ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona
ve věci žalobce V. B., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se
sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu
nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C
156/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3.
5. 2013, č. j. 51 Co 43/2013 – 45, takto:
I. Rozsudek odvolacího soudu se mění takto:
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 11. 2012, č. j. 10 C 156/2012 -
25, se mění tak, že trestním stíháním žalobce, jeho odsouzením a výkonem trestu
bylo porušeno jeho právo na svobodné přesvědčení, názor a jeho projev, právo na
spravedlivý proces, a v konečném důsledku jeho uvězněním a výkonem trestu právo
na svobodný život a osobní bezpečnost a že se zamítá žaloba na zaplacení částky
493.200,- Kč.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudem
prvního stupně částku 8.228,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na
účet jeho právního zástupce JUDr. Lubomíra Müllera.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení
částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet jeho
právního zástupce JUDr. Lubomíra Müllera.
IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení
částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet jeho
právního zástupce JUDr. Lubomíra Müllera.
žaloba o 493.200,- Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrok II.).
Žalobce se výše uvedené částky domáhal z titulu náhrady nemajetkové újmy, která
mu měla být způsobena „nedůvodným vězněním“ – vazbou a následným výkonem
trestu.
Soudy vyšly ze zjištění, že žalobce byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu
Bratislava ze dne 14. 12. 1973, sp. zn. 3 T 253/73, uznán vinným a odsouzen k
nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Na osobní svobodě byl žalobce omezen od
18. 10. 1973 do 18. 4. 1975. Usnesením Vojenského obvodového soudu Bratislava
ze dne 15. 2. 1991, sp. zn. 2 Rtv 170/90, byl uvedený rozsudek zrušen ve výroku
o trestu a usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. 2
Nt 213/2010, byl zrušen i výrok o vině a trestní stíhání žalobce bylo zastaveno.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že v daném případě nelze
žalobci vyhovět na základě aplikace zákona č. 58/1969 Sb., ani zákona č.
82/1998 Sb., ani na základě aplikace občanského zákoníku. Oprávněnost nároku
nelze opřít ani o § 23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., ani o přímou aplikaci
čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť Úmluva
vstoupila pro území České republiky v platnost dnem 18. 3. 1992, tedy po vydání
původních rozhodnutí a po té, co žalobce byl vazebně držen a vykonal trest
odnětí svobody. Je proto nutno vycházet ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010 a dalších obdobných rozhodnutí. Na
tomto závěru nemůže ničeho změnit ani nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2012,
sp. zn. I. ÚS 3438/11.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož „důvodem je rozporuplné
rozhodování jak odvolacího, tak dovolacího soudu.“ Rozsudek odvolacího soudu
napadá v plném rozsahu. Zásadní sporná otázka spočívá v tom, zda poškozený má
nárok na náhradu nemajetkové újmy jen tehdy, byl-li nezákonně vězněn po 18. 3.
1992, anebo zda se čl. 5 odst. 5 Úmluvy vztahuje i na případy, kdy poškozený
byl po tomto datu obžaloby zproštěn (rehabilitován). Žalobce v tomto ohledu
poukazuje na některé vyhovující rozsudky Městského soudu v Praze, jakož i
(znovu) na nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3438/11,
jímž byl zrušen rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo
1770/2012. Žalobce dále poukazuje na obdobné nálezy Ústavního soudu. Navrhl,
aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu
prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31.
12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č.
293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř.
Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Shora popsané procesní okolnosti tohoto případu a dále uvedené právní názory
Ústavního soudu a jejich reflexe Nejvyšším soudem neumožňují podřazení otázky
přípustnosti dovolání v této věci jiné situaci, nežli že se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle sdělení Ústavního soudu č. 297/2014 Sb. plénum Ústavního soudu přijalo
pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 dne 25. 11.2014 na návrh III. senátu Ústavního
soudu podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve věci vedené před
tímto senátem pod sp. zn. III. ÚS 1856/13, stanovisko (dále jen „Stanovisko“,
které bylo vyhlášeno ve Sbírce zákonů formou sdělení Ústavního soudu č. 297/2014 Sb.): I. Nárok na náhradu nemateriální újmy podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod vzniká za předpokladu, že k zásahu
státu do osobní svobody dotčené osoby došlo, resp. tento zásah byl ukončen až
poté, co se tato mezinárodní úmluva stala pro Českou republiku závaznou (tj. od
18. 3. 1992); okamžik účasti této osoby na rehabilitaci není z tohoto hlediska
relevantní. II. Tento právní názor se neuplatní u případů, kdy žaloba na
zaplacení zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu byla podána ještě před
přijetím tohoto Stanoviska. Tím Ústavní soud překlenul situaci nastalou po vydání nálezu ze dne 23. 5. 2012
sp. zn. I. ÚS 3438/11 (N 111/65 SbNU 497), kde vyslovil názor, že nárok na
náhradu za nemateriální újmu založený čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) se odvíjí od účasti dotčené osoby
na rehabilitaci, resp. od rozhodnutí z roku 2003, kterým bylo zrušeno
odsuzující rozhodnutí z padesátých let. K obdobnému závěru, tedy že v případě
uplatňování nároku na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu stěžovatele
způsobenou zatčením, zadržením a výkonem vazby nebo trestu je třeba postupovat
podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy bez ohledu na to, že k samotnému zatčení nebo
zadržení a ke vzniku nemajetkové újmy došlo před 18. 3. 1992, dospěl v několika
nálezech rovněž IV. senát Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 662/12 a ze dne 24. 4. 2014 sp. zn. IV. ÚS 644/13, dostupné na
http://nalus.usoud.cz). Protože měl III. senát Ústavního soudu právní názor
odchylný, nezbylo mu než předložit postupem podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, věc plénu Ústavního soudu s návrhem na zaujetí výše uvedeného
Stanoviska. Spornou otázkou tedy je, zda lze aplikovat ustanovení čl. 5 odst. 5
Úmluvy, pokud k jednání státu porušujícímu čl. 5 odst. 1 písm.
a) Úmluvy došlo
v době předtím, než se Úmluva stala pro Českou republiku závaznou, tj. před
datem 18. 3. 1992 (v projednávané věci v letech 1950 až 1952), avšak toto
porušení bylo (v rehabilitačním řízení) deklarováno až po tomto datu. Ústavní
soud dospěl s důvody uvedenými ve Stanovisku k právnímu závěru, který se
odchyluje od právního názoru vysloveného dříve ve vztahu k aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy v několika výše citovaných nálezech. Nárok na náhradu nemateriální
újmy tedy nelze opřít o čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Za jinou ovšem pokládá Ústavní soud otázku, zda se tento odlišný právní závěr
nutně musí projevit též v judikatorním odklonu z hlediska meritorního
rozhodnutí nyní projednávaného případu. Učinit za této situace judikatorní
odklon v neprospěch několika navrhovatelů, v jejichž případě zatím ještě
vyhověno nebylo, by Ústavní soud považoval za zjevně nespravedlivé, a vytvářel
by tím další nerovnost a křivdu, a to i v rámci této skupiny osob, které se
nacházely v principiálně srovnatelné právní situaci, řádně se domáhaly svých
práv, nicméně jen některé z nich měly to „štěstí“, že jejich případy byly
rozhodnuty ještě před tímto judikatorním odklonem. Ústavní soud proto uzavírá,
že judikatorní odklon učiněný v tomto Stanovisku nelze vykládat tak, že se
vztahuje retrospektivně i na řízení, která byla zahájena před jeho vydáním,
nýbrž je třeba ho aplikovat pouze pro futuro (prospektivně). V bodu 16. odůvodnění nálezu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 1856/13, pak
Ústavní soud vyslovil, že ve shodě se závěry shora uvedeného Stanoviska mu
nezbývá než konstatovat, že na stěžovatelovu věc nelze použít právní názor
vyslovený v bodě I citovaného stanoviska, a proto se uplatní "původní" právní
názor Ústavního soudu. Podle něj, i když byl stěžovatel protiprávně zbaven
osobní svobody ještě předtím, než se Úmluva stala pro Českou republiku
závaznou, a vzhledem k tomu, že se odškodnění nemajetkové újmy nemohl domáhat
dříve než okamžikem právní moci usnesení Městského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2008 sp. zn. 1 Rt 9/2007 (a tedy již za účinnosti Úmluvy), kterým bylo v rámci
rehabilitačního řízení zastaveno stěžovatelovo trestní stíhání, a dále vzhledem
k tomu, že stěžovatel se nemohl domáhat odškodnění nemateriální újmy na základě
vnitrostátních předpisů, náleží mu, podle výše citované a I. bodem výroku
stanoviska Pl. ÚS-st. 39/14 sice překonané, avšak II. bodem výroku Stanoviska
pro tento případ zachované judikatury Ústavního soudu, nárok na náhradu
nemajetkové újmy na základě čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Při rozhodování o výši této
náhrady obecné soudy vezmou v úvahu specifika dané věci, jež plynou z důvodů
obsažených v citovaném Stanovisku, tj. že sice nesmí dojít k poškození žadatelů
o odškodnění, o jejichž věci nebylo do doby přijetí stanoviska pléna "shodou
okolností" rozhodnuto, na straně druhé že jimi uplatňovaný nárok má oporu
toliko v dosavadní (nesprávné) praxi orgánů veřejné moci, a nikoliv tedy v
pozitivované právní normě. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
122, ročník 2012,
(všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na
webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz) Nejvyšší soud sjednotil
právní praxi v otázce poskytování náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním
stíháním s těmito závěry. 1/ Zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se
poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jenž je normou s relativně
neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak
přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil
sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. 2/
Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy
trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního
stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Podle Nejvyššího soudu však není
správné zahrnovat do úvahy i dobu, která nastala po skončení trestního řízení. Trvání negativního zásahu v osobnosti žalobce se nutně ohraničuje maximálně
dobou trvání řízení, neboť z hlediska časového je téměř vyloučeno určit dobu,
po kterou bude mít zahájení a vedení trestního stíhání v osobnostní rovině
žalobce (osoby poškozené) negativní následky i po jeho skončení. Negativní
následky působící újmu v osobnostní sféře osoby poškozené musí být posouzeny
zvláště a ohraničeně. Újma nemajetkové povahy vzniká totiž v těchto případech
již v souvislosti se škodnou událostí, tedy s vedením trestního řízení (viz
obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011 v
otázce náhrady za omezení osobní svobody) a je ve smyslu čl. 36 odst. 3 a 4
Listiny základních práv a svobod odškodnitelná jen za podmínek stanovených
právě v zák. č. 82/1998 Sb. Rozsudkem ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52, ročník 2012, Nejvyšší soud
formuloval a vysvětlil obdobně závěry pro stanovení náhrady za nemateriální
újmu způsobenou nezákonným omezením osobní svobody. Promítnutí tohoto stavu judikatury Ústavního soudu a výkladové judikatury
Nejvyššího soudu předně neznamená potřebu postupu Nejvyššího soudu dle § 20
zákona č. 6/2002 Sb. o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů
(zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, neboť se pro
rozhodnutí v této věci Nejvyšší soud nemusí opírat o právní názor, který by byl
odlišný od právního názoru již vyjádřeného v jeho dřívějším či rozporném
rozhodování. Závěr I. shora uvedeného Stanoviska pléna Ústavního soudu vychází
pro zde nyní souzenou věc z téhož právního názoru, jenž byl vysloven např. v
rozsudku ve věci sp. zn. 30 Cdo 1770/2012 (též s odkazem na rozsudek velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. 6. 2012 ve věci sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 115, ročník 2012). V důsledku závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu však Nejvyšší soud musí nově
vyložit důsledek plynoucí pro něj ze závěru II.
Stanoviska, že se takový názor
neuplatní u případů, kdy žaloba na zaplacení zadostiučinění za vzniklou
majetkovou újmu byla podána ještě před přijetím tohoto stanoviska. Za vodítko
pro konečný výklad se mu zjevně nabízí pokyn vyjádřený samotným Ústavním soudem
ve shora bodu 16. citovaného nálezu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS
1856/13, jenž je se zde posuzovaným případem skutkově, procesním vývojem i
jádrem své právní podstaty takřka identický. Ústavní soud nabádá, aby byla
vzata v úvahu specifika dané věci obsažená ve Stanovisku, že sice nemá dojít k
poškození žadatelů o odškodnění, o němž nebylo „shodou okolností“ do přijetí
stanoviska pléna rozhodnuto, na druhé straně že však jimi uplatňovaný nárok má
oporu toliko v dosavadní (nesprávné) praxi orgánů veřejné moci, a nikoliv tedy
v pozitivované právní normě. Z tohoto požadavku plyne, že v zájmu zabránění poškození žadatele o odškodnění
nelze mít jím uplatněný nárok na odškodnění konkrétním rozhodnutím obecného
soudu za nedůvodný, že však mu neodpovídá v pozitivním právu upravená forma
odškodnění. Nejvyšší soud ve svém rozhodování v těchto případech vždy
poukazoval na svůj zájem nevytvářet nerovnost mezi těmi, kterým újma vznikla za
obdobných projevů totality a se zřetelem k rehabilitačním procesům a jejich
právním principům a důsledkům nežádali (a ani nemohli důvodně na základě
takových předpisů žádat) o nahrazení újmy vzniklé trestní represí
předcházejícího režimu, a těmi, kteří v důsledku až pozdější soudní
rehabilitace shledali důvody pro uplatnění takového nároku. Prosazení a
zachování takového požadavku rovnosti obstojí i po shora uvedeném Stanovisku
Ústavního soudu (tím spíše, že výsledná judikatura Ústavního soudu výrokem I. Stanoviska takovému nároku obecně nesvědčí). Rovnosti legitimních zájmů obdobně
nesvobodou postižených osob naopak neodpovídá zohlednění oné zvláštnosti
případů, která se projevila „shodou okolností“ a „nesprávně“, že totiž některé
nároky ve formě požadavku na finanční satisfakci byly v důsledku dřívějšího (a
překonaného) rozhodování Ústavního soudu výjimečně a pravomocně shledány
důvodnými. Společným průnikem a jmenovatelem nynějšího ústavněprávního posuzování
důvodnosti těchto nároků a morálního náhledu Nejvyššího soudu na skutečnosti,
na nichž byly tyto nároky žalobně konstruovány, je jistota v tom, že nejen na
základě konečného výsledku trestního řízení vedeného proti žadatelům, ale i pro
neetický rozměr trestněprávních projevů totalitního státu založených na
potírání politických odpůrců, byla nezpochybnitelně porušena jejich práva na
svobodné přesvědčení, názor a jeho projev, právo na spravedlivý proces, a v
konečném důsledku jejich uvězněním a výkonem trestu právo na svobodný život a
osobní bezpečnost. Tomuto hodnocení odpovídá jedině – při nemožnosti přímé použitelnosti
mezinárodní úmluvy - zásada současně platné a účinné zákonné národní úpravy
vyjádřená v § 31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č.
358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dle níž základem úvahy o
přiměřeném zadostiučinění za nemajetkovou újmu je vždy přinejmenším
konstatování porušení práva. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se
takové konstatování vyjadřuje explicitně uvedením, k porušení kterého práva
nebo práv poškozeného došlo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010), i když to žalobce in eventum nepožaduje
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010). Podle § 31a odst. 2 cit. zák. se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění
přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě
došlo. A právě takové okolnosti odvíjející se od uplatnění zde posuzovaného
nároku, a nikoliv od pozitivněprávní úpravy nároku na poskytnutí zadostiučinění
v penězích, vedou Nejvyšší soud k závěru, že lze žalobci vyhovět leda formou
morálního zadostiučinění. Kriteria pro stanovení jiné formy zadostiučinění
stanovená ve shora uvedeném rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo
2813/2011, se zde zjevně nemohou pro časový odstup od doby vzniku a trvání újmy
poškozenému uplatnit. Podle § 243d odst. 2 o. s. ř. neodmítl-li dovolací soud dovolání podle § 243c
o. s. ř., může rozhodnutí odvolacího soudu změnit, jestliže odvolací soud
rozhodl nesprávně a jestliže dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o
věci rozhodnout. A právě o takový případ v souzené věci jde. Ohledně důvodnosti
nároku byly procesně vyčerpány možnosti obecně soudního i ústavněprávního
zjišťování skutkového stavu věci, právního posouzení i přezkumu správnosti
rozhodování. Stran formy zadostiučinění odvíjející se od shora uvedeného
právního názoru nejvyšší soudní instance se vychází z aktuálního názoru
vyjádřeného Ústavním soudem samým v jeho věcném rozhodnutí navazujícím na
přijaté stanovisko. Zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci k
dalšímu řízení by skutkově nemohlo přinést nic nového a bylo by jen
prodlužováním řízení, v němž by byl odvolací soud (případně soud prvního
stupně) vázán názorem soudu dovolacího (viz § 243g odst. 1 o. s. ř.). Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013,
se odměna advokáta za zastupování v řízení, jehož předmětem je náhrada
nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí ve smyslu
zákona č. 82/1998 Sb., vypočte z tarifní hodnoty stanovené podle § 9 odst. 4
písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013,
uveřejněném pod R 40/2014, byla sjednocena soudní praxe závěrem, dle nějž
výsledek řízení projevující se tím, že poškozený žalobce dosáhne satisfakce
uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu anebo poskytnout mu
morální satisfakci, popř. dosáhne konstatování porušení práva, lze s
přihlédnutím k přiměřenosti žalované formy náhrady hodnotit ve smyslu zásad
úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), byť žalobci
nebylo přiznáno jím požadované plnění nebo jeho výše.
Závěry těchto rozhodnutí jsou plně použitelné i pro rozhodování v této věci. Za
řízení před soudem prvního stupně vznikly žalobci náklady právním zastoupením
(dva úkony po 3.100,-Kč, dvě náhrady hotových výloh po 300,-Kč a DPH) v částce
8.228,- Kč, v řízení odvolacím (jeden úkon po 3.100,-Kč, jedna náhrada hotových
výloh po 300,-Kč a DPH) v částce 4.114,-Kč a v řízení dovolacím (jeden úkon po
3.100,-Kč, jedna náhrada hotových výloh po 300,-Kč a DPH) v částce 4.114,- Kč v
částce Kč. Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.