30 Cdo 257/2018-108
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce L. B., zastoupeného JUDr. Alešem Vídenským, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 966/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 C 270/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 5. 2017, č. j. 11 Co 108/2017-76, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se v řízení po žalované domáhal zaplacení částky 300 000 Kč jako náhrady škody spočívající v ušlém výdělku, jež mu měla vzniknout v důsledku trestního stíhání vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 167/2012, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem.
Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 1. 2017, č. j. 54 C 270/2016-53, žalobu na zaplacení částky 300 000 Kč zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (výrok I rozsudku odvolacího soudu),
ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že se žalované nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o.
s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Otázka obligatorního charakteru předběžného projednání nároku u příslušného úřadu podle § 14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř., neboť závěr odvolacího soudu o tom, že požadavek na předběžné projednání nároku na náhradu škody podle § 14 odst. 3 OdpŠk v situaci, kdy žalovaná dala jednoznačně najevo, že jej nehodlá uspokojit (č. l. 25 spisu), by představoval pouze formální krok znamenající prodlevu v soudním řízení, byl učiněn v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která v tomto případě stanovuje výjimku z jinak obligatorní podmínky uplatnění nároku u příslušného úřadu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6.
2010, sp. zn. 25 Cdo 737/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009). Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby soudem prvního stupně nikoliv z důvodu, že žalobce nesplnil podmínku danou § 14 odst. 3 OdpŠk, ale na základě zjištěného skutkového stavu, ze kterého vyplynulo, že žalobci škoda v podobě ušlého výdělku nevznikla. Nelze tak souhlasit námitce žalobce, že jeho žaloba nebyla věcně projednána. Žalobce neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další námitky, které jsou v dovolání uvedeny (otázka posouzení podání žalobce ze dne 10.
5. 2014 podle jeho obsahu a otázka nevypořádání se s argumentací žalobce obsaženou v odvolání). Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29.
8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v uvedené části odmítnout.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.