30 Cdo 2830/2016-119
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci
žalobce J. Š., zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem, se sídlem v Plzni,
náměstí Republiky 2/2, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy,
se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o zaplacení 60 000 Kč,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 40 C 129/2011, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2016, č. j. 55 Co
474/2015-91, t a k t o :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2016, č. j. 55 Co 474/2015-91, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 5. 2015, č. j. 40 C
129/2011-64, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu
řízení.
1. Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 60 000 Kč jako
přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v
souvislosti s postupem správních orgánů. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze
dne 30. 6. 2010, č. j. 30 Ca 61/2008-68, bylo zrušeno rozhodnutí odboru dopravy
a silničního hospodářství Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 8. 4. 2008,
č. j. DSH/3700/08, a rozhodnutí Obecního úřadu Druztová ze dne 13. 12. 2007, č.
j. Odpad/558/07/05, následně bylo předmětné správní řízení přerušeno, stejně
jako devatenáct dalších proti žalobci vedených správních řízení. Újma žalobce
měla spočívat ve vyslovené nezákonnosti výše uvedených rozhodnutí a rovněž v
délce správního řízení a výkonu nezákonných rozhodnutí.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) uložil
žalované povinnost zaplatit žalobci částku 60 000 Kč (výrok I) a rozhodl o
povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 27 588 Kč
(výrok II).
3. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že výše uvedené rozhodnutí
Obecního úřadu Druztová bylo vydáno poté, kdy byl žalobce dne 11. 10. 2007
vyzván osobou pověřenou výkonem státního dozoru nad místními komunikacemi a
veřejně přístupnými účelovými komunikacemi na území obce Druztová k odstranění
nepovoleného uzavření pozemní komunikace a k odstranění nepovolených pevných
překážek na pozemní komunikaci, jimiž byla hromada stavebních odpadů. Dne 8.
11. 2007 bylo zahájeno s žalobcem správní řízení o uložení pokuty za správní
delikt za nesplnění písemné výzvy ze dne 11. 10. 2007, na kterou žalobce
reagoval dne 11. 12. 2007, a dne 13. 12. 2007 mu byla shora označeným zrušeným
rozhodnutím uložena pořádková pokuta ve výši 100 000 Kč, která byla k odvolání
žalobce snížena rozhodnutím odboru dopravy a silničního hospodářství Krajského
úřadu Plzeňského kraje ze dne 8. 4. 2008 na 60 000 Kč, ve zbytku bylo odvolání
zamítnuto. Obě uvedená rozhodnutí byla zrušena rozsudkem Krajského soudu v
Plzni ze dne 30. 6. 2010, č. j. 30 Ca 61/2008-68, s odůvodněním, že se správní
orgány patřičně nevyrovnaly s kritérii stanovenými pro posuzování veřejně
přístupných účelových komunikací a neodůvodnily svůj závěr o tom, že na
pozemcích žalobce došlo ke vzniku takové komunikace, tedy nedostály své
povinnosti prokázat, že se na daných pozemcích veřejně přístupná účelová
komunikace nachází a v odůvodnění zrušovaných rozhodnutí neuvedly konkrétní
úvahy, jimiž se při výkladu příslušných právních předpisů řídily.
4. K návrhu oprávněné obce Druztová byla usnesením Okresního soudu Plzeň-
město ze dne 31. 7. 2008, č. j. 4 Nc 2085/2008-5, nařízena exekuce podle výše
uvedených zrušených rozhodnutí a dne 12. 9. 2008 byl vydán soudním exekutorem
exekuční příkaz č. j. 108 EX 05583/08-006 pro pohledávku 60 000 Kč s
příslušenstvím, kterým bylo rozhodnuto o provedení exekuce prodejem nemovitostí
povinného (v tomto řízení žalobce), a to označených pozemků v podílovém
spoluvlastnictví žalobce a jeho manželky.
5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 8 odst. 1
a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a dospěl k závěru, že
žalobci vznikl nárok na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu,
která je v příčinné souvislosti s vydáním shora označených rozhodnutí zrušených
pro nezákonnost, ve smyslu § 31a odst. 1 OdpŠk, přičemž je zcela namístě, aby
žalobci bylo poskytnuto zadostiučinění v penězích, neboť nemajetkovou újmu
žalobci způsobenou nelze nahradit jinak a vlastní konstatování porušení práva
se nejeví vzhledem k opakovanému a dlouhodobému charakteru předmětné újmy jako
dostačující. V řízení bylo prokázáno, že pravomocná rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně, Obecního úřadu Druztová ze dne 13. 12. 2007, č. j. Odpad/558/07/05, a správního orgánu druhého stupně, Krajského úřadu Plzeňského
kraje ze dne 8. 4. 2008, č.j. DSH/3700/08, byla zrušena rozsudkem Krajského
soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2010, č. j. 30 Ca 61/2008-68, pro nezákonnost,
jedná se tedy o rozhodnutí, které má charakter rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1
OdpŠk. Soud dále přihlédl k absenci snahy dotčených správních orgánů pokusit se
řešit situaci kompromisem pro obě strany, když dotčený obecní úřad v roce 2012
přistoupil k řešení dané situace návrhem na vyvlastnění pozemků žalobce a jeho
manželky, a rovněž ke skutečnosti, že nemovitý majetek žalobce a jeho manželky,
včetně domu, ve kterém s rodinou bydlí, stejně jako dotčený pozemek, kterého se
spor týká, byl nejméně od 12. 9. 2008 do prosince 2011 postižen exekucí vedenou
na základě následně zrušených správních rozhodnutí, tedy žalobce byl omezen ve
svém vlastnickém právu a možnosti s tímto majetkem volně disponovat. Žalobce
byl po dobu několika let opakovaně nucen bránit se ve správním soudnictví shora
označeným rozhodnutím správních orgánů, jejichž nezákonnost spočívající v
nedostatečném uvedení důvodů, resp. nedostatečném zjištění skutkového stavu
věci a nesprávné aplikaci právních předpisů, jakož i závěrů příslušné aktuální
judikatury, byla opakovaně konstatována soudními rozhodnutími včetně rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu, měla značný dopad do osobnostní sféry žalobce, do
jeho práva na ochranu dobrého jména a cti, a to v místě, ve kterém prožil svůj
dosavadní život, žije se svojí rodinou a je zde veřejně známou a činnou osobou,
když dle soudu prvního stupně nelze ani odhlédnout od skutečnosti, že vzhledem
k počtu obyvatel dané obce má dlouhotrvající poškozování jeho dobrého jména
nejen pro žalobce, ale i pro jeho rodinu v rámci obecního společenství
podstatné a závažné důsledky.
Intenzita této újmy pak byla dle soudu prvního
stupně zvyšována okolností, že předmětné pozemky byly v období nesvobody státem
odňaty rodičům žalobce, ale poté, kdy byly v roce 1989 v restituci vráceny
žalobcově matce a následně je žalobce získal dědictvím, je jako jejich vlastník
správními orgány viněn ze spáchání popsaných správních deliktů, aniž by správní
orgán postavil najisto, že se jich žalobce skutečně dopustil. Je tak zcela
pochopitelné, že zásah do jeho osobnostní sféry jím byl vnímán o to výrazněji.
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o
náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že jejich výše činí 24 684 Kč, jinak jej
potvrdil (výrok I) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů
odvolacího řízení ve výši 2 238,50 Kč (výrok II).
7. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalované spočívající a vyjadřující
se k důvodům, pro něž byla výše uvedená rozhodnutí zrušena, neboť skutečnost,
že došlo ke zrušení předmětných rozhodnutí z důvodu jejich nesprávnosti, byla
nesporná. Nesporné dle odvolacího soudu bylo rovněž to, že od roku 2010 do doby
rozhodování soudů, a to i soudu odvolacího v roce 2016, ve věci není jednáno a
řízení trvá tedy nepřiměřeně dlouhou dobu. Z tohoto důvodu také žalobce
odvozuje svoji nemateriální újmu. Soud prvního stupně se tak dle odvolacího
soudu správně zaměřil na zjišťování dopadu jak nezákonnosti uvedených
rozhodnutí, tak i délky řízení do osobní sféry žalobce ve vztahu ke vzniku
nemajetkové újmy, kterou žalobce musí tvrdit i prokázat.
8. Dle odvolacího soudu je nepochybné, že správní řízení v konkrétních
věcech trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, žalobce z tohoto titulu zatěžuje, promítá
se i do jeho pozice v obci, ve které bydlí, když se jedná o malou obec, kde je
takovýto dopad výrazně vyšší než ve velkém městě, v němž se obyvatelé prakticky
ani neznají. Způsobenou újmu žalobce důvodně pociťuje jako silnou i s ohledem
na historický vývoj osudu majetku jeho rodiny, který mu měl být následně i
postupem správního orgánu opět vyvlastněn, i když toto řízení posléze bylo
neúspěšné. Soud prvního stupně rovněž správně přihlédl k tomu, že v důsledku
správního rozhodnutí, které bylo následně zrušeno jako nezákonné, byla okamžitě
vedena exekuce a odvolací soud považuje za zcela nepřijatelné hodnocení ze
strany žalované, že omezená dispozice s majetkem pro žalobce a jeho manželku
trvala pouhé 4 roky. Odvolací soud se tedy zcela ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, že nárok žalobce je dán a pouhé konstatování, že neprojednáním
věci v přiměřené době bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, je
nedostatečné. Soud prvního stupně dle odvolacího soudu ve vztahu k námitce
žalované, že pokud se žalobce v rámci předběžného projednání nároku domáhal
zaplacení částky 100 000 Kč, žalobu však podal pouze o částku 60 000 Kč, mělo
by to být důvodem neúspěchu ve věci, správně uvedl, že s ohledem na posouzení
celé věci se tato částka jeví přiměřenou. Odvolací soud k tomuto závěru pouze
doplnil, že řízení, v době rozhodnutí odvolacího soudu dosud neskončené, začalo
v roce 2007 a při uvažované částce 10 000 Kč jako finančního vyjádření
nemateriální satisfakce by tato částka představovala nárok žalobce ve výši 70
000 Kč vzhledem k tomu, že první dva roky řízení se zásadně odškodňují částkou
ve výši 50 %. Současně se takto žalobce domáhal i odškodnění nemateriální újmy
z dalšího, dosud neskončeného správního řízení, které bylo zahájeno v roce
2008, tedy by na každé řízení de facto připadlo odškodnění ve výši 5 000 Kč za
každý rok řízení. Žalobcem uplatněná částka 60 000 Kč této standardní úvaze dle
odvolacího soudu plně odpovídá, resp. je spíše na nižší úrovni.
9. Právně významná dle odvolacího soudu není ani odvolací námitka
žalované vztahující se k rozhodnutí Nejvyššího soudu v jiném řízení, ve kterém
byla zamítnuta nespecifikovaná žaloba žalobce, z čehož žalovaný dovozuje, že
bylo prokázáno, že přes pozemky žalobce vznikla cesta, a že na základě tohoto
rozhodnutí bude možné dále rozhodovat o uložených pokutách a o jejich výši,
neboť toto řízení svým obsahem není totožné se souzenou věcí a nelze je do
souzené věci promítat.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu, v celém rozsahu, napadla žalovaná (dále
jen „dovolatelka“), zastoupená pověřeným zaměstnancem s právnickým vzděláním [§
241 odst. 2 písm. b), odst. 4 o. s. ř.], včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.).
11. Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání ve vyřešení otázky
hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
12. Nesprávné právní posouzení věci dovolatelka vidí v tom, že žalobce
nikdy v průběhu řízení nežádal nemajetkovou újmu v souvislosti s průtahy v
řízení, nýbrž vždy výhradně v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí.
13. Dovolatelka dále uvádí, že v průběhu řízení opakovaně poukazovala na
vady žaloby spočívající v nesrozumitelnosti a neurčitosti. Soud prvního stupně
projednává a projednával několik žalob, jejichž základ je totožný, tedy jedná
se o účelovou komunikaci ve vlastnictví žalobce. V souvislosti s touto
komunikací byla Obecním úřadem Druztová vydávána různá rozhodnutí o pokutách,
která byla následně rušena správním soudem. Žalobce se rozhodl, že ve vztahu ke
každému správnímu rozhodnutí podá samostatnou žalobu, jíž se bude domáhat
nemajetkové újmy v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí. Ve všech svých
podáních využívá téměř totožnou argumentaci. Ve dvou případech již rozhodoval
Nejvyšší soud rozsudky ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 338/2014, a ze dne
10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 200/2014, a v obou konstatoval, že řízení je
postiženo vadou, když v žalobě ani později v řízení žalobce dostatečně
srozumitelně a určitě neuvedl, zda požaduje zadostiučinění pouze za újmu
vzniklou v důsledku rozhodnutí, která označil v žalobě, nebo zda požaduje
zadostiučinění v důsledku dalších skutečností, např. množství rozhodnutí
vydávaných ve věci účelové komunikace, četnosti úkonu správního orgánu,
opakovaného podávání návrhů apod. Dovolatelka se proto domnívá, že se odvolací
soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, když žalobu nehodnotil v
kontextu s uvedenými rozsudky Nejvyššího soudu.
14. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
15. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že dovoláním napadený
rozsudek považuje za správný, dovolací důvod dle jeho názoru není dán a
dovolání žalované by mělo být odmítnuto a žalobci přiznány náklady řízení.
III. Formální náležitosti dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2.
zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
17. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a § 241a odst. 2 o. s. ř.
IV. Přípustnost dovolání
18. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
19. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro posouzení otázky
procesního práva, zda lze projednat nárok na peněžité zadostiučinění za
nemajetkovou újmu stanovený jednou souhrnnou částkou, ačkoliv žalobci měla
vzniknout nemajetková újma v důsledku různých odpovědnostních titulů, neboť
vyřešení uvedené otázky v napadeném rozhodnutí je v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
21. Dovolání je důvodné.
22. Žalobce v žalobě ani později v řízení dostatečně srozumitelně a
určitě neuvedl, zda požaduje zadostiučinění pouze za újmu vzniklou mu v
důsledku vydání rozhodnutí Obecního úřadu Druztová ze dne 13. 12. 2007, č. j.
Odpad/558/07/05, a rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 8. 4.
2008, č. j. DSH/3700/08, nebo zda požaduje zadostiučinění za újmu způsobenou mu
v důsledku dalších skutečností – množství rozhodnutí, kterými se správní orgány
„snaží žalobce přimět k tomu, aby strpěl veřejné užívání pozemků ve svém
vlastnictví“, zaujatosti, se kterou vůči němu správní orgány postupují,
četnosti úkonů správních orgánů vůči žalobci, opakovaného podávání návrhů na
výkon rozhodnutí proti žalobci, délce správního řízení atd. Žaloba proto trpí
vadou spočívající v její nesrozumitelnosti a neurčitosti a bylo na soudu
prvního stupně, aby žalobce vyzval k odstranění vady žaloby postupem podle § 43
odst. 1 o. s. ř.
23. Soud prvního stupně takto nepostupoval a ani odvolací soud jej
nevedl k nápravě, což se odrazilo i v obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Soud prvního stupně odůvodnil výši zadostiučinění nemajetkovou újmou vzniklou v
příčinné souvislosti s vydáním označených rozhodnutí, která byla zrušena pro
nezákonnost. Odvolací soud shledal toto právní posouzení správné, současně však
uplatněný nárok posoudil z hlediska délky řízení, když dospěl k závěru, že
pouhé konstatování, že neprojednáním věci v přiměřené době bylo porušeno právo
žalobce na spravedlivý proces, je nedostatečné, a současně provedl výpočet výše
zadostiučinění odvíjející se od délky správního řízení, resp. i dalšího
správního řízení. Napadené rozhodnutí tak spočívá na závěru, že se žalobce
domáhá poskytnutí zadostiučinění za vydání nezákonných rozhodnutí a
nepřiměřenou délku řízení, přičemž není zřejmé, jaká částka je žalobci
přiznávána z titulu nemajetkové újmy způsobené správním rozhodnutím, které bylo
později soudem ve správním soudnictví pro nezákonnost zrušeno, a jaká je
přiznávána z titulu délky (toho kterého) správního řízení.
24. V posuzované věci je tak z žalobních tvrzení patrno (a z toho
nepochybně vyšel i odvolací soud), že žalobce uplatnil minimálně dva nároky se
samostatným skutkovým základem. Prvním z nich se domáhá odškodnění nemajetkové
újmy, která mu měla vzniknout v důsledku správních rozhodnutí, která byla
později pro nezákonnost zrušena, ve druhém se domáhá odškodnění nemajetkové
újmy vzniklé v důsledku (nepřiměřené) délky správního (správních) řízení. Nelze
však vyloučit, že se domáhá i náhrady nemajetkové újmy vzniklé jinak. Této
žalobní konstrukci však v každém případě neodpovídá (jediný) požadavek na
zaplacení částky 60 000 Kč, neboť není zjevné, v jakém rozsahu se požadovaná
částka k jednotlivým nárokům vztahuje. To činí žalobu neurčitou, a bylo proto
na soudu prvního stupně, aby postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzval
žalobce k upřesnění žaloby ve směru rozlišení, jaké odškodnění ve vztahu k
jednotlivým žalobním nárokům požaduje, neboť míní-li žalobce uplatnit jednou
žalobou současně více nároků na náhradu nemajetkové újmy, musí jednoznačně
uvést, jakého odškodnění (v jaké výši) se na základě každého ze samostatně
uplatnitelných nároků (titulů) domáhá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5709/2015; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou
dostupná na www.nsoud.cz).
25. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud nad rámec shora uvedených nedostatků žaloby a
absence tomu odpovídajícího postupu podle § 43 o. s. ř. v posuzovaném řízení
další vady řízení neshledal.
VI. Závěr
26. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do posouzení nároku
žalobce nesprávné a tyto důvody platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
dovolací soud postupem podle § 243e odst. 2 o. s. ř. obě rozhodnutí zrušil a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
27. V dalším řízení soud prvního stupně v prvé řadě postupem podle § 43
o. s. ř. vyzve žalobce, aby upřesnil, z jakého titulu či titulů se domáhá
peněžitého zadostiučinění, a v případě více nároků se samostatným skutkovým
základem, aby jednoznačně specifikoval, jaký nárok (v jaké výši) z toho kterého
titulu požaduje. Teprve poté může soud ve věci znovu rozhodnout. V případě, že
by soud jako přiměřenou shledal formu zadostiučinění v penězích, vezme v úvahu
též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014,
uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Bude-li
žalobcem uplatňován i nárok z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího
v délce správního řízení, soud vyjde rovněž z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1174/2016, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.
11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1273/2016. V případě nároku z titulu nezákonného
rozhodnutí soud neopomene ani závěry dosavadní judikatury označené v rozsudcích
Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 200/2014, a ze dne 22. 10.
2014, sp. zn. 30 Cdo 338/2014, vydaných v souvisejících řízeních týchž
účastníků.
28. Odvolací soud i soud prvního stupně jsou ve smyslu § 243g odst. 1
části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány
právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
29. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 6. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu