U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce
BYTOSTAV, s. r. o., se sídlem v Praze 9, U Svobodárny 110/12, identifikační
číslo osoby: 492 43 420, zastoupeného JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem se
sídlem v Praze 8, Křižíkova 159/56, proti žalovanému J. Š., zastoupeného JUDr.
Michalem Kloudou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 1, o určení
vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 17
C 28/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12.
října 2016, č. j. 13 Co 251/2016-187, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
„pozemky“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 12. října 2016, č. j. 13 Co 251/2016-187, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím
svého advokáta včasné dovolání, které však není – jak bude vyloženo níže – ve
smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“)
předně konstatuje, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací
řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II., části první zákona
č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony.
Při posuzování přípustnosti dovolání postupoval Nejvyšší soud, s ohledem na
skutečnost, že kupní smlouva týkající se nabytí předmětných pozemků byla
uzavřena dne 17. prosince 2013, podle dosavadních právních předpisů (§ 3028
odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů).
K dovolací argumentaci žalobce (uplatněnému dovolacímu důvodu a vymezeným
předpokladů přípustnosti dovolání) pak Nejvyšší soud uvádí následující.
„1. důvod – nesprávné právní posouzení krátkodobé poruchy psychických funkcí
přechodné povahy dne 17. 12. 2013 u statutárního orgánu žalobce....Odvolací
soud...zcela však opomenul vycházet zejména z v průběhu odvolacího řízení mnou
opakovaně zdůrazňovaného rozsudku Nejvyššího rozsudku č. j. 30 Cdo 844/2015 ze
dne 27. 5. 2015. Podle uvedeného rozsudku se za duševní poruchu považuje i
krátkodobá porucha psychických funkcí přechodné povahy...Nesprávní právní
posouzení věci odvolacím soudem spočívá v nerespektování judikatury dovolacího
soudu ve vztahu k závěru znaleckého posudku...Kromě tohoto neprovedením
navrženého důkazu – výslechem znalce došlo k porušení mého práva na spravedlivý
proces...“
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí srozumitelně vyložil, proč v daném
případě nebylo možné vycházet ze závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu
České republiky (dále již „Ústavní soud“) ve věci sp. zn. I. ÚS 173/2013.
Dovolací soud tomuto závěru odvolacího soudu přisvědčuje, neboť skutkové
okolnosti daného případu, respektive dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího
soudu nebylo vystavěno na řešení otázky posouzení tzv. důkazního standardu, jak
byl judikován v onom nálezu Ústavním soudem, nýbrž vycházelo ze skutkové
situace (ve stručnosti shrnuto), kdy zde nebyly k dispozici informace, z nichž
by znalecký ústav mohl dospět k závěru, že jednatel žalobce M. F. v době
uzavření předmětné kupní smlouvy jednal v duševní poruše.
Přípustnost dovolání nemohla založit ani argumentace žalobce postavená na
tvrzení, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud soud prvního stupně, ani
odvolací soud nepřistoupily k výslechu Z. B., který na základě objednávky
advokáta žalobce zpracoval dne 18. srpna 2014 „posudek na M. F., ve věci
žaloby o určení vlastnictví k nemovitostem...“ Je tomu tak z toho důvodu, že
posudek vycházel pouze ze skutkových nálezů, respektive ze skutkových okolností
vyložených (zprostředkovaných) znalci pouze posuzovaným M. F.. Jestliže ovšem
soud prvního stupně, respektive odvolací soud neshledal za validní skutkový
děj, který posuzovaný jednatel vyložil (popsal) k inkriminované záležitosti
(uzavření předmětné kupní smlouvy) uvedenému znalci, pak logicky ani závěry z
onoho posudku, výhradně vycházející z takto posuzovaným zprostředkované
skutkové verze, nemohly nijak narušit (zpochybnit) závěr o skutkovém stavu
věci, k němuž dospěl soud prvního stupně na základě provedeného zhodnocení
důkazů, a s nímž se zcela ztotožnil i odvolací soud. Za této procesní situace
přitom dovolacímu soudu nepřísluší „přehodnocovat“ skutkové závěry, jelikož
způsobilým dovolacím důvodem je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. toliko
nesprávné právní posouzení věci
„2. důvod – uzavření kupní smlouvy ‚do výlučného vlastnictví‘ žalovaného za
trvání manželství v rozporu se zákonem...odvolací soud se...vůbec nezabýval
otázkou platnosti kupní smlouvy v případě, kdy za trvání manželství má
nemovitost nabýt pouze jeden z manželů do ‚výlučného vlastnictví.‘“
Dovolatel rovněž nesprávně namítá, že tato právní otázka dosud v rozhodovací
praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena. Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze
dne 25. září 2012, sp. zn. 22 Cdo 47/2011 (všechna zde označená rozhodnutí
Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách
Nejvyššího soudu http://nsoud.cz) vyložil a odůvodnil právní názor, že je-li
účastníkem smlouvy o převodu nemovitosti jen jeden z manželů a bude-li do
katastru nemovitostí zapsán jako vlastník jen on, přesto se druhý manžel, i
když nebyl účastníkem kupní smlouvy, stane bezpodílovým spoluvlastníkem nabyté
nemovitosti, nebyl-li mezi manžely modifikován rozsah společného jmění manželů
smlouvou nebo rozhodnutím soudu či nebyly-li dány jiné důvody pro uplatnění
tzv. zákonné výluky. V dalším rozsudku ze dne 19. října 2011, sp. zn. 30 Cdo
2371/2010, pak dovolací soud zdůraznil, že podle předchozí právní úpravy (tj. v
režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění) právní úkon
učiněný jedním z manželů, který nebyl spjat s výkonem práva při obvyklé správě
majetku tvořícího společné jmění manželů, není postižen absolutní neplatností,
nýbrž se považuje ve smyslu § 40a obč. zák. za právní úkon platný, pokud se
ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu vychází z takto v judikatuře dovolacího
soudu ustáleného právního názoru, je třeba uzavřít, že ani prostřednictvím této
dovolací argumentace se žalobci přípustnost jeho dovolání nepodařilo založit.
„3. důvod – kupní cena pouhých 10.000,- Kč, ačkoliv skutečná cena je podle
znaleckého posudku 983.000,- Kč, tedy 98 x více (hrubý nepoměr a rozpor s
dobrými mravy).“
Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně „aplikoval“ na daný případ závěry
plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2012, sp. zn. 30 Cdo
21/2012, v němž dovolací soud zaujal následující právní názor: „Nízká kupní
cena (není-li v rozporu s cenovými předpisy), pokud byla výsledkem smluvního
ujednání účastníků, aniž by uzavření právního úkonu doprovázela (doprovázely),
resp. na uzavření smlouvy měla (měly) vliv i okolnost (okolnosti), v jejímž
(jejichž) důsledku by takové jednání se příčilo dobrým mravům, pochopitelně
nesleduje nemravný cíl ani nemá nemravný důsledek. Stejně tak uzavření více
kupních smluv mezi stejnými účastníky (byť) s (výrazně) odlišnými kupními
cenami nepředstavuje okolnost, která by mohla zakládat úvahy o absolutní
neplatnosti tohoto kterého právního úkonu z důvodu, že se příčí dobrým mravům
(§ 39 obč. zák.).“
S přihlédnutím ke skutkovým okolnostem dané věci, z nichž odvolací soud
vycházel při rozhodování, a které v dovolacím řízení nelze nijak revidovat,
nelze učinit závěr, že by se odvolací soud v tomto směru odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Zhodnocení skutkových okolností, jak je
provedl odvolací soud na str. 4 (v závěru prvního odstavce) písemného
vyhotovení svého rozsudku naopak výše zmíněné rozhodnutí dovolacího soudu
zohledňuje, přičemž prioritně vychází ze závěru, že „pozemky nemají žalobcem
uvedenou hodnotu 980.000,- Kč“, a to s ohledem na okolnosti, které odvolací
soud v této části svého rozsudku blíže rozvádí. Dovolacímu soudu přitom zde
nepřísluší verifikovat skutková zjištění, jež se stala základem pro právní
posouzení věci, obzvláště v situaci, kdy v pozici převodkyně nestála fyzická
osoba (kterou by pro zjištěné okolnosti případu bylo možno případně považovat
za „smluvně slabší stranu“), nýbrž právnická osoba (která dokonce, jak lze
zjistit z veřejně přístupného veřejného rejstříku, v předchozím období se
zaměřovala také na realitní činnost).
Konečně, pokud v závěru svého dovolání žalobce namítá, že odvolací soud
nesprávně argumentuje odkazem na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II.
504/04 týkající se principu právní jistoty, a s jeho využitím dovozuje, že „je
třeba v souvislosti s uzavřením smlouvy o koupi nemovitosti vzít v potaz
ústavně chráněný princip právní jistoty a ochranu nabytých práv v dobré víře na
straně žalovaného“, pak je třeba uzavřít, že na vyřešení této otázky napadené
rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu
totiž plyne, že nebylo shledáno, že by předmětná kupní smlouva byla postižena
absolutní neplatností z důvodu, že jí žalobce uzavřel prostřednictvím svého
jednatele jednajícího v duševní poruše, nebo z důvodu, že jí uzavřel (pouze
jen) žalovaný, nikoliv též společně se svou manželkou, anebo z důvodu, že
sjednaná kupní cena byla v hrubém nepoměru ve vztahu k protiplnění (předmětu
převodu). Odvolací soud tudíž v dané věci neposuzoval případ nabytí nemovitosti
od nevlastníka, případně situaci, dospěl-li by k závěru o absolutní neplatnosti
převodní smlouvy a za takové situace pak poměřoval relevanci žaloby, respektive
ochranu vlastnického práva s ohledem na Ústavním soudem judikovaný princip
právní jistoty.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu