21 Cdo 3400/2018-529
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobce P. V., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr.
Vítězslavem Jírou, advokátem se sídlem v Brně, Rooseveltova č. 564/6, proti
žalované OPTAGLIO a. s. se sídlem v Lochovicích, Obora č. 20, IČO 48950076,
zastoupené Mgr. Jiřím Skálou, advokátem se sídlem v Praze 8, Voctářova č.
2449/5, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a o 87 224 Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 9 C
166/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13.
března 2018 č. j. 23 Co 26/2018-463, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 9
631,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jiřího Skály,
advokáta se sídlem v Praze 8, Voctářova č. 2449/5.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2018 č.
j. 23 Co 26/2018-463 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
napadený rozsudek odvolacího soudu [jeho právní závěr o tom, že pro platnost
okamžitého zrušení pracovního poměru postačí, pokud alespoň jeden z vytýkaných
skutků dosahuje intenzity požadované zákonem, že jednání žalobce spočívající v
užívání referentského automobilu žalované bez jejího souhlasu (dne 4. 9. 2014
žalobce opustil areál v XY v referentském automobilu, aniž by jeho převzetí
nahlásil na recepci společnosti a aniž by měl schválenou jakoukoliv pracovní či
soukromou cestu, vozidlo následně nevydal, parkoval s ním mimo areál žalované,
na dotaz ředitele i jednatele žalované ze dne 10. 9. 2014 a 11. 9. 2014 sdělil,
že neví, kde se vozidlo nachází, a i přesto, že věděl, že vozidlo žalovaná
hledá, ho i nadále používal) požadované intenzity dosahuje a že toto jednání je
útokem na majetek zaměstnavatele, který je třeba posoudit jako porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, jakož i právní závěr o řádném
skutkovém vymezení tohoto důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru] je v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby
rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
K otázce výkladu vázanosti soudu kvalifikací porušení povinnosti zaměstnance
provedené zaměstnavatelem dospěl dovolací soud již dříve k závěru, že pro
posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru nebo okamžitého zrušení
pracovního poměru není podstatné, kolik z jednání označených ve výpovědi nebo v
okamžitém zrušení pracovního poměru jako porušení povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci bylo skutečně
v řízení před soudem jako porušení pracovní povinnosti posouzeno, ale zda ono
zjištěné (ona zjištěná) porušení pracovní povinnosti dosahuje (ve svém souhrnu
dosahují nebo alespoň jedno z nich dosahuje) takové intenzity, že může být
(mohou být) podřazeno (podřazena) pod pojmy „méně závažné porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ nebo „porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
zvlášť hrubým způsobem“ (srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní
úpravě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 1998 sp. zn. 21 Cdo 1524/98,
uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2375/2004, uveřejněný pod č.
142 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005). K otázce hodnocení intenzity
porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité
hypotézy právní normy ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce srov. (ve
vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a
mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. 21
Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
2001, nebo právní názor vyjádřený v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
6. 2. 2001 sp. zn. 21 Cdo 379/2000.
K otázce důsledků útoku na majetek zaměstnavatele je na místě poukázat na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011,
uveřejněný pod č. 25 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, a v
něm vyjádřený právní názor, podle kterého útok na majetek zaměstnavatele, ať už
přímý (např. krádeží, poškozováním, zneužitím apod.), nebo nepřímý (např.
pokusem odčerpat část majetku zaměstnavatele bez odpovídajícího protiplnění),
představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy obsažené v
ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce tak významnou okolnost, že
zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť
hrubým způsobem, anebo na právní názory uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 18. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3325/2012 a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
6. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1405/2012, z jejichž odůvodnění vyplývá, že výsledné
posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci není jen aritmetickým průměrem
všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek, že k některým hlediskům je
třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i
speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci, a že
jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v
konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá
také větší význam; současně je třeba mít na zřeteli, že ve vztazích
zaměstnavatele a zaměstnance je nezbytná vzájemná důvěra, spolehlivost
zaměstnance a jeho poctivost ve smyslu ustanovení § 301 písm. d) zákoníku
práce, jež zároveň ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s
pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu (újmu), ať už majetkovou,
nebo morální (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015 sp. zn.
21 Cdo 1229/2014).
K vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru srov. (ve vztahu k
obsahově shodné dřívější právní úpravě) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
11. 1996 sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní
judikatura, roč. 1998, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016 sp. zn.
21 Cdo 4902/2014, podle kterých v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru
musí být jeho důvod uveden tak, aby bylo nepochybné, kdy, kde, jakým jednáním a
která konkrétní povinnost měla být zaměstnancem porušena, aby se zaměstnanec
mohl účinně bránit a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné
dodatečně měnit; k otázce možnosti zaměstnavatele, aby ve svém jednostranném
právním úkonu směřujícímu k rozvázání pracovního poměru uplatnil více důvodů,
srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2098/2004, uveřejněný pod č.
108 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 22. 5. 2008 sp. zn. 21 Cdo 2996/2007.
Namítá-li dovolatel s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001
sp. zn. 21 Cdo 379/2000, že se odvolací soud při posuzování platnosti
okamžitého zrušení pracovního poměru daného žalovanou žalobci odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.), pak přehlíží, že
soudy ve věci, v níž bylo uvedené rozhodnutí vydáno, vycházely z jiného
skutkového stavu (skutkového děje), než který byl zjištěn v projednávané věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu nemůže spočívat na vyřešení dovolatelem předestřené
otázky hmotného práva, zda ustanovení § 20 odst. 2 zákoníku práce ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (podle kterého nebyl-li právní úkon, jímž vzniká nebo
se mění základní pracovněprávní vztah, učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon,
je možné se neplatnosti dovolat, jen nebylo-li již započato s plněním) dopadá
též na případy, kdy právní úkon nebyl učiněn ve formě, kterou vyžadovala dohoda
smluvních stran, neboť písemnou formu posuzované dohody o změně pracovní
smlouvy z května 2013 vyžadoval zákon (§ 34 odst. 4 zákoníku práce v uvedeném
znění) a dohoda účastníků v pracovní smlouvě zákonem stanovenou písemnou formu
tohoto právního úkonu pouze deklarovala, tedy nezakládala; namítá-li dovolatel,
že soudy při svých závěrech činěných v souvislosti s dohodou účastníků o změně
pracovní smlouvy ve sjednaném místě výkonu práce (kterou bylo místo výkonu
práce dovolatele – vedle stávajícího místa v XY – rozšířeno i na XY) dostatečně
nezvážily ustanovení § 34a zákoníku práce a jeho úpravu „pravidelného
pracoviště pro účely cestovních náhrad“, v dovolání jednak dostatečně nevymezil
důvod dovolání (právní otázku, jejíž vyřešení odvolacím soudem považuje za
nesprávné), jednak ani neuvedl údaje o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., z něhož
vyplývá, že může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je
tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8.
2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11.
2013 sp. zn. 29 Cdo 3032/2013), a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.
Námitky, kterými dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je –
jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a ze
kterých nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o.
s. ř. [svůj nesouhlas s výkladem právního úkonu, na základě kterého začal
vykonávat pro žalovanou práci v XY, dovolatel založil na svém nesouhlasu se
skutkovým závěrem soudů, podle kterého v květnu 2013 účastníci uzavřeli dohodu
o změně pracovní smlouvy ve sjednaném místě výkonu práce, na jejímž základě
nadále vedle stávajícího místa výkonu práce v XY bude žalobce „vykonávat
pracovní úkoly nově převážně v areálu v XY, kam měl zaměstnavatel převést
sídlo“, předestírá svoji verzi skutkového stavu (že „rozhodně žalobce
neprojevil žádnou vůli v jakékoliv formě – natož písemné – změnit pracovní
smlouvu a místo výkonu práce“, že žalobce „jen vyhověl jednostrannému příkazu
žalované a vykonával práci kromě v XY i v XY tím, že tam připravoval přesun
firmy“), na jejímž základě pak buduje své vlastní, od soudů odlišné právní
posouzení věci (podle kterého výkon práce žalobce při zajištění přestěhování
sídla společnosti včetně výroby z XY do XY „je třeba posoudit jako výkon práce
žalobce mimo sjednané místo výkonu práce v pracovní smlouvě na pokyn
zaměstnavatele, a tedy jako pracovní cesty“ a „z tohoto titulu potom žalobci
přísluší cestovní náhrady za stravné a ubytování“], nejsou způsobilé založit
přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech
řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s.
ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 1. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu