30 Cdo 2311/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobce M. V., zastoupeného advokátem, proti obchodní společnosti
E. s.r.o., zastoupené advokátkou, o ochranu osobnosti, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp.zn. 34 C 32/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2006, č.j. 1 Co 233/2006-118,
I. Dovolání žalobce se o d m í t á.
II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
podle § 243c odst. 2 o.s.ř.:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. listopadu 2006, č.j. 1 Co
233/2006-118, změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2006,
č.j.
34 C 32/2005-93, potud, že žalované uložil povinnost zaplatit z titulu náhrady
nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen
„o.z.“) dalších 150.000,- Kč, zatímco ve výrocích, kterými bylo žalované
uloženo zaplatit žalobci částku 50.000,- Kč a současně byla zamítnuta žaloba co
do částky 4.800.000,- Kč, tento rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů. Výrok, kterým byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně v zamítavém výroku ohledně požadované částky 4.800.000,- Kč,
napadl žalobce dovoláním.
Toto dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a
nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona,
neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní
význam
ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Otázku výkladu ustanovení § 13 odst.
2 a 3 o.z. odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího
soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 2005, č.j.
30 Cdo 1651/2004-132, a rozsudek téhož soudu ze dne 2. října 2006, sp.zn. 30
Cdo 2219/2006). Pokud je v dovolání uplatněn i dovolací důvod podle 241a odst.
2 písm. a) o.s.ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního
významu a jestliže z obsahu dovolání vyplývá (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) též
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při
posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.,
přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004,
sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura,
ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn.
III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník
2006). Podané dovolání bylo proto odmítnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve
spojení s § 218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o nepřiznání náhrady nákladů dovolacího řízení žalované je odůvodněn
ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a
§ 150 o.s.ř., neboť byly shledány důvody zvláštního zřetele hodné představované
faktem značné intenzity zásahu do osobnostní sféry žalobce s tím, že výše
přisouzené náhrady nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 o.z. závisela na úvaze
soudu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. března 2009
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu