ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce J.
M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Bc. Radimem Hanke, advokátem se
sídlem v Lysé nad Labem, Masarykova 1250/50, proti žalovaným 1) J. M.,
narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se
sídlem v Kolíně III, Politických vězňů 98, 2) Z. K., narozené XY, bytem XY,
zastoupené JUDr. Martinem Krumichem, advokátem se sídlem v Kolíně III,
Politických vězňů 427/19, 3) M. K., narozenému XY, bytem XY, 4) M. D.,
narozenému XY, bytem XY, a 5) H. P., narozené XY, bytem XY, o určení
vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 11 C
341/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7.
ledna 2017, č. j. 23 Co 51/2013-310, t a k t o:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2017, č. j. 23 Co
51/2013-310, se ve výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v
Kolíně ze dne 27. dubna 2012, č. j. 11 C 341/2009-156, ve výrocích I. a II., a
dále v nákladových výrocích II. a III. se zrušuje; jinak se dovolání žalobce
proti tomuto rozsudku odmítá.
II. Zrušuje se rovněž rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. dubna 2012,
č. j. 11 C 341/2009-156, ve výrocích I., II., V. a VI. a věc se v tomto rozsahu
vrací Okresnímu soudu v Kolíně k dalšímu řízení.
1. Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo
„dovolací soud“) úvodem předesílá, že v této právní věci již v předchozí době
rozhodoval, a to usnesením ze dne 26. listopadu 2014, sp. zn. 30 Cdo 2693/2014,
kterým dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19.
března 2013, č. j. 23 Co 51/2013-209, odmítl, neboť tehdy převažující část
dovolací argumentace žalobce směřovala do skutkových zjištění odvolacího soudu
a do hodnocení důkazů odvolacím soudem, pročež dovolání nebylo shledáno
přípustným.
2. Poté - na základě žalobcem podané žaloby pro zmatečnost - Krajský
soud v Praze usnesením ze dne 8. ledna 2016, č. j. 23 Co 51/2013 MOP-64,
rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. března 2013, č. j. 23 Co
51/2013-209, zrušil.
3. Dovolací soud dále připomíná, že Okresní soud v Kolíně (dále již
„soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. dubna 2012, č. j. 11 C
341/2009-156, výrokem I. zamítl žalobu na určení, že: „žalobce a 5. žalovaná
jsou podílovými spoluvlastníky každý ideální ? nemovitostí, a to budovy bez č.
p./č. e. jiná st., postavené na pozemku parc. XY, budovy XY obč. vyb.,
postavené na pozemku parc. XY a pozemku parc. XY zastavěná plocha a nádvoří,
vše v obci a katastrální území XY.“ Dále výrokem II. zamítl žalobu na určení,
že: „žalobce, 4. žalovaný a 5. žalovaná jsou podílovými spoluvlastníky, a to
žalobce ideální ?, 4. žalovaný ideální ? a 5. žalovaná ideální ? nemovitostí, a
to budovy XY v části obce XY III., postavené na pozemku parc. XY, pozemků parc.
XY zastavěná plocha a nádvoří, parc. XY zastavěná plocha a nádvoří a parc. XY
zahrada, vše v obci a katastrálním území XY“ (dále též „nemovitosti“ nebo
„nemovitý majetek“). Zamítl rovněž určovací žaloby formulované ve výrocích III.
(na určení neplatnosti označené dohody o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví) a IV. (na určení neplatnosti označeného prohlášení
4. Na základě provedeného řízení soud prvního stupně vyšel ze zjištění,
že kupní smlouvou ze dne 27. června 1995 žalobce a žalovaná 5) prodali
společnosti BRUPOLL, spol. s. r. o., předmětné nemovitosti za kupní cenu, která
prodávajícím nebyla uhrazena. Uvedená společnost následně kupní smlouvou ze dne
2. března 1998 prodala tyto nemovitosti dále manželům J. (nyní žalovanému 1/) a
A. M., kteří následně darovací smlouvou ze dne 21. července 2004 nemovitosti
darovali manželům Z. (nyní žalované 2/) a M. (nyní žalovanému 3/) K., když před
tímto převodem došlo dohodou ze dne 21. června 2002, uzavřenou mezi manžely M.
a žalovaným 4), ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k
předmětným nemovitostem. Žalobce odstoupil od kupní smlouvy dopisem ze dne 15.
května 1998, když předtím vyzýval společnost BRUPOLL, spol. s r. o. k zaplacení
kupní ceny dopisem ze dne 2. března 1998. Soud prvního stupně dále vyložil, že:
„společnost BRUPOLL, spol. s. r. o. a 1. žalovaný při převodu nemovitosti byli
vedeni snahou vypořádat dluhy žalobce u KB, a. s. a docílit vyplacení zástavy.“
5. Ve vztahu k určovacím žalobám pod body II. až IV. soud prvního stupně
neshledal žalobcův naléhavý právní zájem na jím požadovaném určení, což v
odůvodnění své rozhodnutí odůvodnil.
6. Ve vztahu k určovací žalobě ve výroku I. naopak žalobcův naléhavý
právní zájem na určení podle § 80 o. s. ř. shledal, avšak dospěl k závěru, že
žaloba není důvodná. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu České republiky
(dále již „Ústavní soud“) a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
soud prvního stupně dovodil, že: „bylo na žalobci, aby v řízení prokázal, že 1.
žalovaný při koupi předmětných nemovitostí od společnosti BRUPOLL, spol. s. r.
o. nebyl v dobré víře, že je nabývá od vlastníka.“ Vyložil dále, že: „žalobce v
tomto směru neunesl důkazní břemeno. Z provedeného dokazování vyplývá, že v
kupní smlouvě byly zároveň vypořádány dluhy váznoucí na převáděné nemovitosti a
1. žalovaný měl důvod domnívat se, že uhrazením dluhu z úvěru a vyplacením
zástavy budou uhrazeny dluhy z předešlé koupě. Dle názoru soudu tedy 1.
žalovaný jednal v dobré víře.“
7. K odvolání žalobce a žalované 2) Krajský soud v Praze (dále již
„odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. ledna 2017, č. j. 23 Co 51/2013-310,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení.
8. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalobce
měl v daném případě naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k
předmětným nemovitostem. Zdůraznil, že: „Určité nepřesnosti se soud I. stupně
dopustil v tom, pokud zmíněný závěr v odůvodnění napadeného rozsudku vztáhnul
toliko ve výroku I., ač i výrok II. se týkal žalobního návrhu na určení
vlastnictví k nemovitostem, které byly předmětem téže kupní smlouvy.“
9. Odvolací soud dále konstatoval, že v prvoinstančním řízení bylo
prokázáno, že kupní cena dohodnutá smlouvou ze dne 27. června 1995 nebyla
společností BRUPOLL, spol. s r. o. prodávajícím zaplacena, když prodávající po
právu od ní odstoupili. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna
2008, sp. zn. 31 Cdo 3177/2005, vyložil, že jestliže prodávající účinně
odstoupí od kupní smlouvy o převodu nemovitostí proto, že mu kupující
nezaplatil dohodnutou kupní cenu, kupní smlouva se od počátku ruší, avšak pouze
s účinky mezi účastníky. Jestliže však další nabyvatel nemovitostí od prvního
kupujícího nebyl v době uzavření druhé kupní smlouvy v dobré víře o tom, že zde
není důvod, pro který by některá ze smluvních stran mohla účinně odstoupit od
první kupní smlouvy, vztahují se účinky i na něj. Důkazní povinnost o existenci
této dobré víry má další nabyvatel.
10. V poměrech posuzované věci pak odvolací soud zdůraznil (co do
odstavců nyní odděluje a v textu tučně zvýrazňuje dovolací soud), že:
a) „bylo-li dalším nabyvatelům, tj. 1. žalovanému a jeho manželce v době
uzavření kupní smlouvy dne 2. 3. 1998 známo, že žalobce spolu s 5. žalovanou
může od kupní smlouvy ze dne 27. 6. 1995 odstoupit s účinky předjímanými
ustanovením § 48 odst. 2 občanského zákoníku, a že důvody pro odstoupení od
smlouvy již byly naplněny, nepožívá vlastnické právo k předmětným nemovitostem,
jež nabyli kupní smlouvou ze dne 2. 3. 1998 ústavní ochrany a v důsledku
odstoupení od kupní smlouvy žalobcem a 5. žalovanou by bylo obnoveno jejich
vlastnické právo z kupní smlouvy ze dne 27. 6. 1995.“
b) „Naproti tomu nabyvatel – 1. žalovaný nemůže přijít o vlastnické
právo k předmětným nemovitostem, jestliže byl v době uzavření kupní smlouvy ze
dne 2. 3. 1998 jako kupující se zřetelem ke všem okolnostem věci v dobré víře o
tom, že zde není důvod, pro který by některá ze smluvních stran kupní smlouvy
ze dne 27. 6. 1995 mohla od této kupní smlouvy účinně odstoupit. Na 1.
žalovaném tedy leží důkazní břemeno k prokázání, že v době, kdy kupoval se svou
manželkou A. M. předmětné nemovitosti od prvního kupujícího (tj. společnosti
BRUPOLL, spol. s r. o.) byl v dobré víře, že neexistoval důvod, pro který by
některá ze smluvních stran mohla účinně odstoupit od právní kupní smlouvy ze
dne 27. 6. 1995.“
11. Podle odvolacího soudu „Soud I. stupně tedy na jedné straně
nesprávně uvedl, že na žalobci je důkazní břemeno k prokázání neexistence dobré
víry na straně 1. žalovaného, na druhou stranu nepochybil v závěru, že v řízení
bylo prokázáno, že 1. žalovaný s manželkou byli při uzavírání kupní smlouvy ze
dne 2. 3. 1998 v dobré víře, že předmětné nemovitosti nabývají od jejich
vlastníka – společnosti BRUPOLL, spol. s. r. o., a že neexistuje důvod, pro
který by některá ze smluvních stran mohla účinně odstoupit od kupní smlouvy ze
dne 27. 6. 1995.“
12. Dále odvolací soud vyložil, že: „Ze skutečnosti, že Komerční banka,
a. s. byla vedlejším účastníkem při uzavření kupní smlouvy dne 2. 3. 1998 mezi
společností BRUPOLL, spol. s. r. o. a 1. žalovaným a jeho manželkou, měl 1.
žalovaný oprávněný důvod se domnívat, že uhrazením kupní ceny přímo Komerční
bance, a. s. a ‚vyplacením zástavy‘ budou uhrazeny dluhy z předešlé kupní
smlouvy uzavřené dne 27. 6. 1995 mezi žalobcem a 5. žalovanou, jako
prodávajícími, a společností BRUPOLL, spol. s. r. o., jako kupující, neboť i v
této kupní smlouvě bylo uvedeno, že kupující BRUPOLL, spol. s. r. o. poukáže
2.500.000 Kč na vyrovnání všech závazků vyplývajících z úvěrové smlouvy ze dne
17. 12. 1990. I podle odvolacího soudu proto 1. žalovaný společně se svou
manželkou A. M. při uzavírání kupní smlouvy dne 2. 3. 1998 byli v dobré víře,
že žalobce spolu s 5. žalovanou nemají důvod od kupní smlouvy uzavřené se
společností BRUPOLL, spol. s. r. o. dne 27. 6. 1995 odstoupit.“
13. Ohledně výroků III. a IV. se odvolací soud ztotožnil se soudem
prvního stupně ohledně absence naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném
určení.
14. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též
„dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje
dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Z obsahu dovolání je pak zřejmé,
že dovolatel vymezuje předpoklady přípustnosti dovolání pouze ve vztahu k té
části rozsudečného výroku I. odvolacího soudu, jímž byly potvrzeny meritorní
výroky I. a II. rozsudku soudu prvního stupně.
15. Podle dovolatele rozsudek odvolacího soudu závisí na řešení
následujících právních otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud
nebyly vyřešeny. Konkrétně se jedná o tyto právní otázky:
16. „Zahrnuje povinnost soudu podle § 100 odst. 1 o. s. ř. postupovat v
řízení i bez návrhu, aby byla věc co nejrychleji projednána a rozhodnuta, i
plnění důkazní povinnosti účastníka podle ustanovení § 101 odst. 1 písm. b) o.
s. ř. v případě jeho pasivity?“
17. „Je přípustné, aby odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvého
stupně s opačným právním závěrem ohledně zásadního tvrzení o dobré víře?“
18. K tomu pak dále dovolatel upíná svou dovolací argumentaci, též s
připomenutím procesní geneze dané věci. Dovolatel má za to, že odvolací soud v
souvislosti s řešením otázky přesunu důkazního břemene při řešení otázky dobré
víry nabyvatele mj. porušil jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když současně připomíná a cituje
(podle něj) rozporné dílčí závěry, jichž se odvolací soud dopustil v odůvodnění
(písemného vyhotovení) svého rozsudku, což v konečném důsledku přivodilo
extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry na něm
vybudovanými.
19. Závěrem dovolatel zdůraznil, že: „odvolací soud překročil své
zákonné zmocnění vést řízení a rozhodnout, když namísto účastníka, který byl
povinen nést důkazní břemeno, sám si navrhl a zhodnotil důkazy, které tvrzení
prvého žalovaného podle názoru odvolacího soudu prokazují, čímž prvého
žalovaného nepřípustně zvýhodnil, a nesprávným procesním postupem výše popsaným
zkrátil dovolatele v jeho ústavně zaručeném právu na spravedlivý proces.“
20. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
21. K dovolání žalobce se písemně vyjádřili (nesouhlasně) žalovaný 1) a
(souhlasně) žalovaná 5).
22. Žalovaný 1) ve vztahu k první dovolatelem formulované právní otázce
namítá, že rozvedení domnělého porušení povinnosti tvrzení nebo důkazní oběma
soudy až do porušení zásady rovnosti účastníků v řízení je jednak neadekvátní a
navíc jde opět pouze o procesní argumentaci. V další části svého vyjádření pak
vytěsňuje dovolatelem uplatněnou dovolací argumentaci. Nesouhlasí rovněž s
tvrzením dovolatele o porušení jeho práva na spravedlivý proces, když dovolatel
nevysvětlil, v čem má spočívat nesprávné právní posouzení věci odvolacím
soudem, ani v jaké konkrétní otázce hmotného práva se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel proto neosvědčil, v čem
podle jeho názoru spočívá vlastní přípustnost dovolání. Žalovaný 1) navrhl, aby
Nejvyšší soud dovolání žalobce buďto odmítl, případně je zamítl a přiznal
žalovanému 1) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
23. Žalovaná 5) ve svém vyjádření pouze stručně uvedla, že se ztotožňuje
s podaným dovoláním (dovolací argumentací) žalobce a rovněž navrhuje, aby
rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a
aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zdůrazňuje, že pro
daný případ rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29.
září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony.
25. Při rozhodování Nejvyšší soud zohlednil, že podle hlavy II. –
ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu
1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne
nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními
tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných;
jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
26. Protože podle zjištění soudů k uzavření předmětných kupních smluv
došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud v této věci podle
příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“).
27. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání žalobce je zčásti - pokud
směřuje do části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byly potvrzeny
meritorní výroky I. a II. ohledně zamítnutí žalob na určení (spolu)vlastnického
práva dotčených osob k označenému nemovitému majetku - ve smyslu § 237 o. s. ř.
přípustné i důvodné, jelikož odvolací soud při řešení právní otázky právních
důsledků při odstoupení od kupní smlouvy až poté, co již došlo k dalšímu
převodu na jiného vlastníka, sice přihlédl k rozsudku velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2008,
sp. zn. 31 Cdo 3177/2005, avšak své rozhodnutí založil na rozporných dílčích
závěrech, aniž by byly logicky a s ohledem na učiněná skutková zjištění, s
přihlédnutím k námitkám účastníků, tyto rozpory dostatečně vyjasněny a z
odůvodnění rozhodnutí byl zřejmý skutkový základ, z nějž odvolací soud při
rozhodování vycházel.
28. V daném případě byla odvolacím soudem (i soudem prvního stupně)
řešena právní otázka, (kterou lze pro stručnost ilustrovat s následujícím
formulačním vyjádřením) zda v případě, kdy mezi A (prodávajícím) a B
(kupujícím) byla uzavřena (ohledně nemovitého majetku) kupní smlouva č. 1, a
následně byla B (prodávajícím) uzavřena kupní smlouva č. 2 s C (kupujícím),
může prodávajícím A učiněné odstoupení od kupní smlouvy č. 1, tj. až po
uzavření kupní smlouvy č. 2, přivodit účinky obnovení vlastnického práva A k
nemovitému majetku [tj. zrušení právních vztahů jak mezi A a B (kupní smlouva
č. 1), tak i mezi B a C (kupní smlouva č. 2)], anebo zda tímto odstoupením
kupní smlouva č. 2 mezi B a C není (nemůže být) právně dotčena.
29. Tato (velmi zásadní) právní otázka byla řešena jak Ústavním soudem,
tak i Nejvyšším soudem.
30. Ústavní soud ve svém plenárním nálezu ze dne 16. října 2007, sp. zn.
Pl. ÚS 78/06 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti
přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz, zatímco
rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách
Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz) vyložil a odůvodnil následující právní
názory:
31. Odstoupením od smlouvy podle § 48 odst. 2 obč. zák. se - není-li
právním předpisem nebo účastníky dohodnuto jinak - smlouva od počátku ruší,
avšak pouze s účinky mezi jejími účastníky.
32. Vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své vlastnické právo
nabyli v dobré víře, než došlo k odstoupení od smlouvy, požívá ochrany v
souladu s článkem 11 Listiny základních práv a svobod a ústavními principy
právní jistoty a ochrany nabytých práv vyvěrajícími z pojmu demokratického
právního státu ve smyslu článku 1 odst. 1 Ústavy, a nezaniká.
33. Na tento nález reagoval velký senát občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu v jeho rozsudku ze dne 30. ledna 2008, sp. zn. 31 Cdo
3177/2005, a to následujícími právními závěry:
34. Nález pléna Ústavního soudu spočívá jednoznačně na závěru, že byl-li
v době dalšího převodu majetku první kupující (první nabyvatel) skutečným
vlastníkem majetku, pak (nevymínil-li si první kupující jinak) převedl na
druhého kupujícího (druhého nabyvatele) vlastnické právo v celé jeho šíři, s
tím, že ze žádného ustanovení občanského zákoníku nelze dovodit, že v případě
odstoupení od smlouvy dochází též k zániku všech smluv navazujících.
35. Ústavní soud vychází z toho, že i poté, co první prodávající účinně
odstoupil od kupní smlouvy č. 1 uzavřené s prvním kupujícím, zůstala kupní
smlouva č. 2 [uzavřená před odstoupením od kupní smlouvy č. 1 mezi prvním
kupujícím (jako druhým prodávajícím) a druhým kupujícím] platným nabývacím
titulem, nikoli jen titulem domnělým.
36. U platného nabývacího titulu (kupní smlouvy č. 2), který nezanikl
odstoupením od kupní smlouvy č. 1, je existence dobré víry nabyvatele o tom, že
se stal vlastníkem převáděného majetku, bez právního významu (vlastnické právo
by nabyl, i kdyby v dobré víře o tom, že mu převáděná věc nebo právo patří,
nebyl).
37. Ústavní soud ovšem ve výroku nálezu pléna podmiňuje ústavní ochranu
vlastnického práva dalších nabyvatelů tím, že své vlastnické právo nabyli „v
dobré víře“; z toho logicky vyplývá, že tato dobrá víra se musí týkat jiných
skutečností než toho, že kupovaná věc dalším nabyvatelům patří. Jelikož
předmětem výkladu nálezu pléna bylo ustanovení § 48 odst. 2 obč. zák., je
logické usuzovat, že dobrá víra dalších nabyvatelů se v argumentaci Ústavního
soudu váže právě k jejich (ne)vědomosti o skutečnostech, na jejichž základě by
odstoupení od kupní smlouvy č. 1 působilo i vůči nim.
38. Nabyvatelé nemohou přijít o vlastnické právo k převáděnému majetku,
jestliže v době uzavření kupní smlouvy č. 2 byli (jako kupující) se zřetelem ke
všem okolnostem věci v dobré víře o tom, že zde není důvod, pro který by
některá ze smluvních stran mohla od kupní smlouvy č. 1 účinně odstoupit.
39. Za předpokladu, že dalším nabyvatelům v době uzavření kupní smlouvy
č. 2 bylo známo, že některá ze smluvních stran kupní smlouvy č. 1 může od kupní
smlouvy č. 1 odstoupit s účinky předjímanými ustanoveními § 48 odst. 2 obč.
zák., a že důvody pro odstoupení od smlouvy již byly naplněny, nepožívá
vlastnické právo k majetku, jež nabyli kupní smlouvou č. 2 ústavní ochrany (pro
absenci dobré víry dalších nabyvatelů) a v důsledku odstoupení od kupní smlouvy
č. 1 se tak obnovuje vlastnické právo prodávajícího z kupní smlouvy č. 1.
40. Z výše podaného pojetí dobré víry jako psychického stavu určité
osoby nadto plyne, že nezakotvuje-li příslušná úprava, v níž má dobrá víra
konkrétní osoby právní význam, domněnku, že taková osoba je ohledně existence
určitých skutečností v dobré víře, stíhá povinnost důkazní (a posléze i břemeno
důkazní) o této dobré víře osobu, které je dobrá víra - v rovině právní - ku
prospěchu.
41. Již soud prvního stupně důsledně z této připomenuté judikatury
nevycházel, když ve svém rozhodnutí v zásadě popsal jakousi souslednost
předmětných právních úkonů, aniž by se ovšem důsledně zabýval jejich obsahem a
okolnostmi, za nichž k jejich uzavření došlo, včetně toho, co účastníci tvrdili
a v řízení vyšlo najevo [výběrem srov. např. výčet informací a listin, jimiž
disponoval a argumentoval žalovaný 1) ve svém odvolání proti usnesení Okresního
soudu v Kolíně ze dne 1. června 1998, č. j. Nc 111/98-23, též kupř. ve vazbě na
jeho dopis ze dne 27. dubna 1998 adresovaný dovolateli (založený na č. l. 18
spisu Okresního soudu v Kolíně sp. zn. Nc 111/98), v němž po necelých dvou
měsících od uzavření kupní smlouvy se společností BRUPOLL, spol. s. r. o.,
vyzývá dovolatele a jeho manželku k odvezení popisovaných mobilií z předmětného
objektu].
42. Odvolací soud sice správně zaregistroval pochybení soudu prvního
stupně ohledně přesunu povinnosti důkazní a důkazního břemene na dovolatele,
avšak sám se při posuzování právně významných okolností pro rozsouzení této
věci dopustil dílčích rozporných závěrů (viz body č. 10 až 12), které ve svém
důsledku mu znemožňovaly (právě pro jejich vzájemnou rozpornost) přistoupit k
právnímu posouzení věci uvedeným způsobem.
43. Absence patřičného vyložení dílčích skutkových zjištění zejména z
předmětných listinných důkazů v podstatě znemožňuje dovolacímu soudu posoudit
následnou relevantnost přijatého právního závěru odvolacího soudu (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009).
Lze tedy uzavřít, že odvolací soud nepostupoval důsledně v intencích shora
připomenuté judikatury; z věcného hlediska tudíž rozhodnutí odvolacího soudu
nemůže obstát.
44. Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo, než přistoupit ve shora uvedeném
(dovoláním dotčeném) rozsahu ke kasaci rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243e
odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího
soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud
rovněž v předmětném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto
rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
45. Jak již shora bylo vyloženo, žalobce své dovolání precizoval toliko
ve vztahu k již vyložené části meritorního výroku I. rozsudku odvolacího soudu,
ačkoliv formálně dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu v celém jeho
rozsahu. Předmětná absence vymezení předpokladů přípustnosti právní otázky ve
vztahu k části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byly (také) potvrzeny
meritorní výroky III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně, přivodila procesní
situaci, kdy v tomto rozsahu je třeba dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o.
s. ř. odmítnout, jelikož dovolacímu soudu nepřísluší za dovolatele dotvářet či
doplňovat chybějící náležitosti dovolání, respektive dovolací argumentaci.
46. V dalším řízení bude tedy soud prvního stupně postupovat důsledně ve
smyslu shora připomenuté judikatury, přičemž přihlédne též i k dosavadní
argumentaci žalobce uplatněné i v tomto dovolání, jež nebyla tímto rozhodnutím
konzumována.
47. Dospěje-li po provedeném řízení soud prvního stupně u kupujících
podle kupní smlouvy ze dne 2. března 1998 k závěru, že při uzavírání této
smlouvy nebyli v dobré víře, bude povinen se zabývat též otázkou, zda posléze
jimi uzavřená darovací smlouva ze dne 21. července 2004 s obdarovanými manžely
Z. a M. K., je právním úkonem platným, respektive zda těmto nabyvatelům lze
vůbec poskytnout ochranu vlastnického práva k darovanému nemovitému majetku.
48. V případě, že by soud dospěl k závěru, že vlastnické právo
kupujících podle kupní smlouvy č. 2 pro absenci jejich dobré víry nepožívá
ústavní ochrany, bude třeba posuzovat další uvedený majetkový převod, případně
na něj navazující další převody (z veřejně dostupné databáze totiž procházejí
informace, že podle stavu zápisů v katastru nemovitostí má svědčit vlastnické
právo k pozemku st. p. č. XY osobě odlišné od stávajících účastníků, a že
pozemek st. p. č. XY v katastrálním území XY má být dotčen probíhajícím
vkladovým řízením pod sp. zn. V -9892/2018) a to již z pohledu řešení otázky
nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele; v
takovém případě by musel soud postupovat způsobem, jak je vyložen kupř. v
rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. 30 Cdo 3698/2016,
nebo ze dne 28. února 2018, sp. zn. 30 Cdo 2605/2017.
49. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 11. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu