30 Cdo 2433/2018-135
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v
právní věci žalobkyně M. S., zastoupené Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem se
sídlem v Brně, Joštova 138/4, proti žalované HORNBACH BAUMARKT CS spol. s r.o.,
se sídlem v Praze 9, Chlumecká 2398, IČO 471 17 559, zastoupené JUDr.
Vladimírem Jaškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 67/11,
za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Allianz Pojišťovna, a.s., se
sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, IČO 471 15 971, o ochranu osobnosti,
vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 112 C 76/2016, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2018, č. j. 70 Co
187/2017-121, t a k t o:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci tohoto usnesení
zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 15.246 Kč k rukám
jejího zástupce JUDr. Vladimíra Jaška, Ph.D., LL.M., advokáta se sídlem v Praze
1, Pařížská 67/11.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.) :
Žalobkyně se domáhala proti žalované doručení písemné omluvy a zaplacení
náhrady nemajetkové újmy v částce 1.000.000 Kč s ročním úrokem z prodlení z
této částky ve výši 8,05% za dobu od 15. 12. 2015 do zaplacení v souvislosti s
následky úrazu žalobkyně, k němuž došlo dne 18.12.2013 v prostorách obchodního
domu žalované v Brně, kdy žalobkyni spadl na hlavu z vysokozdvižného vozíku z
výšky 6 m balík, ve kterém bylo zabaleno skleněné umyvadlo. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. února
2017, č.j. 112 C 76/2016-81, zastavil řízení v rozsahu, v jakém se žalobkyně
domáhala uložení povinnosti žalované doručit jí písemnou omluvu (výrok I.) a
zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované
zaplatit žalobkyni částku 1.000.000 Kč s úrokem z prodlení (výrok II.). Žalobkyni uložil zaplatit žalované k rukám jejího právního zástupce náhradu
nákladů řízení ve výši 18.486 Kč (výrok III.) a ve vztahu mezi žalobkyní a
vedlejším účastníkem právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému (výrok
IV.). Soud prvního stupně věc posoudil vzhledem k datu úrazu (18. 12. 2013) podle
ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Řízení v části, v níž vzala žalobkyně pro písemnou omluvu žalované žalobu zpět
zastavil a zabýval se pouze nárokem žalobkyně na odškodnění. Dospěl k závěru,
že žalobě nelze vyhovět, protože žalobkyně žalobou na ochranu osobnosti
nahrazuje žalobu, kterou měla podat z titulu náhrady škody na zdraví (bolestné
a ztížení společenského uplatnění) v souvislosti s předmětným úrazem podle
ustanovení § 444 odst. 1 obč. zák. V souladu s rozsudkem Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 1 Co 2/2010 uvedl, že právo na náhradu
nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. a
nároky na náhradu škody na zdraví za bolest a ztížení společenského uplatnění
podle ustanovení § 444 odst. 1 obč. zák. nebo podle ustanovení § 372 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce v platném znění jsou samostatné právní prostředky
ochrany fyzické osoby, a proto je nelze uplatnit na základě shodných skutkových
tvrzení. Dovodil, že žalobkyni uplatnění nároku na náhradu škody na zdraví
stále nic nebrání. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně
podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve výroku
II., III., IV. potvrdil a žalobkyni uložil povinnost zaplatit na náhradě
nákladů odvolacího řízení k rukám právního zástupce žalované částku 12.710,81
Kč. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a plně se
ztotožnil i s jeho právními závěry. Poukázal na to, že rozsudek soudu prvního
stupně je v souladu s judikaturou odvolacích soudů, zejména s rozsudkem
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. května 2010, sp. zn. 1 Co 2/2010, nálezem
Ústavního soudu ze dne 4. května 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04 a rozsudkem velkého
senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně
prostřednictvím svého právního zástupce dne 17.
dubna 2018 včasné dovolání. Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení § 237 o.s.ř. a podává je z důvodu
uvedeného v § 241a odst. 1 o.s.ř., protože napadené rozhodnutí podle jejího
přesvědčení spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně je
přesvědčena, že její nároky nelze podřadit pod obecnou úpravu náhrady škody na
zdraví, neboť žalovaná svým jednáním vystavila žalobkyni nebezpečí vážné újmy
na zdraví a životě, a tím zasáhla do jejích osobnostních práv. V rozhodnutí
odvolacího soudu chybí podle dovolatelky právní názor na otázku, zdali osoba,
která vystaví jinou osobu nebezpečí vážné újmy na životě a zdraví, aniž by k
této závažné újmě došlo, tím zasáhne do jejích osobnostních práv. Právní názor
odvolacího soudu je pak v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 154/2007, podle něhož uplatnění nároků z titulu práva na
ochranu osobnosti supluje, resp. doplňuje a rozšiřuje rozsah náhrady škody,
neboť se jedná o zcela svébytné a samostatné nároky. Dovolatelka proto
navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený výrok rozsudku odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení. K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná, která je považuje za nepřípustné a
navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl, případně jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2 zákona
č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění
tohoto procesního předpisu účinného od 30. září 2017. Poté se Nejvyšší soud
zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v
jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a
čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle ustanovení § 241b odst. 3 věty první o.s.ř. dovolání, které neobsahuje
údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a)
nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti
doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od
kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací
soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba
vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v
rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí
dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle
názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je
zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací
praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být
dovolacím soudem posouzena jinak). Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího
návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání
přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i
tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených
hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani
jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř., či jeho části (srovnej obdobně
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR
55/2013). Je možno současně připomenout též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že
úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného)
rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti
takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným
v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z
hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti
hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu
ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v
usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I.
ÚS 1092/15, „naznal, že pokud
Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních
náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem
stanovený postup.“
Dovolatelka sice tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 154/2007, ale ve skutečnosti pouze zpochybňuje závěry
soudů obou stupňů o tom, že v posuzované věci nejsou dány podmínky pro přiznání
odškodnění v rámci obecné úpravy ochrany osobnosti. Soud prvního stupně i soud
odvolací se správně zabývaly případnou kolizí mezi nárokem na finanční
satisfakci podle ustanovení § 13 odst. 2 o.s.ř., a nárokem z titulu náhrady
škody na zdraví. Nejvyšší soud se k této otázce vyjádřil schválením rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. května 2010, sp. zn. 1 Co 2/2010, do Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2011, číslo 56, tak, že nároky z
titulu náhrady škody na zdraví jsou speciálními nároky ve vztahu k obecným
nárokům vzniklým v režimu ochrany osobnosti. Vyšel přitom z nálezu Ústavního
soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/2004, v němž je jednoznačně vyjádřeno, že ustanovení §
444 odst. 3 obč. zák. řeší otázku odškodnění pozůstalých jednorázovým plněním
(shodně jako ustanovení § 444 odst. 1 obč. zák. otázku odškodnění škody na
zdraví, a to jako bolestné a ztížení společenského uplatnění), avšak tato
úprava je natolik paušální, že jí nelze považovat za vyčerpávající řešení
daného problému. Tedy pokud nároky za nemateriální újmu dané ustanovením dle §
444 odst. 1 obč. zák. nebudou dostatečnou satisfakcí za škodu na zdraví za
bolestné a ztížení společenského uplatnění, není vyloučeno, aby se dotčené
osoby domáhaly další satisfakce podle obecných ustanovení na ochranu osobnosti. Není však přípustné, aby se osoba dotčená na zdraví pokoušela žalobou na
ochranu osobnosti nahrazovat či navyšovat své nároky z titulu náhrady škody. Domoci se další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti tak ovšem
nelze na základě totožných skutkových tvrzení, jako v žalobě na náhradu škody. Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 a 3
obč. zák. a nárok na náhradu škody na zdraví za bolest a ztížení společenského
uplatnění podle ustanovení § 444 odst. 1 a 2 obč. zák. nebo podle ustanovení §
372 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce v platném znění (dále jen zákoníku
práce) jsou samostatné právní prostředky ochrany fyzické osoby, a proto je
nelze uplatnit na základě totožných skutkových tvrzení (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 83/2011, rozsudek ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1845/2013, usnesení ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo
395/2017, popř. rozsudek ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3002/2017). Tedy nelze přisvědčit dovolatelce, že by odvolací soud judikaturu dovolacího
soudu nesprávně vyložil. Dovolací soud též konstatuje, že pouhá právní polemika dovolatele s právním
posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř. nezakládá.
Rovněž nesprávná skutková zjištění či jakákoli v dovolání vyložená
skutková polemika dovolatele se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v
napadeném rozhodnutí vycházel při meritorním rozhodování, nepředstavuje a ani v
poměrech stávající platné procesní úpravy dovolacího řízení představovat nemůže
způsobilý dovolací důvod (k tomu srov. § 241a odst. 1 o.s.ř. a contrario). Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. druhé věty, dovolací soud přihlíží k vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jen je-li dovolání
přípustné. Tak tomu ovšem v nyní posuzované věci není. Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání žalobkyně ve své podstatě
nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o.s.ř. Za popsaného stavu
Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o.s.ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.). O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a§ 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterých účastníku, který měl ve věci
plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo
bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Protože byla
žalovaná ve věci plně úspěšná, má právo na náhradu nákladů řízení sestávajících
z odměny za zastupování advokátem ve výši 12.300 Kč dle § 6 odst. 1 a § 7
vyhlášky č. 177/1996 Sb., paušální náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní
pomoci ve výši 300 Kč a 21 % náhrady DPH ve výši 2.646 Kč, celkem tedy 15.246
Kč. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. uložil soud žalobkyni povinnost zaplatit
náklady řízení k rukám zástupce účastníka. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.