USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce T. K.,
narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se
sídlem v Brně, Veveří 57, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, zastoupené Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
390/42, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Nymburce
pod sp. zn. 12 C 285/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 11. 5. 2021, č. j. 22 Co 34/2021-177, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne
ze dne 11. 12. 2020, č. j. 12 C 285/2019-163, uložil žalované povinnost
zaplatit žalobci částku 616 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co
do částky 154 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a žalované uložil povinnost
zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 77 362,43 Kč (výrok III). K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví
označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že
pro částku 606 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, jinak jej v tomto výroku
potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu), žalobci uložil povinnost
zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 900
Kč (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu) a dále žalobci uložil povinnost
zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok III
rozhodnutí odvolacího soudu). Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody a
nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního
postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v
Nymburce pod sp. zn. 9 C 292/2013. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I v části měnící rozsudek
soudu prvního stupně tak, že se žaloba pro částku 594 000 Kč s příslušenstvím
zamítá, jakož i v souvisejících výrocích, dovoláním, které však Nejvyšší soud
podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.),
dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Pro posouzení přípustnosti dovolání žalobce je nutno mít na zřeteli, že
odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil nejen na
závěru, který žalobce napadá podaným dovoláním (to je, že došlo k přetržení
příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem žalované a vzniklou
škodou, neboť žalobce se tvrzené majetkové škody nedomáhal žalobou na vydání
bezdůvodného obohacení proti rodině B.), nýbrž i na úvaze, že nebyla naplněna
obligatorní podmínka odpovědnosti státu za škodu v podobě vzniku škody. Podle
odvolacího soudu totiž nebylo prokázáno, že při pravidelném chodu věcí by
žalobce tvrzený ušlý zisk v podobě ušlého nájmu skutečně dosáhl, když předmětná
nemovitost byla natolik zdevastována, že nebylo postaveno najisto, zda by se ji
žalobci podařilo pronajmout. Tento závěr odvolacího soudu, který sám o sobě byl
dostačující pro zamítnutí žaloby, však žalobce podaným dovoláním nijak
nezpochybňuje. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil, že spočívá-li
rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního
stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k
zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné,
jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo
jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §
237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn.
29
Cdo 2303/2013, či ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016). Je tomu tak
proto, že dovolací soud je striktně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně
jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů
napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty
první o. s. ř. a jeho výklad provedený v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za
tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako
celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 23
Cdo 4644/2018, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či obdobně
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné
pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, jakož i usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem
48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 3. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu