 11. 2018, č. j. 14 C 158/2017
-104, bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru žalovanou ze dne 22.
2. 2017 doručené žalobci dne 27. 2. 2017, je neplatné a žalovaná byla zavázána
zaplatit žalobci na „náhradě nákladů řízení částku 69.760 Kč k rukám právního
zástupce žalobce“. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalobce
byl zaměstnancem žalované na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 12. 7. 2007
ve znění dodatku ze dne 4. 11. 2011 ve funkci zástupce ředitele pro výstavbu a
že v rámci svého pracovního zařazení byl žalobce odpovědný mimo jiné za dohled
nad prováděním stavebních prací při realizaci projektu rekonstrukce a dostavby
centrální části areálu a stavby garáží pro osobní automobily podle smlouvy o
dílo ze dne 18. 5. 2012. Dílo bylo rozděleno do čtyř etap a čtvrtá etapa ve
vztahu k předchozím byla výrazně méně rozsáhlá i nákladná a nevyžadovala
kolaudační rozhodnutí. V zásadě téměř celý areál, který byl předmětem smlouvy o
dílo, byl již v průběhu čtvrté etapy užíván a zkolaudován v rámci 3. etapy. V
rámci etap 1. až 3. bylo vyhotovováno více předávacích protokolů, které za
žalovanou podepisoval žalobce bez písemného zmocnění, plné moci od žalované měl
žalobce k dispozici pouze pro účely kolaudace. Kontrolní dny v rámci žalované
se konaly do skončení třetí etapy (zima 2016) a v průběhu čtvrté etapy se již
nekonaly, neboť by na nich nebylo de facto co řešit, když předmětem čtvrté
etapy byla rekonstrukce jedné místnosti a sadové úpravy. Na poradách vedení
konaných v období ledna 2017 až do poloviny února 2018 (správně 2017) nebyl
projednáván konkrétní termín a podmínky převzetí celého díla, předmětem byly
aktuální vady či nedodělky díla. Dále vyšel ze zjištění, že nebylo prokázáno,
že by žalobce od žalované obdržel pokyn čtvrtou etapu nepřebírat, a to ani za
situace, že takovýto záměr žalovaná sdělila již dne 10. 2. 2017 zhotoviteli
díla. Během prováděného díla se sice objevily neodstranitelné skryté vady
podlah, které byly i předmětem jednání pravidelných porad vedení, nicméně závěr
o tom, jakým způsobem dojde k jejich odstranění či jaká bude eventuální sleva z
díla, učiněn (v době konečného převzetí díla) nebyl, stejně tomu bylo i v
případě řešení otázky, jakým způsobem dojde k dodatečnému provedení sadových
úprav v rámci čtvrté etapy. Žalobce i stavební dozor si byli vědomi existence
bankovní záruky, nicméně za dané situace neměli důvod konečné dílo nepřevzít. V
řízení bylo prokázáno, že komunikace a informovanost ze strany žalované ve
vztahu k žalobci od počátku roku 2017 byla záměrně naprosto nedostatečná, tedy
že žalovaná s žalobcem svůj záměr či stanovisko ohledně konečného převzetí díla
žalobci nesdělila. Soud prvního stupně dospěl dále k závěru, že žalobce byl
oprávněn převzít čtvrtou etapu či konečné dílo bez udělení plné moci ze strany
žalované, když v minulosti neměl k takovýmto právním jednáním k dispozici
písemnou plnou moc od žalované a fakticky jednotlivé předávací protokoly v
minulosti za žalovanou bez protestu ze strany žalované podepisoval. Vycházeje z
ustanovení § 55 odst. 1 písm. b), § 58 odst. a § 60 zákoníku práce, dospěl k
závěru, že „žaloba byla u soudu podána včas, před uplynutím prekluzivní lhůty“
a že (s ohledem na skutková zjištění) „…nebyly splněny předpoklady rozvázání
pracovního poměru okamžitým zrušením ze strany žalované, když nastalé tvrzené
nepříznivé důsledky pro žalovanou v souvislosti s konečným převzetím díla, byly
z velké části zapříčiněny právě samotnou žalovanou…“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 6. 2019, č. j. 62
Co 117/2019-154, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a zavázal žalovanou
zaplatit žalobci „na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6 776 Kč k rukám
advokáta JUDr. Martina Šenkýře“. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu
prvního stupně a uzavřel, že „…skutek, který je popsán v listině - okamžitém
zrušení pracovního poměru ze dne 22. 2. 2017 a jehož naplnění se stalo
předmětem obsáhlého dokazování před soudem I. stupně, především nenaplňuje
intenzitu hrubého porušení povinností vyplývajících z právních předpisů
vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem…“. Ztotožnil se
též se závěrem soudu prvního stupně, že (při převzetí stavby) žalobce
nepřekročil „rámec pravomocí daných jeho pracovními povinnostmi,… když ani v
minulosti nedostával z titulu své pracovní pozice a pochopitelně i odbornosti
pokyn od žalované k převzetí 1. až 3. etapy díla, nepotřeboval ani žádné
zvláštní oprávnění k zastupování žalované při tomto jednání…“. Dovodil, že „…
skutečnost, že vůle žalované musela být žalobci zřejmá z nespokojenosti
žalované s průběhem výstavby (zásadní vady podlah a neuzavřeného způsobu při
řešení této vady a fáze díla, které již bylo převzato) sama o sobě nemůže být
důvodem, pro který by žalobce nemohl jednat za žalovanou v rámci plnění svých
pracovních povinností. Jakási úvaha o právním povědomí žalobce z hlediska
právních záměrů (tzv. „zamýšlených postupů“) žalované a případných dalších
konsekvencí nemůže bez dalšího obstát. Žalovaná v okamžitém zrušení pracovního
poměru žalobci nevytýká v souvislosti s jeho jednáním ztrátu možnosti bankovní
záruky, které si žalobce převzetím díla musel být vědom a konkrétní škodu,
která jí převzetím 4. etapy díla či díla jako celku postupem žalobce vznikla.
Je totiž třeba vycházet jen z toho skutku, který je v okamžitém zrušení
pracovního poměru žalovanou vylíčen…“. Námitku žalované, že důsledky jednání
žalobce mu musely být známy, když tyto byly prokázány z konkrétních důkazů, pak
neshledal odvolací soud důvodnou, neboť „…za situace, kdy skutkové vymezení
daného okamžitého zrušení pracovního poměru je koncipováno zcela obecným
způsobem, bylo by naopak v rozporu s platnou soudní judikaturou, pokud by soud
dospěl k nahrazování a doplnění vůle žalované, kterou v době okamžitého zrušení
pracovního poměru sice mohla mít, ale neprojevila ji…“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání
spatřuje v tom, že rozsudek odvolacího soudu je založen na vyřešení otázky
hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Důvody pro přípustnost a odůvodněnost
dovolání spočívají v nesprávném výkladu projevu vůle žalované, kterou žalovaná
projevila v okamžitém zrušení pracovního poměru žalobce a dále v nesprávném
právním posouzení jednání žalobce z pohledu naplnění intenzity porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem
vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Závěr odvolacího soudu o tom, že
skutek vymezený žalovanou v odůvodnění okamžitého zrušení pracovního poměru
nenaplňuje intenzitu hrubého porušení povinností vyplývajících z právních
předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, je
však založen na nesprávném právním posouzení otázky výkladu vůle žalované,
projevené v odůvodnění okamžitého zrušení pracovního poměru. Z dokazování
vyplynulo, že důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce ze strany
žalované bylo jednání žalobce spočívající v protokolárním převzetí díla, které
se událo bez vědomí žalované a které bylo v rozporu s oprávněnými zájmy
žalované, přičemž důsledkem bylo ohrožení právního postavení žalované vůči
zhotoviteli díla. Takto vymezený důvod okamžitého zrušení pracovního poměru je
v souladu s § 60 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších
předpisů, neboť je důvod vymezen dostatečně, aby jej nebylo možno zaměnit s
jiným, přičemž z uvedeného odůvodnění navíc jasně vyplývá, že předmětné jednání
žalobce zapříčinilo ohrožení právního postavení žalované vůči zhotoviteli díla. Skutečnost, že v odůvodnění okamžitého zrušení pracovního poměru není uveden
vyčerpávající výčet důsledků předmětného jednání žalobce, především výslovné
uvedení nemožnosti čerpat bankovní záruku a konkrétní škoda, která jednáním
žalobce vznikla, nemůže mít vliv na platnost či neplatnost okamžitého zrušení
pracovního poměru, resp. nemůže mít vliv na posouzení intenzity porušení
povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem
vykonávané práci. Dovozuje, že opačný závěr odvolacího soudu je „v rozporu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu“ a zejména poukazuje na
„rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96,
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 2374/2000, a
rozhodnutí Nejvyšší soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3572/2013“.
Na
podkladě uvedených rozhodnutí dovozuje, že „…tvrzení odvolacího soudu, že není
důvodné tvrzení žalované, že důsledkem jednání žalobce byla nemožnost čerpat
bankovní záruku ze strany žalované, neboť by se jednalo o „nahrazování a
doplnění vůle žalované, kterou v době okamžitého zrušení pracovního poměru sice
mohla mít, ale neprojevila ji“, je tak v rozporu s ustálenou praxí dovolacího
soudu, neboť přihlédnutí k těmto okolnostem nepředstavuje nahrazování či
doplňování vůle žalované, ale pouze podrobnější rozvinutí důsledků a výklad
vůle žalované, kterou žalovaná projevila v okamžitém zrušení pracovního poměru
žalobce…“. Dále poukázala na to, že také posouzení intenzity jednání žalobce je
v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovozuje, že jednání
žalobce, který za žalovanou úmyslně převzal nedokončené dílo, které trpělo
zásadními vadami podlah, čímž žalobce způsobil významné zhoršení postavení
žalované ve vztahu ke zhotoviteli díla, a to vše za situace, kdy žalobce svůj
záměr nikomu z vedení žalované nesdělil ani nijak nenaznačil, představuje útok
na majetek žalované. Takové jednání je nutno posoudit jako takovou okolnost,
která zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti
zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané
práci zvlášť hrubým způsobem. Odkázala na „rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
31. 1. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3400/2018“, ve kterých byl uvedený závěr
publikován. Dále poukázala na skutečnost, že i v situaci, kdy dojde k narušení
nezbytné vzájemné důvěry ve vztazích mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a
zpochybnění spolehlivosti zaměstnance ve vztahu k majetku zaměstnavatele ve
smyslu ustanovení § 301 písm. d) a § 302 písm. g) zákoníku práce, je též dle
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dán důvod k okamžitému zrušení
pracovního poměru. Odkázala na „rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017,
sp. zn. 21 Cdo 3034/2016“ a „rozhodnutí ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo
1267/2018 “, ve kterých byl uvedený závěr publikován. Navrhla, aby dovolací
soud rozhodl tak, že „…rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2019,
č. j. 62 Co 117/2019-154, se ve výroku pod bodem I. mění tak, že se žaloba o
určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením zamítá a ve
zbývajícím rozsahu se zrušuje, a dále se ruší rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 6 ze dne 28. listopadu 2018, č. j. 14 C 158/2017-104“. Žalobce v písemném vyjádření dovozuje, že dovolání žalované není přípustné,
neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v namítaných důvodech v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a odkázal na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4902/2014. Dále v textu poukazuje na
nedůvodnost dovolání a věnuje se skutkovým okolnostem případu. Navrhuje, aby
bylo dovolání odmítnuto, popřípadě zamítnuto a žalobci přiznána náhrada nákladů
řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu je závislé, jak vyplývá z jeho odůvodnění, na
řešení otázek hmotného práva, a to rozsahu skutkového vymezení důvodu
okamžitého zrušení pracovního poměru a dále, jaké skutečnosti jsou významné pro
posouzení intenzity porušení povinností vyplývajících z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Při řešení těchto otázek se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto
je dovolání přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se
žalobce domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které
mu bylo doručeno dne 27. 2. 2017 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce, ve znění účinném do 27. 2. 2017, tj. přede dnem, než nabyl účinnosti
zákon č. 460/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a
další související zákony (dále jen „zák. práce“). Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně
pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť
hrubým způsobem. Podle ustanovení § 60 zák. práce v okamžitém zrušení pracovního poměru musí
zaměstnavatel i zaměstnanec skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo
možno zaměnit s jiným. Uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn. Okamžité
zrušení pracovního poměru musí být písemné, jinak se k němu nepřihlíží. V ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nejsou pochybnosti o tom, že
ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně
neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž
hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu,
aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu
právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení,
zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících
se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem,
zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v
ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a
rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti (srov. z novějších
rozhodnutí například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 21
Cdo 497/2019). Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být uveden nejen tak, aby bylo
zřejmé, který z důvodů uvedených v ustanovení § 55 odst. 1 zák. práce byl
uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém
konkrétním jednání zaměstnance je spatřován; jen taková konkretizace použitého
důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého
důvodu byl pracovní poměr okamžitě zrušen, a že důvod nebude možné dodatečně
měnit. Skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru,
přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a
nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné
jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní
poměr okamžitě zrušen (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura,
roč. 1998). U důvodu podle § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce je třeba věnovat
přesnému popisu vytýkaného skutku zvýšenou pozornost, aby byla možná jeho
přesná individualizace, je třeba uvést konkrétní údaje o tom, kdy, kde, jakým
jednáním a která konkrétní povinnost měla být porušena (srov. dále například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4902/2014). Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění
toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze
"nahrazovat" nebo "doplňovat" vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo
kterou sice měl, ale neprojevil ji (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní
judikatura, roč. 1998, z novějších rozhodnutí potom rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016).
Při zkoumání intenzity porušení povinností vyplývajících z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci soud přihlíží k osobě
zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění
pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti,
k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních
povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní povinnosti pro
zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli
škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí
o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí
odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní
poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. závěry rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1080/2000, nebo rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2590/2015). K základním povinnostem zaměstnanců náleží zejména povinnosti upravené v
ustanovení § 301 písm. a) až d) zák. práce, jako je povinnost plnit pokyny
nadřízených vydané v souladu s právními předpisy a spolupracovat s ostatními
zaměstnanci, povinnost nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele,
plnit kvalitně a včas pracovní úkoly. Uvedené povinnosti představují ve své
obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, jenž ve svém obsahu
znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli, a zároveň též
i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve vztahu k majetku a oprávněným
zájmům zaměstnavatele; jde o požadavek na určitou úroveň kvality chování
zaměstnance. Zákon zde vedle povinností vyplývajících z právních předpisů a
jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance [§ 301 písm. c) zák. práce]
ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem
nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou nebo morální (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005,
uveřejněný pod č. 86, ročník 2006, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedených teoretických východisek vyplývá, že v listině – okamžitém zrušení
pracovního poměru – je zaměstnavatel povinen jednoznačně identifikovat to
jednání zaměstnance, které zaměstnavatel považuje za porušení povinností
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci, tedy časově, věcně a místně je vymezit tak, aby bylo jednoznačné a
nezaměnitelné. Při posouzení, zda popsané jednání dosahuje zákonem vyžadované
intenzity, soud sice vychází z takto identifikovaného skutku, avšak bere v
potaz i další okolnosti konkrétního případu, které již popsány být nemusí,
resp. ve všech podrobnostech popsány být nemusí (osoba zaměstnance, jeho
dosavadní postoj k plnění pracovních úkolů, doba a situace, v níž došlo k
porušení pracovní povinnosti, míra zavinění zaměstnance, důsledek porušení
pracovní povinnosti pro zaměstnavatele apod.). V projednávané věci právní jednání žalované – okamžité zrušení pracovního
poměru žalobce ze dne 22. 2.
2017 – výkladové potíže nečiní; je zřejmé, že
žalovaná žalobci vytýká (stručně řečeno) profesní pochybení ve formě hrubě
nedbalostního či dokonce úmyslného jednání („…musel jste si být vědom toho,
že…“), které bylo v přímém rozporu se zájmy zaměstnavatele („…že protokolární
převzetí díla není v souladu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele…“) a ohrožovalo
„právní postavení zaměstnavatele vůči zhotoviteli“; o časové, místní či věcné
identifikaci žalobci vytýkaného jednání není pochyb. Z tohoto hlediska lze však odvolacímu soudu vytknout, že, na rozdíl od soudu
prvního stupně, neučinil žádný závěr o tom, zda žalobce se skutečně vytýkaného
porušení povinností dopustil [vyjma shody se soudem prvního stupně v tom, že v
okamžitém zrušení vytýkaného dalšího jednání - převzetí stavby bez oprávnění k
takovému jednání - se žalobce nedopustil; tento závěr však, s ohledem na obsah
a důvody dovolání dovolacímu přezkumu nepodléhá (srov. ustanovení § 242 odst. 3
o. s. ř.)] a zda vůbec lze posoudit vytýkané jednání jako porušení povinností
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci. S odvolacím soudem lze souhlasit potud, pokud dovozuje, že jen ve vztahu k
takto popsanému jednání se posuzuje, zda takto popsaným skutkem došlo k
porušení povinností vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci a kterých, a zda toto porušení dosahuje zákonem
vyžadované intenzity, avšak již se nelze ztotožnit s jeho závěrem, že při
posouzení intenzity porušení povinností nelze přihlédnout k dalším okolnostem,
tedy např. „v okamžitém zrušení nevytýkané ztrátě bankovní záruky“, a to proto,
že, jak správně podotýká žalovaná v dovolání, „ztráta bankovní záruky“ je
(tvrzeným) následkem vytýkaného porušení právních povinností, nikoliv vlastním
porušením povinností (stručně řečeno „protiprávním jednáním“). Jinak řečeno, v
této úvaze [tedy v úvaze o nemožnosti přihlédnout k „ztrátě bankovní záruky či
jiným škodám, které převzetím čtvrté etapy díla žalované vznikly (mohly
vzniknout)“] odvolací soud zaměnil vylíčení vlastního porušení právních
povinností ze strany žalobce, jakožto obligatorní náležitosti (řádného)
okamžitého zrušení pracovního poměru, s následkem tohoto porušení pro
zaměstnavatele (typicky půjde o ohrožení škodou či jejím vznikem, ohrožení
zájmů zaměstnavatele v různých např. obchodních vztazích, ztráta dobrého jména
zaměstnavatele apod.), k němuž je však třeba přihlédnout při posuzování
intenzity vytýkaného porušení právních povinností (srov. například mutatis
mutandis závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo
3325/2012, nebo v již zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001,
sp. zn. 21 Cdo 379/2000). Pro tyto úvahy je tedy významné (určující) skutkové
tvrzení žalované o následcích v okamžitém zrušení pracovního poměru vytýkaného
porušení povinností, a zda lze tyto následky (také) přičítat jednání
zaměstnance, což je většinou odvislé od tvrzené (v okamžitém zrušení pracovního
poměru skutkově vymezené) formy zavinění [srov. teoretická východiska k teorii
tzv.
adekvátnosti kauzálního nexu, vyložená v Nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, která jsou již i v rozhodovací praxi Nejvyššího
soudu přijímána (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 883/2006, uveřejněný pod č. 31/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek)]. Pokud tedy sám odvolací soud v této věci dovodil, že „žalobce si musel být
vědom ztráty možnosti bankovní záruky a konkrétní škody, která žalované
převzetím čtvrté etapy díla vznikla“, resp. „důsledky svého jednání žalobci
musely být známy“, je zjevné, že tyto následky jsou z hlediska výše uvedených
teoretických úvah vytýkanému porušení právních povinností žalobcem přičitatelné
a při úvaze o intenzitě porušení právních povinností nepřehlédnutelné. Vytěsnil-li odvolací soud ze svých úvah o tom, zda žalovanou vytýkané porušení
povinností žalobcem dosahuje požadované intenzity „zvlášť hrubým způsobem“, též
i tvrzený následek (ve formě „ztráty bankovní záruky, či jiné škody, která
žalované vznikla“), je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné a
dovolání žalované je opodstatněné. Dovolací soud tak dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení
dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro
změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a § 243e
odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízené a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část věty
za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu