30 Cdo 2302/2025-102
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně K. D., zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 2, Francouzská 171/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 212 250 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 53/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2025, č. j. 91 Co 398/2024-80, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se domáhala na žalované náhrady nemajetkové újmy ve výši 212 250 Kč, která jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 128/2016. V rámci předběžného projednání nároku uhradila žalovaná žalobkyni částku 87 750 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 6. 2024, č. j. 37 C 53/2024-52, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 212 250 Kč (výrok I), a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 30 750 Kč; jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 21 832 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku I co do potvrzení zamítavého meritorního výroku I rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu částky 100 000 Kč včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, a to zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat a které nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
5. Otázka uvedená žalobkyní v dovolání týkající se výše přiměřeného zadostiučinění odpovídající ekonomické realitě České republiky a vlivu plynutí času na hodnotu poskytovaného zadostiučinění přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Možnost navýšení základní částky zadostiučinění posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud vyšel z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva a judikatury Nejvyššího soudu citované v napadeném rozsudku a souhlasil se soudem prvního stupně, že není důvodu k navýšení základní částky odškodnění s ohledem na ekonomický růst (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, bod 78 a násl., v němž Nejvyšší soud podrobně vysvětlil, že i nadále není důvodu přistupovat k valorizaci, neboť tak nečiní ve své nejnovější judikatuře ani samotný Evropský soud pro lidská práva, jehož rozhodovací praxe, resp. částky přiznávané poškozeným z různých států, byla jediným referenčním kritériem pro nastavení výše základní částky ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“). Žalobkyně svou argumentaci opírá o vývoj ekonomických poměrů (výši průměrné hrubé měsíční mzdy) v České republice, takový rámec však není referenčním rámcem pro přiznávání konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění, resp. určení výše základní částky zadostiučinění.
6. Tento postoj dovolacího soudu je ve shodě rovněž s aktuální judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/25).
7. Aplikovatelná na danou otázku pak nejsou žalobkyní citovaná rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, neboť se týkají zcela odlišných typů nároků řídících se odlišnou právní úpravou, u nichž se výše odškodnění stanovuje zcela jiným způsobem, a to rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, který se věnuje náhradě za duševní útrapy spojené s úmrtím osoby blízké v důsledku pochybení zdravotnického zařízení, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008, jenž se zabývá nárokem na náhradu škody na zdraví, konkrétně zvýšením náhrady bolestného a za ztížení společenského uplatnění, utrpěné při dopravní nehodě, nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 379/23, který se zabývá nárokem na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením řízení, nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 2925/20, jenž řeší nárok na náhradu nemajetkové újmy za ztížení společenského uplatnění v důsledku újmy na zdraví z pracovního úrazu, a nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 2844/14, který řeší zásah do práva na soukromí způsobený smrtí blízké osoby v souvislosti s postupem lékařů non lege artis.
8. Rovněž námitka nutnosti použití „principu proporcionality“ při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu z nepřiměřené délky řízení tak, že by obecné soudy měly mít povinnost porovnat výši přiměřeného zadostiučinění s výší přiměřených zadostiučinění přisouzených i v jiných případech (a to i těch, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv), přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť se při jejím řešení odvolací soud od judikatury Nejvyššího ani Ústavního soudu neodchýlil, pokud takové srovnání neprovedl a přiměřené zadostiučinění určil dle pravidel formulovaných ve Stanovisku a na něj navazující judikatuře, která žádnou takovou povinnost srovnání (na rozdíl např. od zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které nevyústilo v odsouzení poškozeného) nestanovuje.
Ačkoliv totiž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, stanoví obecný postup při určení výše přiměřeného zadostiučinění podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), vycházející z povinnosti provést srovnání s jinými případy odškodnění stejné újmy, a není-li takový případ, i jiné újmy, na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, které se řídí primárně § 31a odst. 3 OdpŠk, se nevztahuje (srov. rovněž rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25.
1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 757/2021, či ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1849/2024). Z těchto důvodů se tedy nemohl odvolací soud odchýlit od žalobkyní citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008, které se zabývají posouzením jiných nároků, jak již Nejvyšší soud vysvětlil v předcházejícím bodě. Přiléhavým není ani odkaz žalobkyně na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 7.
2015, Rutkowski a ostatní proti Polsku, č. 72287/10, 13927/11 a 46187/11, neboť ten státům ponechává jistou míru uvážení ohledně stanovení prostředku nápravy v případě nepřiměřené délky řízení tak, aby tento prostředek byl v souladu s právním systémem státu, jeho tradicemi a odpovídal životní úrovni v dotčené zemi. Uznal sice, že odvolávat se při stanovení výše přiznaného zadostiučinění na jiné typy nároků nemajetkových újem může být pro vnitrostátní soudy snazší, nicméně povinnost takto postupovat nestanovil.
9. Pokud pak žalobkyně s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 1415/18, v závěru dovolání formulovala jako otázku i přesvědčení, že „jestliže má soud rozhodovat o tom, že jiný orgán veřejné moci způsobil žalobci újmu a že stát je povinen tuto újmu odčinit, je třeba dbát na to, aby nevznikaly pochyby o tom, že v takovém řízení jsou si oba účastníci skutečně rovni“ (poslední odstavec bodu IV dovolání), není z dovolání nijak zřejmé, v jakém směru by tato rovnost měla být při stanovení základní částky za rok nepřiměřeně dlouhého řízení dle žalobkyně narušena. Nejedná se tak o řádně formulovaný dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř., dle kterého se důvod
dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci (právní otázku), které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. To žalobkyně v daném případě neučinila. V tomto směru je tudíž dovolání vadné. Navíc žalobkyní citovaný nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 1415/18, se týká naprosto odlišné problematiky, a to otázky (ne)zpoplatnění odvolacího řízení ve věci nároků dle zákona č. 82/1998 Sb. soudním poplatkem z odvolání. Způsobu určování zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se tudíž netýká ani okrajově a odvolací soud se tak od závěru tohoto nálezu svým právním posouzením odchýlit nemohl.
10. Nepřezkoumatelnost spatřuje žalobkyně v tom, že se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal s argumentací žalobkyně v odvolání ohledně výše základní částky zadostiučinění odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva (bod 20 napadeného rozsudku). Ani tato námitka však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Pokud se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o nenavyšování základní částky odškodnění s ohledem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, nezatížil odvolací soud své rozhodnutí nepřezkoumatelností, neboť není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12.
2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí pak nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, a ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013).
Žalobkyní citované závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 418/2009 a ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, pak řeší problematiku zdůvodnění volné úvahy soudu dle § 136 o. s. ř., tedy nikoli výši základní částky zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení.
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 11. 2025
JUDr. Pavel Simon předseda senátu