USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a
soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby, v právní věci žalobce J. J.,
narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se
sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice -
Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C
139/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13.
9. 2022, č. j. 30 Co 241/2022-192, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19.
5. 2022, č. j. 38 C 139/2018-159, zamítl žalobu o zaplacení 93 960 Kč s
příslušenstvím (výrok I) a žalobci uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů
řízení 3 000 Kč (výrok II)
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího
soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal po
žalované zadostiučinění v částce 93 960 Kč s příslušenstvím za vzniklou
nemajetkovou újmu z důvodu nepřiměřené délky řízení před finančním úřadem
(včetně navazujícího řízení o správní žalobě vedené před Městským soudem v
Praze). Předmětem daných řízení byla úhrada úroku z nesprávně stanovené daně za
včas nezaplacený úrok z nesprávně stanovené daně; řízení bylo v prvním stupni
vedeno před Finančním úřadem pro Prahu 3 pod sp. zn. 313641/12/003913104849. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v celém rozsahu dovoláním (soudě podle
petitu dovolání, když jeho rozsah jinak z podaného opravného prostředku zřejmý
není), které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021
Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Ve vztahu k otázce valorizace částek vyčíslených ve stanovisku občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010,
uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále
jen „Stanovisko“, kterou žalobce odůvodňuje poukazem na podstatnou změnu
životní úrovně společnosti, inflaci i požadavek přiměřenosti zadostiučinění,
není podané dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť při řešení této
otázky se odvolací soud od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil. K
možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku s ohledem na ekonomický růst,
se Nejvyšší soud záporně vyjádřil v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30
Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za
nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění odpovídající
konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat
mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku
(srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo
4539/2011) a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv
ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo
5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní
úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo
1153/2019). Kromě toho z části VI. Stanoviska vyplývá, že základní částka 15
000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání
nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 %
toho, co za porušení předmětného práva přiznává ve věcech proti České republice
Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu Evropského
soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost
č. 64890/01, odst.
72). Nejvyšší soud i proto nenachází důvod, pro který by
bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nadále jinak. Konečně i Ústavní soud
považuje v současné době vymezenou částku za jeden rok průtahů ve výši 15 000
Kč až 20 000 Kč za přiměřenou a odpovídající životní úrovni (viz nález
Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, na nějž dovolatel
poukazoval poněkud nepřiléhavým způsobem, jakož i tam označenou prejudikaturu). Ani námitka pod bodem III dovolání vážící se ke kritériu složitosti řízení
(fakticky však uplatňující výhradu o překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu)
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Překvapivými rozhodnutími
jsou jen taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti
skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu
předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu
viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007). K
uvedeným závěrům se souhrnně přihlásil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne
23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1747/2012; proti tomuto rozhodnutí byla podána
ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost
usnesením ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 4083/2012. Nejvyšší soud v řadě
rozhodnutí (viz např. rozsudky ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze
dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2147/2009, a ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30
Cdo 422/2012) zaujal názor, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (která však přípustnost dovolání
nezakládá – viz § 242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Nejvyšší soud tak dlouhodobě judikuje, že rozhodnutí
odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy,
kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo
tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za
odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v
úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (resp. žádné
ustanovení zákona) však soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak
věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo
aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich
dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2425/2017, taktéž odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015). V
poměrech projednávané věci vycházel odvolací soud při posuzování kritéria
složitosti věci právě a jen ze skutkových zjištění učiněných již soudem prvního
stupně, který se, stejně jako účastníci, vyjadřoval též k otázce složitosti
řízení (viz odstavec 27 rozsudku soudu prvního stupně).
Úvahami soudu prvního
stupně (ani účastníků) však odvolací soud nikterak vázán nebyl a bylo na něm,
aby v řízení, v němž způsob vypořádání vyplývá přímo z právního předpisu, jak
to mají na mysli § 153 odst. 2 a § 212 písm. c) o. s. ř. (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2015) znovu a v úplnosti
posoudil najevo vyšlé okolnosti věci. Účastníkům řízení přitom muselo být v
jeho průběhu zřejmé, že soudy obou stupňů se budou jednotlivými kritérii § 31a
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve
znění pozdějších předpisů [dále jen „OdpŠk“] zabývat. Postup odvolacího soudu v
nyní projednávané věci proto není souměřitelný se závěry dovolacího soudu na
téma „překvapivá rozhodnutí“, jak je na ně v dovolání poukazováno. Pokud jde o otázku posouzení kritéria významu řízení pro dovolatele (bod IV
dovolání), rovněž u ní nelze dospět k závěru, že by zakládala přípustnosti
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu totiž
neplyne, že by uvedený soud vzal „za bernou minci“ výlučně jen příjmy z
podnikatelské činnosti žalobce v době, kdy probíhalo posuzované řízení (o
vyplacení úroku z nevyplaceného úroku), nýbrž akcentoval souvislost řízení o
daňovém přeplatku s dřívější podnikatelskou činností žalobce vykonávanou v
době, kdy bylo příslušným finančním úřadem nesprávně rozhodnuto o rozsahu jeho
daňové povinnosti. Tvrzení dovolatele, že byl v rozhodné době (kdy probíhalo
posuzované řízení) odkázán jen na starobní důchod, ze skutkových zjištění soudů
nižších stupňů nikterak neplyne. Navíc z hlediska dovoláním vytýkané
„excesivnosti“ skutkových závěrů odvolacího soudu nemůže být zvolený dovolací
důvod naplněn již proto, že základním předpokladem, pro který odvolací soud
považoval význam posuzovaného řízení pro žalobce za podstatně snížený, netkvěl
až tak v jeho osobních či majetkových poměrech, ale především v charakteru
konkrétního posuzovaného řízení, v němž byl pro žalobce v sázce jen úrok z
úroku v kapitalizované výši 10 553 Kč, který posléze soudy obou stupňů označily
za bagatelní.
Právní posouzení odvolacího soudu se nikterak neodchyluje od závěrů ustálené
judikatury Nejvyššího soudu, podle níž má-li poskytované odškodnění kompenzovat
stav nejistoty, ve které byl poškozený nepřiměřeně dlouhým řízením udržován, a
újmě spojené s touto nejistotou má odpovídat forma a případná výše odškodnění,
musí výše zadostiučinění především odpovídat významu předmětu řízení pro
poškozeného, v dané věci vyjádřeného výší požadované částky s případným
příslušenstvím. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné,
aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto
několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z
kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk, k tomu srov. rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 8. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4219/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost
byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS
1393/16. Je proto z hlediska výsledku řízení nepodstatné, zda odvolací soud
(jako v poměrech projednávané věci) akcentoval hodnotu předmětu posuzovaného
řízení již v rámci zhodnocení kritéria významu řízení pro poškozeného, ke
stejnému výsledku by bylo lze (bez zřetele na dovoláním zpochybňované osobní a
majetkové poměry žalobce) dospět i při výsledné redukci zvažovaného
zadostiučinění.
V rámci učiněného právního posouzení se odvolací soud současně neodchýlil ani
od řešení přijatého v judikatuře Ústavního soudu, který ve svém usnesení ze dne
19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14, na téma dalšího odškodňování
kompenzačních řízení uvedl, že v případě (slovy Ústavního soudu) tzv.
„kompenzačních řízení na druhou“, v nichž poškozený požaduje zadostiučinění za
průtahy způsobené v předchozím kompenzačním řízení vedeném rovněž kvůli
průtahům, není zcela vyloučeno, že mohou nastat průtahy v samotném kompenzačním
řízení, které jsou zaviněné soudy (a obdobně i správními nebo finančními
úřady). Přesto podle Ústavního soudu je třeba se stavět k nárokům uplatňovaným
účastníky řízení opakovaně zdrženlivě a vždy s ohledem na individuální rozměr
každého případu právě kvůli možnému zneužití práv v důsledku řetězení
jednotlivých kompenzačních řízení. Uvedené posouzení soudu ochrany ústavnosti
je třeba přiměřeně vztáhnout i na požadavek úhrady úroků z úroků z nesprávně
stanovené daně podle § 254 zákona č. 280/2009 Sb., dále jen „daňový řád“, které
má samo o sobě kompenzační charakter.
A konečně ani otázka pod bodem IV dovolání upínající se k výkladu § 254
daňového řádu nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť
rovněž při jejím posouzení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v
judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k dovolatelem zmiňovanému usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 6.2015, sp. zn. 30 Cdo 391/2015, z něhož
jednoznačně vyplývá, že předmětem kompenzace úroků podle § 254 odst. 6 daňového
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2020 mohla být jak náhrada majetkové škody,
tak i nemajetkové újmy, přičemž z uvedeného rozhodnutí se nikterak nepodává, že
by vždy předmětem započtení mohla být buď jen škoda a nebo jen újma. Ostatně
zde dovolatel ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. zjevně bezdůvodně brojí proti
jednoznačnému znění zákona, který ve svém textu „… se započítává na přiznanou
náhradu škody nebo přiznané zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu …“
úmyslně používá parataktickou (souřadící) spojku „nebo“, jež z hlediska syntaxe
dané větné vazby [před spojkou nebo není obsažena žádná interpunkce] připouští
i současné naplnění obou zákonem zmíněných alternativ. Namítal-li potom
dovolatel, že přiznaným úrokem z úroku byla v projednávané věci finančním
úřadem odškodněna „majetková újma dovolatele spočívající v nemožnosti
disponovat s finančními prostředky, které mu stát protiprávně zadržoval“ je
možno ve stručnosti zmínit, že rozhodnutí správce daně o úroku (zde z úroků) z
nesprávného stanovení daně podle § 254 daňového řádu samo o sobě ještě
nepředstavuje žádné odškodnění ať už majetkové škody či nemajetkové újmy, když
uvedený úrok se podle zákona přiznává i když poškozenému žádná škoda či újma ve
skutečnosti nevznikla. Znění § 254 odst. 6 daňového řádu účinného do 31. 12.
2020, v rozsahu své tzv. reparační funkce, vycházelo z toho, že přiznané plnění
se bez dalšího započítává na náhradu škody či nemajetkovou újmu, která
poškozenému vznikla. Finanční úřad však nikdy nebyl oprávněn při rozhodování
podle § 254 daňového řádu zkoumat, zda škoda či nemajetková újma ve skutečnosti
plátci daně vznikla; případné vypořádání vzniklé škody nebo újmy totiž přísluší
výlučně ústřednímu orgánu státní správy – Ministerstvu financí a v případě
přetrvávajícího sporu pak soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení.
Návazné tvrzení žalobce, uplatněné až v rámci dovolání, že mu činností
finančního úřadu v posuzovaném řízení vznikla blíže nespecifikovaná škoda,
resp. že přednostně na ní mělo být provedeno zmiňované „zákonné započtení“,
představuje v dovolacím řízení nepřípustnou skutkovou novotu (§ 243 odst. 1 ve
spojení s § 241a odst. 1 o. s. ř.), k nímž nemůže Nejvyšší soud přihlížet.
Připomíná se rovněž, že dovolatel v souvislosti s uvedenou námitkou žádnou
jinou argumentaci neuplatnil a dovolací soud je podle § 242 odst. 3 věta první
o. s. ř. striktně vázán rozsahem podaného dovolání (a to samozřejmě i ve vztahu
ke každé jedné z uplatněných námitek).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 3. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu