USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila
a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce J. J.,
Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Sluneční nám. 14,
proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1,
Letenská 15, o zaplacení částky 294 479 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 52/2015, o dovolaní žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2024, č. j. 53 Co 52/2024-572, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení
částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným
rozhodnutím (dále také „napadené rozhodnutí“) potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a opravil výrok II svého rozsudku
tak, že správně zní „ve výši 1200 Kč“ (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
3. Takto soudy rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady újmy
způsobené při výkonu veřejné moci, která mu podle jeho tvrzení vznikla ve věci
žádosti o převedení daňového přeplatku a dále i v řízení o přiznání k DPH a
dani z příjmu fyzických osob za období v letech 1997 a 1998 (dále jen
„posuzované řízení“), přičemž zadostiučinění požaduje za období od 29. 5. 2001
do 14. 2. 2020 a rovněž za nepřiměřenou délku probíhajícího odškodňovacího
řízení včetně délky předběžného projednávání před žalovanou. V rámci
předběžného projednání byl uplatněný nárok žalobce zčásti uspokojen žalovanou,
kterou mu bylo vyplaceno 66 250 Kč.
4. Soud prvního stupně vyšel z toho, že se žalobce svými podáními
domáhal kompenzace za délku řízení o převedení přeplatku na dani, přičemž toto
řízení podle soudu prvního stupně započalo dne 23. 1. 2006 a skončilo dne 14.
2. 2020. Po posouzení délky řízení stanovil soud prvního stupně základní částku
na 234 000 Kč, kterou následně ve smyslu § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále „OdpŠk“) modifikoval tak, že základní částku snížil o 30 % z důvodu
procesní složitosti a naopak zvýšil základní částku o 10 % pro objektivní vadu
v postupu rozhodujících orgánů. Nakonec také přistoupil ke snížení základní
částky o dalších 50 % z důvodu podstatně sníženého významu řízení, neboť
posuzované řízení se týkalo přeplatku ve výši 14 773 Kč, kterou lze považovat
za bagatelní. Přiměřené zadostiučinění tak nakonec stanovil jako částku ve výši
70 200 Kč. I přes to však soud prvního stupně žalobu zamítnul, neboť zohlednil
skutečnost, že správce daně přiznal a vyplatil žalobci na úrocích z
neoprávněného jednání správce daně částku ve výši 183 857 Kč, přičemž podle §
254 odst. 6 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do 31. 12.
2020, se úrok přiznaný podle tohoto ustanovení započítává na přiznanou náhradu
škody nebo přiznané zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou
daňovému subjektu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
správce daně. Žalobci tak byl podle soudu prvního stupně již před podáním
žaloby poskytnut účinný prostředek nápravy práva, které bylo porušeno tím, že
kompenzované řízení přesáhlo dobu, kterou je možno považovat za přiměřenou.
5. Ve svém odvolání následně žalobce namítal, že na zadostiučinění ve
výši 70 200 Kč nebylo možné započítat žádný úrok, protože přiznávané úroky se
týkaly jiných řízení než těch, za které bylo stanoveno zadostiučinění. Soud
prvního stupně podle žalobce také nesprávně hodnotil kritérium chování
poškozeného (neboť nepřihlížel k jím podané žalobě na nečinnost) a kritérium
významu řízení. Nesprávný byl také závěr soudu prvního stupně o tom, že by
žalobce byl v rozhodné době podnikatelem s rozsáhlými příjmy a „nechvalitebnou
platební morálkou“.
6. K podanému odvolání odvolací soud napadeným rozhodnutím rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil. Částečně přisvědčil žalobci co do započítávání
úroků vzniklých v jiných daňových řízeních, jak byly v odlišných kompenzačních
řízeních započítány na různé jiné žalobcem uplatněné nároky na náhradu
nemajetkové újmy. Oproti soudu prvního stupně měl odvolací soud za to, že lze
takto zohlednit pouze částku 13 833 Kč, neboť pouze ve vztahu k ní jde o úrok
související s nyní posuzovaným řízením; ve vztahu k další částce 170 024 Kč se
jedná o úroky z neoprávněného jednání ve vztahu k platebním výměrům na daňová
penále z jiných řízení, k těm tak nebylo možné přihlížet, ani provést v tomto
řízení žalovanou požadovaný zápočet. Na částku 70 200 Kč stanovenou soudem
prvního stupně tak bylo možné z úroku započíst pouze částku 13 833 Kč a dále
částku 66 250 Kč již poskytnutou žalovanou. Jelikož však součet těchto částek
převyšoval výši zadostiučinění určenou soudem prvního stupně, jeho rozsudek
odvolací soud jako výrokově správný potvrdil.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu [patrně v celém jeho rozsahu] podal
žalobce [dále též „dovolatel“] prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání.
Jeho přípustnost odvozoval od toho, že napadené rozhodnutí podle něj stojí na
čtyřech otázkách hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, resp. šlo o otázky v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené.
8. Konkrétně tak dovolatel namítal, že (1) plnění poskytnuté jako daňový
úrok je možné započítat jen jednou. Soudem započtená částka 13 833 Kč (podle
dovolatele správně 10 553 Kč) však již byla započtena v jiném řízení, jak
vyplývá z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2022, č. j. 30 Co
241/2022-192. Pokud by soudy postupovaly správně, měly v nynějším řízení
namísto částky 13 833 Kč započíst toliko 803 Kč, a tedy dovolateli ve výsledku
přiznat zadostiučinění ve výši 3 147 Kč. Ač dovolatel přiznává, že jde o částku
drobnou, je pro dovolatele zásadní, neboť od úspěchu ve věci samé se odvozuje
jeho nárok na náhradu nákladů řízení přesahující podstatně 150 000 Kč. Podle
dovolatele se soudy odchýlily od řešení vyplývajícího z rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 391/2015. Tato argumentace (oddíl II
dovolání) byla s identickou textací převzata také do navazujícího oddílu III
dovolání, který se liší toliko posledním odstavcem, ve kterém dovolatel (oproti
závěrům jeho oddílu II; viz výše) uvedl, že tuto otázku dovolací soud dosud
neřešil.
9. Dovolatel také zdůraznil, že (2) přiznaný nárok podle § 254 daňového
řádu lze započítat buď na majetkovou újmu poškozeného, anebo na nemajetkovou
újmu, nikoliv však na obě zároveň. Dovolatel odkázal na rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 17. 1. 2023, č. j. 9 Afs 282/2020-46, a ze dne 15. 9.
2023, č. j. 10 Afs 78/2022-38, ze kterých podle dovolatele vyplývá, že úrok
podle § 254 daňového řádu představuje paušalizovanou náhradu škody. To podle
něj vyplývá také z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2024, sp. zn. Pl. ÚS
8/23. Tato otázka je podle dovolatele dosud v rozhodovací praxi dovolacího
soudu neřešená.
10. Podle dovolatele dále soud prvního stupně (3) postupoval započtením
podle § 251d daňového řádu nezákonně, neboť všechny úroky vznikly přede dnem
31. 12. 2020, a proto na ně výše uvedené ustanovení nelze aplikovat. Ustanovení
§ 254 odst. 6 daňového řádu ke dni vydání napadeného rozhodnutí nebylo platné
ani účinné, odvolací soud je tedy aplikovat nemohl. Započtení bylo tedy
provedeno podle ustanovení právního předpisu, který ke dni vydání napadeného
rozhodnutí neexistoval.
11. Dovolatel také vyzdvihl, že (4) kritérium významu předmětu řízení
pro poškozeného podle nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. III.
ÚS 1320/10, hraje při stanovení odškodnění ústřední roli a soudy by mu tak měly
věnovat nejvyšší možnou péči. Soudy podle dovolatele překročily hranice
dispoziční zásady, pokud přijaly závěr o bezvýznamnosti převáděného přeplatku
pro dovolatele vzdor tomu, že v této otázce zůstala žalovaná zcela pasivní.
Závěr odvolacího soudu, že žalobce je podnikatel s rozsáhlými příjmy a plátce
DPH byly důkazně zcela nepodložené. Podle dovolatele tak závěry odvolacího
soudu zakládají extrémní nesoulad mezi právním hodnocením a skutkovými
zjištěními.
12. Nakonec dovolatel uvedl, že (5) odvolací soud nesprávně posoudil
jednotlivá kritéria ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk. Podle dovolatele nemůže být
instančnost řízení vykládána v neprospěch poškozeného, byla-li nepřiměřená
délka řízení způsobena opakovaným posuzováním věci na jednotlivých stupních
soudní soustavy, jež lze v konkrétní věci přičíst k tíži soudům. Zkrácení
zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení s odkazem na složitost věci v
takovém případě představuje porušení základního práva poškozeného na náhradu
škody. Z hlediska kritéria jednání poškozeného dovolatel namítnul, že soudy
toto kritérium nesprávně hodnotily, když pominuly, že ukončení průtažného
řízení dosáhl dovolatel podáním úspěšné žaloby na nečinnost. Nakonec dovolatel
rozporoval také vyhodnocení kritéria významu řízení, jelikož soudy
nezohlednily, že z důvodu zřízení zástavního práva na rodinný dům dovolatele k
úhradě nedoplatků byl dovolatel po celou dobu průtažného řízení ohrožen na tom,
že jeho bydlení bude v důchodovém věku zabaveno a on se ocitne bez přístřeší.
13. K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná, která navrhla, aby
dovolací soud podané dovolání odmítnul jako nepřípustné. Konkrétně odkázala na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2023, č. j. 30 Cdo 432/2023, a usnesení
Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2023, sp.zn. III ÚS 1356/2023, když akcentovala
zjevný nepoměr mezi žalobcem požadovanou částkou v nynějším odškodňovacím
řízení a předmětem posuzovaného průtažného řízení. Mimoto uvedla, že dovolatel
v některých částech svého dovolání nepřípustně brojí proti zjištěnému
skutkovému stavu věci.
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, přičemž
jej podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř. odmítl.
15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. V tom rozsahu, ve kterém je dovoláním napaden výrok II napadeného
rozhodnutí, bylo dovolání nepřípustné, neboť dovolání není podle § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů odvolacího řízení.
18. Co se týče námitek (5) a (4), ale i podaného dovolání obecně,
Nejvyšší soud v nynější věci především upozorňuje, že z jeho ustálené
rozhodovací praxe vyplývá, že má-li poskytované odškodnění kompenzovat stav
nejistoty, ve které byl poškozený nepřiměřeně dlouhým řízením udržován, a újmě
spojené s touto nejistotou má odpovídat forma a případná výše odškodnění, musí
výše zadostiučinění především odpovídat významu předmětu řízení pro
poškozeného, v dané věci vyjádřeného výší požadované částky s případným
příslušenstvím. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné,
aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto
několikanásobně [jako v nynějším případě poznámka Nejvyššího soudu], leda by
pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v §
31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp.
zn. 30 Cdo 3412/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn.
30 Cdo 4219/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1393/16].
19. V posuzované věci však soudy shledaly důvody pro zmiňované mimořádné
zvýšení základní částky, neboť jako kritérium takovému zvýšení svědčící (o 10
%) přiznaly postup orgánů v řízení a s tím související celkovou nepřiměřenou
délku posuzovaného řízení. Prostřednictvím dovolání se dovolatel sice snažil
zvrátit hodnocení kritérií podle § 31a odst. 3 písm. c) a d) OdpŠk, ale s jeho
úvahami se nelze ztotožnit. Argument úzkou souvislostí mezi zřízeným zástavním
právem a průtažným řízením představuje ve skutečnosti kritiku skutkových závěrů
odvolacího soudu (který na základě provedeného dokazování naopak uzavřel, že
realizace zástavního práva nebyla jakkoliv vázána na rozhodnutí v odškodňované
věci), jejich správnosti či úplnosti, přitom nevystihuje (od 1. 1. 2013 jediný)
způsobilý dovolací důvod v podobě nesprávného právního posouzení věci ve smyslu
§ 241a odst. 1 o. s. ř. a současně ani nezakládá žádnou kvalifikovanou otázku
hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle §
237 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011,
sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5.
2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09).
20. Námitce, že soudy nesprávně zhodnotily kritérium chování poškozeného
nezohledněním toho, že ukončením průtažného řízení dosáhl dovolatel podáním
úspěšné žaloby na nečinnost, přičemž toto měly dovolateli připočíst k dobru,
lze sice v obecné rovině přisvědčit, ale ani v případě, že by se s procesní
aktivitou dovolatele soudy nižších stupňů náležitě vypořádaly (ve shodě s
dovolatelem citovanou judikaturou), nepředstavovalo by podání žaloby na
nečinnost (vzhledem k ostatním kritériím) aspekt natolik výrazný, že by byl
způsobilý založit úvahy ospravedlňující další mimořádné navýšení přiznaného
zadostiučinění v intenzitě násobně převyšující význam řízení pro poškozeného.
V sázce pro poškozeného byla v posuzovaném řízení částka nadměrného odpočtu
daně ve výši 14 773 Kč (v řízení před finančním úřadem přitom účastník z povahy
věci neměl nárok na náhradu nákladů řízení), přesto mu bylo poskytnuto
odškodnění téměř 4,5x jej přesahující, a to v rozsahu 66 250 Kč.
21. Je proto z hlediska výsledku řízení nepodstatné, zda odvolací soud
(jako v poměrech projednávané věci) zcela v souladu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu, kterou také náležitě citoval, akcentoval hodnotu předmětu
posuzovaného řízení již v rámci zhodnocení kritéria významu řízení pro
poškozeného [vzhledem k námitce (4) zde Nejvyšší soud doplňuje, že
bezvýznamnost přeplatku pro dovolatele žalovaná tvrdila již ve svém vyjádření k
žalobě ze dne 26. 5. 2015, a dále např. v jejím vyjádření k odvolání, není tak
pravdou, že zůstala vzhledem k této otázce v řízení zcela nečinná a „soudy obou
stupňů se postavily do role advokáta žalované“], k obdobnému (či spíše pro
dovolatele ještě méně příznivému) výsledku by bylo lze dospět i při výsledné
redukci zvažovaného zadostiučinění ve smyslu judikatury zmiňované v odstavci 18
tohoto usnesení.
22. Jinými slovy řečeno: vzhledem k absenci skutkových závěrů přijatých
soudy v nynějším řízení, které by svědčily dalšímu mimořádnému navýšení
základní částky ve smyslu § 31a OdpŠk, stojí již přiznané velkorysé
zadostiučinění ve výši 70 200 Kč, tedy téměř pětinásobek hodnoty předmětu
průtažného řízení (tj. 14 773 Kč) na samé horní hranici (příp. i za ní)
rozhodovací praxí vymezeného vztahu mezi výší přiměřeného zadostiučinění a
předmětu odškodňovaného průtažného řízení, a to bez ohledu na ostatní dílčí
námitky dovolatele.
23. Přípustnost dovolání nemohla založit ani námitka (2), neboť rovněž
při jejím posouzení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v
judikatuře Nejvyššího soudu. Z jeho rozhodovací praxe představované např. jeho
usneseními ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2542/2005, ze dne 17. 6.2015, sp.
zn. 30 Cdo 391/2015, nebo ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 432/2023 [jejichž
závěry jsou ostatně dovolateli známé, neboť v posledně citovaném usnesení
jakožto dovolatel formuloval v tomto směru identickou námitku jako v nynějším
řízení], jednoznačně vyplývá, že předmětem kompenzace úroků podle § 254 odst. 6
daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2020 mohla být jak náhrada majetkové
škody, tak i nemajetkové újmy, přičemž z uvedených rozhodnutí se nikterak
nepodává, že by vždy předmětem započtení mohla být buď jen škoda a nebo jen
újma.
24. Nelze přisvědčit ani dovolatelově námitce (3) týkající se časové
působnosti ustanovení § 254 odst. 6 daňového řádu. V bodě 48 rozsudku soudu
prvního stupně tento soud jasně vysvětlil, že důsledek již vyplaceného úroku na
důvodnost nynější žaloby by se nezměnil, ať už by bylo postupováno podle § 254
odst. 6, anebo naopak (v úpravě účinné od 1. 1. 2021), podle § 251d daňového
řádu. Dovolatelova námitka tak nemůže zpochybnit postup obecných soudů
spočívající v započtení vyplaceného úroku z neoprávněného jednání správce daně
na přiznané zadostiučinění za nemajetkovou újmu
25. Co se nakonec týká dovolatelovy námitky (1), pak i ta představuje
polemiku se skutkovým stavem zjištěným nižšími soudy, které uzavřely, že byl
dovolateli přiznán úrok ve výši 13 883 Kč. Pokud tak dovolatel ve své
argumentaci vychází z jím tvrzené skutečnosti, že tento úrok tvořil toliko 10
553 Kč, popř. že část přeplatku byla již zohledněna v jiném kompenzačním
řízení, aniž by v tomto ohledu náležitě vymezil přípustnost a důvodnost této
části svého dovolání, je nutné konstatovat, že dovolání v této části trpělo
vadami, pro něž nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly
dovolatelem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
26. Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání proti usnesení
odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. dílem jako nepřípustné,
dílem jako vadné odmítl.
27. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o.
s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2024
JUDr. David Vláčil
předseda senátu