30 Cdo 2604/2025-124
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce P. K., zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 170 352 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 45/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2025, č. j. 19 Co 90/2025-102, ve znění doplňujícího usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2025, č. j. 19 Co 90/2025-107, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 2. 12. 2024, č. j. 22 C 45/2024-72, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalované byla stanovena povinnost zaplatit mu 170 352 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 2 100 Kč (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací výrokem I dovoláním napadeného rozsudku (ve spojení s doplňujícím usnesením) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a to v rozsahu odvoláním napadeného výroku I rozsudku soudu prvního stupně (tedy co do zamítnutí žaloby ohledně 68 958 Kč s příslušenstvím), výrokem II uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč, a výrokem III potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku II.
Výše uvedené částky se žalobce domáhal jako náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou správního a navazujícího soudního řízení, jehož předmětem bylo přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně. Soud prvního stupně i soud odvolací uzavřely, že délka uvedeného řízení byla nepřiměřená, že v důsledku tohoto nesprávného úředního postupu došlo u žalobce ke vzniku nemajetkové újmy, za kterou by mu mělo být poskytnuto zadostiučinění ve výši 68 962,50 Kč, avšak toto zadostiučinění bylo započteno na již přiznané a vyplacené plnění z titulu úroku z opožděně přiznaných úroků ve výši 1 131 658 Kč, a to ve smyslu § 254 odst. 6 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění účinném do 31.
12. 2020, resp. podle § 251d téhož zákonného předpisu, ve znění účinném od 1. 1. 2021. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit námitka dovolatele, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované dovolatelem uvedeným rozsudkem ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 391/2015), jestliže žalobci přiznaný úrok započítal na zadostiučinění z titulu vzniklé nemajetkové újmy s tím, že tímto úrokem byla dle mínění žalobce odškodněna jemu vzniklá majetková újma (spočívající v nemožnosti disponovat s finančními prostředky, které mu stát protiprávně zadržoval), a není jej proto možné (také dle mínění žalobce) započítat rovněž na zadostiučinění za žalobci vzniklou nemajetkovou újmu.
Odvolací soud se tímto postupem neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, z níž vyplývá, že předmětem kompenzace úrokem podle § 254 odst. 6 daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2020 (nebo podle § 251d daňového řádu ve znění účinném od 1. 1. 2021) mohla být jak náhrada majetkové újmy (škody), tak i nemajetkové újmy, přičemž z řešení přijatého v jeho rozhodnutích se nikterak nepodává, že by předmětem započtení mohla být buď jen škoda, nebo jen nemajetková újma (srovnej samotným dovolatelem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 432/2023, nebo též usnesení ze dne 18. 12. 2024, č. j. 30 Cdo 2572/2024). Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 11. 2025
Mgr. Vít Bičák předseda senátu