30 Cdo 2243/2025-217
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. P., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 23/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2025, č. j. 29 Co 55/2025-188, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2025, č. j. 29 Co 55/2025-188, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se žalobou domáhal náhrady nemajetkové újmy způsobené mu nesprávným úředním postupem Vězeňské služby České republiky (dále jen „vězeňská služba“), „když tento postup umožnil, že byl žalobce ve vazbě fyzicky napaden, aniž bylo následně prověřeno, kdo je za napadení odpovědný a tím vznikla žalobci nemajetková újma“. V žalobě rovněž uvedl, že „naplnil znaky potřebné ke vzniku odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb., a to nesprávný úřední postup, příčinnou souvislost a vznik újmy, když zranění žalobce byla zdokumentována“.
Konečně tvrzený nesprávný postup označil za příčinu ublížení na svém zdraví. Žalobce tvrdil, že byl předmětem opakovaného fyzického nátlaku ze strany příslušníků vězeňské služby, a to přibližně ve dnech 30. 4. 2022 až 4. 5. 2022. Utrpěl zranění na hlavě, na horní polovině těla a na levé holeni, která si nemohl způsobit sám, ani je nemohli způsobit spoluvězni, protože s nimi žalobce v inkriminovanou dobu nebyl v kontaktu. Generální inspekci bezpečnostních sborů, oddělení Hradec Králové, se nepodařilo zjistit kdy, kým a za jakých okolností byla žalobci zranění způsobena.
Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové stížnost žalobce proti rozhodnutí o odložení věci zamítlo. Ani Vrchní státní zastupitelství v Praze neshledalo v řízení žádná pochybení.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 10 2024, č. j. 43 C 23/2024–141, žalobu v celém rozsahu zamítl
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 22. 5. 2025, č. j. 29 Co 55/2025-188, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování ke skutkovému závěru, že k napadení žalobce nedošlo v době od 30. 4. 2022 do 4. 5. 2022, kdy se podrobil vstupní zdravotní prohlídce. Ke dni 9. 5. 2022 byly u žalobce fotodokumentací prokázány následky tvrzeného napadení, a to strup na rtu, strupy v bederní oblasti a tričko se zaschlými krevními stopami. Dle znaleckého posudku mohly všechny zjištěné úrazové změny vzniknout během jednoho úrazového děje, přímým působením tupého násilí malé intenzity proti příslušným tělesným partiím. Mechanismem vzniku úrazových změn byl kontakt příslušných partií těla poškozeného s pevným, nepoddajným předmětem, například úder pěstí, úder dlaní, kopnutí či dupnutí, pád poškozeného a kontakt příslušných partií jeho těla s předměty v jeho okolí či s pevnou podložkou či zemí. Soud prvního stupně nevyloučil, že byl žalobce napaden příslušníky vězeňské služby, nicméně jeho tvrzení nebylo v řízení spolehlivě prokázáno. Zároveň však nebylo prokázáno, že žalobce nebyl objektem napadení jinou vězněnou osobou. Soud prvního stupně nevzal za prokázané samotné fyzické napadení žalobce.
5. Odvolací soud po zopakování některých důkazů na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že se jeví nanejvýš pravděpodobným, že žalobce utrpěl popsaná zranění útokem třetí osoby. Je takřka s jistotou vyloučeno, že by si veškerá popsaná zranění způsobil sám. Přijal rovněž argument žalobce, že by bylo nelogické způsobit si zranění sám a po řadu dní nikomu nic neohlásit. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že k nesprávnému úřednímu postupu na straně žalované došlo, neboť žalobce utrpěl v průběhu vazby zranění nezanedbatelné závažnosti, která si podle vyslechnutých lékařů vyžádala léčení v trvání 1 až 3 týdnů (přičemž následky těchto zranění, zejména na hlavě a v oblasti levého oka, nebyly dosud zkoumány) a která byla způsobena třetí osobou. Protože však žalovaná u jednání odvolacího soudu vznesla námitku promlčení, musel se jí odvolací soud zabývat. Vyšel přitom z tvrzení žalobce, že v době vazebního stíhání mezi dny 27. 4. 2022 až 5. 5. 2022, utrpěl nemajetkovou újmu v důsledku nesprávného úředního postupu vězeňské služby, která nedodržela své povinnosti a umožnila, že byl žalobce v průběhu vazby opakovaně fyzicky napaden, aniž by zjistila, kdo je za napadení odpovědný.
6. Odvolací soud posoudil promlčení nároku podle § 32 odst. 3 OdpŠk. Přitom se zabýval i skutečností, že ohledně tvrzeného fyzického útoku příslušníku vězeňské služby probíhalo vyšetřování Generální inspekcí bezpečnostních sborů, které však usnesením ze dne 28. 3. 2023, č. j. GI-1770-81/TČ-2022-842060 věc odložilo. Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové usnesením ze dne 27. 4. 2023, č. j. 2 KZN 236/2022-36, stížnost žalobce proti usnesení o odložení věci zamítlo. Ani Vrchní státní zastupitelství v Praze neshledalo v řízení žádná pochybení. Žalobce o tom vyrozumělo dne 11. 7. 2023. Skončení vyšetřování nemělo dle odvolacího soudu vliv na běh promlčecí lhůty, neboť jeho předmětem byla trestnost jednání konkrétních příslušníků vězeňské služby. Žalobce ale nesprávný úřední postup spatřuje obecně v tom, že vězeňská služba dopustila, že byl fyzicky napaden a zraněn, ať už to bylo kýmkoliv. O tomto ději a způsobené škodě i subjektu, který je za ni odpovědný, měl žalobce povědomost již v době, kdy ke zranění došlo, a proto mu začala běžet šestiměsíční promlčecí lhůta nejpozději dne 5. 5. 2022. Žalobce uplatnil nárok u žalované až dne 5. 10. 2023, tedy po marném uplynutí této promlčecí lhůty. Žaloba pak byla podána dne 12. 2. 2024.
7. Odvolací soud nepřehlédl, že jde o nemajetkovou újmu způsobenou při poškození zdraví. Žalobce však přes výzvu soudu prvního stupně svou újmu blíže nespecifikoval, ani nenabídl srovnání s jinými případy odškodnění nemajetkové újmy. Zdůrazňoval svůj pocit nespravedlnosti a to, že ve vazbě utrpěl psychickou a fyzickou újmu. Požadoval náhradu nemajetkové újmy v symbolicky stanovené částce 200 000 Kč, aniž by navrhl důkazy vyčíslení konkrétní náhrady škody na zdraví. Proto měl odvolací soud za to, že promlčecí lhůta ve vztahu k takto uplatněnému nároku je šestiměsíční. Tento svůj závěr neshledal v rozporu s judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1249/2014). Z důvodu promlčení potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu, a to v celém rozsahu, napadl žalobce včas podaným dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Ačkoli formálně žalobce předkládá pět dovolacích otázek, materiálně jde pouze o dvě otázky a jednu výslovně vytýkanou vadu řízení. a) Dle žalobce odvolací soud nesprávně právně kvalifikoval tvrzenou újmu jako jinou nemajetkovou újmu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), na niž se vztahuje šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůta podle § 32 odst. 3 tohoto zákona.
Žalobce popsal fyzické útoky a napadení v jehož důsledku utrpěl fyzickou a psychickou újmu na zdraví. Rovněž ve formě posttraumatické stresové poruchy. Soud měl k této újmě přistupovat jako k nemajetkové újmě na zdraví, a nikoliv toliko jako k nemajetkové újmě sui generis. Odvolací soud se tedy odchýlil od ustáleného právního názoru Nejvyššího soudu. Konkrétně žalobce poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017. b) Odvolací soud se dle žalobce odchýlil od ustálené judikatury, když chybně vyšel z předpokladu, že subjektivní lhůta začala běžet dne 5.
5. 2022. Tedy ode dne, kdy žalobce podstoupil lékařské vyšetření, a měl se „dozvědět o škodě“ a o osobě odpovědné. Tento závěr je formalistický a neodpovídá ústavně konformnímu výkladu § 32 odst. 3 OdpŠk, jak jej provedl Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 774/18. Závěr odvolacího soudu ignoruje ustálenou judikaturu, která vyžaduje, aby poškozený věděl nejen o samotné újmě, ale také o jejím původci a příčinné souvislosti a zároveň také o „konečném následku“. Žalobce s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 25.
11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1089/2006, rozsudek ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3515/2015, či usnesení ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 433/2019) namítá, že teprve tehdy, když je poškozenému známa podoba, rozsah a příčiny újmy a její příčinný vztah k jednání státu, lze hovořit o znalosti újmy ve smyslu § 32 odst. 3 OdpŠk, aby bylo možné zhodnotit daný stav poškození zdraví, k čemuž je bezpodmínečně nutné, aby byl stav poškozeného ustálen. V projednávané věci navíc žalobce odvozuje odpovědnost státu nikoli od jednání konkrétní osoby, ale od organizačního selhání při zajištění bezpečnosti osoby ve vazbě.
Až pravomocné odložení trestního řízení ze strany Generální inspekce bezpečnostních sborů mohlo poskytnout základní jistotu, že stát odpovídá objektivně, a to bez ohledu na konkrétní viníky. Trestní řízení bylo odloženo v srpnu 2023. Teprve tímto okamžikem mohl žalobce disponovat nezbytnou vědomostí ve smyslu § 32 odst. 3 OdpŠk. Kdyby tedy soud odmítl vztahovat počátek běhu promlčecí lhůty k ustálení zdravotního stavu poškozeného, bylo by možné vázat jej nejdříve ke dni, kdy bylo trestní řízení ukončeno bez určení pachatele.
Dle žalobce je ale nutné spíše přihlédnout k okamžiku ustálení zdravotního stavu poškozeného. Tím se žalobce domáhá použití výkladu ve prospěch poškozeného, jenž je podle judikatury Ústavního soudu nutný u nároků na ochranu zdraví a ochranu osobnosti. c) Žalobce dále vytýká odvolacímu soudu vadu řízení, a to že se nijak nevypořádal s námitkou, že v důsledku útoku u něj došlo k závažné duševní poruše, která vyústila ve změnu životních poměrů, potřebě psychiatrické léčby a závažné psychické následky (narušený spánek, úzkosti, sociální izolace). Neuvedl žádné důvody, proč považuje danou újmu za "jinou" než zdravotní.
9. Žalovaná se k dovolání žalovaného nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením
12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Dovolání je podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné v části týkající se nákladů řízení. Nejvyšší soud je však nemohl v této části odmítnout, protože nákladové výroky zrušil jako akcesorické (viz dále).
15. Dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky směřující na nesprávnou kvalifikaci žalobcem tvrzené nemajetkové újmy i otázky promlčení žalobou uplatněného nároku. Při řešení těchto otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
16. Dovolání je důvodné.
17. Podle § 2958 občanského zákoníku při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
18. Podle § 2956 občanského zákoníku vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.
19. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
20. Promlčecí lhůty upravuje § 32 OdpŠk následovně: Nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí (odst. 1). Nejpozději se nárok promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví (odst. 2). Nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo (odst. 3).
21. Žalobce od počátku řízení odvozuje žalovaný nárok od ublížení na zdraví, které utrpěl ve vazbě, od skutečnosti, že nebylo zjištěno, kdo mu ublížil a konečně také od toho, že stát mu ve vazbě nezajistil bezpečí před fyzickým útokem a ublížením na zdraví. Konkrétně je v bodu IV žaloby uvedeno: „Nárok na náhradu újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. ve výši 200 000 Kč za nesprávný úřední postup, který byl příčinou ublížení na zdraví, žalobce uplatnil …“. Soud prvního stupně vyzval žalobce k upřesnění žaloby. Ten na tuto výzvu uvedl, že mu byla způsobena újma, kterou si nemohl způsobit sám, a to s ohledem na povahu zranění. Ohledně požadovaných 200 000 Kč nic neupřesnil. Jen ke svému podání připojil lékařskou zprávu ze dne 2. 11. 2022, dle které trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Žádný další pokus o upřesnění žaloby již soud prvního stupně ani odvolací soud neučinily. Až po vznesení námitky promlčení žalovanou před odvolacím soudem žalobce ve svém závěrečném návrhu uvedl, že svou žalobu vždy formuloval tak, že se jedná o újmu za bolest, kterou utrpěl v rámci incidentu ve vazbě.
22. Jakkoli Nejvyšší soud rozumí pohybnostem na straně odvolacího soudu stran toho, v čem žalobce svou újmu spatřuje, tj. zda má jeho újma spočívat v poškození zdraví žalobce nebo v tom, že nebyly zjištěni viníci, kteří žalobci újmu na zdraví způsobili, je možné při pečlivém čtení žaloby a s přihlédnutím k dalším tvrzením žalobce dospět k závěru, že svou újmu spatřuje právě v poškození zdraví. Z toho pak Nejvyšší soud vyšel i při právním posouzení žalovaného nároku.
23. Jak je uvedeno v bodech 6 a 7 tohoto rozsudku, odvolací soud posoudil promlčení nároku podle § 32 odst. 3 OdpŠk, přičemž, jak sám uvádí, nepřehlédl, že jedná o nemajetkovou újmu způsobenou při poškození zdraví. Soudní praxe odlišuje další nemajetkovou újmu při ublížení na zdraví od náhrady za bolest či ztížení společenského uplatnění a spojuje ji s velmi rozmanitými dopady ublížení na zdraví do života poškozeného (k tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/2019, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2.
5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2635/2018, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12/2020). A rozlišuje rovněž mezi nemajetkovou újmou způsobenou zásahem do přirozených práv poškozeného ublížením na zdraví (§ 2958 občanského zákoníku) a nemajetkovou újmou způsobenou rovněž zásahem do přirozených práv poškozeného bez ublížení na zdraví (§ 2956 občanského zákoníku). V rozsudku ze dne 27. 2. 2025, sp. zn. 25 Cdo 2077/2024, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „je nutné rozlišovat nemajetkovou újmu vyvolanou zásahem do zdraví a projevující se medicínsky klasifikovatelnými obtížemi od nemajetkových újem vyvolaných zásahem do ostatních přirozených práv (byť třeba i v souvislosti nebo tímtéž jednáním vedoucím k poškození zdraví).
Z podstaty ustanovení § 2958 o. z. totiž plyne, že cílí jen na zásah do zdraví, a proto jen při poškození zdraví lze případně odškodňovat i třetí kategorii, tj. další nemajetkové újmy. V ostatních případech, kdy nemajetková újma vzniká bez poškození zdraví či nezávisle na něm, je přesnější nárok podřadit pod náhradu nemajetkové újmy způsobené zásahem do ostatních přirozených práv podle ustanovení § 2956 o. z.“.
24. Shodný přístup zastává i odborná literatura. Ta konkrétně v komentáři k OdpŠk uvádí, že „bez ohledu na změnu pojetí nároků na náhradu nemajetkové újmy vzniklé z poškození zdraví občanským zákoníkem, který důsledně rozlišuje nároky na náhradu škody a na náhradu nemajetkové újmy, je na místě v režimu odpovědnosti státu i nadále chápat tyto nároky jako nároky na náhradu škody. K tomu srovnej: IŠTVÁNEK, F., SIMON, P., KORBEL, F. Zákon o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci: Komentář. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2020, 21 s. Komentář k § 2958 občanského zákoníku pak uvádí, že „pojem dalších nemajetkových újem je vedle relativně vyhraněných a dosavadní literaturou i soudní praxí definovaných nároků náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění kategorií dosti neurčitou a dosud nepojmenovanou. Nabízí se závěr, že jde o jakousi kategorii zbytkovou, která bez bližšího vymezení pokrývá ostatní újmy spojené se zdravotně podloženým zásahem do duševní a tělesné integrity, avšak pod pojem uvedených dvou nároků se nevejdou. Nelze ji jednoduše definovat, neboť má vystihovat nekonečnou variabilitu soukromého života a různých životních situací, které dosud odškodňovány nebyly. Další nemajetkové újmy při ublížení na zdraví jsou spojeny se zásahem do zdraví, který nespočívá v přechodné bolesti ani ve fyzické či psychické újmě dlouhodobého (trvalého) charakteru; …“. Viz ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek VI, (§ 2521-3081). [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2025-9-21]. ASPI_ID KO89_f2012CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X.
25. Z výše uvedeného je zřejmé, že náhradu nemajetkové újmy lze požadovat podle § 2958 občanského zákoníku, a to jako náhradu škody na zdraví, nebo podle § 2956 občanského zákoníku jako náhradu za zásah do přirozeného práva. Žalobce opakovaně uvedl, že se domáhá náhrady újmy v souvislosti s ublížením na zdraví. Odvolací soud se k charakteru požadované náhrady nevyjádřil výslovně, nicméně z jeho závěru o promlčení lze dovodit, že žalobcem požadovanou náhradu nemajetkové újmy podřadil pod § 2956 občanského zákoníku. Tím se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu popsané v bodu 23 tohoto rozsudku.
26. Jak bylo právě uvedeno, odvolací soud žalobcem požadovanou náhradu nemajetkové nesprávně posoudil jako náhradu za zásah do přirozeného práva podle § 2956 občanského zákoník, a nikoli jako náhradu za škodu na zdraví podle § 2958 občanského zákoníku. Přitom právě toto rozlišení je zásadní pro správné určení délky promlčecí lhůty a počátku jejího běhu. U nároku na náhradu škody na zdraví (včetně nemajetkové újmy) se uplatňuje tříletá promlčecí lhůta podle § 32 odst. 1 a 2 nebo podle § 33 OdpŠk, zatímco pro nárok poškozeného na náhradu nemajetkové újmy platí § 32 odst. 3 OdpŠk (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1606/2012). Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (za všechny rozsudek ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2558/2020) v případě utrpěné bolesti nabývá poškozený vědomost o škodě v okamžiku, kdy se bolestivý stav natolik ustálil (případně odezněl), že lze objektivně provést (například bodově) ohodnocení bolesti. Protože tyto předpoklady (vědomost o škodě a osobě škůdce) musí být splněny kumulativně, nemůže subjektivní promlčecí doba počít běžet dříve, než poškozený nabude vědomost o obou těchto skutečnostech. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (za všechny rozsudek ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2558/2020) se znalost poškozeného o osobě škůdce váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, který konkrétní subjekt je za škodu odpovědný. Vědomost poškozeného pak musí být taková, jaká je zapotřebí k podání žaloby. V případě utrpěné bolesti nabývá poškozený vědomost o škodě v okamžiku, kdy se bolestivý stav natolik ustálil (případně odezněl), že lze objektivně provést (například bodově) ohodnocení bolesti. Protože tyto předpoklady (vědomost o škodě a osobě škůdce) musí být splněny kumulativně, nemůže subjektivní promlčecí doba počít běžet dříve, než poškozený nabude vědomost o obou těchto skutečnostech. Stejně tak u nároku na náhradu ztížení společenského uplatnění se běh subjektivní promlčecí lhůty odvíjí od ustálení zdravotního stavu poškozeného (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3196/201).
27. Jestliže odvolací soud učinil závěr o aplikaci šestiměsíční promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3 OdpŠk a počátek jejího běhu spojil s vědomostí žalobce o ublížení na zdraví, odpovědné za toto ublížení a o škodě samotné, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu uvedené v předchozím odstavci tohoto rozsudku. Počátek běhu tříleté promlčení lhůty má totiž být odvíjen od ustálení zdravotního stavu poškozeného, resp. od okamžiku vědomosti poškozeného o tomto ustálení.
28. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
29. Protože dovolání žalobce bylo shledáno přípustným, zabýval se Nejvyšší soud námitkou jiné vady řízení – viz bod 8c tohoto rozsudku. Žalobce namítá, že odvolací soud nepřistoupil k újmě žalobce jako k nemajetkové újmě na zdraví a svůj závěr řádně neodůvodnil. Tuto námitku Nejvyšší soud vypořádal ve svých závěrech o nesprávném právním posouzení žalobcem uplatněného nároku.
30. Nejvyšší soud proto z popsaných důvodů rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. ve výroku kterým bylo potvrzeno zamítnutí žaloby, jakož i v závislém výroku o nákladech řízení, zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
31. V dalším řízení odvolací soud nově posoudí otázku promlčení žalovaného nároku z titulu újmy na zdraví a v případ, že nárok promlčen nebude, se bude zabývat jeho důvodností.
32. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř., ve spojení s § 226 o. s. ř., vázány právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven.
33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 11. 2025
JUDr. Pavel Simon předseda senátu