30 Cdo 2334/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v
právní věci žalobce M. T., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. S.,
zastoupené druhou žalovanou K. P., rozenou S., jako opatrovnicí, a 2) K. P.,
rozené S., zastoupené advokátkou, o určení neplatnosti smlouvy o převodu
členských práv a povinností, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 6
C 30/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30.
3. 2006, č. j. 29 Co 26/2006 - 93, t a k t o :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou podanou podle § 80 písm. c) o. s. ř. domáhal určení, že
„smlouva o převodu práv a povinností spojených s členstvím v S. P., která byla
uzavřena mezi první žalovanou jako převádějící a druhou žalovanou jako
nabyvatelkou, předložená družstvu 15. 11. 2002, je neplatná“. Žalobu odůvodnil
zejména tím, že na základě pravomocného rozsudku soudu má vymahatelnou
pohledávku ve výši 900.000,- Kč s příslušenstvím za první žalovanou, která však
svůj dluh nesplnila, a poté, co byla nařízena exekuce, převedla v rozporu s
ust. § 44 odst. 7 zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti (exekuční řád), na druhou žalovanou uvedenou smlouvou práva a
povinnosti spojená s členstvím v S., čímž zaniklo její členství v družstvu a
členská práva a povinnosti přešla na druhou žalovanou, včetně nájmu
družstevního bytu. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ust. §
80 písm. c) o. s. ř. spatřuje v tom, že na určení platnosti této smlouvy
závisí, zda první žalovaná je členkou družstva disponující příslušným členským
podílem, jenž představuje majetkovou hodnotu, která může být postižena exekucí,
když existence právního vztahu je sporná a bez požadovaného určení je právní
postavení účastníků nejisté.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 5. 4. 2005, č. j. 6 C 30/2003 - 66,
žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a
vůči státu. Vyšel ze zjištění, že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro
Prahu 9
ze dne 24. 2. 2004, byla první žalovaná zbavena způsobilosti k právním úkonům
pro dlouhodobou duševní poruchu a usnesením tohoto soudu ze dne 18. 5. 2004 jí
opatrovníkem byla ustanovena Městská část Praha 9. S ohledem na nezpůsobilost
první žalované vyžádal obvodní soud doplňující znalecký posudek z oboru
zdravotnictví - odvětví psychiatrie znalkyně M. B., z nějž a z výpovědi
znalkyně zjistil, že první žalovaná trpí mnoho let vážnou duševní poruchou, pro
kterou byla léčena a která u ní byla přítomna i v roce 2002, takže nebyla
způsobilá uzavírat smlouvy, tedy ani smlouvu o převodu práv a povinností
spojených s členstvím v bytovém družstvu. Dále bylo ze zprávy uvedeného S.
prokázáno, že žalované dne 15. 11. 2002 tomuto družstvu doručily smlouvu o
převodu členských práv a povinností, včetně převodu družstevního podílu k
označenému bytu, na základě níž se druhá žalovaná stala členkou družstva a
nájemkyní bytu. Obvodní soud dospěl k závěru, že předmětná smlouva je neplatná
podle § 38 odst. 2 obč. zák., neboť první žalovaná ji uzavřela v duševní
poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou. Z tohoto důvodu
žalobě vyhověl, když „shledal u žalobce ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř.
naléhavý právní zájem na tomto určení“.
K odvolání druhé žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2006, č.
j. 29 Co 26/2006 - 93, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu
zamítl,
a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a vůči státu.
Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného obvodním soudem a dále z
usnesení tohoto soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 25 Nc 1042/2003, zjistil, že
první žalované byla podle
§ 192 o. s. ř. ustanovena opatrovnicí druhá žalovaná; neztotožnil se však s
jeho závěrem, že žalobce má na požadovaném určení neplatnosti předmětné smlouvy
ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem. Vyšel naopak z
názoru, že určení, kterého se žalobce domáhá, je řešením předběžné otázky,
jejíž posouzení nemůže být vyjádřeno formou výroku, nýbrž se může projevit jen
ve způsobu rozhodnutí soudu o věci samé a může být uvedeno jen v důvodech
rozhodnutí
(viz R 61/65).
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání
z důvodu uvedeného v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že uplatněná
žaloba, byť v petitu obsahuje slova „určuje se“, není určovací žalobou podle §
80 písm. c) o. s. ř., stejně jako např. žaloba podle § 175k odst. 2 o. s. ř.,
excindační žaloba podle 267 odst. 1 o. s. ř., žaloba o určení doby splnění
dluhu podle § 564 obč. zák. atd., u nichž naléhavý právní zájem vyplývá z
právního předpisu, a není tedy třeba jej prokazovat. Poukazuje na to, že
exekuční titul se v daném případě stal pravomocným dne 27. 6. 2000, že dne 7.
11. 2000 bylo první žalované doručeno usnesení o nařízení exekuce,
a proto předmětná smlouva ze dne 15. 11. 2002 je neplatná ze zákona podle § 44
odst. 7 zák. č. 120/2001 Sb. Tuto skutečnost však S. nerespektuje a převedlo
členská práva
a povinnosti v družstvu na druhou žalovanou; protože tato práva a povinnosti v
družstvu představovala jedinou bonitní majetkovou hodnotu první žalované, ze
které by se žalobce mohl jako oprávněný uspokojit, nezbylo mu, než podat žalobu
podle citovaného ustanovení exekučního řádu, když právní účinky předmětné
smlouvy nenastaly, a nelze jí ani pro neplatnost odporovat ve smyslu ust. § 42a
obč. zák. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 30 Cdo
1262/2002). Dovolatel je proto přesvědčen, že je oprávněn k žalobě o určení
neplatnosti předmětného právního úkonu podle citovaného ustanovení exekučního
řádu, i když nebyl jeho účastníkem. Byl-li však soud toho názoru, že věc je
možné po právní stránce posoudit jinak, tedy že namísto neplatnosti předmětné
smlouvy měl být tento úkon posouzen podle § 42a obč. zák., nedostalo se mu
náležitého poučení ve smyslu ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť nebyl vyzván,
aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností a nebyl poučen
o svých procesních právech a povinnostech. I v případě, že by se jednalo
o určovací žalobu podle § 80 písm. c) o. s. ř., má žalobce za to, že na
požadovaném určení je naléhavý právní zájem dán, a to tím, že předmětná smlouva
byla uzavřena v úmyslu zkrátit uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, a dále
proto, že nemůže žalovat na plnění. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl
zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, účastníkem
řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a
dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání [§ 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na právním závěru, že žalobce nemá
na požadovaném určení naléhavý právní zájem.
Podle § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit,
aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li
na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní
vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo
ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení
stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2.
1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1972). Naléhavý právní zájem na určení však může být dán i v
případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou
vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak
případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit
celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Žaloba o určení ve
smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li
požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je
či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná
otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah
sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota
v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že
bude vyřešena předběžná otázka,
z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků
ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není.
Jestliže například právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu
předběžné otázky ve vztahu
k existenci práva nebo právního vztahu (například vlastnictví), není zpravidla
dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo
o určení existence práva nebo právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní
rozhledy č. 5/1996
na str. 113, event. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn.
21 Cdo 58/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2,
ročník 2004).
Námitky dovolatele, že „uplatněná žaloba, byť v petitu obsahuje slova „určuje
se“, není určovací žalobou podle § 80 písm. c) o. s. ř. (stejně jako např.
žaloba podle
§ 175k odst. 2 o. s. ř., excindační žaloba podle § 267 odst. 1 o. s. ř., žaloba
o určení doby splnění dluhu podle § 564 obč. zák. atd.), u níž naléhavý právní
zájem vyplývá z právního předpisu, a není tedy třeba jej prokazovat, a že
odvolací soud nesprávně vyložil ust. § 80 písm. c) o. s. ř., neboť bez určení
neplatnosti předmětné smlouvy je ohroženo jeho právo jako oprávněného v
exekučním řízení, nejsou správné.
Předně je třeba poukázat na to, že žalobce již v žalobě o určení neplatnosti
předmětné smlouvy uvedl, že ji podává podle § 80 písm. c) o. s. ř., přičemž
naléhavý právní zájem na tomto určení dovozoval z toho, že „na určení platnosti
této smlouvy závisí, zda první žalovaná je členkou družstva disponující
příslušným členským podílem, jenž představuje majetkovou hodnotu, která může
být postižena exekucí, když existence právního vztahu je sporná, a bez
požadovaného určení je právní postavení účastníků nejisté“. Již z toho je
zřejmé, že žalobce v daném případě vycházel správně z názoru, že se jedná o
určovací žalobu, zda tu právní vztah nebo právo je či není [§ 80 písm. c) o. s.
ř.], tedy, zda první žalovaná je či není členkou družstva (a nájemkyní
označeného bytu), a nikoliv o žalobu na určení právní skutečnosti, která
přichází v úvahu jedině tehdy, pokud to zákon připouští, a u níž není třeba
naléhavý právní zájem na určení prokazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 17. 5. 2001, sp. zn.
22 Cdo 494/2000, event. R 49/1982 s. 594).
Právní otázka, zda „smlouva o převodu práv a povinností spojených s členstvím v
S. P. (dále jen „S.“ nebo „družstvo“), která byla uzavřena mezi první žalovanou
jako převádějící a druhou žalovanou jako nabyvatelkou, předložená družstvu 15.
11. 2002“, je či není platným právním úkonem, představuje vyřešení toliko
předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda první žalovaná je členkou družstva
a nájemkyní označeného bytu. O tom, který subjekt (která ze žalovaných) je
členem družstva a nájemcem bytu, by však nic nevypovídalo pravomocné rozhodnutí
soudu, kterým by bylo určeno, že je neplatná předmětná smlouva (jak žalobce
požaduje), a nemohlo by vést ani k odstranění nejistoty v právním postavení
žalobce nebo k zamezení ohrožení jeho práva, ale jen takové pravomocné soudní
rozhodnutí, jež určuje, kdo je členem družstva a nájemcem bytu. Vzhledem k
tomu, že určením platnosti nebo neplatnosti předmětné smlouvy se nemůže vyřešit
celý obsah a dosah právního vztahu mezi účastníky, nemůže být na takovém určení
naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. Odvolací soud tedy
správně dovodil, že záměr žalobce sledovaný podáním žaloby (dosáhnout
uspokojení jeho pohledávky jako oprávněného za první žalovanou jako povinnou v
exekučním řízení), nemůže být dosažen určením, že uvedená smlouva je neplatná.
Tvrzený stav ohrožení práva žalobce nebo nejistotu v jeho právním postavení lze
proto odstranit jen určením, zda první žalovaná je (či není) členkou družstva a
nájemkyní předmětného bytu, přičemž naléhavý právní zájem na takovém určení by
žalobce měl jen za předpokladu, že má titul pro výkon rozhodnutí (exekuční
titul - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 30 Cdo
1943/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78,
ročník 2006), který ovšem druhá žalovaná v odvolacím řízení zpochybnila s tím,
že rozsudek pro zmeškání vydaný Obvodním soudem pro Prahu 9 ze dne 12. 5. 2000,
sp. zn. 15 C 37/2000, jímž první žalované byla uložena povinnost zaplatit
žalobci částku 900.000,- Kč s příslušenstvím, „byl nově doručen jejímu právnímu
zástupci, který proti němu podal odvolání a navrhl jeho zrušení“.
O tom, zda žalobce má upravit žalobní návrh (petit žaloby) tak, aby namísto
určení, že převodní smlouva je neplatná, žaloval o určení, zda tu právní vztah
nebo právo je či není, není soud žalobce povinen poučovat (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 320/2001).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je správné
a že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 věty před středníkem
o. s. ř. zamítl. Dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi
účastníky a vůči státu, jež mají povahu usnesení, občanský soudní řád
nepřipouští - srov. § 236 až 239 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na
výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a
žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2007
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu