USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně N. V., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 2, Francouzská 171/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 17/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2019, č. j. 68 Co 259/2019-135, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou dne 26. 1. 2018 domáhala na žalované nejprve zaplacení částky 111 689 Kč s příslušenstvím, následně byl nárok rozšířen na částku 200 000 Kč s příslušenstvím. Uvedené částky se žalobkyně domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 283/2010. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15.
1. 2019, č. j. 19 C 17/2018-100, zamítl žalobu o zaplacení částky 200 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 111 689 Kč za dobu od 26. 1. 2018 do zaplacení (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 300 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve výroku I, a to pouze v tom rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do zamítnutí žaloby o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Žalobkyně ve svém dovolání předložila otázku, zda je při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za škodu způsobenou nevydáním rozhodnutí v přiměřené lhůtě, jakož i při úvaze o formě a výši zadostiučinění podle platné právní úpravy vyjádřené zejména v § 13 a v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, nutno postupovat též v souladu s judikaturou ESLP vztahující se k čl.
6 Úmluvy. Na uvedené otázce však rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. nestojí. Argumentace žalobkyně o rozporu napadeného rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3116/2016, zjevně vychází z nepochopení závěrů citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, který se týkal aktivní legitimace k náhradě nemajetkové újmy za porušení práva na přiměřenou délku řízení nezletilou osobou. Údaj o délce řízení posuzovaného v odkazovaném rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17.
7. 2008, ve věci Oršuš a další proti Chorvatsku, stížnost č. 15766/03, je v odůvodnění tohoto rozhodnutí čistě náhodný a bez jakékoli relevance k jeho závěrům. Žalobkyně dále neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro otázku vlivu komplikací při zadávání znaleckého posudku. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o.
s. ř.
nepostačují (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující uvedenou námitku žalobkyně trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části není přípustné (§ 237 o. s. ř.), a v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o.
s. ř. a § 243b o. s. ř.). Protože dovolání není přípustné, nemohl se Nejvyšší soud dle § 242 odst. 3 o. s. ř. zabývat ani žalobkyní tvrzenými vadami řízení (vada odůvodnění napadeného rozhodnutí spočívající v absenci či nedostatečném vypořádání se s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, které se podle žalobkyně promítá jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a čl.
36. odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Navíc vzhledem k tomu, že žalobkyně byla schopna formulovat své
námitky proti napadenému rozsudku odvolacího soudu stran absence srovnání jejího případu s jinými a stran absence posouzení vlivu komplikací při zadání znaleckého posudku, byť je procesně korektně neučinila předmětem dovolacího přezkumu, nebylo by možné dospět k závěru o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 3. 2021
JUDr. Pavel Simon předseda senátu