30 Cdo 2235/2017-221
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v
právní věci žalobkyně H. M., zastoupené JUDr. Radkem Rozmánkem, advokátem se
sídlem v Olomouci, Švédská 6, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 1 132 766 Kč, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 163/2013, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2016, č. j. 12 Co
130/2015-206, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2016, č. j. 12 Co 130/2015-206
se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se v řízení zahájeném dne 16. 7. 2013 domáhala po žalované
úhrady škody ve výši 132 766 Kč (obhajné) a částky 1 000 000 Kč jako náhrady
nemajetkové újmy, která jí byla způsobena zahájením a vedením trestního stíhání
proti její osobě pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého
posudku ve stádiu pokusu dle § 175 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní
zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Uvedené trestní stíhání bylo ukončeno
rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. 9 T 48/2011,
ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne
26. 7. 2012, sp. zn. 55 To 144/2012, kterými byla žalobkyně (v trestním řízení
obžalovaná) zproštěna obžaloby podle § 226 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb.,
trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dál jen „t. ř.“), tedy nebylo
prokázáno, že se skutek, který byl žalobkyni kladen za vinu, stal.
2. O nároku žalobkyně rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne
21. 10. 2014, č. j. 12 C 163/2013-135, tak že zastavil řízení pro částku 132
766 Kč (výrok I), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zadostiučinění za
nemajetkovou újmu ve výši 1 000 000 Kč (výrok II) a žádnému z účastníků
nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Výrok II uvedeného
rozhodnutí byl k odvolání žalobkyně změněn rozsudkem Městského soudu v Praze ze
dne 6. 10. 2015, č. j. 12 Co 130/2015-174, tak, že žalované byla uložena
povinnost uhradit žalobkyni částku ve výši 200 000 Kč jako náhradu nemajetkové
újmy a ve zbylé částce 800 000 Kč byl zamítavý výrok soudu prvního stupně
potvrzen (výrok I), dále byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni na
náhradě nákladů řízení částku ve výši 28 798 Kč (výrok II).
3. K dovolání žalobkyně bylo výše citované rozhodnutí odvolacího soudu
zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, č. j. 30 Cdo
1635/2016-189 (ve spojení s opravným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 7.
2016, č. j. 30 Cdo 1635/2016-192), a věc byla vrácena k dalšímu řízení
odvolacímu soudu s následujícím závazným právním názorem. Odvolací soud měl v
dalším řízení zvážit okolnosti věci z hlediska všech kritérií obsažených v
rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, které
bylo zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 122/2012,
dále rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014 (zásada přiměřenosti
a předvídatelnosti výše odškodnění), a rozsudku ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30
Cdo 4280/2011 (pro zvážení vlivu mediálního pokrytí trestního stíhání žalobkyně
na rozsah způsobené nemajetkové újmy).
4. Odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí shrnul, že jsou zde
dány všechny předpoklady vzniku újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „OdpŠk“), a že ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk je na místě odškodnění v
peněžní formě. Odvolací soud setrval na svém názoru, že pro určení výše
relutárního odškodnění je nutno postupovat dle § 136 o. s. ř. a že není možno
podpůrně využít metodiku pro výpočet odškodnění v případech nepřiměřené délky
řízení. V návaznosti na R 122/2012 znovu odvolací soud posoudil dopady
trestního řízení do osobní sféry žalobkyně, a to především z pohledu
přiměřenosti odškodnění ve vztahu k obdobným případům, přičemž jako okolnosti
nejbližší pojal odvolací soud věc vedenou Nejvyšším soudem pod sp. zn. 30 Cdo
3858/2013, v níž bylo řešeno odškodnění nezákonného trestního stíhání osoby,
jež v rozhodném období vykonávala veřejnou funkci (starosta obce). Odvolací
soud považoval tento příklad za přiléhavý, neboť i žalobkyně jako soudní
znalkyně je povahou své činnosti osobou veřejně činnou, blízkou osobě
vykonávající veřejnou funkci, zároveň vyhodnotil i odlišné znaky projednávaného
případu od nalezené judikatury. Dále Městský soud zohlednil povahu trestní
věci, hrozící trest, skutečnost, že žalobkyně nebyla vazebně stíhána, dopady do
její osobnostní sféry (profesní a občanská čest) a širokou medializaci
trestního stíhání na lokální i celostátní úrovni. Postup orgánů činných v
trestním řízení nepovažoval odvolací soud za excesivní ve smyslu rozsudku
Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, neboť jejich vyjádření byla projevem
zásady veřejnosti trestního stíhání. Informace o zveřejnění trestního stíhání
měla dle posouzení odvolacím soudem vztah k profesi žalobkyně jako soudní
znalkyně. Zároveň vzal odvolací soud v úvahu skutečnost, že žalobkyně do svého
nároku zahrnula i nároky, které by svou povahu bylo možno uplatnit samostatně.
Odvolací soud tedy uzavřel, že odškodnění nemajetkové újmy žalobkyně ve výši
300 000 Kč je přiměřené, přičemž s ohledem na již dříve žalovanou uhrazenou
částku ve výši 100 000 Kč, byla žalované uložena povinnost doplatit na náhradě
nemajetkové újmy částku ve výši 200 000 Kč, přičemž zamítavý výrok rozhodnutí
soudu prvního stupně byl ohledně částky 800 000 Kč potvrzen jako věcně správný.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byla žaloba zamítnuta,
co do částky 800 000 Kč, podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že je
napadené rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení. Přípustnost
dovolání shledává žalobkyně ve skutečnosti, že se odvolací soud odchýlil od
rozhodovací praxe dovolacího soudu a z toho důvodu nesprávně stanovil výši
přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která nezohledňuje veškeré
okolnosti trestního řízení (zejména pozornost věnovaná její věci ze strany
médií a vyjádření orgánů činných v trestním řízení) a jeho dopady do osobní
sféry žalobkyně. Taktéž namítá, že skutková zjištění odvolacího soudu ohledně
informací poskytnutým médiím nemají oporu v provedeném dokazování, neboť
výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř.
6. Žalobkyně primárně namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, neboť má za to,
že v jejím případě došlo k excesivním mediálním vystoupením zástupců orgánů
činných v trestním řízení, a to do té míry, že došlo k opakovanému porušení
zásady presumpce neviny. Žalobkyně cituje z tiskové zprávy poskytnuté dne 28.
2. 2011 Policií ČR – Krajským ředitelstvím Policie Olomouckého kraje a dále
prohlášení státního zástupce publikovaného na serveru iDnes.cz dne 26. 8. 2011.
Žalobkyně tvrdí, že předání nepravdivých a hrubě zkreslených informací, které
vycházely z vadného znaleckého posudku, jež si nechaly zpracovat orgány činné v
trestním řízení, umocňovalo bezmoc, beznaděj a frustraci žalobkyně z trestního
stíhání. Dále uvádí, že stát by měl odpovídat za výběr nesprávného znaleckého
ústavu pro vypracování znaleckého posudku, medializaci vadných závěrů z
takového posudku plynoucích a taktéž za porušení presumpce neviny. V této
oblasti má žalobkyně za to, že odvolací soud nedostál pokynu Nejvyššího soudu v
předchozím kasačním rozhodnutím.
7. V návaznosti na R 122/2012 má žalobkyně za to, že odvolací soud
nesprávně vyhodnotil jedno z tam uvedených kritérií, a to okolnosti, za nichž
došlo k zahájení trestního stíhání. Namítá, že již v době podání obžaloby měly
orgány činné v trestním řízení k dispozici i jiné znalecké posudky, které
vyvracely závěry posudku, na kterém byla následně vystavěna obžaloba. Taktéž
poukazuje na skutečnost, že se znalecký ústav zpracovávající tento znalecký
posudek vyjadřoval i ke skutečnostem, které byly mimo rámec jeho odbornosti.
Závěrem pak napadá také výši zadostiučinění, kterou odvolací soud určil. Jako
příklad věci, která se v mnoha ohledech shoduje s případem žalobkyně, uvádí
dovolatelka řízení o ochranu osobnosti vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 37 C 18/2009, ve kterém bylo žalobkyni přiznáno zadostiučinění za
nemajetkovou újmu ve výši 1 000 000 Kč. Toto řízení prozatím nebylo pravomocně
ukončeno, avšak dle názoru žalobkyně „intenzita neoprávněného zásahu a dopady
do cti… žalobkyně byly zcela obdobné, ne-li vyšší než v uvedeném případě, a
proto není žádný důvod, aby při nárocích, které uplatnila žalobkyně vůči státu
za nezákonné trestní stíhání, byla při stejné intenzitě zásahu poskytována
nižší nemateriální újma než ve sporech o ochranu osobnosti.“ Žalobkyně následně
poukazuje na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech žalob o ochranu
osobnosti, kde byla určena vyšší finanční satisfakce (např. rozsudek ze dne 18.
6. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2033/2009, rozsudek ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo
1092/2011, či rozsudek ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3770/2011).
8. S ohledem na shora uvedené proto žalobkyně navrhuje, aby bylo
napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno v rozsahu, v jakém bylo rozhodnuto
o nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy v částce 800 000 Kč a ve výroku
o nákladech řízení.
9. Žalovaná vyjádření k dovolání nepodala.
III. Přípustnost dovolání
10. Rozhodné znění o. s. ř. pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se
podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony , dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho
přípustností.
12. Dovolání je přípustné, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené
judikatury Nejvyššího soudu v otázce kritéria vlivu medializace trestního
stíhání žalobkyně na tvrzenou nemajetkovou újmu.
IV. Důvodnost dovolání
13. Dovolání je důvodné.
14. Dle § 237 o. s. ř. platí, že je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak.
15. Žalobkyně namítá, že obsahem vyjádření, jež učinili vůči médiím
zástupci orgánů činných v trestním řízení, byla porušena presumpce neviny její
osoby, medializací případu došlo k umocnění zásahu do osobnostní sféry,
odvolací soud tuto okolnost nesprávně hodnotil při stanovení výše nemateriální
újmy a nedostál tak pokynu Nejvyššího soudu v předchozím kasačním rozhodnutí,
aby okolnosti případu hodnotil ve světle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 7.
2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011.
16. Problematika poskytování informací o trestním řízení a osobách na
něm zúčastněných je upravena zejména v § 8a zákona č. 141/1961 Sb., trestní
řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „t. ř.“), který měl v době rozhodné
následující znění: „(1) Při poskytování informací o své činnosti veřejnosti
orgány činné v trestním řízení dbají na to, aby neohrozily objasnění
skutečností důležitých pro trestní řízení, nezveřejnily o osobách zúčastněných
na trestním řízení údaje, které přímo nesouvisejí s trestnou činností, a aby
neporušily zásadu, že dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem není vina
vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by
byl vinen (§ 2 odst. 2). V přípravném řízení nesmějí zveřejnit informace
umožňující zjištění totožnosti osoby, proti které se vede trestní řízení,
poškozeného, zúčastněné osoby a svědka; takové informace mohou v nezbytném
rozsahu zveřejnit pouze pro účely pátrání po osobách nebo pro dosažení účelu
trestního řízení. (2) Při poskytování informací podle odstavce 1 orgány činné v
trestním řízení zvlášť dbají na ochranu osobních údajů a soukromí osob mladších
18 let. (3) Orgány činné v trestním řízení informují o své činnosti veřejnost
poskytováním informací podle odstavce 1 veřejným sdělovacím prostředkům;
poskytnutí informací odepřou z důvodů ochrany zájmů uvedených v odstavcích 1 a
2. Vyhradí-li si v přípravném řízení státní zástupce právo poskytnout informace
o určité trestní věci, může je policejní orgán poskytnout jen s jeho předchozím
souhlasem.“
17. Toto ustanovení v sobě zahrnuje úpravu dvou kolidujících zájmů, a to
povinnost chránit informace důležité pro trestní řízení a povinnost orgánů
činných v trestním řízení informovat veřejnost o své činnosti (čl. 17 odst. 5
Listiny). Zároveň zdůrazňuje nutnost respektování zásady presumpce neviny. Je
nezbytné, aby byl zřetelný rozdíl mezi prohlášením, že je určitá osoba
obžalována z trestného činu, přičemž stále ještě nebylo soudem pravomocně
rozhodnuto o její vině či nevině, a sdělením, že tato osoba čin spáchala. Jak
mnohokrát zopakoval i Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“), je
nutno klást důraz na výběr slov a formulace, kterými veřejně činné osoby
(veřejné orgány) prezentují trestní případy (např. rozsudek ze dne 23. 10. 2008, č. 13 470/02 ve věci K. a další proti Rusku, či z poslední doby rozsudek
ze dne 27. 2. 2014, č. 17 103/10 ve věci K. proti Německu, rozsudek ze dne 31. 10. 2017 č. 56 795/13 ve věci B. proti Litvě či rozsudek ze dne 22. 5. 2014, č. 15 172/13 ve věci I. M. proti Ázerbájdžánu). I použití nevhodného vyjádření
nemusí být rozhodné, pokud je to odpovídající charakteru a kontextu řízení
(rozsudek ESLP ze dne 12. 7. 2013, č. 25 424/09, ve věci ve věci A. proti Velké
Británii). 18. Rozhodnutí státního zástupce zda podá či nepodá žalobu je pak
ovládáno ustanovením § 176 t. ř., že kterého plyne, že: „[J]estliže výsledky
vyšetřování dostatečně odůvodňují postavení obviněného před soud, státní
zástupce podá obžalobu a připojí k ní spisy a jejich přílohy.“ Shodně pak i §
177 písm. c) t.ř. upravující obsah obžaloby.
Obě normy vyžadují a pro podání
obžaloby je nezbytné, aby státní zástupce ze shromážděných důkazů dospěl k
závěru, že obviněná osoba spáchala jí za vinu kladené jednání postihované
trestním právem. Míra jistoty, že obviněný spáchal trestný čin, je v případě
podání obžaloby výrazně nižší, než jaká je požadována pro vynesení odsuzujícího
rozsudku. Při podání obžaloby se neuplatňuje zásada in dubio pro reo, a
obžalobu je tedy třeba podat, i pokud se v průběhu vyšetřování nepodaří
rozptýlit pochybnosti o tom, zda se obviněný stíhaného skutku dopustil, a
současně již nepřipadá do úvahy provedení dalších důkazů. (blíže viz komentář k
§ 176 t. ř. DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters
Kluwer, 2017. ISBN 978-80-7552-600-7). 19. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo
1635/2016, kterým bylo zrušeno předchozí rozhodnutí odvolacího soudu v této
věci, bylo odvolacímu soudu uloženo, aby se mimo jiné věnoval při hodnocení
nároku žalobkyně věnoval kritériím zmiňovaným v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011. Citované rozhodnutí uzavírá, že lze
přičíst k tíži státu a jako úkornější vůči později trestního stíhání zproštěné
osobě lze hodnotit excesivní způsob jednání orgánů činných v trestním řízení,
přičemž za takové jednání lze považovat i případné veřejné vyjadřování orgánů
činných v trestním řízení, která pro média hodnotí domnělou trestnou činnost
obviněného (obžalovaného). Zároveň je zdůrazněna skutečnost, že ačkoli je
určitá míra medializace přirozeným důsledkem zásady veřejnosti trestního
stíhání, v případě neodpovídajícího vyjadřování sdělovacích prostředků k
probíhající trestní věci může být až porušen princip presumpce neviny a takovém
případě dochází k přetržení příčinné souvislosti. Újma tímto způsobem
zapříčiněná však nemůže být přičítána státu. Jinými slovy stát nemůže nést
odpovědnost za (nepřípustné) závěry, jež sdělovací prostředky vyvodí z veřejně
dostupných zdrojů a prohlášení, jež odpovídají požadavkům zákona. (K
odpovědnosti novinářů za korektní informování veřejnosti o probíhajícím
trestním řízení např. rozsudek ESLP ze dne 5. 12. 2002, č. 34 896/97, ve věci
C. proti Itálii). 20. Odvolací soud se k této otázce vyjádřil pouze toliko, že „informace
orgánů v trestním řízení poskytnutá médiím neměla povahu výrazného excesu,
který by se měl projevit ve výrazném zvýšení odškodnění, neboť medializace byla
prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního stíhání a obecných veřejných
poměrů.“ Pro toto posouzení však odvolací soud nepředkládá žádné relevantní
úvahy ani skutková zjištění, neboť odvolací soud neprováděl vlastní dokazování
k této otázce a vyšel ze zjištění soudu prvního stupně.
Z rozsudku soudu
prvního stupně se podává, že tento provedl k důkazu sérii článků zveřejněných k
trestnímu stíhání žalobkyně na internetu (výčet na straně 5 rozsudku soudu
prvního stupně), vyhodnotil, že trestní stíhání bylo široce medializováno jak v
Olomouckém kraji, tak i v rámci celé ČR a o trestním stíhání žalobkyně
informovaly osoby v postavení orgánů činných v trestním řízení bez jakéhokoli
hodnocení a rozboru jednotlivých vyjádření, od kterých žalobkyně dovozuje svoji
nemajetkovou újmu. Z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, jakým(i)
prohlášením(i) se zabýval, zda (zejména) splňovala požadavky t. ř. a omezil se
pouze na konstatování, že poskytnuté informace neměly povahu výrazného excesu. Tím však nebyly splněny požadavky § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť není zřejmé z
jakých úvah a na základě kterých skutkových okolností odvolací soud svůj závěr
vystavěl. V tomto ohledu je pak nutno považovat právní posouzení odvolacího
soudu za neúplné a tedy i nesprávné. 21. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo
2813/2011, uveřejněném pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, bylo m. j. uvedeno, že při stanovení formy a výše zadostiučinění je
na místě přihlédnout k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Těmi
budou zejména okolnosti vydání usnesení o zahájení trestního stíhání,
projevující se například ve zjištění, že trestní stíhání bylo proti poškozenému
zahájeno zjevně bezdůvodně nebo dokonce s cílem jej poškodit (v takovém případě
bude poškozený zahájení trestního stíhání vnímat obzvlášť úkorně). S tímto
hlediskem se však odvolací soud, jak poukazuje dovolatelka, výslovně nezabýval,
čímž se rovněž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 22. Odrazem odpovědnosti státu za újmu způsobenou žalobkyni v návaznosti
na výběr znaleckého ústavu orgány činnými v trestním řízení je pak celé řízení
podle OdpŠk, neboť v případech žalobních nároků koncipovaných shodně jako
projednávaná žaloba, je odškodňováno vedení trestního stíhání jako celku a
výslednou satisfakci pak nelze pojímat jako součet samostatně určených
odškodnění za jednotlivé úkony. Tomuto přístupu ostatně odpovídá i judikaturou
dosažený závěr, že ne každý úkon v trestním stíhání je považován za nezákonný,
ačkoli trestní stíhání jako takové je ve smyslu shora uvedeného za nezákonné
považováno (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo
3310/2013). VI. Závěr
23. S ohledem na shora uvedené je nutno konstatovat, že právní posouzení
provedené odvolacím soudem bylo neúplné, tudíž nesprávné. Nejvyšší soud proto
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. 24. V rámci dalšího projednání věci tedy odvolací soud opětovně posoudí
nárok žalobkyně – jí tvrzenou újmu ve vazbě na prohlášení orgánů činných v
trestním řízení - v kontextu shora uvedených judikatorních závěrů. V návaznosti
na dosažené závěry pak případně upraví výši žalobkyni přiznaného zadostiučinění. 25. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.
26. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu