U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobce Mgr. I. B., zastoupeného Mgr. Petrou Pospíšilovou, advokátkou se
sídlem v Brně, Cihlářská 19, proti žalovanému Hnutí Duha-Přátelé Země Česká
republika, se sídlem v Brně, Bratislavská 215/31, zastoupenému JUDr. Jiřím
Machourkem, advokátem se sídlem v Brně, Moravské náměstí č. 3, o ochranu
osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 52/2003, o dovolání
žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. února 2009, č.j. 1
Co 193/2008-338, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 7.860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Jiřího Machourka, advokáta se sídlem v Brně, Moravské náměstí č. 3.
Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. března 2008, č.j. 24 C 52/2003-311,
zamítl žalobu, aby žalovaný zaslal žalobci doporučený dopis obsahující omluvu
ve znění: „Omlouváme se I. B. za náš výrok, že jeho článek o havárii
černobylské jaderné elektrárny „Kdo se bojí jádra?“, publikovaný v roce 1998 v
časopise Reflex č. 18, jenž byl přetištěn jako inzerce ČEZ, a.s. dne 30. 6. 1998 v denících Rovnost, Horácké noviny a Podnikání+, obsahuje „mnohá z
odborného hlediska doslova směšná tvrzení“. Dále se I. B. omlouváme za náš
výrok, že v tomto článku publikoval „lživou osobní pomluvu poradce ministra
životního prostředí“. Hnutí Duha-Přátelé Země Česká republika, Brno“, a
nahradil žalobci nemajetkovou újmu v penězích ve výši 100.000,- Kč. Dále
rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. února 2009, č.j. 1 Co 193/2008-338, podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“)
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce spatřoval neoprávněný zásah do svých
osobnostních práv výše uvedenými výroky obsaženými v tiskové zprávě žalovaného
nazvané „ČEZ financuje reklamní kampaň, postavenou na osočování odpůrců“ ze dne
3. července 1998 zaslané 30. června 1999 redaktorce ČTK S. R. Tisková zpráva
byla reakcí na článek žalobce „Kdo se bojí jádra“ publikovaný v časopisu Reflex
č. 18/1998. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že
kritika žalovaného je ve vztahu k žalobci u obou hodnotících úsudků zcela
přiměřená a nejde tedy o neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce podle §
11násl. občanského zákoníku (dále jen obč. zák.). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolací důvod spatřuje
v naplnění předpokladů ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Vytýká oběma
soudům nesprávné právní posouzení věci, přičemž vymezuje otázky zásadního
právního významu takto:
- zda se v dané věci jedná o skutková tvrzení nebo o hodnotící úsudky,
případně pak o kritiku přípustnou či nepřípustnou
- zda osoba tzv. veřejného zájmu může být vystavena nařčení, že se dopouští
lži, aniž by jí byla poskytnuta soudní ochrana s odkazem na její povinnost
snášet širší rozsah zásahů do svých osobnostních práv, včetně širšího rozsahu
hodnotících úsudků
- zda lze dva pravdivé výroky posoudit jako ve výsledku lživé, a to pouze s
odkazem na jejich spojení v jedné větě. Odkazuje přitom na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (např. usnesení ze dne 10. července 2008, sp. zn. 30 Cdo 1315/2008, rozsudek ze dne
15. července 2005, sp. zn. 30 Cdo 2573/2004, a rozsudek ze dne 27. října 2000,
sp. zn. 30 Cdo 964/2000). Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů
obou stupňů a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. K podanému dovolání se vyjádřil žalovaný a navrhl jeho odmítnutí
případně zamítnutí. Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým
se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony, a uvážil, že dovolání není v této věci
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno
přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Otázku výkladu ustanovení § 11 násl. obč. zák. odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu
vztahující se k předpokladům odpovědnosti za zásah do práva na ochranu
osobnosti fyzické osoby (obdobně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze
dne 18. června 2009, sp. zn. 30 Cdo 2033/2009), nevyjímaje v to ani dovolatelem
zmíněná rozhodnutí - usnesení ze dne 10. července 2008, sp. zn. 30 Cdo
1315/2008, rozsudek ze dne 15. července 2005, sp. zn. 30 Cdo 2573/2004, a
rozsudek ze dne 27. října 2000, sp. zn. 30 Cdo 964/2000. Právní otázky
zdůrazněné dovolatelem se pak upínají především k této posuzované konkrétní
věci, takže jim proto nelze ani přisuzovat případný judikatorní přesah. Pokud
je v dovolání uplatněn i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.,
nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu a jestliže z
obsahu dovolání vyplývá též dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3
o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR
ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v
časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze
dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise
Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné
podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §
243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o.s.ř. a 146
odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalovanému vznikly náklady spojené s
jeho zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 6.250,- Kč
(srovnej § 2 odst. 1, § 6 odst. 1 písm. a/, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, §
16 odst. 2, § 17 odst. 1 písm. b) a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve
znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006) a v
paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006
Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 6.550,- Kč,
která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce
žalovaného, představována částkou 7.860,-Kč(§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.