USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce M. V., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 200 000 Kč s příslušenstvím a o omluvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 122/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2025, č. j. 25 Co 38/2025-81, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 10. 2024, č. j. 26 C 122/2024-57, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 36 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z uvedené částky od 13. 10. 2024 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do požadavku žalobce, aby mu žalovaná zaplatila dalších 164 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z uvedené částky od 13. 10. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 36 000 Kč od 31. 7. 2024 do 12. 10. 2024 (výrok II), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal, aby se žalovaná žalobci omluvila prostřednictvím dopisu datovaného a podepsaného oprávněnou osobou, a to ve znění omluvy zde uvedeném (výrok III), dále zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost omluvit se žalobci
internetových na stránkách Ministerstva spravedlnosti (výrok IV), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V). K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací výrokem I svého rozsudku změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu na zaplacení 36 000 Kč společně s úrokem z prodlení z této částky ve výši 12,75 % ročně od 13. 10. 2024 do zaplacení zamítl, výrokem II potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II až IV, a výrokem III rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Takto bylo rozhodnuto o žalobě ze dne 20. 8. 2024, kterou se žalobce domáhal výše uvedených nároků coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 274/2020 (dále též jen „posuzované řízení“). Vycházeje ze zjištění učiněných soudem prvního stupně o délce a průběhu posuzovaného řízení odvolací soud, za aplikace kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“), dospěl oproti soudu prvního stupně k závěru, že posuzované řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé, a nejednalo se tudíž o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž byla žaloba zamítnuta co do žalobního požadavku na zaplacení 100 000 Kč a požadavku na poskytnutí obou (výše specifikovaných) omluv, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit nesouhlas žalobce se závěrem odvolacího soudu o přiměřenosti délky posuzovaného řízení, jestliže v něm dovolatel spatřuje rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu, neboť právní závěry v této judikatuře dovozené, na které žalobce v této souvislosti odkazuje, se týkají odlišných právních otázek, než na kterých je rozsudek odvolacího soudu založen. Tak rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, se zabývá přiměřeností přiznaného zadostiučinění (navíc za nezákonné rozhodnutí), stejně jako rozsudek ze dne 2.
4. 2013. sp. zn. 30 Cdo 1496/2012 (zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz). V rozsudcích ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, a ze dne 18. 4. 2011, sp. zn.
25 Cdo
4439/2008, sice Nejvyšší soud dospěl k závěru, že samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není bez dalšího rozhodný pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo, avšak dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu není založen na důvodech, které by se těmto judikaturním závěrům příčily. Jinými slovy řečeno rozsudek odvolacího soudu nespočívá na závěru (který dovolatel označuje za implicitní), že by délka posuzovaného řízení byla přiměřená (právě) proto, že v něm žalobce nebyl úspěšný.
Dovolatelem citované pasáže rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, se pak týkají posouzení přiměřenosti poskytnutého zadostiučinění (nikoliv přiměřenosti délky řízení). Totéž platí i o dovolatelem citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 482/2021, i o nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10. Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné ani pro posouzení dovolací námitky spočívající v tom, že odvolací soud zhodnotil přiměřenost délky posuzovaného řízení jinak, než jak, dle mínění žalobce, učinil ve skutkově obdobných věcech (vedených u téhož Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Co 65/2025, sp. zn. 51 Co 12/2025, sp. zn. 30 Co 99/2025, sp. zn. 55 Co 105/2020 nebo sp. zn. 62 Co 423/2022).
Stejně tak přípustnost dovolání nezakládá přesvědčení dovolatele, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu byla popřena odškodňovací praxe žalované (Ministerstva spravedlnosti). Dovolací soud totiž neshledal, že by se odvolací soud při posouzení přiměřenosti délky řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (včetně té, kterou ve svém dovolání cituje dovolatel), jestliže přiměřenost délky posuzovaného řízení hodnotil pod prizmatem kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srovnej bod IV stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13.
4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2011, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011), a s náležitým odůvodněním je promítl do skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Žalobce pak v dovolání aplikaci těchto kritérií na daný případ odvolacím soudem žádným relevantním způsobem nezpochybnil. V tomto směru pak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohla založit ani
námitka dovolatele, že napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a to již proto, že dovolatelem uváděný nález ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 899/17, se týkal řízení, které trvalo tři roky a osm měsíců, avšak toliko na jednom stupni soudní soustavy (oproti posuzovanému řízení, které sice trvalo 4 roky, ale na čtyřech stupních soudní soustavy), a nález ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1263/17, se vypořádával s nesprávným úředním postupem spočívajícím v nevydání rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Ani výtka, že odvolací soud vydal překvapivé rozhodnutí a že tato vada měla povahu porušení práva žalobce na spravedlivý proces ve smyslu judikatury Ústavního soudu, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Žalobce nebyl zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat k otázce přiměřenosti délky posuzovaného řízení, neboť skutečnosti rozhodné pro její posouzení byly předmětem dokazování před soudem prvního stupně, odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a nepřihlížel k ničemu jinému, než co bylo známo také účastníkům řízení. Jeho rozhodnutí tak nelze považovat za překvapivé (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1040/2009, či ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3342/2016). Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 11. 2025
Mgr. Vít Bičák předseda senátu