30 Cdo 1810/2018-206
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní
věci žalobců a) P. Z., narozeného XY, b) V. Z., narozené XY, oba bytem XY,
zastoupených Mgr. Alexandrem Petrem, advokátem se sídlem v Brně, Moravské
náměstí 629/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu,
vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 34 C 54/2016, o dovolání
žalobkyně b) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2017, č. j.
44 Co 258/2017-150, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2017, č. j. 44 Co 258/2017-150,
se v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně b) na peněžité
plnění ve výši 110 000 Kč s příslušenstvím, a v rozsahu navazujícího výroku o
náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní b) a žalovanou, zrušuje a věc se vrací
Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
1. Žalobci se domáhají po žalované zaplacení částky 220 000 Kč s
příslušenstvím v rozdělení 110 000 Kč s příslušenstvím pro každého jako
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla být způsobena trestním
stíháním jejich osob v řízení vedeném u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn.
12 T 122/2014, ve kterém byli stíháni pro trestný čin neoprávněného zásahu do
práv k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 zákona č.
40/2009 Sb., trestního zákoníku, a které skončilo postoupením věci Městskému
úřadu ve Šlapanicích k projednání přestupku.
2. Rozsudkem ze dne 13. 3. 2017, č. j. 34 C 54/2016-118, Okresní soud
Brno-venkov jako soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobcům částku
220 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu ohledně příslušenství z
částky 220 000 Kč za den 24. 2. 2016 (výrok II) a žalované uložil zaplatit
žalobcům náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. Soud prvního stupně konstatoval na základě zjištěného skutkového
stavu, že žalobcům náleží zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
nezákonným trestním stíháním zahájeným usnesením Policie ČR ze dne 31. 3. 2014,
č. j. KRPB-227558-57/TČ-2013-060371, a skončeným postoupením věci Městskému
úřadu ve Šlapanicích usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 16. 2. 2015,
č. j. 12 T 122/2014-227. Dále zhodnotil, že zadostiučinění za způsobenou
nemajetkovou újmu ve formě konstatování porušení práva by nebylo dostatečné,
proto v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo
2813/2011, stanovil výši přiměřeného finančního zadostiučinění podle kritéria
a) povahy trestní věci, b) délky trestního stíhání, c) následků v osobní sféře
žalobců, d) způsobu a důvodů skončení trestního řízení, a aby výše poskytnutého
zadostiučinění byla odpovídající a spravedlivá.
4. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně jako soud odvolací změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu na zaplacení částky
220 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy
obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
5. Odvolací soud na základě doplněného dokazování účastnickými výslechy
žalobců vyhodnotil, že jakkoliv zahájení úkonů trestního řízení mělo negativní
dopad do osobnostních práv žalobců ve smyslu čl. 10 Listiny základních práv a
svobod, nebylo do jejich rodinného života a práva na dobrou pověst, čest a
dobré jméno trestním stíháním zasaženo natolik, aby jim bylo přiznáno
odškodnění. Odvolací soud na podporu svého závěru uvedl, že úkony trestního
řízení nebyly zahájeny svévolně, trestní řízení se týkalo trestné činnosti méně
závažného charakteru, trvalo pouze 10 měsíců, nebylo nikterak medializované, na
žalobce nebyla uvalena vazba, nebyli odsouzeni a řízení skončilo postoupením
věci k projednání přestupku.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v celém rozsahu dovoláním.
V něm pokládají otázky dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neřešené,
tedy 1) zda měl odvolací soud provést důkazy k prokázání následků trestního
stíhání v osobní sféře žalobců, které soud prvního stupně neprovedl pro
nadbytečnost, pokud došel v této souvislosti k jiným skutkovým závěrům než soud
prvního stupně, 2) jakými prostředky mají žalobci prokázat zásah způsobený
trestním stíháním do osobního a rodinného života a práv na dobrou pověst, čest
a dobré jméno, pokud soud není schopen tuto intenzitu a výjimečnost vyvodit ze
samotného výslechu účastníků a 3) jestli je možné, aby odvolací soud učinil
závěr, že trestní stíhání nepředstavovalo pro žalobce intenzivní a výjimečný
zásah do jejich rodinného života, když tito jsou rodiči nezletilé osoby, která
trestní stíhání svých rodičů vnímala velice negativně.
7. Žalobci spatřují nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem
v tom, že za způsobenou újmu vedením nezákonného trestního dle jejich názoru
zasluhují odčinění, které jim však rozhodnutím odvolacího soudu bylo odepřeno.
8. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (srov. čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
10. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř., a obsahovalo náležitosti vyžadované
ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
11. K výzvě soudu prvního stupně uhradila žalobkyně b) za podané
dovolání soudní poplatek. Žalobce a) však v dané lhůtě výzvě soudu nevyhověl,
proto bylo dovolací řízení ve vztahu k jeho osobě zastaveno usnesením soudu
prvního stupně ze dne 29. 3. 2018, č. j. 34 C 54/2016-181, a dovolací soud tak
v dovolacím řízení rozhodl toliko ve vztahu k žalobkyni b).
IV. Přípustnost dovolání
12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Otázka jakými prostředky má žalobkyně prokázat intenzitu a
výjimečnost zásahu spočívajícího v nezákonném trestním stíhání do rodinného a
soukromého života žalobců, jejich dobré pověsti, cti a dobrého jména, pokud
soud nebyl schopen intenzitu a výjimečnost zásahu vyvodit z provedených důkazů,
není otázkou právní ve smyslu § 237 o. s. ř. a nesměřuje proti právnímu
posouzení odvolacího soudu. Námitka žalobkyně v tomto směru napadá zjištěný
skutkový stav a není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
15. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky odčinění nemajetkové
újmy vzniknuvší trestním stíháním, neboť při jejím řešení se odvolací soud
odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
16. Dovolání je důvodné.
17. Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, mají účastníci řízení, ve
kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda, právo na náhradu
škody způsobené nezákonným rozhodnutím.
18. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk, nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud
pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným
orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
19. V souladu s ustanovením § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na
to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena
škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za
vzniklou nemajetkovou újmu. Dle odst. 2 téhož ustanovení se zadostiučinění
poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možné nahradit jinak a
samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při
stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé
újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
20. Je ustálenou soudní praxí, že podle OdpŠk odpovídá stát i za škodu
způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným
odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně
neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy
odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno
rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost
postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde
o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz
6/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 35/1991, nebo
rozsudek ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001).
21. Jak také vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu za nezákonné
rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OspŠk je třeba považovat také usnesení o
zahájení trestního stíhání i v případě, kdy trestní stíhání skončí postoupením
věci do přestupkového řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11.
2016, sp. zn. 30 Cdo 4669/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016,
sp. zn. 30 Cdo 4771/2015).
22. V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012, Nejvyšší soud (v
publikované právní větě) konstatoval, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu
způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím
rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jenž je
normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním
předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění
vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a
především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a
případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou
spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva
namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému
satisfakce skutečně mělo dostat.
23. V dané věci skončilo trestní stíhání postoupením věci do
přestupkového řízení, nikoliv pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního
soudu. Při tomto výsledku trestního stíhání je třeba učinit závěr, že obviněné
osoby trestný čin nespáchaly a že proti nim nemělo být vzneseno obvinění. V
takovém případě je dána odpovědnost státu za nezákonné trestní stíhání.
Jakkoliv je přípustné, aby soudy nižších stupňů zejména při hodnocení kritéria
dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozeného dospěly k závěru, že
takové dopady byly minimální, neodpovídá závěrům judikatorně dosaženým, kdyby
za takto způsobenou újmu nemělo být poskytnuto zadostiučinění vůbec a to ani v
základní formě, tj. konstatování porušení práva (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1193/2017 nebo nález Ústavního soudu
ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2394/15).
24. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že „lze uvěřit žalobcům v
jejich tvrzení, že zahájení úkonů trestního řízení mělo negativní dopad do
jejich osobnostních práv …“, učinil závěr o existenci nemajetkové újmy, kterou
měl též náležitým způsobem odčinit, jakkoliv mohla být dle úvah odvolacího
soudu umenšována jednotlivými okolnostmi případu. Tyto jsou v intencích výše
zmiňované judikatury zhodnocovány až při rozhodování o formě, případně výši
poskytovaného zadostiučinění, nikoliv a priori při posuzování, zda poškozenému
zadostiučinění náleží či nikoliv. To mu totiž bez ohledu na okolnosti případu
náleží kdykoliv při naplnění obligatorních podmínek pro vznik odpovědnosti
státu za nezákonně vedené trestní stíhání, o kterých odvolací soud neměl v
daném případě pochyb. Nelze než uzavřít, že pokud za dané situace odvolací soud
nepřiznal žalobkyni odčinění alespoň ve formě konstatování porušení práva, je
jeho právní posouzení nároku žalobkyně nesprávné (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 9. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4818/2015).
25. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však žádnou takovou vadu řízení neshledal.
26. K námitkám žalobkyně ohledně doplnění dokazování odvolacím soudem o
důkazy neprovedené pro nadbytečnost soudem prvního stupně k prokázání její újmy
dovolací soud toliko uvádí, že odvolací soud doplní dokazování o účastníky
navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, pouze ukazuje-li se to potřebné
ke zjištění skutkového stavu věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1467/2014, uveřejněné pod číslem 91/2015 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7.
2017, sp. zn. 22 Cdo 3109/2017). V předmětné věci byl ovšem skutkový stav
zjištěn zcela dostatečně soudem prvního stupně, přičemž odvolací soud svůj
odlišný závěr o intenzitě a výjimečnosti nemajetkové újmy žalobkyně založil na
zopakování účastnických výslechů žalobců, což je postup souladný s judikaturou
Nejvyššího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn.
21 Cdo 372/2003, ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3242/2011, nebo ze dne 11.
2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3166/2012). Jeho nesprávné právní posouzení je založeno
na nedostatečné reflexi judikatury Nejvyššího soudu při právním posuzování
zjištěného skutkového stavu, nemá však původ ve vadách řízení (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod
číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
VI. Závěr
27. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v části týkající se
nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalobkyně b) včetně navazujícího
28. Odvolací soud při novém posouzení věci zohlední, že základním
pravidlem pro určení vhodné formy satisfakce je podmínka, že zadostiučinění
musí být přiměřené, tedy takové, které poskytne poškozené osobě vhodnou a
zároveň účinnou nápravu. Jestliže by soud došel k závěru, že konstatování
porušení práva by se samo o sobě nejevilo jako dostačující, pak se bude zabývat
otázkou výše peněžitého zadostiučinění. Přitom neopomene jednak kritéria shora
uvedená (povaha trestní věci, délka trestního stíhání, dopady trestního stíhání
do osobnostní sféry žalobkyně) a jednak skutečnost, že výše soudem přiznaného
zadostiučinění musí odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které
se v podstatných znacích shodují a že významnější odchylka je v tomto směru
možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Za tím
účelem si opatří (a to případně i s využitím postupu podle § 118a o. s. ř.)
odpovídající zjištění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp.
zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek).
29. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
30. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu