30 Cdo 2828/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobce Zemědělského družstva vlastníků Fryšták, se sídlem ve Fryštáku,
Holešovská 166, zastoupeného Mgr. Martinem Vlčkem, advokátem se sídlem ve
Fryštáku, Holešovská 166, proti žalované M. Š., zastoupené JUDr. Leonou
Grumlíkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 61, o určení neúčinnosti
právních úkonů, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 18/2003, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze
dne 25. září 2008, č.j. 60 Co 88/2008-191, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 3.060,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr.
Martina Vlčka, advokáta se sídlem ve Fryštáku, Holešovská 166.
Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Okresní soud v Kroměříži (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 4. prosince 2007,
č.j. 7 C 18/2003-167, určil, že vůči žalobci jsou právně neúčinné dohody o
vypořádání společného jmění manželů ze dne 28.8.1998 a 20.12. 2000 uzavřené
mezi manžely M. Š. a M. Š., týkající se nemovitostí specifikovaných ve výrokové
části rozsudku (výroky I. a II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky
III. a IV.). K odvolání žalované Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 25. září 2008, č.j. 60 Co 88/2008-191, rozsudek soudu prvního stupně podle § 219
občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve věci samé potvrdil (výrok I.),
ve výroku o nákladech řízení změnil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud dospěl k závěru, že žalované jako
osobě blízké dlužníkovi se nepodařilo prokázat vynaložení „náležité pečlivosti“
k rozpoznání dlužníkova úmyslu zkrátit věřitele ve smyslu ustanovení § 42a
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. s odůvodněním, že napadeným rozsudkem
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto jinak v
důsledku aplikace závazného názoru odvolacího soudu, jenž dřívější rozhodnutí
soudu prvního stupně zrušil. Podle jejího názoru napadené rozhodnutí ve věci
samé má zásadní právní význam v tom, že soud prvního stupně ani soud odvolací
ve svých rozhodnutích obecné definici pojmu „náležitá pečlivost“ nepřiřadily
konkrétní obsah. Žalovaná navrhla zrušení dovoláním napadeného rozsudku jakož i
rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu uvedenému na druhém místě k
dalšímu řízení. Žalobce v podaném vyjádření k dovolání poukázal na skutečnost, že důvodem pro
zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně i jeho předchozího rozsudku
bylo nenaplnění řádné poučovací povinnosti soudem prvního stupně dle § 118a
odst. 3 o.s.ř. a že odvolací soud ve svých zrušujících rozhodnutích závazný
právní názor nevyslovil. Další v dovolání obsažené argumenty se pak vztahují
buďto k hodnocení skutkových závěrů soudů obou stupňů nebo jde o argumenty,
které byly již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny. Navrhl, aby
dovolací soud dovolání žalované odmítl. Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, a konstatuje, že ve věci nejsou naplněny předpoklady
přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně o věci samé potvrzen. Z obsahu spisu se podává, že odvolací soud
usnesením ze dne 7. června 2004, č.j. 47 Co 323/2003-47, zrušil rozsudek soudu
prvního stupně ze dne 11. září 2003, č.j. 7 C 18/2003-38, jímž byla žaloba
zamítnuta, a to především v důsledku nepřezkoumatelnosti pro nedostatek
odůvodnění a pro nesrozumitelnost. Rozsudkem ze dne 24. ledna 2006, č.j. 7 C
18/2003-100 soud prvního stupně žalobu opět zamítl.
Odvolací soud pak usnesením
ze dne 23. února 2007, č.j. 60 Co 296/2006-114, rozsudek soudu prvního stupně
opět zrušil a soudu prvního stupně uložil poučit žalovanou podle ustanovení §
118a odst. 1 o.s.ř. ve směru její povinnosti doplnit tvrzení k posouzení
okolnosti, že v době odporovaného právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit
věřitele nemohla ani při náležité pečlivosti poznat. Poté, jak již bylo uvedeno
shora, soud prvního stupně žalobě vyhověl rozsudkem ze dne 4. prosince 2007 a
odvolací soud tento jeho rozsudek potvrdil. Soud prvního stupně sice v průběhu
řízení vydal dva shodné rozsudky, které byly odvolacím soudem zrušeny, naposled
rozhodl jinak než v předchozích rozsudcích, přičemž toto jeho rozhodnutí bylo
potvrzeno, avšak ze znění ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že
dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým
rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho
dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento právní
názor byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí ve věci soudem
prvního stupně (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 237/2005). Tak tomu ovšem v daném případě není, neboť odvolací soud
zavázal soud prvního stupně pouze v otázce, kterého z účastníků tíží důkazní
břemeno. Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Výklad ustanovení § 42a odst. 2 in fine obč. zák. provedený odvolacím soudem v
otázce vynaložení náležité pečlivosti na straně žalované za účelem rozpoznání
úmyslu svého manžela, zkrátit dohodou o vypořádání společného jmění manželů
uspokojení vymahatelné pohledávky žalobkyně, není v rozporu s ustálenou
judikaturou dovolacího soudu. Termín náležitá pečlivost, kterou zákon nijak
nedefinuje, je třeba vykládat se zřetelem ke všem okolnostem zjištěným v
konkrétní situaci, přičemž vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba
dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k
obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby dlužníkův úmysl
zkrátit věřitele, který tu byl v době odporovaného právního úkonu, z jejích
výsledků poznala, tj. aby se o tomto úmyslu dověděla (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2009, sp. zn. 30 Cdo 3027/2007 nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, publikovaný
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35, ročník 2002). Nejde tedy
o otázku právní, ale skutkovou. Pokud z obsahu dovolání vyplývá dovolací důvod
podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda
je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo
v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06,
uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Nejvyšší soud
proto dovolání žalované, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst.
1 věta první
o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5, § 218 písm. c) o.s.ř.]. Žalobce vynaložil v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem v
souvislosti s vyjádřením k dovolání. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v
této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se
rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode
dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb.,
kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem
nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a
kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. a č. 277/2006
Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení § 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, §
15 a § 18 odst. 1) vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané věci žalobce
náleží odměna ve výši 2.250,- Kč a paušální částka náhrad ve výši 300,- Kč
(srov. § 13 odst. 3, § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb. a č. 276/2006 Sb.), vše zvýšené o
20% DPH v částce 510,- Kč. Celkovou částku 3.060,- Kč je žalovaná povinna
zaplatit v zákonné lhůtě (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokáta, který žalobce
v dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.