30 Cdo 2453/2025-746
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
JUDr. Davida Vláčila a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce V. L.,
zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, se sídlem v Brně, Veveří 486/57,
proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze
2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech
majetkových, sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 100 000 000
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C
226/2009, o dovolaní žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4.
2. 2025, č. j. 12 Co 427/2024-712, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částek 100 000 000 Kč s
příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu a 35 364 343,70 Kč s
příslušenstvím na náhradě škody, jež mu měly vzniknout v důsledku trestního
stíhání zahájeného vůči němu usnesením policejního orgánu ze dne 30. 6. 2005 a
skončeného usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 12. 6. 2007, č. j. 2 T
99/2006-479, kterým soud podle § 222 odst. 2 trestního řádu postoupil trestní
věc žalobce, stíhaného pro trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185
odst. 2 písm. b) trestního zákona, Městskému úřadu ve Znojmě s tím, že nejde o
trestný čin, ale zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek. O
nároku na náhradu škody bylo již pravomocně rozhodnuto, předmětem dovolacího
řízení je nárok na náhradu nemajetkové újmy, kterou žalobce požadoval za
psychickou a fyzickou újmu vzniklou mu v souvislosti s úmrtím jeho manželky v
době projednávání trestní kauzy, která spáchala sebevraždu, za újmu na zdraví
žalobce, když mu trestní stíhání způsobilo výrazně zhoršení jeho zdravotního
stavu, a za ztrátu goodwill, neboť trestní stíhání žalobce bylo známo celé
odborné veřejnosti a žalobce nemohl podnikat. Žalovanou vyzval k náhradě
nemajetkové i majetkové újmy, což žalovaná odmítla.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně svým rozsudkem ze
dne 6. 8. 2024, č. j. 42 C 226/2009-678, rozhodl, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobci částku 70 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,25 %
ročně z částky 70 000 Kč od 5. 6. 2009 do 30. 6. 2009, dále ve výši 8,5 % ročně
z dané částky od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, dále ve výši 8 % ročně z dané
částky od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, ve výši 7,75 % ročně od 1. 7. 2010 do 31. 12. 2010, dále ve výši 7,75 % ročně z dané částky od 1. 1. 2011 do 30. 6. 2011,
dále ve výši 7,75 % ročně z dané částky od 1. 7. 2011 do 31. 12. 2011, dále ve
výši 7,75 % ročně z dané částky od 1. 1. 2012 do 30. 6. 2012, dále ve výši 7,5
% ročně z dané částky od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, dále ve výši 7,05 % ročně
z dané částky od 1. 1. 2013 do 30. 6. 2013, dále ve výši 7,05 %, ročně z dané
částky od 1. 7. 2013 do 31. 12. 2017, dále ve výši 7,5 % ročně z dané částky od
1. 1. 2018 do 30. 6. 2018, dále ve výši 8 % ročně z dané částky od 1. 7. 2018
do 31. 12. 2018, dále ve výši 8,75 % ročně z dané částky od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019, dále ve výši 9 % ročně z dané částky od 1. 7. 2019 do 31. 12. 2019,
dále ve výši 9 % ročně z dané částky od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2020, dále ve výši
7,25 % ročně z dané částky od 1. 7. 2020 do 30. 6. 2021, dále ve výši 7,5 %
ročně z dané částky od 1. 7. 2021 do 31. 12. 2021, dále ve výši 10,75 % ročně z
dané částky od 1. 1. 2022 do 30. 6. 2022, dále ve výši 14 % ročně z dané částky
od 1. 7. 2022 do 31. 12. 2023, dále ve výši 13,75 % ročně z dané částky od 1. 1. 2024 do 30. 6. 2024, a dále ve výši 11,75 % z dané částky od 1. 7. 2024 do
zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), dále
rozhodl, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce domáhá na žalované zaplacení
částky 99 800 000 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 99 800 000 Kč ve výši
9,25 % ročně z dané částky od 5. 6. 2009 do 30. 6. 2009, dále ve výši 8,5 %
ročně z dané částky od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, dále ve výši 8 % ročně od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, dále ve výši 7,75 % ročně od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012,
dále ve výši 7,5 % ročně od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, dále ve výši 7,05 %
ročně z dané částky od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2017, dále ve výši 7,5 % ročně z
dané částky od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018, dále ve výši 8 % ročně od 1. 7. 2018
do 31. 12. 2018, dále ve výši 8,75 % ročně od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019, dále
ve výši 9 % ročně od 1. 7. 2019 do 30. 6. 2020, dále ve výši 7,25 % ročně od 1. 7. 2020 do 30. 6. 2021, dále ve výši 7,5 % ročně od 1. 7. 2021 do 31. 12. 2021,
dále ve výši 10,75 % ročně od 1. 1. 2022 do 30. 6. 2022, dále ve výši 14 %
ročně z dané částky od 1. 7. 2022 do 31. 12. 2023, dále ve výši 13,75 % ročně z
dané částky od 1. 1. 2024 do 30. 6. 2024, a dále ve výši 11,75 % ročně od 1. 7.
2024 do zaplacení (výrok II), dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá
právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech tří stupňů (výrok III) a že
žalobce je povinen zaplatit státu, České republice, Obvodnímu soudu pro Prahu 2
náhradu nákladů řízení ve výši 46 217,28 Kč, přičemž uvedená částka bude
uhrazena částečně již ze složené zálohy ve výši 45 000 Kč, kterou už žalobce
složil na účet soudu (výrok IV).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II
rozsudku odvolacího soudu).
4. Do celého rozsahu rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné
dovolání, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č.
286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Otázka vzniku nemajetkové újmy žalobce v důsledku trestního řízení
ještě před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání nemůže založit
přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se od nálezu
Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21, neodchýlil za
situace, kdy soud prvního stupně vyzval žalobce dle § 118a o. s. ř. k doplnění
tvrzení o nemajetkové újmě vzniklé trestním řízením i jeho přípravnou fází a
odvolací soud z takto doplněného dokazování ve shodě se soudem prvního stupně
uzavřel, že tato není v příčinné souvislosti s přípravnou fází trestního
řízení. Tvrzenou újmu na zdraví, sebevraždu manželky a ztrátu podnikatelské
pověsti žalobce odvolací soud posoudil jako okolnosti zvyšující intenzitu
nemajetkové újmy žalobce za dobu trestního stíhání. Odvolací soud tak dostál
závěrům citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1029/21, který v bodě
42 uvedl, že neuzavírá, že veškeré stěžovatelem uváděné negativní následky jsou
v příčinné souvislosti s vedením trestního řízení, neboť takové posouzení
přísluší právě obecným soudům, ale nálezem dal žalobci šanci, aby existenci
příčinné souvislosti mohl řádně tvrdit a prokázat. Tomu odvolací soud dostál.
6. Pokud žalobce v dovolání tvrdí, že je dána příčinná souvislost mezi
jeho újmou a dlouhodobou přípravou trestního stíhání jeho osoby, je třeba
zdůraznit, že otázka příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli otázkou
právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo
300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve
stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována,
případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah
vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo
3471/2009). Uvedené závěry odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti
(vztahu mezi skutkovými okolnostmi a tvrzenou nemajetkovou újmou) tak nejsou
výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem
hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový.
Brojí-li žalobce proti těmto (skutkovým) závěrům odvolacího soudu, uplatňuje
nezpůsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
7. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše
přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum
úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit
pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od
okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku
hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše
zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a
kritérií obsažených v § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen
„OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k
aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v
případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího
řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost
základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010,
sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp.
zn. 30 Cdo 5483/2015).
8. Odvolací soud se v napadeném rozsudku nijak neodchýlil ani od
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1810/2018, neboť v
tomto rozhodnutí Nejvyšší soud neakceptoval postup odvolacího soudu, který
dospěl k závěru o existenci nemajetkové újmy a zároveň tuto neodčinil
(nepřiznal žádnou formu odškodnění). V tomto kompenzačním řízení však bylo
žalobci při prokázaném vzniku nemajetkové újmy přiznáno finanční
zadostiučinění.
9. Pokud žalobce v dovolání namítá, že z výše přiznaného finančního
zadostiučinění je nutné odečíst náklady jako zaplacený soudní poplatek či
zálohu na vypracování znaleckého posudku, je třeba uvést, že v daném rozsahu je
dovolání vadné, neboť k této otázce žalobce nijak nevymezil naplnění podmínek
přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto k dané
námitce nemohl přihlédnout.
10. Ani otázka, zda odvolací soud přistupoval k věci žalobce dostatečně
individuálně, pokud hledal obdobné případy a srovnával je s věcí žalobce,
nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť se odvolací
soud při jejím posouzení od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Již v
rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněném pod č.
67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud stanovil obecný
postup při určení výše přiměřeného zadostiučinění. Podle něj výše
zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 OdpŠk na náhradě nemajetkové újmy
způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo
zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se
s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je
možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt
takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí,
je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (srov. také
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 757/2021).
11. Konečně otázka způsobu stanovení výše nemajetkové újmy, jež měla být
žalobci způsobena nezákonným rozhodnutím, kterou však žalobce současně
objektivně prokázat nemohl, tj. otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud
odchýlit od nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 5. 1999, sp. zn. II. ÚS 321/98,
přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. rovněž nemůže založit.
Ve věci řešené citovaným nálezem byl poškozený odsouzen pro trestný čin
příživnictví z důvodu neprokázání svých příjmů, v následném kompenzačním řízení
mu za toto nezákonné odsouzení nebylo přiznáno odškodnění opět z důvodů
nemožnosti prokázat své příjmy před trestním řízením. V této věci však byl
žalobce stíhán pro trestný čin nedovolené ozbrojování a nemajetkové újma mu
vznikla až následkem trestního řízení. Nejde tedy o případ jako v citovaném
nálezu, kdy byl poškozený „trestán“ za nemožnost doložení svých příjmů dvakrát
– jak v trestněprávní rovině, tak v občanskoprávní při rozhodování o odškodnění.
12. Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku I
v části, kterou byl potvrzen výrok III a IV rozsudku soudu prvního stupně o
nákladech řízení, a ve výroku II, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
odvolacího řízení, podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však není dovolání
proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné.
Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalobce odmítl jako objektivně
nepřípustné.
13. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, včetně žalobcem namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku,
dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o.
s. ř.).
14. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s.
ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2025
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu