21 Cdo 497/2019

21 Cdo 497/2019-570

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v

právní věci žalobkyně A. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jitkou

Třeštíkovou, advokátkou se sídlem ve Strakonicích, Velké náměstí č. 220, proti

žalované Komerční bance, a.s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 969/33, IČO

45317054, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem

v Praze 8, Pobřežní č. 370/4, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního

poměru, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 118/2016, o

dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne

9. října 2018 č. j. 19 Co 1109/2018-542, takto:

I. Dovolání žalobkyně se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení

6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám prof. JUDr.

Miroslava Běliny, CSc., advokáta se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4.

Dopisem ze dne 25. 4. 2016, který žalobkyně převzala téhož dne, žalovaná

sdělila žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní poměr okamžitým zrušením podle

ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále

jen zák. práce). Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobkyně, která

pro ni pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 28. 12. 2011 jako

pokladník, porušila povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se

k jí vykonávané práci (zejména instrukci 05-004, 05-048 a 05-025, direktivu 18

„Etický kodex“, příručku 32-004, pracovní řád a ustanovení § 301 zák. práce)

zvlášť hrubým způsobem, jestliže „na základě šetření provedeného Interním

auditem Komerční banky, a.s. ze dne 8. 3. 2016 bylo zjištěno“, že:

1) dne 11. 2. 2016 před začátkem pokladních hodin žalobkyně „neoprávněně

otevřela (tj. prokazatelně otočila pákou zámku do otevřené pozice) úschovný

objekt SISTEC, za který byla plně hmotně odpovědná její kolegyně paní J. H.“,

2) v období od 1. 1. 2015 do 11. 2. 2016 žalobkyně provedla celkem 45

vkladů a výběrů hotovosti ve prospěch nebo na vrub vlastního účtu, účtů, kde je

zmocněnou osobou, nebo účtů osob blízkých, přičemž tyto vklady zaúčtovala „aniž

by k tomu měla souhlas nadřízeného zaměstnance, který svůj souhlas vyjadřuje v

souladu s vnitřními předpisy svým podpisem na každém hotovostním příkazu k

těmto účtům, a to před jejich pořízením“,

3) v období od 30. 11. 2015 do 10. 2. 2016 žalobkyně provedla nejméně

čtyři vklady hotovosti, které jí podle jejího vyjádření svěřily osoby blízké za

účelem provedení vkladu na jejich účty, tedy „měla v prostorách pokladního

úseku jiné hotovosti, než které byly zaznamenány v příslušných evidencích. Z

dostupných kamerových záznamů je zřejmý fakt, že vklady dne 30. 11. 2015 v

11:28 hod (částka 12.000,- Kč), dne 21. 12. 2015 v 10:00 hod (částka 3.300,-

Kč), dne 12. 1. 2016 v 11:20 hod (částka 3.000,- Kč) a dne 10. 2. 2016 v 12:57

hod (částka 20.000,- Kč) byly provedeny bez přítomnosti klientů“,

4) v období „od 1. ledna do 11. února“ žalobkyně „provedla celkem 5

bezhotovostních převodů na vrub vlastního účtu nebo účtů blízkých osob. Vklady

a výběry hotovosti zaúčtovala, aniž by k tomu měla souhlas nadřízeného

zaměstnance“,

5) v období „od 1. ledna 2015 do 11. února“ žalobkyně „v systému KBI

neoprávněně nahlížela na tři kolegy – zaměstnance žalované způsobem umožňujícím

zobrazit jejich seznam účtů a zůstatků na těchto účtech“,

6) v období „od 1. ledna 2015 do 11. února“ žalobkyně „v systému KBI

neoprávněně nahlížela na osoby blízké způsobem umožňujícím zobrazit jejich

seznam účtů a zůstatků na těchto účtech, a to bez přítomnosti těchto osob“. Historie provedených transakcí pod body 2) a 4) a náhledů do systému KBI

vytčených pod body 5) a 6) je přitom „uchována a dohledatelná v informačních

systémech Komerční banky, a.s. a jejich konkrétní výčet je obsahem auditní

zprávy ze dne 8. 3. 2016, se kterou byla žalobkyně seznámena“. Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního

poměru je neplatné.

Žalobu odůvodnila zejména tím, že se „skutečně stávalo, a

to poměrně často“ a nikoliv jen ve vytčený den 11. 2. 2016, že si žalobkyně

spolu s kolegyní J. H. (která též pracovala jako pokladník) vzájemně otáčely

klikou trezoru do otevřené pozice, neboť byl určitý časový limit, po jehož

uplynutí již nebylo možno trezor otevřít; nikdy si však vzájemně neotvíraly

trezor jako takový. Kromě toho ohledně skutku 1) žalované uplynula dvouměsíční

prekluzívní lhůta uvedená v ustanovení § 58 zák. práce. Skutky vymezené pod

body 2), 3), 4), 5) a 6) pak nejsou podle názoru žalobkyně dostatečně skutkově

vymezeny a navíc v případě části skutku pod bodem 5) uplynula jednoroční

prekluzívní lhůta. Dále zdůraznila, že žalobkyně měla účet u žalované a

„nezbylo jí nic jiného, než aby účty u téže banky měli i ostatní příbuzní“, a

tak se stávalo, a to po celou dobu trvání pracovního poměru, že vkládala na

tyto účty finanční prostředky a k žádosti těchto osob prováděla transakce,

přičemž „je zvláštní, že až do nynější doby toto jednání žalobkyně nikomu

nevadilo“. Před okamžitým zrušením pracovního poměru jí přitom byla dne 19. 2. 2016 dána „očekávaná“ výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce pro nadbytečnost, která „byla v předstihu avizována s tím, že ode

dne 13. 2. 2016 jí již neměla být přidělována práce v důsledku překážek v práci

na straně zaměstnavatele“. Žalovaná namítala, že důvody, o které opřela okamžité zrušení, jsou dostatečně

konkretizovány a vymezeny tak, aby je nebylo možné zaměnit s jinými, jestliže v

textu okamžitého zrušení se výslovně odkazuje na auditní zprávu ze dne 8. 3. 2013, se kterou byla žalobkyně seznámena a jejíž obsah nerozporuje. Tato

auditní zpráva obsahuje identifikaci všech vkladů, resp. výběrů, přesný výčet

transakcí i přesný výčet neoprávněných náhledů, které jsou žalobkyni vytčeny

pod body 2) až 6). O vytčených porušeních pracovních povinností ze strany

žalobkyně se žalovaná dozvěděla až po prošetření aktivit žalobkyně ze zmíněné

auditní zprávy ze dne 8. 3. 2016, dvouměsíční subjektivní lhůta podle

ustanovení § 58 zák. práce tedy byla otevřena až do dne 8. 5. 2016. Ze strany

žalobkyně přitom nešlo o výjimečné selhání, nýbrž z auditní zprávy je zřejmé,

že žalobkyně porušovala vnitřní předpisy žalované běžně, resp. pravidelně celé

kontrolované období. Žalovaná má za to, že výsledkem porušování povinností ze

strany žalobkyně je vznik schodku na pokladní hotovosti ve výši 1,100.000,- Kč,

přičemž k tomuto závěru dospěla i Policie ČR v usnesení o zahájení trestního

stíhání ze dne 25. 5. 2016, kde se konstatuje, že „zpronevěry 1,100.000,- Kč se

s vysokou mírou pravděpodobnosti dopustila žalobkyně“, když „existují zásadní

rozpory ve výpovědi její a jejího manžela ve spojení s chováním žalobkyně v

trezorové místnosti, kde opakovaně bez zjevného důvodu setrvávala před trezorem

kolegyně H.“.

Při hodnocení intenzity porušení pracovních povinností ze strany

žalobkyně je proto třeba přihlédnout k tomu, že žalobkyně svým jednáním

způsobila žalované škodu, a též je třeba „upozornit na fakt“, že v souvislosti

s neoprávněným a neodůvodněným nahlížením na účty jiných zaměstnanců ztratila

žalovaná k žalobkyni důvěru, a tudíž po ní nelze spravedlivě požadovat, aby ji

dále zaměstnávala. Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 19. 6. 2018 č. j. 2 C 118/2016-507

žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě

nákladů řízení 29.104,- Kč k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr. Jitky Třeštíkové. Z výsledků provedeného dokazování dovodil, že za situace, kdy o vytčeném skutku

1) se nadřízení žalobkyně dozvěděli již dne 11. 2. 2016, bylo okamžité zrušení

pracovního poměru ze dne 25. 4. 2016 dáno žalobkyni ve vztahu k tomuto skutku

opožděně. O dalších skutcích 2) až 6) se žalovaná dozvěděla až z výsledků

interního auditu dne 8. 3. 2016, proto zde byla dvouměsíční subjektivní lhůta

podle ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce dodržena, stejně tak jako roční

objektivní lhůta, neboť podle názoru soudu prvního stupně „není namístě konec

období vztahovat ke každému okruhu porušovaných povinností samostatně, byť jsou

rozčleněny pod body 2) až 6), ale posuzovat je jako celek, a konec období, kdy

se žalobkyně přestala dopouštět porušování těchto povinností vztáhnout až k

poslednímu z dílčích porušení“. Žalobkyně žádné z vytčených porušení pracovních

povinností nezpochybňovala, pouze poukazovala na neurčitost skutků 2) až 6); s

výjimkou skutku 4), který ve shodě s žalobkyní považoval za neurčitý, soud

prvního stupně tuto námitku vycházeje z judikatury dovolacího soudu odmítl s

odůvodněním, že v dané věci bylo žalobkyni „jednoznačně zřejmé“, proč s ní

žalovaná okamžitě zrušila pracovní poměr, jestliže ještě před okamžitým

zrušením byla seznámena s obsahem auditní zprávy ze dne 8. 3. 2016, na kterou

okamžité zrušení odkazuje. Při hodnocení intenzity porušení pracovních

povinností vytčených pod body 2), 3), 5) a 6) soud prvního stupně přihlédl k

tomu, že žalované těmito jednáními nevznikla žádná škoda a že „žalobkyně mohla

nabýt dojmu, že takováto žalovanou nepoškozující porušení jejích vnitřních

předpisů jsou zaměstnavatelem tolerována“, jestliže její nadřízený sám vědomě

vnitřní předpisy žalované porušoval, jak vyplynulo ze závěrů interního auditu. Žalobkyni „lze uvěřit, že k jednáním týkajícím se účtů jí blízkých osob

přistupovala s pocitem, že jim tím vychází vstříc, a to třeba i jako určitou

kompenzaci za to, že si zřídili své účty u žalované“. Akcentoval rovněž, že

žalobkyně v systému žalované „nahlížela pouze na osoby blízké a třikrát na jiné

zaměstnance, ani jednou však na jiného klienta žalované“, že „v řízení nevyšlo

najevo, že by žalobkyně náhled realizovala s cílem získané informace využít pro

sebe či je jinak zneužít“, a že před okamžitým zrušením pracovního poměru

žalovaná nevytkla žalobkyni porušení jakýchkoli povinností.

Za této situace

soud prvního stupně uzavřel, že vytčené skutky, „a to každý jednotlivě ani v

jejich vzájemném souhrnu, nepředstavují porušení pracovních povinností zvlášť

hrubým způsobem“ ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, nehledě

k tomu, že za situace, kdy žalobkyně v době okamžitého zrušení pracovního

poměru „již fakticky nevykonávala žádnou práci“ pro překážky v práci na straně

zaměstnavatele související s předchozí výpovědí z pracovního poměru ze dne 19. 2. 2016, nelze dovodit, že by po žalované nebylo možno spravedlivě požadovat,

aby žalobkyni zaměstnávala až do uplynutí výpovědní doby. K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9. 10. 2018 č. j. 19 Co 1109/2018-542 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že

žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě

nákladů řízení před soudy obou stupňů 47.496,- Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Miroslava Běliny, CSc. Odvolací soud se ztotožnil se všemi skutkovými

zjištěními soudu prvního stupně, pouze s jednou nepodstatnou výjimkou týkající

se skutku 1). Za správné považoval rovněž jeho závěry o tom, že skutkové

vymezení porušení povinností žalobkyně uvedené pod bodem 4) okamžitého zrušení

pracovního poměru je neurčité, neboť „směšuje bezhotovostní převody na účet

žalobkyně nebo jí blízkých osob a současně vklady a výběry hotovosti“, a že

okamžité zrušení bylo žalobkyni dáno ve lhůtě jednoho roku stanovené v

ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce. Na rozdíl od soudu prvního stupně však

odvolací soud dovodil, že jednání vytčená pod body 2), 3), 5) a 6), která

žalobkyně „nijak nepopírala“, „jsou ve svém souhrnu zvlášť hrubým porušením

pracovních povinností žalobkyně“ ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 písm. b)

zák. práce. Skutky 2) a 3) podle jeho názoru představují porušení „zásadních“

povinností zaměstnance na pozici pokladní, neboť provádění vkladů a výběrů

hotovosti ve prospěch nebo na vrub vlastního účtu nebo účtu blízkých osob bez

souhlasu nadřízeného i provádění hotovostních vkladů bez přítomnosti blízkých

osob „bylo opakované a dlouhodobé“, ačkoli žalobkyně „byla seznámena s

vnitřními předpisy žalované i Etickým kodexem“, a jednalo se o „porušení

povinností při výkonu hlavní pracovní náplně“. Jako „zásadní“ porušení

pracovních povinností odvolací soud shledal rovněž skutky 5) a 6), neboť

nahlížení žalobkyně na účty blízkých osob bez jejich přítomnosti a na účty

kolegů „je v přímém rozporu s vnitřními předpisy žalované i s upozorněním na

zákaz neoprávněných náhledů a jejich netolerování žalovanou“. Skutečnost, že

docházelo k porušení pracovních povinností především ve vztahu k osobám

žalobkyni blízkým, přitom „nemůže nic na závažnosti porušení změnit, neboť

žalovaná jako zaměstnavatel disponuje s daty a finančními prostředky svých

klientů a ochrana osob blízkých žalobkyni nemůže být menší než ochrana jiných

klientů žalované“.

Protože „žalovaná je peněžním ústavem, disponuje s daty a

finančními prostředky svých klientů, a předpokladem jejího úspěchu je to, že

klienti budou mít důvěru v její služby“, a protože žalobkyně tím, že opakovaně

a dlouhodobě porušovala vnitřní předpisy žalované, „ztratila důvěru žalované

jako zaměstnavatele“, nelze podle názoru odvolacího soudu po žalované

spravedlivě požadovat, aby žalobkyni zaměstnávala až do uplynutí výpovědní

doby. I když „se v daném případě jednalo pouze o pět dní, nelze přehlédnout, že

toto opatření žalované má také prevenční charakter ve vztahu k ostatním

zaměstnancům žalované, mimo jiné jako doklad toho, že takto závažné porušení

vnitřních předpisů a Etického kodexu není ze strany žalované tolerováno“. Vzhledem k uvedenému odvolací soud uzavřel, že okamžité zrušení pracovního

poměru ze dne 25. 4. 2016 je platné. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítala, že

odvolací soud především náležitě nezohlednil, že podle judikatury dovolacího

soudu v případě, že jednání zaměstnance dosáhne intenzity porušení pracovních

povinností zvlášť hrubým způsobem, je možno rozvázat pracovní poměr okamžitým

zrušením jen, pokud okolnosti případu odůvodňují závěr, že se zaměstnancem

nelze rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) části

věty před středníkem zák. práce, neboť po zaměstnavateli nelze spravedlivě

požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby. V daném

případě – jak dovolatelka zdůraznila – byla žalobkyni ještě před okamžitým

zrušením dána dne 19. 2. 2016 výpověď z pracovního poměru, na jejímž základě

měl pracovní poměr účastnic skončit ke dni 30. 4. 2016. V důsledku okamžitého

zrušení pracovního poměru ze dne 25. 4. 2016 by tedy žalobkyně „byla zaměstnána

u žalované o pouhých pět dnů kratší dobu, kdy navíc jí (od 12. 2. 2016) pro

překážky v práci na straně zaměstnavatele nebyla přidělována práce, nechodila

tedy na pracoviště a pro žalovanou již fakticky nevykonávala žádnou práci“. Kromě toho nelze přehlédnout, že se žalovaná dozvěděla o důvodu pro okamžité

zrušení pracovního poměru již dne 8. 3. 2016, přesto „o své vůli zaměstnává

žalobkyni dalších 48 dní“, a teprve poté dne 25. 4. 2016 přistupuje k tomuto

opatření. Za této situace nelze podle názoru žalobkyně uzavřít, že by po

žalované nebylo možno spravedlivě požadovat, aby žalobkyni zaměstnávala až do

uplynutí výpovědní doby. Dovolatelka rovněž vytkla odvolacímu soudu, že

náležitě neodůvodnil svůj závěr o tom, že jednání žalobkyně vymezené pod body

2), 3), 5) a 6) okamžitého zrušení pracovního poměru ve svém souhrnu

představuje porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem. Žalobkyně se

domnívá, že za stavu, kdy dotčenými blízkými osobami byla její nezletilá dcera,

manželka bratra a maminka žalobkyně, „je vcelku absurdní, že by vytčené jednání

žalobkyně ve vztahu k těmto osobám mělo mít pro ni takové následky znamenající

okamžitou ztrátu zaměstnání“. Připustila, že k náhledům na osoby blízké z její

strany docházelo nejen ve vytčené době, ale i v době předchozí.

Spatřuje proto

problém v tom, že žalovaná poskytuje ochranu účtům klientů pouze

prostřednictvím vnitřních instrukcí a Etického kodexu, aniž by ovšem jako

„etablovaná bankovní instituce s nedozírnými možnostmi počítačových aplikací,

přijala potřebná opatření tak, aby byl ihned detekován jakýkoliv úkon

pracovníka s účtem svým nebo osoby blízké“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací

soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu

prvního stupně potvrzuje, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil

odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu

– dále jen „o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku

odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě

uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř, se nejprve zabýval otázkou

přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí

odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí

závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se

odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo

která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím

soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní

otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci – mimo jiné – zjištěno

(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z

ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že

žalobkyně pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 28. 11. 2011,

ve znění dodatku ze dne 28. 12. 2011, jako „pokladník“. Dopisem ze dne 11. 2. 2016 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí „ode dne 12. 2. 2016 až do dalšího

rozhodnutí zaměstnavatele“ nemůže z důvodu překážky v práci na straně

zaměstnavatele podle ustanovení § 208 zák. práce přidělovat práci podle

pracovní smlouvy. Dne 11. 2. 2016 v 8.00 hodin bylo na pracovišti žalobkyně

zjištěno, že v trezoru spoluzaměstnankyně žalobkyně, pokladní J. H., chybí

hotovost ve výši 1,100.000,- Kč, z jejíž krádeže byla usnesením Policie ČR,

Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Územního odboru Prachatice,

Oddělení hospodářské kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování ze

dne 25. 5. 2016 č. j. KRPC-22821-257/TČ-2016-020681 obviněna žalobkyně; trestní

stíhání žalobkyně pro tento skutek dosud nebylo pravomocně skončeno. Dne 19. 2. 2016 dala žalovaná žalobkyni výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52

písm. c) zák. práce, kterou odůvodnila tím, že „rozhodnutím č. 1/2016/HR

ředitele Retailové divize, Retailová divize Jižní Čechy a Vysočina ze dne 7. 1. 2016 byla pozice zastávaná žalobkyní od 13. 2. 2016 zrušena“; na základě této

výpovědi měl pracovní poměr účastnic skončit dne 30. 4. 2016 a žalobkyni by

vznikl nárok na odstupné ve výši trojnásobku průměrného výdělku [§ 67 odst. 1

písm.

c) zák. práce]; platnost výpovědi žalobkyně nezpochybnila. V průběhu

výpovědní doby žalovaná dopisem ze dne 25. 4. 2016, který žalobkyně převzala

téhož dne, okamžitě zrušila se žalobkyní pracovní poměr podle ustanovení § 55

odst. 1 písm. b) zák. práce z důvodu porušení pracovních povinností žalobkyně

zvlášť hrubým způsobem. Žalobkyně namítá, že pro tento „výjimečný“ způsob

skončení pracovního poměru nebyly v daném případě splněny zákonné předpoklady. Za tohoto skutkového stavu závisí rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé mj. na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek může zaměstnavatel

přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1

písm. b) zák. práce. Protože tato právní otázka dosud nebyla v judikatuře

dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České

republiky k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,

které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud

České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se

žalobkyně domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které

jí bylo doručeno dne 25. 4. 2016 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku

práce, ve znění účinném do 30. 6. 2016, tj. přede dnem, než nabyl účinnosti

zákon č. 47/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 585/2004 Sb., o branné povinnosti

a jejím zajišťování (branný zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další

související zákony (dále jen „zák. práce“). Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně

pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost

vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť

hrubým způsobem. Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k

zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance

vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a

spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména

ustanoveními § 301 a § 302 - 304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným

vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem

nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z

právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen

„pracovní povinnosti“) právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního

poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti

zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitého stupně

intenzity. Zákoník práce rozlišuje - jak vyplývá z ustanovení § 52 písm. g) a §

55 odst. 1 písm. b) zák. práce - mezi méně závažným porušením pracovní

povinnosti, závažným porušením pracovní povinnosti a porušením pracovní

povinnosti zvlášť hrubým způsobem.

Porušení povinnosti vyplývající z právních

předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity

(zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo

k výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 odst. 1 písm. g)

část věty před středníkem zák. práce]. V ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nejsou pochybnosti o tom, že

ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně

neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž

hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu,

aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu

právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení,

zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících

se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem,

zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v

ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení

povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem

vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů

vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti

vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci

zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a

rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze

soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti

vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci

k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k

plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní

povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení

konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností

pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil

zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti

rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu,

zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance

u něj nadále pokračoval. Výsledné posouzení intenzity porušení pracovní kázně

přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných

hledisek. K některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak,

aby byla vystižena typová i specielní charakteristika porušení právních

povinností v konkrétní věci. Přitom je třeba mít na zřeteli, že ve vztazích

zaměstnavatele a zaměstnance je nezbytný vztah důvěry, spolehlivost zaměstnance

a jeho poctivost vyplývající z ustanovení § 301 písm. d) zák. práce, jež

zároveň ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním

vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou nebo morální (srov.

ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě rozsudek Vrchního soudu v

Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a

mzda č. 7-8, ročník 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek, ročník 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek, ročník 2005). Současně nelze opomenout, že okamžité zrušení pracovního poměru podle

ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním

pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) části věty před

středníkem zák. práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení § 55 odst. 1

zák. práce „Zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen

tehdy, ...“). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení

proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu

odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby

zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby. Z uvedeného vyplývá, že

se zaměstnancem, který porušil povinnost vyplývající z právních předpisů

vztahujících se k jím vykonávané práci, lze okamžitě zrušit pracovní poměr

[namísto rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g)

části věty před středníkem zák. práce] jen tehdy, dosáhlo-li jednání

zaměstnance (bez ohledu na to, kolika skutky) na základě posouzení všech

rozhodných okolností intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních

předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem a

odůvodňují-li okolnosti případu závěr, že se zaměstnancem nelze rozvázat

pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) části věty před

středníkem zák. práce, neboť po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby

zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby (srov. např. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4274/2009, nebo rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4762/2015). V posuzovaném případě – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího

soudu – žalobkyně „nijak nepopírala“, že se v období od 1. 1. 2015 do 11. 2. 2016 dopustila porušení pracovních povinností, která jsou jí vytýkána pod body

2), 3), 5) a 6) okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 25. 4. 2016. Tato

porušení pracovních povinností žalobkyní (provedení 45 vkladů a výběrů

hotovosti ve prospěch nebo na vrub vlastního účtu nebo účtu osob blízkých bez

souhlasu nadřízeného, provedení 4 hotovostních vkladů bez přítomnosti osob

blízkých, neoprávněné náhledy na účty osob blízkých a účty tří

spoluzaměstnanců) podle názoru odvolacího soudu „jsou ve svém souhrnu zvlášť

hrubým porušením pracovních povinností“, když přihlédl k tomu, že ve všech

případech se jednalo o „zásadní“ porušení pracovních povinností zaměstnance na

pozici pokladníka banky, a že žalobkyně, ačkoli „byla seznámena s vnitřními

předpisy žalované a Etickým kodexem“, „porušovala pracovní povinnosti opakovaně

a dlouhodobě“.

Skutečnost, že k závadnému jednání žalobkyně docházelo především

ve vztahu k osobám blízkým, podle mínění odvolacího soudu „nemůže nic na

závažnosti porušení změnit, neboť žalovaná jako zaměstnavatel disponuje s daty

a finančními prostředky svých klientů a ochrana osob blízkých žalobkyni nemůže

být menší než ochrana jiných klientů žalované“. Vzhledem k tomu, že „žalovaná

je peněžním ústavem, disponuje s daty a finančními prostředky svých klientů, a

předpokladem jejího úspěchu je to, že klienti budou mít důvěru v její služby“,

a že žalobkyně tím, že opakovaně a dlouhodobě porušovala vnitřní předpisy

žalované, „ztratila důvěru žalované jako zaměstnavatele“, je podle názoru

odvolacího soudu odůvodněn závěr, že po žalované „nelze spravedlivě požadovat,

aby žalobkyni zaměstnávala až do uplynutí výpovědní doby“. Přitom akcentoval,

že, i když „se v daném případě jednalo pouze o pět dní, nelze přehlédnout, že

toto opatření žalované má také prevenční charakter ve vztahu k ostatním

zaměstnancům žalované, mimo jiné jako doklad toho, že takto závažné porušení

vnitřních předpisů a Etického kodexu není ze strany žalované tolerováno“. Z hlediska vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z

ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce [tedy pro právní závěr, zda

žalobkyně vytčenými skutky 2), 3), 5) a 6) porušila povinnosti vyplývající z

právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým

způsobem], lze odvolacímu soudu přisvědčit, že náležitě přihlédl k okolnostem

významným pro posouzení intenzity vytčených porušení pracovních povinností. Dovolací soud v této souvislosti zdůrazňuje nutnost přesného a přísného

dodržování vnitřních předpisů žalované všemi jejími zaměstnanci, které je

odůvodněno předmětem podnikání žalované. Jednání zaměstnance v bance, které

svěřují klienti svá data a finanční prostředky, musí mít pevně stanovený řád,

jehož nedodržování může poškodit jak banku a její dobré jméno, tak její

klienty. Činnost bank totiž obsahuje i významné rizikové prvky, které kladou na

jejich zaměstnance vysoké nároky z hlediska přístupu k plnění pracovních

povinností. Přesné a svědomité plnění právních předpisů a pokynů vztahujících

se k práci jimi vykonávané je odůvodněno kromě jiného i závažností následků,

které s sebou přinášejí případné poruchy funkce bankovního systému. Porušení

pracovní kázně je zde proto zpravidla okolností zásadnější a významnější

povahy, než je tomu u subjektů jiného typu (k tomu srov. odůvodnění rozsudku

Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1080/2000).

Dovolací soud

zároveň poukazuje na celkový postoj žalobkyně k vytčeným skutkům, jejichž

závažnost žalobkyně v průběhu řízení bagatelizovala a četnost porušení svých

pracovních povinností ospravedlňovala tím, že až do okamžitého zrušení

pracovního poměru „toto jednání žalobkyně nikomu nevadilo“ a že – jak uvádí v

samotném dovolání – pro žalovanou jako „etablovanou bankovní instituci s

nedozírnými možnostmi počítačových aplikací neměl být problém, aby přijala

potřebná opatření tak, aby byl ihned detekován jakýkoliv úkon pracovníka s

účtem svým nebo osoby blízké“. Soudy obou stupňů zároveň zcela správně

ponechaly stranou svých úvah obvinění žalobkyně z krádeže hotovosti ve výši

1,100.000,- Kč, které jednak nebylo důvodem okamžitého zrušení pracovního

poměru a jednak o tomto obvinění doposud (do vyhlášení napadeného rozsudku

odvolacího soudu) nebylo pravomocně rozhodnuto. Odvolacímu soudu přitom nelze důvodně vytýkat – jak to činí žalobkyně v

dovolání – ani to, že patřičně nezhodnotil situaci, v níž žalovaná přistoupila

dne 25. 4. 2016 k okamžitému zrušení pracovního poměru se žalobkyní. Je jistě

správné, jak zdůrazňuje dovolatelka, že zaměstnavatel může přistoupit k

okamžitému zrušení pracovního poměru zaměstnance „jen výjimečně“, tedy – jak

bylo vyloženo již výše – odůvodňují-li okolnosti případu závěr, že se

zaměstnancem nelze rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) části věty před středníkem zák. práce, neboť po zaměstnavateli nelze

spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní

doby. V projednávané věci je nepochybné, že i bez okamžitého zrušení pracovního

poměru se žalobkyní by pracovní poměr účastnic skončil na základě předešlé

(platné) výpovědi podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce dané žalobkyni dne

19. 2. 2016 ke dni 30. 4. 2016, a že od 12. 2. 2019 žalovaná žalobkyni již

nepřidělovala (ani nemohla přidělovat) práci podle pracovní smlouvy, neboť jí v

tom bránila překážka v práci na straně zaměstnavatele podle ustanovení § 208

zák. práce, která spočívala v tom, že pracovní pozice zastávaná žalobkyní byla

od 13. 2. 2016 zrušena. K okamžitému zrušení pracovního poměru se žalobkyní

tedy žalovaná přistoupila v době (dne 25. 4. 2019), kdy do skončení pracovního

poměru účastnic zbývalo pouze 5 kalendářních dní a kdy žalobkyně z důvodu

překážek v práci již sjednanou práci nevykonávala. Přesto však nelze

přehlédnout, že další zaměstnávání žalobkyně u žalované by vedlo ke vzniku

jejího nároku na odstupné ve výši trojnásobku průměrného výdělku (§ 67 odst. 1

zák. práce), jakož i nároku na náhradu mzdy za posledních 5 dnů trvání

pracovního poměru podle ustanovení § 208 zák. práce, které by jí žalovaná

musela (byla povinna) vyplatit i přesto, že se žalobkyně dopustila porušení

pracovních povinností, které dosahuje nejvyšší intenzity. Za těchto okolností

lze podle názoru dovolacího soudu v tomto konkrétním případě považovat za

splněný požadavek ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák.

práce, aby

zaměstnavatel přistupoval k okamžitému zrušení pracovního poměru zaměstnance

„jen výjimečně“, tedy jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po

zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do

uplynutí výpovědní doby. Protože za tohoto stavu byly splněny všechny

hmotněprávní předpoklady, za nichž může zaměstnavatel rozvázat se zaměstnancem

pracovní poměr okamžitým zrušením podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, je okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni dopisem žalované ze

dne 24. 5. 2016 platným právním jednáním. Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z hlediska

uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl

postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229

odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou,

která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud

České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c

odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání

žalobkyně bylo zamítnuto a žalobkyně je proto povinna nahradit žalované náklady

potřebné k uplatňování jejího práva.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že

výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom

stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před

středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle

ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v

projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení

zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty

první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších

předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení

v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č.

116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této

situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny

pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané

věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně

též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález

Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 5.000,- Kč.

Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované náklady spočívající

v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 4 vyhlášky

č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce

žalované advokát prof. JUDr. Miroslav Bělina, CSc., osvědčil, že je plátcem

daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalované za dovolacího řízení

vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.113,- Kč (§ 137

odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Žalobkyně je povinna náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 6.413,-

Kč zaplatit žalované k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení

zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160

odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 7. 2019

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.

předseda senátu