30 Cdo 280/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce
RICHMONT – CZ a.s., IČO: 26045010, se sídlem v Chrášťanech 50, zastoupeného
Mgr. Martinem Pixou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova 32/1,
proti žalovanému Z. K., zastoupenému JUDr. Markem Šťastným, advokátem se sídlem
v Horažďovicích, Ševčíkova 38, o zaplacení 334.125,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 8 C 124/2006, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. listopadu 2007,
č.j. 6 Co 2300/2007-115, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. listopadu 2007, č.j.
6 Co 2300/2007-115 a rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 31. května 2007,
č.j. 8 C 124/2006-90 se zrušují, a věc se postupuje Krajskému soudu v Českých
Budějovicích jako soudu věcně příslušnému k rozhodování v prvním stupni k
dalšímu řízení.
příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
žalobce uzavřel se žalovaným dne 31.3.2003 smlouvu o nájmu dílny o výměře 273m2
na pozemku parc.č. 5198 zapsané na LV č. 3475 u Katastrálního úřadu v Písku. Následně pak uzavřeli účastníci další smlouvu dne 28.12.2003. Žalobce na
základě těchto smluv zaplatil žalovanému na nájemném celkem 334.125,- Kč,
přičemž poslední platbu ve výši 58.905,- Kč uhradil dne 15. října 2004. Předmět
nájmu však ve skutečnosti nikdy neužíval. Žalovaný ovšem před tím dne 28. prosince 2001 na shodný předmět nájmu uzavřel nájemní smlouvu se společností
RICHMONT s.r.o., IČO: 25176013, a tato smlouva nebyla nikdy zrušena. Proto obě
smlouvy uzavřené mezi účastníky tohoto řízení jsou absolutně neplatné, neboť
pronajimatel, v tomto případě žalovaný, nebyl oprávněn disponovat s předmětem
nájmu (neplatnost smlouvy z 31. března 2003 konstatoval také Okresní soud v
Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 6.října 2005, č.j. 24 C 41/2005-94). Soud prvního stupně pak dospěl k závěru, že šlo o plnění z neplatné smlouvy,
tedy že na straně žalované došlo k bezdůvodnému obohacení. Podle názoru soudu
prvního stupně jde v dané věci o občanskoprávní vztah, spor ze smlouvy o nájmu
a podnájmu nebytových prostor, který je jinak řešen zákonem č. 116/1990 Sb.,
takže pokud jde o režim bezdůvodného obohacení, bude se tento řídit občanským
zákoníkem, včetně promlčení, které namítal žalovaný. Dvouletá promlčecí doba na
vrácení bezdůvodného obohacení začala běžet od poslední splátky, kterou žalobce
žalovanému poskytl, tedy od 15.10.2004. Žaloba byla podána dne 5. prosince
2006, tedy po uplynutí promlčecí doby, a proto soud žalobu zamítl. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 2. listopadu 2007, č.j. 6
Co 2300/2007-115, podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“)
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními i s právním posouzením
soudu prvního stupně. Konstatoval, že k otázce, zda vztah mezi účastníky lze
považovat za občanskoprávní nebo obchodněprávní, zda došlo k promlčení nároku a
zda lze aplikovat na námitku promlčení ustanovení § 265 obchodního zákoníku,
existuje judikatura Nejvyššího soudu České republiky, podle níž, je-li vztah
bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím bez právního důvodu obchodním
závazkovým vztahem, je promlčecí doba čtyřletá a vznikne-li v obchodních
vztazích mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti bezdůvodné
obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, řídí se promlčení práva na
jeho vydání právní úpravou obchodního zákoníku. V dané věci ale podle názoru
odvolacího soudu byl mezi žalobcem a žalovaným vztah nájemní smlouvy, který
není vztahem obchodněprávním a otázka promlčení se tedy řídí § 107 odst. 1 a 2
občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Uvedl, že § 261 odst. 1 obchodního
zákoníku upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku
je zřejmé, s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské
činnosti. Poukázal také na nález Ústavního soudu III.
ÚS 140/99, kde se uvádí,
že obchodní právo upravené především zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním
zákoníkem, je samostatným právním odvětvím, které upravuje právní poměry
podnikatelů. Ostatní právní vztahy, do nichž podnikatelé vstupují jako občané,
se neřídí obchodním zákoníkem, nýbrž jinými právními předpisy podle charakteru
konkrétních společenských vztahů. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k
závěru, že žalovaný je vlastníkem nemovitosti jako občan – fyzická osoba,
nejednalo se o právnickou osobu, kdo pronajímal nemovitost a nešlo o vztah
mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Proto na věc bylo nutno
aplikovat občanský zákoník, a to jeho § 107 odst. 1. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 4. ledna 2008 a
právní moci nabyl téhož dne. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal žalobce dne 3. března 2008 včasné dovolání, doplněné podáním ze dne 14. listopadu 2008. Jeho
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a má za to, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Za zásadní především považuje to, že účastníci předmětné
neplatné smlouvy o nájmu nebytových prostor byli podnikateli. S poukazem na
rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 28 Cdo 1437/2008 a 33 Odo 249/2005
dovozuje, že soudy obou stupňů tedy měly vycházet při posouzení otázky
promlčení uplatněného nároku z předpisů obchodního práva s tím, že promlčecí
doba je v tomto případě čtyřletá, takže žalobě mělo být vyhověno v plném
rozsahu. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil
a věc postoupil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. K dovolání nebylo podáno vyjádření. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že
dovolání proti napadenému rozsudku v této věci je přípustné podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce
zásadní význam, protože otázku promlčení v posuzovaném případě řeší v rozporu
se zákonnou úpravou a se z ní vycházející konstantní judikaturou dovolacího
soudu. Současně uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve
lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno
obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř.
Poté rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích přezkoumal ve výroku ve
věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru,
že toto dovolání je důvodné.
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud
je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím
důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen
přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání vychází především z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., které dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným
právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový
stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít,
nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží.
Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen
tehdy, bylo-li určující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Otázkou, zda se nárok vzniklý z bezdůvodného obohacení mezi podnikateli řídí
obchodním nebo občanským zákoníkem, se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku
velkého senátu obchodního kolegia ze dne 18.6.2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, v
němž dovodil, že: „Skutečnost, že obchodní zákoník nemá vlastní úpravu
bezdůvodného obohacení, neznamená, že závazkový vztah vzniklý mezi tím, kdo se
obohatil, a tím, na jehož úkor se takto obohatil, nemůže být svou povahou
vztahem obchodním. Jelikož obchodní zákoník neupravuje veškeré závazkové
vztahy, do nichž podnikatelé, popř. osoby uvedené v § 261 odst. 2 obch. zák.
vstupují, nelze jen z toho, že určitý závazkový vztah je upraven pouze v
zákoníku občanském, vyvozovat, že jde o vztah občanskoprávní. Občanskoprávní
charakter závazkových vztahů vzniklých z bezdůvodného obohacení pak nevyplývá
ani z ustanovení § 261 odst. 6 obch. zák., když toto ustanovení je
aplikovatelné pouze na smlouvy neupravené v hlavě II., části třetí obchodního
zákoníku a upravené jako smluvní typy v zákoníku občanském.
Skutečnost, že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby
a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení (na rozdíl od
občanského zákoníku – srov. jeho § 107), pak neznamená nutnost aplikace právní
úpravy občanského zákoníku, nýbrž pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit
dle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (dle jeho § 391 a §
397). Jelikož obchodní zákoník je v poměru k občanskému zákoníku předpisem
zvláštním (lex specialis), což platí i pro obecná ustanovení obchodního
zákoníku upravující promlčení (§ 391 a § 397) v poměru k ustanovení § 107
občanského zákoníku, platí, že při řešení otázky promlčení práva na vydání
bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích se použije především právní úprava
obsažená v obchodním zákoníku.“.
V rozsudku ze dne 17. února 2005, sp. zn. 32 Odo 472/2003, Nejvyšší soud
aplikoval uvedený výklad i na případ neplatné smlouvy o nájmu nebytových
prostor uzavřené mezi podnikateli v roce 1992, když uvedl: „Je nepochybné, že
podnikatelská povaha obou účastníků a předmět jimi uvažovaného závazkového
vztahu (pronájem ploch k podnikání žalobce) odůvodňuje podřazení jejich vztahu
pod obchodní závazkové vztahy podle uvedeného ustanovení § 261 odst. 1 Obch.
zák.“.
V projednávané věci proto zbývá vyřešit otázku, zda se mezi žalobcem a
žalovanými jednalo o obchodní závazkový vztah podle § 261 odst. 1 obch. zák.,
či nikoliv. V uvedeném směru dovolací soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28.3.2007, sp. zn. 33 Odo 249/2005, v němž se uvádí: „Podmiňuje-li
ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. podřazení závazkového vztahu režimu
obchodního zákoníku skutečností, že se týká podnikatelské činnosti jeho
subjektů, neznamená to, že podstatou vztahu musí být výhradně podnikatelská
činnost vymezená předmětem podnikání jeho subjektů podle obchodního rejstříku.
Z formulace „týkající se“ vyplývá, že nejde jen o závazky, jimiž se
bezprostředně realizuje zapsaný předmět podnikání podnikatelů, kteří jsou
účastníky tohoto vztahu, ale i o závazky, které s jejich podnikáním souvisejí,
tedy které jsou uzavírány ve vazbě na podnikání těch podnikatelů, kteří dané
smlouvy uzavírají.“ Žalobce i žalovaný byli, jak plyne z provedeného
dokazování, v době uzavření smlouvy podnikateli. Žalobce pronajal dílnu
žalovanému, který v předmětných prostorách hodlal provozovat podnikatelskou
činnost. S přihlédnutím k výše uvedenému lze přisvědčit dovolateli, že v dané
věci je třeba otázku případného promlčení uplatněného nároku posuzovat podle
příslušných ustanovení obchodního zákoníku.
Právní úprava bezdůvodného obohacení obsažená v občanském zákoníku je úpravou
komplexní a uplatní se jak pro občanskoprávní, tak i pro obchodní závazkové
vztahy, když obchodní zákoník institut bezdůvodného obohacení neupravuje (srov.
§ 1 odst. 2 obch. zák.). Zároveň je však třeba konstatovat, že skutečnost, že
obchodní zákoník nemá vlastní úpravu bezdůvodného obohacení, neznamená, že
závazkový vztah vzniklý mezi obohaceným, a tím, na jehož úkor se obohatil,
nemůže být svou povahou vztahem obchodním (obdobně viz rozsudek Nevyššího soudu
ČR vydaný ve věci sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2004).
Proto měl-li být (v daném případě) závazkový vztah podle smlouvy ze dne
31.3.2003 vztahem obchodním, má nepochybně obchodní povahu i závazkový vztah
vzniklý z bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo plněním z
neplatné smlouvy. Právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní
povahu. V § 387 je upraven předmět promlčení, v ustanoveních § 388 - § 390
účinky promlčení, v ustanoveních § 391 - § 401 počátek a trvání promlčecí doby,
v ustanoveních § 402 - § 407 stavení a přetržení promlčecí doby a v § 408
obecné omezení promlčecí doby. Skutečnost, že obchodní zákoník výslovně
neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na
vydání bezdůvodného obohacení (na rozdíl od občanského zákoníku - srov. jeho §
107 ), neznamená nutnost aplikace právní úpravy občanského zákoníku, nýbrž
pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit podle obecných ustanovení
obchodního zákoníku o promlčení (podle jeho § 391 a § 397). Jelikož obchodní
zákoník je v poměru k občanskému zákoníku, jak již bylo uvedeno shora,
předpisem zvláštním (lex specialis), což platí i pro obecná ustanovení
obchodního zákoníku upravující promlčení (§ 391 a § 397) v poměru k § 107
občanského zákoníku, platí, že při řešení otázky promlčení práva na vydání
bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích se použije především právní úprava
obsažená v obchodním zákoníku (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze
dne 31. května 2007, sp.zn. 33 Odo 427/2005).Jestliže odvolací soud (stejně
jako soud prvního stupně) v posuzovaném případě na promlčení práva žalobce na
vydání plnění z bezdůvodného obohacení neaplikoval příslušná ustanovení
obchodního zákoníku, ale ustanovení § 107 občanského zákoníku, je jeho
rozhodnutí nesprávné a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl
užit opodstatněně. Dovolací soud za tohoto stavu rozsudek odvolacího soudu
zrušil; se zřetelem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího
soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, bylo nezbytné zrušit i jej (§
243b odst. 2 a 3 o.s.ř.).
Podle § 9 odst. 3 písm. r) o.s.ř. krajské soudy rozhodují v obchodních věcech
jako soudy prvního stupně ve sporech z dalších obchodních závazkových vztahů,
včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení mezi podnikateli
při jejich podnikatelské činnosti. Protože pak v souzeném případě není naplněna
žádná z výjimek uvedených pod body 1. až 6. téhož ustanovení (když zejména
sporná částka převyšuje limit 100.000,- Kč), byl v této věci k rozhodování v
prvním stupni příslušným nikoliv Okresní soud v Písku, ale Krajský soud v
Českých Budějovicích. Věc proto byla k dalšímu řízení postoupena věcně
příslušnému Krajskému soudu v Českých Budějovicích jako soudu prvního stupně (§
243b odst. 3 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O
náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.)
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 16. září 2010
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu