ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobce L. H., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se
sídlem v Brně, Pekařská 21, proti žalovaným 1) České televizi, se sídlem v
Praze 4, Kavčí hory, IČO 00027383, 2) Mgr. J. Š., zastoupenému JUDr. Jiřím
Machourkem, advokátem se sídlem v Brně, Moravské náměstí č. 3, 3) L. M.,
zastoupenému Mgr. Radkou Ježovou, advokátkou se sídlem ve Vyškově, Dobrovského
č. 1, 4) L. G., 5) J. Ch, 6) RNDr. P. S. a 7) PhDr. L. P. o ochranu osobnosti,
vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 1/2001, o dovolání žalobce
proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. listopadu 2009, č.j. 1 Co
4/2009-465, t a k t o:
I. Dovolání žalobce proti výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 11. listopadu 2009, č.j. 1 Co 4/2009-465, se zamítá; ve zbytku se toto
dovolání odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou nemá žádný z těchto
účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou o ochranu osobnosti se žalobce domáhal v souvislosti s pořadem
České televize studio Brno „Souvislosti“ nazvaném „Stěžovatel“, odvysílaném 4.
března 1999 v 16.30 hodin a reprizovaném 5. března a 6. března 1999 dopoledne,
především po první žalované písemné omluvy, zákaz vysílání reportáže
„Stěžovatel“ a zaplacení náhrady nemajetkové újmy, po ostatních žalovaných se
domáhal vedle omluv i náhrady nemajetkové újmy v penězích. Podle tvrzení
žalobce žalovaní uvedli v předmětném pořadu o něm i o jeho ženě nepravdivé a
neobjektivní údaje. Odvysíláním pořadu byla poškozena pověst žalobce u široké
veřejnosti a byl uražen a poškozen na své osobní cti a občanské vážnosti.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. května 2008, č.j. 24 C
1/2001-406, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 9. července 2008, č.j. 24 C
1/2001-419, výrokem I. zastavil řízení o žalobě, aby první žalované bylo
zakázáno vysílat reportáž „Stěžovatel“, výrokem II. zamítl žalobu, aby první
žalovaný odvysílal v prvním publicistickém pořadu Černé ovce či Reportéři ČT
omluvu ve znění uvedeném ve výroku a uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobci
částku 400.000,- Kč na náhradě nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2
občanského zákoníku /výrok IX/ a co do částky 400.000,- žalobu vůči prvnímu
žalovanému zamítl /výrok X/. Výroky III.-VIII. zamítl žalobu, aby druhý až
sedmý žalovaní zaslali na adresu žalobce vlastnoručně podepsané omluvné dopisy
ve zněních uvedených ve výrocích, výroky XI.-XVI. zamítl žalobu, aby druhý až
sedmý žalovaní zaplatili žalobci každý částku 20.000,- Kč na náhradě
nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 o.z., výroky XVII až XXI. rozhodl o náhradě
nákladů řízení mezi účastníky, o povinnosti zaplatit soudní poplatek a o
náhradě nákladů řízení placených státem. Vyšel ze zjištění, že první žalovaná odvysílala dne 4. března 1999 v
16.30 hodin v pořadu Souvislosti reportáž, kterou vytvořila Televizní tvorba
Brno – DAVELS, spol. s.r.o., nazvanou Stěžovatel. Reportáž byla reprízovaná v
dopoledních hodinách dne 5. března a 6. března 1999. U výroků pronesených
moderátory pořadu a druhým až šestým žalovaným dospěl soud k závěru, že jimi
žalovaní nezasáhli neoprávněně do osobnostního práva žalobce, protože to, co
uvedli buď nebylo způsobilé zasáhnout do osobnostních práv fyzické osoby, nebo
sice bylo, ale v řízení byla prokázána pravdivost tvrzení nebo přiměřenost
hodnotících úsudků. Navíc u druhého, čtvrtého a šestého žalovaného zamítl
žalobu pro nedostatek jejich věcné pasivní legitimace (§ 420násl. o.z.). Naopak
v uveřejnění výroků sedmé žalované první žalovanou, (když samotné vyjádření
sedmé žalované se netýkalo konkrétního člověka, a sedmá žalovaná se sama
nepodílela na koncepci televizního pořadu „Stěžovatel“), a ve spojení jména
žalobce (i když se úředně jmenuje L., nikoli L.), a jeho podoby s označením
chronické psychické poruchy odpovídající diagnóze paranoia kverulans, od osoby
označené v titulku jako psycholog (sedmá žalovaná), shledal vážný a neoprávněný
zásah do soukromého života žalobce a jeho osobní integrity chráněných § 11
o.z., čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K odvolání žalobce a prvního žalovaného Vrchní soud v Olomouci
rozsudkem ze dne 11. listopadu 2009, č.j. 1 Co 4/2009-465, výrokem I. rozsudek
krajského soudu v napadené části, ve výroku IX, kterým bylo první žalované
uloženo zaplatit žalobci částku 400.000,- Kč změnil tak, že žalobu v této části
zamítl. Výrokem II. změnil výrok XX. rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti
zaplatit soudní poplatek, výrokem III. potvrdil ve zbylé části napadené výroky
II.-VIII., X.-XVI. a část výroku XVII, týkající se žalobce a čtvrtého až
sedmého žalovaného a výroky XVIII.- XIX. Výroky IV. – VII. rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudem prvního stupně, náhradě nákladů řízení placených
státem a náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně. Ztotožnil se převážně i s jeho právními závěry,
neshledal však neoprávněný zásah ze strany první žalované do osobnostních práv
žalobce, konkrétně do jeho soukromí. Uvedl, že pokud soud prvního stupně
správně vyhodnotil, že sedmá žalovaná vyslovila pouze svůj osobní, žádným
vyšetřením či zdravotní dokumentací podložený názor o chování člověka, nemohla
tak zasáhnout do osobnostních práv žalobce, pak ani první žalovaná, která pouze
tento projev sedmé žalované šířila, nemohla do osobnostních práv žalobce
zasáhnout. Okolnost, kdy se objevil i záběr na žalobce, je v této souvislosti
bez podstatného právního významu, neboť celý pořad byl právě o žalobci.
Nedovodil tak ani odpovědnost první žalované podle § 13 o.z. Rozsudek soudu druhého stupně byl doručen zástupkyni žalobce dne 25. ledna 2010, přičemž právní moci nabyl dne 28. ledna 2010. Proti výroku I. a navazujícím nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu
podal žalobce dne 8. března 2010 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Poukazuje na dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Domnívá se, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází z nesprávného skutkového
závěru, který nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Žalobce uvádí, že odvolací soud zcela pominul z pořadu jednoznačně
vyplývající záměr, dát do souvislosti vyjádření psychologa s osobou žalobce,
kdy rozhodně nelze vycházet z toho, že záběr na žalobce v souvislosti s
takovýmto vyjádřením je bez podstatného právního významu. Způsob prezentace
žalobce první žalovanou, ať již v návaznosti na vyjádření sedmé žalované, či v
návaznosti na jednotlivé komentáře jejich redaktorů, hodnoceno v kontextu
celého pořadu, přesáhl přípustnou míru svobody projevu a práva na informace. Odvolacímu soudu vytýká, že na rozdíl od soudu prvního stupně vycházel při svém
rozhodování pouze z přepisu televizního pořadu, aniž by považoval za nutné si
jej promítnout. Žalobce shrnuje:
- zveřejněním informace o zdravotním stavu bez souhlasu dotčené osoby, v
podstatě proti její vůli, první žalovaná, která za obsah televizního vysílání v
rámci udělené licence (zák. č. 468/1991 Sb.) odpovídá, hluboce zasáhla do
osobnostního práva žalobce a to do jeho soukromí
- tímto byla silně narušena jeho osobní čest a lidská důstojnost, které jsou
chráněny jednak § 11 o.z, ale i čl. 10 odst. 1 Listiny práv a svobod (dále jen
„Listina“)
- zveřejněním informace pojednávající o zdravotním stavu žalobce první žalovaná
porušila povinnost podle § 5 odst. 1 písm. a) zákona o provozování rozhlasového
a televizního vysílání, neboť tato část pořadu je v rozporu s uvedeným článkem
Listiny,
- i když pořízení a použití obrazových snímků a zvukových záznamů s žalobcovou
podobou a jeho hlasem v části pořadu „Stěžovatel“ bylo legální i bez jeho
souhlasu podle zákonné licence - § 12 odst. 3 o.z., tato podmínka nebyla
splněna při záběru na žalobce se slovním doprovodem-kverulant, nebo člověk s
paranoidními tendencemi, paranoik s použitím filmového střihu - několika
vteřinového detailního záběru na obličej žalobce. - z popsaných skutečností vyplývá, že výroky týkající se zdravotního stavu
žalobce, si televizní diváci museli zcela jednoznačně dát do souvislosti a
spojitosti s osobou žalobce, čímž byla ve značné míře porušena žalobcova
osobnostní práva, a proto přiznání práva na náhradu nemajetkové újmy, formou
finanční satisfakce ve výši 400.000,- Kč soudem prvního stupně, bylo tou
minimálně odpovídající přiznanou částkou. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil ve
výrocích I., II., IV. a VII. a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila první žalovaná, který se ztotožnila s rozhodnutím
odvolacího soudu. Navrhla proto zamítnutí tohoto dovolání. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen
„o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, a uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve
lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je – ve
výroku ve věci samé - přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Pokud se týče dovolatelem napadených výroků IV. a VII. o náhradě nákladů
řízení, dovolání proti nim procesní předpis nepřipouští, o čemž bude stručná
zmínka v závěru odůvodnění tohoto rozhodnutí.
Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve výroku ve
věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru,
že toto rozhodnutí je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné (§ 243b
odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího
návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání
přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i
tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady se však z obsahu spisu
nepodávají.
Podle ustanovení § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti,
zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí,
svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní
ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za
následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém
ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu
spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních
sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti
původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit
následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.
Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby
došlo k jejímu porušení, resp., případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke
vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení § 13 odst. 1 o.z. určuje, že fyzická
osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do
práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a
aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž z druhého odstavce tohoto
ustanovení vyplývá, že pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle
prvního odstavce zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost
fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má tato fyzická osoba též právo
na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Pokud dovolatel ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na
případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který
měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak
nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým
dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí
odvolacího soudu. Na tomto místě je třeba připomenout, že podstatou úvah
odvolacího soudu při posouzení uplatněného nároku ve smyslu ustanovení § 13
o.z. je konstatování, že pokud neshledal neoprávněný zásah do osobnostních práv
žalobce ze strany sedmé žalované, pak nemohl shledat neoprávněným ani zásah ze
strany první žalované, která pouze projev sedmé žalované šířila. V této
souvislosti je třeba se se závěry odvolacího soudu ztotožnit, protože nejsou v
rozporu se zákonnou úpravou, kterou přináší ustanovení § 11 násl. o.z., ani s
judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. rozsudky Nejvyššího
soudu ČR ze dne 18. června 2009, sp.zn. 30 Cdo 2033/2009, ze dne 31. ledna
2008, sp.zn. 30 Cdo 1941/2007, ze dne 14. listopadu 2007, sp.zn. 30 Cdo
332/2007, resp. ze dne 30. září 2004, sp.zn. 30 Cdo 179/2004, apod.).
Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. uplatněný dovolatelem pak míří na
případy, kdy rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. O takovou vadu jde
tehdy, jestliže skutkové zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí
odvolacího soudu, bylo vadné. Musí přitom jít o skutkové zjištění, na jehož
základě odvolací soud věc posoudil po právní stránce. Skutkové zjištění nemá
oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem
neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř. Může jít o případ, kdy soud buď vzal v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly,
ani nijak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul rozhodné skutečnosti,
které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo, resp. v
hodnocení důkazů, nebo poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, z hlediska důležitosti, zákonnosti, pravdivosti,
eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, a konečně, jestliže výsledek
hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z
ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Z obsahu spisu však nevyplývá, že by k
naplnění tohoto dovolacího důvodu došlo.
Protože je tedy napadený rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl změněn výrok
rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, správný, Nejvyšší soud České
republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. části věty
před středníkem v této části zamítl. Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Žalobce dovoláním napadl též výroky zmiňovaného rozsudku odvolacího soudu,
pokud jimi bylo rozhodováno o nákladech řízení a o povinnosti k zaplacení
soudního poplatku. Proti těmto výrokům však dovolání není přípustné, jak
vyplývá z ustanovení § 236 až § 239 o.s.ř. V této části proto bylo dovolání
odmítnuto (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o.s.ř., § 243c odst. 2 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s
ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a
první žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2010
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu