30 Cdo 2785/2021-204
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce M. K., nar.
XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Olgou Strakovou, advokátkou se sídlem v
Českých Budějovicích, Radniční 489/7a, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající
Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 579 993,30 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 134/2019, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích
ze dne 29. 4. 2021, č. j. 23 Co 25/2021-183, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 579 993,30 Kč s
příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež mu měla být způsobena nezákonným
rozhodnutím Okresního soudu v Pardubicích představovaným jeho usnesením ze dne
1. 12. 2015, č. j. 5 Nc 4002/2015-35, kterým byl zamítnut žalobcův návrh na
vydání předběžného opatření směřující vůči společnosti BRONT SE. Okresní soud v Pardubicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 8. 2020, č. j. 10 C 134/2019-144, podanou žalobu zamítl (výrok I) a současně
žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II). Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací v
záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, jež však Nejvyšší
soud podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti jako nepřípustné, zčásti pak pro jeho vady. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ve vztahu k otázce, zda je vztah příčinné souvislosti mezi nezákonným
rozhodnutím Okresního soudu v Pardubicích a tvrzenou škodou vyloučen proto, že
v případě, že by Okresní soud v Pardubicích žalobcovu návrhu na nařízení
požadovaného předběžného opatření vyhověl (namísto toho, aby jej zamítl), by
toto předběžné opatření v souladu s § 77 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zaniklo již
k datu 20. 1. 2016, tedy předtím, než dne 10. 2. 2016 byla na účet společnosti
BRONT SE připsána značná částka, žalobce v podaném dovolání nevymezil, v čem
konkrétně spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Podle § 241a odst. 2
o. s. ř. přitom v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí
napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z
dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí
odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má
být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého
(svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn.
25 Cdo 1559/2013, dále usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020,
sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá
kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na
řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného
dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť. Obdobně vyznívá i judikatura Ústavního soudu, jež vyústila v závěr, podle
kterého „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou
(…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení
podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti
vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které
tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění
zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení
předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového
dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu
netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými
obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Žalobcovo dovolání tedy za popsané situace nelze v dotčené části věcně
projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3
o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Otázka, zda při posouzení vztahu příčinné souvislosti mezi vydaným nezákonným
rozhodnutím a tvrzenou škodou, je právně významná povaha povinnosti, jejíhož
uložení se žalobce navrhovaným předběžným opatřením vůči svému dlužníku
domáhal, jakož i úvaha o tom, zda by tento dlužník takovou povinnost dobrovolně
splnil či nikoliv, tj. otázka, která dle názoru žalobce dosud nebyla dovolacím
soudem vyřešena, pak přípustnost podaného dovolání ve smyslu výše citovaného §
237 o. s. ř. nezakládá. Jestliže obstál některý z důvodů, pro nějž odvolací
soud nároku žalobce nevyhověl, nemůže totiž žádný další dovolací důvod naplnit
podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení
takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatele nemohlo
nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn.
29
Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo
4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19).
Podané dovolání není přípustné ani v části směřující proti výroku napadeného
rozsudku týkajícímu se nákladů řízení, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h)
o. s. ř.
Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal
žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení,
které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za
situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých
hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300
Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3
vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely
rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského
soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 12. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu