U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v
Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 173/2012, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2014, č. j. 30 Co
1/2014 - 65, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 18. 9. 2013, č. j. 22 C 173/2012 – 40, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 317.500,-
Kč s příslušenstvím. Uvedené částky se žalobce domáhal jako zadostiučinění za
nemajetkovou újmu vzniklou mu v důsledku nepřiměřené délky řízení a průtahů v
řízení vedeného
u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 19 C 112/2007. Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále
jen „o. s. ř.“, dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné. Námitka žalobce, že odvolací soud přistoupil ke snížení základní částky
zadostiučinění, aniž uvedl, jaké konkrétní důvody ho k tomu vedly, neodpovídá
odůvodnění napadeného rozsudku, ve kterém odvolací soud uvedl, které
skutečnosti ho vedly k závěru
o nižším významu předmětu řízení pro žalobce, a proto se s obsahem napadeného
rozhodnutí míjí, což ji diskvalifikuje z možnosti založit přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř. Ze stejného důvodu nemůže přípustnost dovolání založit ani námitka, že při
absenci skutečností zakládajících zvýšený význam předmětu řízení pro
poškozeného je nutno dospět k závěru o jeho standardním významu. Ani námitky,
že odvolací soud měl výši přiznaného zadostiučinění zhodnotit optikou kritérií
uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona
č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb.,
o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“ a že měl brát v
úvahu existenci vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy v důsledku
nepřiměřené délky řízení, přípustnost dovolání založit nemohou, neboť odvolací
soud uvedeným způsobem v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu postupoval. Námitka žalobce, že využívání opravných prostředků nemůže jít k tíži žalobce z
hlediska prodloužení délky řízení, přípustnost dovolání nezakládá. Odvolací
soud postupoval v souladu s judikaturou soudu dovolacího, když vzal skutečnost,
že řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, v úvahu v rámci
posuzování kritéria složitosti řízení podle ustanovení § 31a odst. 3 písm. b)
OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo
3628/2010). Námitka, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží
břemeno tvrzení a břemeno důkazní žalovanou a soudní aktivismus v tomto směru
je porušením práva na rovnost zbraní, se týká otázky, na jejímž vyřešení
napadené rozhodnutí nezávisí, když žalovaná v řízení tvrdila, že řízení má pro
žalobce nižší význam. Navržení důkazů k prokázání této skutečnosti ze strany
žalované nebylo třeba, neboť skutečnosti, ze kterých odvolací soud při
posouzení významu předmětu řízení vycházel, zjistil soud prvního stupně ze
spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 19 C 112/2007, který jako důkaz k
prokázání průběhu posuzovaného řízení navrhl žalobce.
Námitka, že nižší význam řízení pro žalobce nelze vyvozovat z účasti nebo
neúčasti žalobce u soudního jednání, nemůže přípustnost dovolání založit, neboť
rovněž ona směřuje do otázky, na jejímž vyřešení napadený rozsudek nezávisí,
když odvolací soud při posouzení kritéria významu předmětu řízení pro žalobce
nevzal neúčast žalobce u soudních jednání v úvahu. Otázku, zda přiznané zadostiučinění může být po zohlednění všech kritérií podle
ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk nižší než 50 % základní částky za celkovou délku
řízení, odvolací soud nevyřešil v rozporu s judikaturou soudu dovolacího (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011). Námitka, že je nutno poskytnout zadostiučinění v rozsahu, jaký by považoval za
dostatečný Evropský soud pro lidská práva, přípustnost dovolání založit nemůže,
když jakékoli obecné úvahy o poměru mezi zadostiučinění přiznaném podle
stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „Stanovisko“) a mezi tím, co by hypoteticky mohl v podobné věci přiznat
Evropský soud pro lidská práva, jsou liché, neboť Stanovisko z judikatury
Evropského soudu pro lidská práva důsledně vychází (srov. část VI. Stanoviska a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012). Ve zbylém rozsahu dovolání žalobce trpí vadami, které nebyly ve lhůtě
odstraněny
a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), když
žalobce pro ostatní svoje námitky řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedl-li žalobce
obecně, že se odvolací soud „odchýlil od závěrů a praxe Nejvyššího soudu“,
nelze to považovat za dostatečné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání,
neboť není zřejmé, od které konkrétní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se měl
odvolací soud odchýlit. Ani odkazy na rozpor s judikaturou Evropského soudu pro
lidská práva nebo Ústavního soudu v tomto směru nejsou relevantní, když
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemohou. Nejvyšší soud přitom
ve svých rozhodnutích již opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje
pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé,
od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud
odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím
soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve
přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit - srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní
stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13. Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I.
ÚS 3524/13
potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě
jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení
§ 241a odst. 2 o. s. ř.).“ Ústavní soud se dále k otázce vymezení, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, vyjádřil v
usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil, že: „(…)
novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově
povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti
dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných
dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v
přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že velmi často se
objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu
nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují
ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody
(...)? (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem
novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace
vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na
advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání
odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec
podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu
sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může
snížit finanční náklady potenciálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně
smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení
dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyššímu soudu advokátem
dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu
práci ulehčit (byť tím nebude vázán).“
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů odvolacího řízení, rovněž neobsahuje zákonné náležitosti (§
241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v
uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 26. listopadu 2014
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu