30 Cdo 2579/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona, ve věci
žalobce MUDr. Y. E. U., zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem se sídlem v
Praze 6, Bělohorská 35, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za niž jedná Úřad pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
42, o zaplacení částky 4.000.000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2
pod sp. zn. 16 C 21/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 31. 3. 2011, č. j. 64 Co 444/2010 – 134, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2011, č. j. 64 Co 444/2010 –
134, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 4. 2010, č. j. 16 C
21/2009 – 104, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 21. 4. 2010, č. j. 16 C 21/2009 –
104, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku
2.000.000.000,- Kč, jíž se žalobce domáhal z titulu odškodnění nemajetkové újmy
způsobené v důsledku vazebního stíhání, a 2.000.000.000,- Kč, jíž se žalobce
domáhal z titulu nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s nedůvodným trestním
stíháním. Žalobce se žalobou podanou k soudu dne 25. 7. 2008 domáhal odškodnění
nemajetkové újmy po státu v celkové výši 5.999.805.000,- Kč. Usnesením ze dne
6. 8. 2008, č. j. 16 C 34/2008-20, Obvodní soud pro Prahu 2 nepřipustil
rozšíření žaloby o uložení povinnosti žalované zveřejnit žalobcem formulovanou
omluvu a nárok žalobce na odškodnění za nezákonnou vazbu a za nezákonné trestní
stíhání vyloučil k samostatnému řízení, nadále vedenému pod sp. zn. 16 C
21/2009. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. 5. 2009, č. j. Ncp
652/2009-30, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni
příslušné okresní soudy. V rámci předběžného projednání nároku u žalované
nebylo žalobci za zásah do nemajetkových práv způsobený vazebním stíháním
vyplaceno nic, za poškození dobré pověsti žalobce následkem trestního stíhání
byla žalobci vyplacena částka 240.000,- Kč. Žalovaná při jednání u soudu I. stupně vznesla námitku promlčení u obou žalobcem uplatněných nároků. Soud I. stupně vyšel ze skutkového stavu, že trestní stíhání žalobce ve věci
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 11/2002 pro trestný čin
vydírání a omezování osobní svobody spáchaných ve spolupachatelství bylo
zahájeno dne 14. 9. 1994, pro trestný čin přípravy vraždy dne 31. 10. 1994, pro
trestný čin loupeže spáchaný ve spolupachatelství dne 18. 11. 1994 a pro
trestný čin podvodu dne 29. 11. 1994 a 12. 1. 1995. Trestní řízení bylo
ukončeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2007, č. j. 7 To
252/2007-7210, kterým byl žalobce společně s dalšími dvěma obžalovanými
zproštěn obžaloby. Usnesením Obvodního osudu pro Prahu 5 ze dne 15. 9. 1994,
sp. zn. 2 Nt 740/94, byl žalobce vzat do vazby, přičemž vazba trvala od
zadržení dne 14. 9. 1994 do 12. 3. 1997, kdy byl žalobce propuštěn na svobodu. Obvodní soud pro Prahu 2 dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána po právu. Požadovanou nemajetkovou újmu v důsledku vazebního stíhání soud posoudil jako
nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu rozhodnutí o vazbě, a poškození
dobré pověsti žalobce v důsledku nedůvodného trestního stíhání jako nárok z
titulu nezákonného rozhodnutí, neboť trestní obvinění byla pro nezákonnost
zrušena zprošťujícím rozsudkem. Dle ustanovení § 36 zákona č. 82/1998 Sb. se
odpovědnost podle tohoto zákona vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími,
která byla vydána ode dne účinnosti zákona. Soud I. stupně konstatoval, že
odpovědnost podle zákona č. 160/2006 Sb. se analogicky podle § 36 zákona č. 82/1998 Sb. vztahuje na nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutími, která byla
vydána ode dne účinnosti tohoto zákona. Rozhodnutí o vzetí žalobce do vazby a
sdělení obvinění však byla vydána před účinností zákona č.
160/2006 Sb., který
zavádí institut nemajetkové újmy, a který nabyl účinnosti dne 27. 4. 2006. Přechodné ustanovení čl. II. zákona č. 160/2006 Sb. zakládající pravou zpětnou
účinnost se vztahuje pouze na nároky vzniklé v souvislosti s nepřiměřenou
délkou řízení. V případě žalobce však bylo usnesení o vzetí do vazby i sdělená
obvinění vydána před účinností zákona č. 160/2006 Sb., proto nemohou být
použita ustanovení tohoto zákona a žalobci nemůže být požadované zadostiučinění
přiznáno. I v případě, že by mohly být posuzována podle zákona č. 160/2006 Sb.,
byly by tyto nároky promlčeny, protože uplynula desetiletá objektivní promlčecí
doba. Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno v roce 1994, usnesení o vazbě bylo
taktéž vydáno v roce 1994, přičemž žaloba na náhradu nemajetkové újmy soudu
došla až dne 25. 7. 2008. Subjektivní šestiměsíční lhůta by byla teoreticky
zachována, neboť žalobce se o vzniklé nemajetkové újmě dozvěděl nejpozději k
datu pravomocného skončení řízení (31. 7. 2007), nárok na poskytnutí
přiměřeného zadostiučinění uplatnil u žalované dne 28. 1. 2008, čímž došlo ke
stavení běhu subjektivní promlčecí doby po dobu šesti měsíců (žalovaná zaujala
konečné stanovisko dne 28. 7. 2008), a žalobu u soudu uplatnil dne 25. 7. 2008. Soud tedy žalobu zamítl a zamítl i další návrhy žalobce na doplnění dokazování
k prokázání výše požadovaného odškodnění. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 3. 2011, č. j. 64 Co 444/2010 – 134,
rozsudek soudu I. stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na
náhradu nákladů řízení. Přestože se odvolací soud neztotožnil s názorem soudu
I. stupně o uplynutí objektivní desetileté promlčecí doby, která počíná dle
odvolacího soudu běžet až ode dne vydání zprošťujícího rozsudku, dospěl k
závěru, že žalobě nelze vyhovět. Dle odvolacího soudu nelze souhlasit s názorem
žalobce, že by podle zákona č. 160/2006 Sb. měly být odškodňovány i nároky na
náhradu nemajetkové újmy vzniklé na základě rozhodnutí vydaných před nabytím
účinnosti tohoto zákona, nicméně zrušené po jeho účinnosti. Tento názor žalobce
neodpovídá jazykovému výkladu zákona ani vůli zákonodárce. V rozhodnutí II. ÚS
247/07 se Ústavní soud nepřihlásil k názoru, že lze novelu zákona č. 82/1998
Sb. vztáhnout na postavení poškozeného zpětně, a proto naopak přichází v úvahu
aplikace ustanovení týkajících se ochrany osobnosti podle § 11 až 13 obč. zák. V tomto řízení tedy nelze požadované zadostiučinění přiznat. Oba výroky rozsudku odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jež považuje za
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť má za to, že
rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena. Dovolací důvody uplatnil žalobce dle ustanovení § 241a odst. 2
písm. a) a b) o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu považuje dovolatel
posouzení možnosti aplikace zákona č. 160/2006 Sb. na nároky požadující náhradu
nemajetkové újmy, která vznikla v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím
vydaným před nabytím účinnosti tohoto zákona. Dovolatel má za to, že aplikace
zákona č. 160/2006 Sb.
umožňuje přiznat poškozeným náhradu nemajetkové újmy z
nezákonných rozhodnutí vydaných ještě před účinností tohoto zákona. Ani
ustanovení § 36 zákona č. 82/1998 Sb. ani čl. II. zákona č. 160/2006 Sb. neupravuje otázku časové působnosti zákona ve vztahu k nárokům na
zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, která byla způsobena nezákonným
rozhodnutím. Nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniká až ke dni skončení
trestního stíhání, neboť teprve pravomocné rozhodnutí, kterým se trestní
stíhání končí, je tou právní skutečností, se kterou zákon vznik nároku spojuje. Nezbytným předpokladem pro vznik odpovědnosti státu je zrušení nezákonného
rozhodnutí. Počátek běhu promlčecí lhůty je proto nutné vztáhnout k datu vydání
rozhodnutí, kterým byla určena nezákonnost rozhodnutí předcházejících. Teprve k
tomuto okamžiku lze vztahovat vznik škody (nemajetkové újmy) a teprve tehdy
mohl žalobce svůj nárok uplatnit. K výkladu nezákonnosti vazby poukázal
dovolatel na nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08. Jiná situace by byla, pokud by k vydání i zrušení nezákonného rozhodnutí došlo
před datem účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., pak by nepochybně byla aplikace
tohoto předpisu zcela vyloučena. Interpretace právní normy provedená soudy
nižších instancí je přehnaně formalistická a necitlivá, neboť za stávajícího
stavu právní úpravy by byl nárok žalobce nepochybně odškodněn. Dovolatel rovněž
uvedl, že z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že Ústavní soud jasně
deklaroval možnost vzniku nemajetkové újmy a její náhrady i před přijetím
zákona č. 160/2006 Sb., a to na základě příslušných ustanovení občanského
zákoníku. Vadu řízení spatřuje dovolatel v tom, že se soudy zabývaly pouze
otázkou aplikace právní normy a otázkou promlčení a dále se věcí nezabývaly,
takže nebyly provedeny navržené důkazy, v důsledku čehož nebyl ani zjištěn
skutkový stav. Dovolatel navrhl zrušit rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátit
soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále
jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolatel napadl oba výroky rozsudky odvolacího soudu, tedy včetně výroku o
nákladech řízení, z obsahu dovolání se však podává, že brojí pouze proti
potvrzujícímu výroku odvolacího soudu ve věci samé. Dovolání do výroku o
náhradě nákladů řízení nadto není přípustné, neboť rozhodnutí o nákladech
řízení má vždy povahu usnesení, přestože je začleněno do rozsudku a stává se
tak formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost usnesení o
nákladech řízení tak nemůže být dána podle § 237 o. s. ř., neboť se nejedná o
rozhodnutí ve věci samé, a nemůže být založena ani § 238, § 238a a § 239 o. s.
ř., jelikož nákladové výroky nelze podřadit pod žádný z tam taxativně uvedených
případů.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního
stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.
s. ř. se nepřihlíží.
Dovolání je přípustné, neboť soudy nižších stupňů posoudili v dovolání vznesené
otázky v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a dopustily se
nesprávného právního posouzení věci. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení skutkového stavu
příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu,
tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než
kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval sice správnou právní normu,
ale nesprávně ji vyložil, nebo pokud ze zjištěných skutečností vyvodil
nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval při absenci
(relevantní části) zjištěného skutkového stavu. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových
okolností a žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního
předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje. Soud je vázán žalobou, avšak právní
kvalifikace nároku učiněná žalobcem není pro soud závazná, neboť právní
posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu. Jestliže soud
rozhoduje o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež
umožňují posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je
žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit
uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce
dovolává, je povinností soudu uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez
ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000,
uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, nakladatelství C. H. Beck,
svazek 13, pod označením C 962). V posuzované věci žalobce v žalobě uvedl, že požaduje náhradu nemajetkové újmy
dle zákona č. 58/1969 Sb., dle zákona č. 82/1998 Sb., dle ustanovení § 13 obč. zák. a dle ustanovení čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, čímž dal soudu v podstatě na výběr, podle kterého z těchto právních
předpisů jeho nároky posoudí. Bylo tedy na právním posouzení soudu, aby určil
právní předpis aplikovatelný na posuzovaný případ. Stěžejní pro rozhodnutí ve věci proto byla otázka aplikovatelnosti zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., či jiného právního předpisu na
nároky uplatněné žalobcem. Na okraj lze pouze uvést, že nelze slučovat otázku
promlčení, aplikovatelnosti zákona a podmínek pro uplatnění nároku u soudu. Pro posouzení otázky, zda lze na nároky žalobce aplikovat zákon č. 82/1998 Sb.,
ve znění zákona č. 160/2006 Sb., je třeba určit, od které skutečnosti se
aplikace tohoto zákona odvíjí. Přestože z přechodného ustanovení čl. II. zákona
č. 160/2006 Sb. tato skutečnost výslovně nevyplývá, lze jeho výkladem dojít k
závěru, že rozhodující skutečností, se kterou je spojena aplikace nového zákona
č. 160/2006 Sb., je vznik nemajetkové újmy. Uvedené vyplývá ze znění
přechodného ustanovení čl. II. zákona č.
160/2006 Sb., které stanoví pravou
zpětnou účinnost pro újmu vzniklou přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
pouze pro nároky vyplývající z nepřiměřené délky řízení. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 402/2011, jenž je
dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, uvedl, že z
pohledu aplikace zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., na
nároky o odškodnění vzniklé nemajetkové újmy není rozhodné, kdy bylo vydáno
rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, jež bylo následně zastaveno, nebo kdy
bylo vydáno rozhodnutí o zproštění obžaloby. Okamžik vydání nezákonného
rozhodnutí je podstatný a rozhodující pro vymezení působnosti zákona č. 82/1998
Sb. a dřívějšího zákona č. 58/1969 Sb. u nároků na náhradu škody, neboť pro
určení působnosti mezi těmito dvěma zákony se aplikuje přechodné ustanovení §
36 zákona č. 82/1998 Sb. Přechodné ustanovení § 36 zákona č. 82/1998 Sb. však
nelze analogicky použít na vymezení působnosti zákona č. 160/2006 Sb., který
obsahuje své vlastní přechodné ustanovení v čl. II. Pro posouzení toho, který zákonný předpis je třeba na nároky žalobce aplikovat,
je tedy třeba stanovit, kdy nemajetková újma vznikla, respektive kdy se
projevovala a trvala, neboť nemajetková újma je psychickým stavem, jenž není co
do své podstaty přesně ohraničitelným, a odvíjí se od toho, jakou nemajetkovou
újmu poškozená osoba subjektivně pociťuje. Nemajetková újma je tedy kategorií
čistě subjektivní, kterou lze prokázat jen se značnými obtížemi, a proto se ve
své podstatě nedá odškodnit to, jak se poškozený cítil, ale zda měl vzhledem ke
všem okolnostem případu důvod se cítit poškozeným. Nejvyšší soud se v rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009,
taktéž dostupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu, podrobně zabýval
otázkou, podle kterého právního předpisu je třeba posoudit nároky na odškodnění
nemajetkové újmy u osob, proti nimž bylo zahájeno trestní stíhání před
účinností zákona č. 160/2006 Sb., avšak ke zprošťujícímu rozsudku došlo až za
účinnosti této novely, a podle kterého právního předpisu je třeba posoudit
nároky vyplývající z vazebního stíhání, které bylo uskutečněno před účinností
zákona č. 160/2006 Sb. Jednalo se o obdobný případ jako v této věci, proto lze
v podrobnostech na citované rozhodnutí odkázat. Ostatně co do obsahu takového
nároku se Nejvyšší soud blíže vyjádřil rovněž v obdobných poměrech v rozsudku
ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010. S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že vůlí zákonodárce nebylo založit
odpovědnost státu za újmu způsobenou nezákonnými rozhodnutími nebo nesprávným
úředním postupem (vyjma nepřiměřené délky řízení) v době před nabytím účinnosti
zákona č. 160/2006 Sb., uvedené však neznamená, že by bez dalšího měly být tyto
nároky žalobce zamítnuty. Odvolací soud tedy pochybil, pokud se blíže nezabýval
otázkou, podle kterého právního předpisu by bylo možné nároky žalobce
odškodnit. Jak bylo uvedeno výše, aplikaci zákona č. 160/2006 Sb. je třeba posuzovat podle
okamžiku vzniku nemajetkové újmy.
Je zřejmé, že ke vzniku nemajetkové újmy a
jejímu trvání v případě žalobcova nároku na odškodnění nemajetkové újmy za
vazbu došlo v době trvání vazby, tedy od 14. 9. 1994 do 12. 3. 1997, neboli
před účinností zákona č. 160/2006 Sb., tedy v době, kdy český právní řád
možnost odškodnění této újmy výslovně neupravoval. K okamžiku omezení osobní
svobody žalobce však byla Česká republika vázána čl. 5 odst. 5 Úmluvy, podle
kterého „[k]aždý, kdo byl zatčen nebo zadržen v rozporu s ustanoveními tohoto
článku, má nárok na odškodnění.“ Jde přitom o ustanovení přímo použitelné, jež
stanoví právní základ pro odškodnění majetkové i nemajetkové újmy způsobené
nezákonným zbavením svobody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 136, svazek č. 42, str. 91 a nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08,
publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 108, svazek č. 49, str. 567). Podmínkou aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy, tj. úspěšnosti nároku na náhradu
škody či újmy, je skutečnost, že ke zbavení svobody došlo v rozporu s čl. 5
odst. 1, 2, 3 nebo 4 Úmluvy (srov. rozsudek ze dne 26. 4. 1990, Wassink proti
Nizozemí, stížnost č. 12535/86, odst. 38). Je-li shledáno porušení čl. 5 odst. 1 až 4 Úmluvy, poskytuje se odškodnění přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy bez
toho, aby bylo jakkoli omezováno národní úpravou odpovědnosti státu za
způsobenou újmu, neboť ve smyslu čl. 10 Ústavy má Úmluva aplikační přednost
před zákonem. Specifickým případem je situace, kdy národní úprava chrání
poškozeného co do odpovědnosti státu za způsobenou újmu v rozsahu širším, než
čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Takovou situaci je způsobilý založit např. § 9 OdpŠk v
případě, kdy se původně zákonná vazba, která nepředstavuje porušení čl. 5 odst. 1 až 4 Úmluvy, stává důvodem k odškodnění až v důsledku zproštění obžaloby,
čímž je založena odpovědnost státu za újmu obviněnému vykonanou vazbou
způsobenou. Protože v takovém případě rozhodnutí o vazbě sdílí režim judikatury
Ústavního a Nejvyššího soudu v tom, že rozhodnutí o vazbě nemělo být vůbec
vydáno, respektive je nezákonné (srov. výše citovaný nález Ústavního soudu ze
dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90), nezbývá, než uzavřít, že rozhodnutím o vazbě došlo
k porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008). Výjimkou jsou situace uvedené v ustanovení §
12 zákona č. 82/1998 Sb., kdy by podle českého práva nárok na odškodnění újmy
či škody způsobené nezákonnou vazbou nevznikl. Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud i soud prvního stupně se ve vztahu
k žalobcově nároku na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s
vazebním stíháním měly zabývat otázkou aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy, a pokud
bez dalšího žalobcův nárok zamítly, je jejich posouzení daného nároku neúplné a
tudíž nesprávné. Aplikovatelnost zákona č. 160/2006 Sb.
na nemajetkovou újmu způsobenou žalobci
trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby, je rovněž třeba posoudit
podle toho, kdy nemajetková újma žalobci vznikala. Vzhledem k tomu, že
dlouhodobé trestní stíhání má negativní dopady na osobnost člověka, jeho
psychiku, čest, rodinný a společenský život i na pracovní uplatnění, jedná s o
újmu trvající po celou dobu trestního stíhání, v případě žalobce od 14. 9. 1994
do 31. 7. 2007, tedy 12 let, 9 měsíců a 13 dní. Pro účely podřazení nároku
žalobce pod správný právní předpis je třeba tento nárok rozdělit na dvě části,
a to na nárok na odškodnění nemajetkové újmy žalobce, ke které došlo v důsledku
trestního stíhání před účinností zákona č. 160/2006 Sb., a na nárok na
odškodnění nemajetkové újmy vzniklé po 27. 4. 2006. Nejvyšší soud se v této otázce cítí být vázán nálezem Ústavního soudu ze dne
11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05, v tom, že nárok vzniklý před účinností
zákona č. 160/2006 Sb. je možno odškodnit cestou ochrany osobnosti, zatím co
nárok na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé žalobci od účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. je třeba posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb. ve znění zákona č. 160/2006 Sb. Ve vztahu k trestnímu stíhání žalobce, které skončilo zproštěním
obžaloby, nelze přímo aplikovat čl. 5 odst. 5 Úmluvy, neboť samotným trestním
stíháním k omezení osobní svobody žalobce nedošlo. Rozhodnutí odvolacího soudu
tedy není správné ani co do posouzení tohoto nároku žalobce. Přestože k části nároku žalobce, jež by měl být posouzen v rámci ochrany
osobnosti podle občanského zákoníku, jsou věcně příslušné rozhodovat v prvním
stupni krajské soudy, bude i tato část nároku projednána Obvodním soudem pro
Prahu 2, neboť jeho věcná příslušnost k projednání celé věci byla založena
usnesením Vrchního soud v Praze ze dne 25. 5. 2009, č. j. Ncp 652/2009-30. Otázka věcné příslušnosti soudu nemůže být opětovně předmětem posouzení, a to
ani v rámci dovolacího přezkumu, jemuž brání podmínka pravomocného rozhodnutí
stanovená v § 236 o. s. ř. Soud, jehož věcná a místní příslušnost byla určena
podle § 11 odst. 1 věty třetí o. s. ř. nebo některým jiným způsobem, uvedeným
nebo předvídaným v § 11 o. s. ř., je v projednávané věci zákonným soudem ve
smyslu čl. 38 odst. 1 věty druhé Listiny základních práv a svobod a o vadu
řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se v tomto
případě nejedná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2657/99, uveřejněný pod č. 22/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Věcně příslušný soud rozhodující o nároku žalobce v rámci řízení o ochranu
osobnosti pak při svém rozhodování přihlédne k tomu, že je daným postupem
suplována absence zákonné úpravy odškodnění nemajetkové újmy, za kterou
odpovídá stát, jež by v případě, pokud by nárok spadal do časové působnosti
zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., byl posuzován podle § 31a
odst. 2 tohoto zákona. K otázce možnosti posuzování námitky promlčení nároku na náhradu nemajetkové
újmy způsobené zbavením svobody, ke kterému došlo v době od 18. 3. 1992 do 26. 4.
2006, jako výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, se Nejvyšší soud vyjádřil
v rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 21/2010. Dovolací soud se nezabýval dovolatelem vytýkanou vadou řízení, jejíž posouzení
by vzhledem k výše uvedeným závěrům bylo nadbytečné. Jelikož právní posouzení žalobcových nároků na odškodnění nemajetkové újmy
odvolacím soudem je neúplné a tudíž nesprávné, postupoval dovolací soud podle
243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího
soudu zrušil. Protože se důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu týkal též
rozsudku soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243b odst. 3 věta
druhá o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně a podlé téhož ustanovení
vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.