I. Řízení o dovolání žalovaných 1) a 5) proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 17. ledna 2017, č. j. 8 Co 2247/2016-1135, se
zastavuje.
II. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. ledna
2017, č. j. 8 Co 2247/2016-1135, se vyjma části jeho výroku, jímž byl potvrzen
rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích v meritorních výrocích I. a II.
o určení vlastnictví k nemovitému majetku, zrušuje.
III. Zrušuje se rovněž, vyjma meritorních výroků I. a II. o určení
vlastnictví k nemovitému majetku, rozsudek Okresního soudu v Českých
Budějovicích ze dne 23. srpna 2016, č. j. 17 C 161/2008-1037, a věc se v tomto
rozsahu vrací tomuto okresnímu soudu k dalšímu řízení.
IV. Dovolání žalobce proti té části výroku rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 17. ledna 2017, č. j. 8 Co 2247/2016-1135, jíž byl
potvrzen výrok II. rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23.
srpna 2016, č. j. 17 C 161/2008-1037, kterým bylo určeno, že žalovaná 1) je
vlastnicí v tomto výroku označeného nemovitého majetku, se odmítá.
2. K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích (dále již
„odvolací soud“) usnesením ze dne 29. listopadu 2013, č. j. 8 Co 2125/2013-705,
v rámci výroku II. rozhodl tak, že: „rozsudek soudu prvního stupně se vyjma
odstavce I. písm. c) a vyjma části odstavce III., jímž bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou společností DYK s.
r. o., zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací okresnímu soudu k dalšímu
řízení.“
3. Odvolací soud (primárně) z důvodu nepřezkoumatelnosti napadeného
rozhodnutí přistoupil k vydání kasačního rozhodnutí a vrácení věci soudu
prvního stupně s tím, aby se soud prvního stupně zabýval otázkou dobré víry u
uvedených účastníků řízení.
4. Proti výroku II. usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání.
Podle něj odvolací soud zásadně pochybil, upřednostnil-li před ochranou
vlastnického práva žalobce žalované 2), 3) a 4), když považoval za zásadní
otázku dobré víry a ochranu práv derivativních nabyvatelů. S odkazem na další
dovolací argumentaci závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále
již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil usnesení odvolacího soudu v
jeho napadeném výroku II. a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
5. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. října 2014, č. j. 30 Cdo
1567/2014-730 [všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti
přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, zatímco
rozhodnutí Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) jsou
veřejnosti přístupná na jeho internetových stránkách http://nalus.usoud.cz],
zrušil v dovoláním napadeném výroku II. usnesení odvolacího soudu ze dne 29.
listopadu 2013, č. j. 8 Co 2125/2013-705, a věc v tomto rozsahu vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí
odvolacího soudu bylo pro absenci právně kvalifikační úvahy nepřezkoumatelné.
6. Následně odvolací soud rozsudkem ze dne 28. května 2015, č. j. 8 Co
2125/2013-786, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 4. prosince 2012, č.
j. 17 C 161/2008-587, v jeho výrocích I. a II., kterými bylo rozhodováno o
vlastnictví pozemků, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud se v odůvodnění svého usnesení ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, že v případě směnné smlouvy ze dne 16. dubna 2007 (dále též „směnná
smlouva“), která měla být uzavřena mezi žalobcem a žalovaným 1), a jíž měly být
směněny pozemky, které měl nabýt žalobce, za pozemky, jež měl nabýt žalovaný
1), nebylo prokázáno, že P. S., současně jednající za žalobce i za žalovaného
1), jehož byl předsedou představenstva, byl při jejím uzavření žalobcem zmocněn
(platnou) písemnou plnou mocí. Odvolací soud konstatoval, že se ze strany P. S.
jednalo o nezmocněné jednatelství, a uložil soudu prvního stupně, aby se v
rámci hodnocení důkazů zabýval i údajným následným schválením jednání (řádně
nezmocněného) P. S. žalobcem (tzv. ratihabice).
7. V dalším řízení soud prvního stupně vydal rozsudek ze dne 23. srpna
2016, č. j. 17 C 161/2008-1037, v němž dospěl k závěru, že ověření podpisu
žalobce na plné moci ke směnné smlouvě je „podvrh“, >1< a že jednání žalobce
lze hodnotit tak, že „jednání P. S., který za něj podepsal směnnou smlouvu, byť
by tak učinil bez platné písemné plné moci, dodatečně schválil.“ >2< Soud
prvního stupně dále učinil závěr, že žalovaný 1) si musel být vědom neplatnosti
plné moci k uzavření směnné smlouvy. >3< Konstatoval, že: „je přesvědčen, že
P. S. a žalovaný 1), jehož je P. S. statutárním orgánem, věděli, že plná moc ke
směnné smlouvě je vadná, neboť to byl žalovaný 1), kdo plnou moc ke směnné
smlouvě takto vyrobil či její výrobu zařídil.“ Za této situace pak nebylo
podstatné, zda žalobce jednání P. S. schválil či nikoliv. Proto i při akceptaci
závěru, že žalobce jednání P. S. konkludentně schválil tím, že pozemky nabízel
k prodeji, nic by to neměnilo na závěru, že jednáním P. S., jednajícího bez
platné plné moci, není žalobce vázán. Soud prvního stupně dále uvedl, že
žalovaný 5) nabyl své pozemky od žalovaného 1) na základě kupních smluv ze dne
4. listopadu 2009, tedy v době, kdy již probíhalo toto řízení. Statutárním
orgánem tohoto žalovaného je P. S. a žalovanému 5) tak nepochybně byly známy
skutečnosti, z nichž žalobce dovozuje neplatnost plné moci ke směnné smlouvě.
Žalovaný 5) tak musel vědět, že zde existují pochybnosti o vlastnickém právu
zcizitele a žalovaný 5) se tak nemůže dovolávat dobré víry v nabytí
vlastnického práva od nevlastníka, jako tomu je v případě žalovaných 2, 3 a 4.
8. V citovaném rozhodnutí soud prvního stupně tak ve vztahu k
žalovanému 1) určil, že vlastníkem pozemků, zapsaných pro k. ú. H. H., ohledně
kterých byl žalovaný 1) v katastru nemovitostí doposud zapsán jako vlastník, a
které před vkladem směnné smlouvy do katastru nemovitostí vlastnil žalobce, je
žalobce (výrok I., písm. a). >4< Naopak vlastníkem pozemků, které před vkladem
směnné smlouvy vlastnil žalovaný 1) a nyní byl v katastru nemovitostí jako
jejich vlastník zapsán žalobce (pro k. ú. H. H.), soud prvního stupně určil
žalovaného 1) (výrok II.). Dále soud prvního stupně rozhodl, že žalovaný 5)
není vlastníkem pozemků zapsaných pro k. ú. H. H., neboť tento nemohl nabýt
vlastnické právo od nevlastníka; nalézací soud i u těchto pozemků určil
vlastníkem žalobce (výrok I., písm. b). >5< Ve vztahu k žalovaným 2), 3) a 4)
neshledal soud prvního stupně žádné okolnosti, které by zpochybňovaly jejich
dobrou víru; proto ve vztahu k nim žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem
pozemků, vše zapsáno v k. ú. H. H., zamítl, a to s ohledem na dobrou víru
těchto žalovaných (výrok III.). Konečně soud prvního stupně rozhodl o nákladech
řízení (výroky IV. – X.).
9. Odvolací soud k odvolání žalobce a žalovaných 1) a 5) rozsudkem ze
dne 17. ledna 2017, č. j. 8 Co 2247/2016-1135, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně 23. srpna 2016, č. j. 17 C 161/2008-1037, ve výrocích I., II. a III. a
ve zbytku, tj. ve výrocích týkajících se nákladů řízení, jej zrušil a věc v
tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud
konstatoval, že ve věci samé byla podaná odvolání nedůvodná, jelikož soud
prvního stupně vydal své rozhodnutí na základě dostatečně a řádně zjištěného
skutkového stavu, přičemž respektoval i závěry vymezené odvolacím soudem v jeho
rozsudku ze dne 28. května 2015, č. j. 8 Co 2125/2013-786.
10. Ve vztahu k závěrům učiněným soudem prvního stupně odvolací soud
vyložil, že učinil-li soud prvního stupně „závěr, že v časové souvislosti po
zpochybňované směně žalobce nabízel směněné pozemky jako vlastní k prodeji
(výpovědi svědků Š., Š. a B.), řešil jejich zasíťování, nájezdy na ně (svědek
B.) i úhradu ‚převodních‘ daní (svědek F.), takový závěr z provedeného
dokazování vyplývá a i dle názoru odvolacího soudu představuje dodatečné (bez
zbytečného odkladu) schválení realizovaného úkonu. Stejně tak odvolací soud
přisvědčil skutkovému závěru o vědomosti žalovaného 1) o nedostatku (platné)
plné moci, byť je činěn (jak tomu obvykle bývá v případě prokazování
subjektivní okolnosti) na základě tzv. nepřímých důkazů.“
11. Odvolací soud sice akceptoval skutkový závěr soudu prvního stupně o
dodatečném schválení hodnoceného právního jednání i týkající se vědomosti
žalovaného 1) o nedostatku plné moci zmocněnce, ale přisvědčil odvolatelům
(žalovanému 1/ a 5/) potud, že provedeným dokazováním nebyl prokázán závěr
soudu prvního stupně o tom, že to byl žalovaný 1), kdo plnou moc ke směnné
smlouvě „vyrobil či její výrobu zařídil“. Odvolací soud v této souvislosti
konstatoval, že takové zjištění skutečně z provedeného dokazování nevyplynulo,
ale pro právní posouzení věci to není rozhodné. Odvolací soud shledal za věcně
správné i závěry soudu prvního stupně týkající se dobré víry žalovaných, načež
rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. jako věcně správné
potvrdil. Nákladové výroky (IX. – X.) odvolací soud podle § 219a odst. 1, písm.
b) o. s. ř. zrušil pro nesrozumitelnost (v případě rozhodnutí o nákladech
řízení mezi žalobcem a žalovaným 1/ a 5/), respektive v případě dalších
žalovaných „pro nedostatek důvodů k odchýlení se od způsobu vypočtení nákladů
právního zastoupení“ podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), v zájmu zachování proporcionality a rovného postavení všech
účastníků, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
12. Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podali
dovolání žalobce, jakož i žalované 1) a 5); žalované 1) a 5) posléze podáním,
které bylo doručeno Nejvyššímu soudu dne 7. února 2018, vzaly své dovolání
zpět.
13. Žalobce vymezil přípustnost dovolání (§ 237 o. s. ř.) s tím, že:
„napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (ohledně ratihabice a dobré víry v zápis v KN, otázky, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena – zda je vůbec možno
ratihabovat jednání, které je trestným činem, zda je možno poskytnout ochranu
jednání, kterému předchází trestný čin – padělání plné moci a neoprávněných
převod majetku (není podstatné, že konkrétní pachatel zjištěn nebyl, i když je
existuje závěr o odpovědnosti žalovaného 1) a dovolacím soudem rozhodována
rozdílně (existují různá rozhodnutí, v době podání žaloby zcela bezpochyby
platilo, že nikdo nemůže převést více práv, než kolik jich sám má, pokud by
bylo rozhodováno v době do cca 5-ti let od podání žaloby, tak by bylo vycházeno
z tohoto pravidla a je nutno řešit otázku, zda má přednost základ právo
chráněné Ústavou a Listinou před dobrou vírou v zápis v KN (nelze vyloučit, že
v mezidobí bude stanovisko opět změněno, se tak již několikrát stalo). Žalobce
je přesvědčen, že tyto existují právní otázky, které mají být dovolacím soudem
posouzeny jinak (byť dosahují i ústavněprávní dimenze).“ V textu dovolání pak
žalobce zejména zpochybňoval skutkové závěry soudu prvního stupně a odkazoval
na rozhodovací praxi týkající se tzv. otázky nabytí od nevlastníka na základě
dobré víry. Závěrem žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
14. Žádný z účastníků se k podaným dovolání písemně nevyjádřil.
15. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29.
září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony.
16. Nejvyšší soud předně předesílá, že podle hlavy II. – ustanovení
přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 –
všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho
účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i
právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik,
jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
17. Protože podle zjištění soudů k uzavření předmětné směnné smlouvy a
navazujících převodních smluv došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací
soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
18. Jelikož žalované 1) a 5) vzaly své dovolání proti shora označenému
rozsudku odvolacího soudu shora označeným podáním zpět, dovolací soud řízení o
jejich dovolání podle § 243c odst. 3 o. s. ř. zastavil.
19. Dovolání žalobce je – jak bude rozvedeno níže (tj. vyjma té jeho
části, jíž žalobce napadl část výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl
potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo určeno, že žalovaná
1/ je vlastnicí v tomto výroku označeného nemovitého majetku) - ve smyslu § 237
o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
20. S přihlédnutím k obsahu podaného dovolání žalobce lze vyvodit, že
žalobce uplatňuje dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., kdy vytýká
odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, dospěl-li k závěru o nabytí
vlastnického práva žalovanými 2) až 4) na základě jejich dobré víry, přičemž
jako právně relevantní (řádně ve svém dovolání z pohledu zákonem stanovených
náležitostí uplatněný) předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
vymezuje s tím, že napadené rozhodnutí v jeho dovoláním dotčené části závisí na
vyřešení otázky nabytí nemovitého majetku od nevlastníka na základě dobré víry,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, respektive „žalobce vychází z toho, že správný právní názor
byl vysloven NS ČR, kdy ve velkém senátě vydal dne 12. 11. 2014, rozsudek 31
Cdo 1168/2013, kterým je závazně stanoveno: Podle právního řádu platného a
účinného do 31. 12. 2013 (resp. do 31. 12. 2014, viz § 3064 o. z.) nemohlo
(nemůže) – vyjma zákonem stanovených způsobů – dojít k tomu, že by oprávněný
držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis do katastru nemovitostí nabýt
vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka.“
21. Ústavní soud v nálezu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11,
vyložil, že v žádném případě nehodlá absolutizovat zásadu „nemo plus iuris ad
alium transfere potest, quam ipse habet“ (nikdo nemůže na druhého převést více práv než sám má), avšak – na druhé
straně – z hlediska ochrany vlastnického práva nepovažuje za žádoucí její
prolomení; proto akcentuje nezbytnost náležitého a přísného hodnocení dobré
víry nabyvatele v každém jednotlivém případě. V tomto nálezu tak Ústavní soud s
ohledem na svou předchozí judikaturu zaujal právní názor, že nemovitost lze
nabýt i od nevlastníka, byl-li nabyvatel s přihlédnutím ke všem okolnostem věci
v dobré víře, a že soudy v takovém případě musejí vlastnickému právu nabyvatele
poskytnout ochranu.
22. Nutno zdůraznit, že Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 22.
června 2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016, vyložil, že skutková podstata
(originárního) nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka
na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí byla Ústavním
soudem precizována v jeho nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS
2219/2012.
23. Podle tohoto nálezu fundamentální podmínkou pro takové originární
nabytí vlastnického práva je dobrá víra nabyvatele. Soudy musejí při posuzování
dobré víry nabyvatele a poskytování ochrany nabytých práv v předmětné materii
dodržet následující tři kroky:
23.1 Zaprvé je nezbytné identifikovat dotčená práva v tom směru, zda v
řešeném typu případů se jedná o střet práva dobrověrného nabyvatele na ochranu
majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě, a dále
vlastnického práva původního vlastníka podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod.
23.2 Zadruhé, při existenci takové kolize práv, je zapotřebí vyvinout
úsilí o zachování maxima z obou dotčených práv, což bude vždy záležet na
okolnostech jednotlivého rozhodovaného případu, i když povětšinou buď se
poskytne ochrana dobrověrnému nabyvateli a bude uznán zánik vlastnického práva
původního vlastníka nebo bude uznáno právo vlastníka a právo dobrověrného
nabyvatele na ochranu majetku mu bude muset ustoupit. Lze si však představit i
takové případy, kdy bude možné kupříkladu sporný předmět vlastnického práva
(například nezastavěný pozemek) spravedlivě rozdělit mezi oba dotčené subjekty;
řešení takového kroku bude vždy odvislé od okolností a specifik projednávaného
případu.
23.3 Zatřetí, střet dotčených práv vlastníka a dobrověrného nabyvatele
bude ve většině případů řešen až v posledním kroku, tj. v souladu s obecnou
ideou spravedlnosti, respektive obecným principem. V rámci třetího kroku bude
potřeba v každém případě zohlednit jak určité obecné skutečnosti, dopadající na
všechny případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva k
nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí), tak i individuální okolnosti
konkrétního rozhodovaného případu.
23.3.1 Obecné skutečnosti – zde je nezbytné vážit, že na straně
dobrověrného nabyvatele stojí širší zájem na zachování a nesnížení důvěry
jednotlivců v akty veřejné moci (rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení
vkladu vlastnického práva k nemovitosti ve prospěch dobrověrného nabyvatele a z
toho pramenící princip presumpce správnosti aktů veřejné moci, smysl vedení
katastru nemovitostí, nedostatečnost a polovičatost právní úpravy zásady
materiální pravdy versus principy právní jistoty a ochrany nabytých práv,
konstitutivnost charakteru zápisů práv k nemovitostem, nepřípustnost, aby v
demokratickém právním státě nesl jednotlivec jednající v dobré víře v akt státu
zásadní riziko nesprávnosti, respektive chybovosti tohoto aktu, zájem na
zachování důvěry jednotlivců v akty veřejné moci);
23.3.2 Individuální souvislosti – zde bude nezbytné vzít v potaz
příkladmo délku doby, která uběhla od vadného zápisu do katastru nemovitostí
(tj. učiněného na základě absolutně neplatného převodního právního úkonu),
okolnosti, za nichž k takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému
zápisu do katastru nemovitostí došlo (zejména zda při tom byl spáchán trestný
čin a zda se původní vlastník mohl opravdu účastnit předmětného katastrálního
řízení, nebo investice, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost
vynaložil; pokud však dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k
nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou
osobu, bude mít v eventuálním vlastnickém sporu následný dotčený dobrověrný
nabyvatel vůči původnímu vlastníku zpravidla velmi oslabenou pozici, neboť v
převážné většině takových případů bude z hlediska obecné idey spravedlnosti
prvořadé obnovit vlastnický vztah původního vlastníka, tedy stav
předcházejícího podvodnému jednání); dále bude nezbytné zkoumat a zjišťovat
existenci dobré víry nabyvatele, tuto přísně hodnotit, s ohledem na všechny
okolnosti nabytí předmětných nemovitostí další nabyvatelem. Přitom je nezbytné,
aby obecné soudy zvažovaly existenci dobré víry nabyvatele a z toho vyplývající
možnost jeho nabytí sporného vlastnického práva nejen tehdy, pokud se toho
nabyvatel (účastník řízení) konkrétně a výslovně dovolává, ale i tehdy, pokud z
dalších okolností případu či tvrzení účastníků řízení vyplývá, že by nabyvateli
mohla svědčit dobrá víra. Pokud za takové situace obecné soudy k hodnocení
naplnění dobré víry nabyvatele vůbec nepřistoupí, dopouští se porušení práva na
spravedlivý proces potencionálně dobrověrného nabyvatele (čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod).
23.4 Ústavní soud zdůraznil, že v průběhu doby došlo k odůvodněnému
prohloubení závěrů vyslovených v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 78/06 a
požadujících ochranu dobré víry nabyvatele v omezenější míře, než je požadováno
nyní. Jedná se však vskutku o prohloubení předchozí judikatury a navázání na
ni, nikoliv o její negaci a založení rozporu s ní; uvedené se přitom vztahuje i
k plenárnímu nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 75/04.
23.5 Ústavní soud konečně v uvedeném nálezu vyložil, že dobrověrné nabytí
vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí
vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale
v obou případech nachází oprávněná držba. Přitom opodstatněnost a souběžnou
existenci jak institutu nabytí vlastnického práva od nevlastníka, tak institutu
vydržení lze ilustrativně prokázat na skutečnosti, že zatímco k ochraně v dobré
víře nabytých práv lze přistoupit až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi),
možnost vydržení se vztahuje právě i na onoho nevlastníka (tzn. toho, kdo měl
vlastnické právo nabýt přímo od původního vlastníka, ovšem s ohledem na
neplatnost převodního právního úkonu se tak nestalo).
24. K právní otázce nabytí nemovité věci od nevlastníka na základě
dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí velký senát
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9.
března 2016, pod sp. zn. 31 Cdo 353/2016 (všechna zde označená rozhodnutí
Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na http://www.nsoud.cz, zatímco
rozhodnutí Ústavního soudu lze dohledat na http://nalus.usoud.cz), vyložil a
odůvodnil právní názor, že „podle platné právní úpravy účinné do 31. prosince
2013, resp. do 31. prosince 2014 (k tomu srov. § 3064 o. z.) bylo možné nabýt
vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka,
a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.“ Jak je
již zřejmé z citované právní věty, Nejvyšší soud tak přistoupil ke změně své
dosavadní (dlouholeté) judikatury v řešení otázky „nemo plus iuris“, a to právě
s ohledem na judikaturu Ústavního soudu.
25. K tomu Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 22. června
2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016, vyložil, že při řešení právní otázky nabytí
nemovitosti od nevlastníka si nemohou obecné soudy samy svévolně stanovovat
(určovat) kritéria či znaky, při jejichž osvědčení lze na danou právní otázku
odpovědět kladně, nýbrž musejí důsledně vycházet z judikatury Ústavního soudu,
především z jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012.
26. Dobrou víru nabyvatele nelze presumovat již tím, že nabyvatel
vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí (není tedy možné, aby např. u
katastrálního vlastníka C soud bez dalšího dovodil existenci jeho dobré víry
již tím, že při nabývání vlastnictví k nemovitosti vycházel ze stavu zápisů v
katastru nemovitostí, ale je zapotřebí důsledně posuzovat všechny okolnosti,
které Ústavní soud vyložil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012).
27. Ústavní soud v usnesení ze dne 30. srpna 2016, sp. zn. IV. ÚS
775/16, vyložil, že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré
víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít skutečně jen v
mimořádných situacích, v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení
veškerého úsilí, které po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru
nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Je nutné vycházet z premisy, že právní řád
v době převodu předmětných nemovitostí nabytí od nevlastníka neumožňoval.
Výjimka z tohoto pravidla dovozená Ústavním soudem, znamenající poskytnutí
ochrany nabyvateli, který nemovitosti nabyl od nevlastníka (proti původním
vlastníkům), je možná výhradně tehdy, pokud nabyvatel objektivně neměl možnost
při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby,
která vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto
případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z
nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat. K tomu Nejvyšší
soud dodává, že o takový případ může jít tehdy, pokud „katastrální“ vlastník
odvozuje dobrověrné nabytí s ohledem na předchozí (právně dosud nezpochybněné)
převody, kdy k uzavření předmětné převodní smlouvy přistupoval za zcela
standardních podmínek, tedy za stavu, který nevykazoval žádné defekty, jež by
měly vést nabyvatele k patřičné právní obezřetnosti (např. z hlediska zkoumání
platnosti předchozích nabývacích titulů či podmínek, za kterých byl uplatněn
restituční nárok, uzavřena příslušná restituční majetková dohoda atd.).
28. S ohledem na nález sp. zn. I. ÚS 2219/2012, a posledně zmíněný
rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu,
je také překonán právní názor Nejvyššího soudu obsažený např. v jeho rozsudku
ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, v němž dovolací soud vyložil,
že jde o nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v odůvodnění svého písemného
vyhotovení - v rámci právního posouzení věci - učiní pouhý odkaz na nález
Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační
úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu
bylo na zjištěný skutkový stav použito. Překonán je z toho důvodu, že v nálezu
sp. zn. I. ÚS 2219/2012 byla vymezena shora již popsaná skutková podstata
nabytí nemovitosti od nevlastníka, takže právě zmíněný nález se stává primárním
zdrojem, z nějž soudy musejí při rozhodování uvedených sporů vycházet a na
který – v případě, že znaky oné skutkové podstaty budou naplněny – budou muset
v odůvodnění svého rozsudku odkazovat.
29. Jestliže Ústavní soud v jím (do českého právního řádu) zavedeném
právním institutu nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry
nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí (v době účinnosti občanského
zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění) vyložil, respektive stanovil
příslušné znaky jeho skutkové podstaty, jak bylo připomenuto shora, je
povinností soudu v řízení, v němž je řešena taková právní otázka, důsledně
verifikovat, zda skutkové okolnosti případu jsou podřaditelné pod popsané znaky
skutkové podstaty zmíněného institutu či nikoliv, aniž by břemeno tvrzení a
břemeno důkazní mělo spočívat na původním vlastníku, který se domáhá ochrany
svého vlastnického práva.
30. Z odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku odvolacího soudu, ale
ani z odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku soudu prvního stupně
nevyplývá, že by se soudy důsledně zabývaly verifikací právně rozhodných
okolností z hlediska skutkové podstaty nabytí vlastnického práva k nemovitému
majetku na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí, a to v
rozsahu a způsobem vymezeným právě v označeném nálezu Ústavního soudu sp. zn.
I. ÚS 2219/2012. Jinými slovy řečeno, z odůvodnění rozhodnutí obou soudů sice
vyplývá, že při rozhodování reflektovaly relevantní judikaturu Ústavního soudu,
nicméně tuto zcela důsledně nepromítly do své právně kvalifikační úvahy, a to
(opakovaně zdůrazněno) z pohledu zkoumání, zda zjištěný skutkový stav byl či
nebyl podřaditelný pod zmíněnou skutkovou podstatu nabytí nemovitosti
nevlastníkem na základě jeho dobré víry, tj. z pohledu Ústavním soudem v
označeném nálezu konkrétně vymezených znaků nabytí nemovitosti zapsané v
katastru nemovitostí na základě dobrověrného jednání nabyvatele, při jejichž
naplnění je třeba dobrověrnému nabyvateli poskytnout soudní ochranu.
31. Jestliže tedy nebyly důsledně zohledněny všechny právně významné
okolnosti daného případu s okolnostmi, které jako zásadně právně významné z
pohledu nabytí vlastnického práva k nemovitému majetku od nevlastníka vymezil
Ústavní soud v označeném nálezu, neměl vskutku Nejvyšší soud jinou procesní
možnost, než ve smyslu 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. přistoupit k vydání tohoto
kasačního rozhodnutí, a to v rozsahu, kterým nebylo vyhověno žalobnímu
požadavku dovolatele ohledně určení předmětného nemovitého majetku, jak se
podává z výroků II. a III. tohoto rozsudku, a k vrácení věci v tomto rozsahu
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
32. S přihlédnutím k § 243e odst. 2 o. s. ř. byla též zrušena i ta část
rozsudku odvolacího soudu, jíž byly zrušeny předmětné nákladové výroky rozsudku
prvního stupně, a věc v tomto rozsahu byla uvedeným rozsudkem odvolacího soudu
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení).
33. Z dovolání je sice zřejmé, že žalobce podal dovolání též proti té
části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok II. rozsudku
soudu prvního stupně, kterým bylo určeno, že žalovaná 1) je vlastnicí v tomto
výroku označeného nemovitého majetku, leč v tomto směru je dovolání zcela
nedostatečné, neboť neobsahuje právně relevantní vymezení dovolacího důvodu ve
vztahu k právní otázce, kterou by žalobce v dovolání označil, ani neobsahuje
konkrétní vymezení předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
(viz arg. na poslední straně dovolání: „Dovolání žalobce sice směřuje zejména
do výroku, kterým byl potvrzen výrok o zamítnutí žaloby ve výroku v odst. III.
rozsudku (míněno rozsudku soudu prvního stupně), nicméně vzhledem k
souvisejícím výrokům musí napadnout i ohledně výrok(u) II. rozsudku okresního
soudu.“). Z tohoto důvodu proto Nejvyšší soud dovolání žalobce směřující proti
popsané části rozsudku odvolacího soudu, podle § 243c odst. 1 o. s. ř., a to
pro absenci jeho zákonem stanovených náležitostí, odmítl.
34. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu
_______________________________________________________
Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<
1) Rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 23. srpna 2016, č. j. 17 C
161/2008-1037, str. 20.
2) Rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 23. srpna 2016, č. j. 17 C
161/2008-1037, str. 21.
3) Rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 23. srpna 2016, č. j. 17 C
161/2008-1037, str. 23.
4) Rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 23. srpna 2016, č. j. 17 C
161/2008-1037, str. 25.
5) Ibid.