USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce J. J., Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Sluneční nám. 14, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení částky 294 479 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 52/2015, o dovolaní žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2024, č. j. 53 Co 52/2024-572, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím (dále také „napadené rozhodnutí“) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a opravil výrok II svého rozsudku tak, že správně zní „ve výši 1200 Kč“ (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
3. Takto soudy rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady újmy způsobené při výkonu veřejné moci, která mu podle jeho tvrzení vznikla ve věci žádosti o převedení daňového přeplatku a dále i v řízení o přiznání k DPH a dani z příjmu fyzických osob za období v letech 1997 a 1998 (dále jen „posuzované řízení“), přičemž zadostiučinění požaduje za období od 29. 5. 2001 do 14. 2. 2020 a rovněž za nepřiměřenou délku probíhajícího odškodňovacího řízení včetně délky předběžného projednávání před žalovanou. V rámci předběžného projednání byl uplatněný nárok žalobce zčásti uspokojen žalovanou, kterou mu bylo vyplaceno 66 250 Kč.
4. Soud prvního stupně vyšel z toho, že se žalobce svými podáními domáhal kompenzace za délku řízení o převedení přeplatku na dani, přičemž toto řízení podle soudu prvního stupně započalo dne 23. 1. 2006 a skončilo dne 14. 2. 2020. Po posouzení délky řízení stanovil soud prvního stupně základní částku na 234 000 Kč, kterou následně ve smyslu § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále „OdpŠk“) modifikoval tak, že základní částku snížil o 30 % z důvodu procesní složitosti a naopak zvýšil základní částku o 10 % pro objektivní vadu v postupu rozhodujících orgánů. Nakonec také přistoupil ke snížení základní částky o dalších 50 % z důvodu podstatně sníženého významu řízení, neboť posuzované řízení se týkalo přeplatku ve výši 14 773 Kč, kterou lze považovat za bagatelní. Přiměřené zadostiučinění tak nakonec stanovil jako částku ve výši 70 200 Kč. I přes to však soud prvního stupně žalobu zamítnul, neboť zohlednil skutečnost, že správce daně přiznal a vyplatil žalobci na úrocích z neoprávněného jednání správce daně částku ve výši 183 857 Kč, přičemž podle § 254 odst. 6 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do 31. 12. 2020, se úrok přiznaný podle tohoto ustanovení započítává na přiznanou náhradu škody nebo přiznané zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou daňovému subjektu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem správce daně. Žalobci tak byl podle soudu prvního stupně již před podáním žaloby poskytnut účinný prostředek nápravy práva, které bylo porušeno tím, že kompenzované řízení přesáhlo dobu, kterou je možno považovat za přiměřenou.
5. Ve svém odvolání následně žalobce namítal, že na zadostiučinění ve výši 70 200 Kč nebylo možné započítat žádný úrok, protože přiznávané úroky se týkaly jiných řízení než těch, za které bylo stanoveno zadostiučinění. Soud prvního stupně podle žalobce také nesprávně hodnotil kritérium chování poškozeného (neboť nepřihlížel k jím podané žalobě na nečinnost) a kritérium významu řízení. Nesprávný byl také závěr soudu prvního stupně o tom, že by žalobce byl v rozhodné době podnikatelem s rozsáhlými příjmy a „nechvalitebnou platební morálkou“.
6. K podanému odvolání odvolací soud napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Částečně přisvědčil žalobci co do započítávání úroků vzniklých v jiných daňových řízeních, jak byly v odlišných kompenzačních řízeních započítány na různé jiné žalobcem uplatněné nároky na náhradu nemajetkové újmy. Oproti soudu prvního stupně měl odvolací soud za to, že lze takto zohlednit pouze částku 13 833 Kč, neboť pouze ve vztahu k ní jde o úrok související s nyní posuzovaným řízením; ve vztahu k další částce 170 024 Kč se jedná o úroky z neoprávněného jednání ve vztahu k platebním výměrům na daňová penále z jiných řízení, k těm tak nebylo možné přihlížet, ani provést v tomto řízení žalovanou požadovaný zápočet. Na částku 70 200 Kč stanovenou soudem prvního stupně tak bylo možné z úroku započíst pouze částku 13 833 Kč a dále částku 66 250 Kč již poskytnutou žalovanou. Jelikož však součet těchto částek převyšoval výši zadostiučinění určenou soudem prvního stupně, jeho rozsudek odvolací soud jako výrokově správný potvrdil.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu [patrně v celém jeho rozsahu] podal žalobce [dále též „dovolatel“] prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozoval od toho, že napadené rozhodnutí podle něj stojí na čtyřech otázkách hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, resp. šlo o otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené.
8. Konkrétně tak dovolatel namítal, že (1) plnění poskytnuté jako daňový úrok je možné započítat jen jednou. Soudem započtená částka 13 833 Kč (podle dovolatele správně 10 553 Kč) však již byla započtena v jiném řízení, jak vyplývá z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2022, č. j. 30 Co 241/2022-192. Pokud by soudy postupovaly správně, měly v nynějším řízení namísto částky 13 833 Kč započíst toliko 803 Kč, a tedy dovolateli ve výsledku přiznat zadostiučinění ve výši 3 147 Kč. Ač dovolatel přiznává, že jde o částku drobnou, je pro dovolatele zásadní, neboť od úspěchu ve věci samé se odvozuje jeho nárok na náhradu nákladů řízení přesahující podstatně 150 000 Kč. Podle dovolatele se soudy odchýlily od řešení vyplývajícího z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 391/2015. Tato argumentace (oddíl II dovolání) byla s identickou textací převzata také do navazujícího oddílu III dovolání, který se liší toliko posledním odstavcem, ve kterém dovolatel (oproti závěrům jeho oddílu II; viz výše) uvedl, že tuto otázku dovolací soud dosud neřešil.
9. Dovolatel také zdůraznil, že (2) přiznaný nárok podle § 254 daňového řádu lze započítat buď na majetkovou újmu poškozeného, anebo na nemajetkovou újmu, nikoliv však na obě zároveň. Dovolatel odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2023, č. j. 9 Afs 282/2020-46, a ze dne 15. 9. 2023, č. j. 10 Afs 78/2022-38, ze kterých podle dovolatele vyplývá, že úrok podle § 254 daňového řádu představuje paušalizovanou náhradu škody. To podle něj vyplývá také z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 8/23. Tato otázka je podle dovolatele dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešená.
10. Podle dovolatele dále soud prvního stupně (3) postupoval započtením podle § 251d daňového řádu nezákonně, neboť všechny úroky vznikly přede dnem 31. 12. 2020, a proto na ně výše uvedené ustanovení nelze aplikovat. Ustanovení § 254 odst. 6 daňového řádu ke dni vydání napadeného rozhodnutí nebylo platné ani účinné, odvolací soud je tedy aplikovat nemohl. Započtení bylo tedy provedeno podle ustanovení právního předpisu, který ke dni vydání napadeného rozhodnutí neexistoval.
11. Dovolatel také vyzdvihl, že (4) kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného podle nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. III. ÚS 1320/10, hraje při stanovení odškodnění ústřední roli a soudy by mu tak měly věnovat nejvyšší možnou péči. Soudy podle dovolatele překročily hranice dispoziční zásady, pokud přijaly závěr o bezvýznamnosti převáděného přeplatku pro dovolatele vzdor tomu, že v této otázce zůstala žalovaná zcela pasivní. Závěr odvolacího soudu, že žalobce je podnikatel s rozsáhlými příjmy a plátce DPH byly důkazně zcela nepodložené. Podle dovolatele tak závěry odvolacího soudu zakládají extrémní nesoulad mezi právním hodnocením a skutkovými zjištěními.
12. Nakonec dovolatel uvedl, že (5) odvolací soud nesprávně posoudil jednotlivá kritéria ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk. Podle dovolatele nemůže být instančnost řízení vykládána v neprospěch poškozeného, byla-li nepřiměřená délka řízení způsobena opakovaným posuzováním věci na jednotlivých stupních soudní soustavy, jež lze v konkrétní věci přičíst k tíži soudům. Zkrácení zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení s odkazem na složitost věci v takovém případě představuje porušení základního práva poškozeného na náhradu škody. Z hlediska kritéria jednání poškozeného dovolatel namítnul, že soudy toto kritérium nesprávně hodnotily, když pominuly, že ukončení průtažného řízení dosáhl dovolatel podáním úspěšné žaloby na nečinnost. Nakonec dovolatel rozporoval také vyhodnocení kritéria významu řízení, jelikož soudy nezohlednily, že z důvodu zřízení zástavního práva na rodinný dům dovolatele k úhradě nedoplatků byl dovolatel po celou dobu průtažného řízení ohrožen na tom, že jeho bydlení bude v důchodovém věku zabaveno a on se ocitne bez přístřeší.
13. K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná, která navrhla, aby dovolací soud podané dovolání odmítnul jako nepřípustné. Konkrétně odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2023, č. j. 30 Cdo 432/2023, a usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2023, sp.zn. III ÚS 1356/2023, když akcentovala zjevný nepoměr mezi žalobcem požadovanou částkou v nynějším odškodňovacím řízení a předmětem posuzovaného průtažného řízení. Mimoto uvedla, že dovolatel v některých částech svého dovolání nepřípustně brojí proti zjištěnému skutkovému stavu věci.
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, přičemž jej podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř. odmítl.
15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. V tom rozsahu, ve kterém je dovoláním napaden výrok II napadeného rozhodnutí, bylo dovolání nepřípustné, neboť dovolání není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
18. Co se týče námitek (5) a (4), ale i podaného dovolání obecně, Nejvyšší soud v nynější věci především upozorňuje, že z jeho ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že má-li poskytované odškodnění kompenzovat stav nejistoty, ve které byl poškozený nepřiměřeně dlouhým řízením udržován, a újmě spojené s touto nejistotou má odpovídat forma a případná výše odškodnění, musí výše zadostiučinění především odpovídat významu předmětu řízení pro poškozeného, v dané věci vyjádřeného výší požadované částky s případným příslušenstvím. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně [jako v nynějším případě poznámka Nejvyššího soudu], leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4219/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1393/16].
19. V posuzované věci však soudy shledaly důvody pro zmiňované mimořádné zvýšení základní částky, neboť jako kritérium takovému zvýšení svědčící (o 10 %) přiznaly postup orgánů v řízení a s tím související celkovou nepřiměřenou délku posuzovaného řízení. Prostřednictvím dovolání se dovolatel sice snažil zvrátit hodnocení kritérií podle § 31a odst. 3 písm. c) a d) OdpŠk, ale s jeho úvahami se nelze ztotožnit. Argument úzkou souvislostí mezi zřízeným zástavním právem a průtažným řízením představuje ve skutečnosti kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu (který na základě provedeného dokazování naopak uzavřel, že realizace zástavního práva nebyla jakkoliv vázána na rozhodnutí v odškodňované věci), jejich správnosti či úplnosti, přitom nevystihuje (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod v podobě nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a současně ani nezakládá žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09).
20. Námitce, že soudy nesprávně zhodnotily kritérium chování poškozeného nezohledněním toho, že ukončením průtažného řízení dosáhl dovolatel podáním úspěšné žaloby na nečinnost, přičemž toto měly dovolateli připočíst k dobru, lze sice v obecné rovině přisvědčit, ale ani v případě, že by se s procesní aktivitou dovolatele soudy nižších stupňů náležitě vypořádaly (ve shodě s dovolatelem citovanou judikaturou), nepředstavovalo by podání žaloby na nečinnost (vzhledem k ostatním kritériím) aspekt natolik výrazný, že by byl způsobilý založit úvahy ospravedlňující další mimořádné navýšení přiznaného zadostiučinění v intenzitě násobně převyšující význam řízení pro poškozeného. V sázce pro poškozeného byla v posuzovaném řízení částka nadměrného odpočtu daně ve výši 14 773 Kč (v řízení před finančním úřadem přitom účastník z povahy věci neměl nárok na náhradu nákladů řízení), přesto mu bylo poskytnuto odškodnění téměř 4,5x jej přesahující, a to v rozsahu 66 250 Kč.
21. Je proto z hlediska výsledku řízení nepodstatné, zda odvolací soud (jako v poměrech projednávané věci) zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, kterou také náležitě citoval, akcentoval hodnotu předmětu posuzovaného řízení již v rámci zhodnocení kritéria významu řízení pro poškozeného [vzhledem k námitce (4) zde Nejvyšší soud doplňuje, že bezvýznamnost přeplatku pro dovolatele žalovaná tvrdila již ve svém vyjádření k žalobě ze dne 26. 5. 2015, a dále např. v jejím vyjádření k odvolání, není tak pravdou, že zůstala vzhledem k této otázce v řízení zcela nečinná a „soudy obou stupňů se postavily do role advokáta žalované“], k obdobnému (či spíše pro dovolatele ještě méně příznivému) výsledku by bylo lze dospět i při výsledné redukci zvažovaného zadostiučinění ve smyslu judikatury zmiňované v odstavci 18 tohoto usnesení.
22. Jinými slovy řečeno: vzhledem k absenci skutkových závěrů přijatých soudy v nynějším řízení, které by svědčily dalšímu mimořádnému navýšení základní částky ve smyslu § 31a OdpŠk, stojí již přiznané velkorysé zadostiučinění ve výši 70 200 Kč, tedy téměř pětinásobek hodnoty předmětu průtažného řízení (tj. 14 773 Kč) na samé horní hranici (příp. i za ní) rozhodovací praxí vymezeného vztahu mezi výší přiměřeného zadostiučinění a předmětu odškodňovaného průtažného řízení, a to bez ohledu na ostatní dílčí námitky dovolatele.
23. Přípustnost dovolání nemohla založit ani námitka (2), neboť rovněž při jejím posouzení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Z jeho rozhodovací praxe představované např. jeho usneseními ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2542/2005, ze dne 17. 6.2015, sp. zn. 30 Cdo 391/2015, nebo ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 432/2023 [jejichž závěry jsou ostatně dovolateli známé, neboť v posledně citovaném usnesení jakožto dovolatel formuloval v tomto směru identickou námitku jako v nynějším řízení], jednoznačně vyplývá, že předmětem kompenzace úroků podle § 254 odst. 6 daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2020 mohla být jak náhrada majetkové škody, tak i nemajetkové újmy, přičemž z uvedených rozhodnutí se nikterak nepodává, že by vždy předmětem započtení mohla být buď jen škoda a nebo jen újma.
24. Nelze přisvědčit ani dovolatelově námitce (3) týkající se časové působnosti ustanovení § 254 odst. 6 daňového řádu. V bodě 48 rozsudku soudu prvního stupně tento soud jasně vysvětlil, že důsledek již vyplaceného úroku na důvodnost nynější žaloby by se nezměnil, ať už by bylo postupováno podle § 254 odst. 6, anebo naopak (v úpravě účinné od 1. 1. 2021), podle § 251d daňového řádu. Dovolatelova námitka tak nemůže zpochybnit postup obecných soudů spočívající v započtení vyplaceného úroku z neoprávněného jednání správce daně na přiznané zadostiučinění za nemajetkovou újmu
25. Co se nakonec týká dovolatelovy námitky (1), pak i ta představuje polemiku se skutkovým stavem zjištěným nižšími soudy, které uzavřely, že byl dovolateli přiznán úrok ve výši 13 883 Kč. Pokud tak dovolatel ve své argumentaci vychází z jím tvrzené skutečnosti, že tento úrok tvořil toliko 10 553 Kč, popř. že část přeplatku byla již zohledněna v jiném kompenzačním řízení, aniž by v tomto ohledu náležitě vymezil přípustnost a důvodnost této části svého dovolání, je nutné konstatovat, že dovolání v této části trpělo vadami, pro něž nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly dovolatelem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
26. Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. dílem jako nepřípustné, dílem jako vadné odmítl.
27. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu