USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce T. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 57, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 12 C 285/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2021, č. j. 22 Co 34/2021-177, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne ze dne 11. 12. 2020, č. j. 12 C 285/2019-163, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 616 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 154 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 77 362,43 Kč (výrok III). K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že pro částku 606 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu), žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 900 Kč (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu) a dále žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok III rozhodnutí odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 9 C 292/2013. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I v části měnící rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba pro částku 594 000 Kč s příslušenstvím zamítá, jakož i v souvisejících výrocích, dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30.
9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Pro posouzení přípustnosti dovolání žalobce je nutno mít na zřeteli, že odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil nejen na závěru, který žalobce napadá podaným dovoláním (to je, že došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem žalované a vzniklou škodou, neboť žalobce se tvrzené majetkové škody nedomáhal žalobou na vydání bezdůvodného obohacení proti rodině B.), nýbrž i na úvaze, že nebyla naplněna obligatorní podmínka odpovědnosti státu za škodu v podobě vzniku škody.
Podle odvolacího soudu totiž nebylo prokázáno, že při pravidelném chodu věcí by žalobce tvrzený ušlý zisk v podobě ušlého nájmu skutečně dosáhl, když předmětná nemovitost byla natolik zdevastována, že nebylo postaveno najisto, zda by se ji žalobci podařilo pronajmout. Tento závěr odvolacího soudu, který sám o sobě byl dostačující pro zamítnutí žaloby, však žalobce podaným dovoláním nijak nezpochybňuje. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o.
s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn.
29
Cdo 2303/2013, či ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016). Je tomu tak proto, že dovolací soud je striktně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a jeho výklad provedený v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4644/2018, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 3. 2022
Mgr. Vít Bičák předseda senátu