30 Cdo 2870/2023-206
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně Poradenství
pro podniky s.r.o., identifikační číslo osoby 60318911, se sídlem v Praze 2 –
Novém Městě, Tyršova 1832/7, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, se
sídlem v Praze 13, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice –
Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1 – Malé Straně, Letenská 525/15, o
zaplacení 126 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp. zn. 63 C 398/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 24. 5. 2023, č. j. 23 Co 112/2023-189, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 126 000 Kč s
příslušenstvím jako odškodnění nemajetkové újmy, kterou měla utrpět v důsledku
nepřiměřeně dlouhého daňového řízení a na něj navazujícího soudního řízení
správního. Žalobkyně podala dne 25. 7. 2012 přiznání k dani z přidané hodnoty
(dále jen „DPH“) za zdaňovací období 2. čtvrtletí roku 2012. Po provedeném
postupu k odstranění pochybností zahájeném výzvou k odstranění pochybností dne
21. 8. 2012 a bezprostředně navazující daňové kontrole vydal prvostupňový
správce daně platební výměr a odvolání žalobkyně proti němu zamítlo odvolací
finanční ředitelství svým rozhodnutím ze dne 3. 2. 2015, č. j.
2936/15/5200-20443-711514. Žalobu proti posledně zmíněnému rozhodnutí zamítl
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 24. 5. 2017, č. j. 15 Af
24/2015-59, a kasační stížnost proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší správní
soud rozsudkem ze dne 30. 7. 2020, č. j. 10 Afs 173/2017-58, který nabyl právní
moci dne 7. 8. 2020. Celková délka řízení tak činila 8 let (ode dne 25. 7. 2012
do dne 7. 8. 2020). Požadavek na náhradu nemajetkové újmy žalobkyně uplatnila u
Ministerstva spravedlnosti, které přípisem ze dne 1. 2. 2021 konstatovalo
porušení práva projednat věc v přiměřené lhůtě, což považovalo za dostačující
formu odškodnění.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne
27. 2. 2023, č. j. 63 C 398/2021-155, zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně
domáhala na žalované zaplacení částky 60 893,99 Kč s příslušenstvím (výrok I),
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 65 106,01 Kč s
příslušenstvím, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II), a rozhodl o
nákladech řízení (výrok III).
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v
záhlaví označeným rozsudkem, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém
výroku I o věci samé tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni
částku 3 144 Kč s příslušenstvím, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
I potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil rozsudek soudu prvního
stupně ve vyhovujícím výroku II o věci samé jen tak, že lhůta ke splnění tam
uložené povinnosti činí 15 dnů od právní moci rozsudku, jinak rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku II potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku
odvolacího soudu). Odvolací soud se ztotožnil s posouzením kritérií složitosti řízení, jednání
poškozeného i významu předmětu řízení pro poškozeného. Pokud jde o posouzení
kritéria významu předmětu řízení pro žalobkyni, je dle odvolacího soudu
zavádějící námitka žalované, že význam předmětu řízení pro žalobkyni snižuje
okolnost, že žalobkyně byla účastníkem daňového podvodu. Odvolací soud
konstatoval, že z odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem
vyplývá, že správce daně neobvinil žalobkyni z daňového podvodu, nýbrž pouze
uvedl, že žalobkyně se účastnila řetězového obchodu, který byl zatížen daňovým
podvodem, o němž žalobkyně věděla nebo mohla vědět. Krajský soud v Ústí nad
Labem pak dospěl k závěru, že žalobkyně byla do řetězce obchodů s předmětným
zbožím zapojena toliko formálně, pouze přefakturovala zboží a převedla přijaté
platby, neúčastnila se nakládky ani vykládky zboží, nezajišťovala jeho
přepravu, ani si neověřila jeho převzetí odběratelem. Žalobkyně tedy věděla
nebo přinejmenším měla vědět, že se zapojila do obchodních transakcí zatížených
daňovým podvodem, a přesto nepodnikla žádné kroky ke snížení tohoto rizika,
neboť nijak neprověřovala vlastnosti prodávaného zboží ani svého obchodního
partnera. Dle odvolacího soudu nelze za zjištěných okolností dospět k závěru,
že by nejistota žalobkyně ohledně výsledku posuzovaného řízení byla omezena na
to, zda bude či nebude prokázáno její zapojení do daňového podvodu. Odvolací
soud proto neshledal, že by posuzované řízení mělo pro žalobkyni nepatrný
význam. Rovněž neshledal, že by význam posuzovaného řízení byl pro žalobkyni
„velmi vysoký“, když předmětem daňového řízení je daňová povinnost žalobkyně,
přičemž platebním výměrem byla vyměřena daň ve výši 663 249 Kč, a tato částka
byla předmětem posuzovaného řízení. Ani z hlediska výše předmětu řízení tak
nebyl význam posuzovaného řízení pro žalobkyni zvýšený. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále jen „dovolatelka“), jednající
dle § 241 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen
„o. s. ř.“, pověřenou osobou s doloženým právnickým vzděláním, v rozsahu výroku
I, a to pouze do částí, na základě kterých bylo žalované (ve spojení s
rozsudkem soudu prvního stupně) uloženo uhradit žalobkyni částku v souhrnné
výši 68 250,01 Kč s příslušenstvím, a dále v rozsahu (nákladového) výroku III,
včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř., ve
znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), jako
nepřípustné odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž
bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení před
soudy obou stupňů. Přípustnost dovolání ve věci samé, v rozsahu vyhovění žalobě, nemůže podle §
237 o. s. ř. založit otázka hmotného práva (která dle dovolatelky nebyla v dané
souvislosti v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena), zda v rámci
kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e)
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), lze hodnotit skutečnost, že
poškozený se účastnil řetězce zatíženého karuselovým podvodem, jehož účelem
bylo vylákání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty jako okolnost, která s
ohledem na nepoctivý či protiprávní čin snižuje význam předmětu řízení pro
poškozeného na nepatrnou úroveň, či případně zda tato skutečnost znamená, že se
v takovém případě vůbec neuplatní vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové
újmy. Odvolací soud se totiž při posouzení uvedeného kritéria neodchýlil od
dále uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Judikatura dovolacího soudu je ustálená v závěru, že samotný výsledek řízení
není v rámci úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného, tedy i pro
stanovení případného odškodnění, zásadně významný (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009), nejde-li ovšem o případy,
kdy účastníku řízení musel být negativní výsledek řízení již od počátku znám,
tedy o případy zřejmě bezúspěšného uplatňování práva (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2352/2014), uplatnění zcela zjevně
promlčeného nároku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011), anebo v nichž se nejistota účastníka ohledně výsledku
řízení omezovala pouze na to, zda bude prokázán jeho nepoctivý úmysl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4387/2015). Posledně uvedené výjimky z pravidla, že samotný výsledek řízení není významný,
ledaže by se nejistota účastníka omezovala pouze na prokázání jeho nepoctivého
úmyslu, se dovolává žalovaná.
K tomu je ovšem nutno uvést, že ze skutkových
zjištění, z nichž vyšel odvolací soud, nevyplývá, že by v daňovém řízení bylo
prokázáno vědomé (ve smyslu vědomé nedbalosti) zapojení žalobkyně do
karuselového podvodu, jak argumentuje dovolatelka, přičemž dovolání lze podat
pouze z důvodu nesprávného právního posouzení (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a pouze
z tohoto důvodu může dovolací soud napadené rozhodnutí přezkoumat (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Zjištění, na základě k důkazu provedených rozhodnutí, k jakým
právním závěrům dospěly soudy v posuzovaném řízení, je nutno pro účely tohoto
řízení považovat za skutková. Z rozhodnutí vydaných v daňovém řízení v tomto směru odvolací soud (ani před
tím soud prvního stupně) žádná skutková zjištění neučinil a z rozsudků vydaných
ve správním soudnictví vyplynul toliko jejich závěr, že žalobkyně věděla nebo
přinejmenším měla vědět, že se zapojila do obchodních transakcí zatížených
daňovým podvodem, a přesto nepodnikla žádné kroky ke snížení tohoto rizika,
neboť nijak neprověřovala vlastnosti prodávaného zboží ani svého obchodního
partnera. Tento závěr krajského soudu není zpochybněn ani odvolacím soudem
připojenou citací rozsudku Nejvyššího správního soudu. Právní závěry soudů ve
správním soudnictví co do formy zavinění ovšem důsledně odpovídají pouze
nevědomé nedbalosti, tedy že účastník nevěděl, ač vzhledem k okolnostem a k
svým osobním poměrům vědět měl a mohl [srov. § 16 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zák.“), či § 15 odst. 3 písm. b)
zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen
„přest. zák.“)]. Dovolací soud v této souvislosti poznamenává, že si je vědom
odlišného výsledku řízení v jinak obdobné věci sp. zn. 30 Cdo 2980/2023. Pokud tedy na základě skutečnosti, že žalobkyně (resp. fyzická osoba, jejíž
jednání je žalobkyni jako právnické osobě přičitatelné; srov. § 161 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, § 8 tr. zák. či § 20 přest. zák.)
nevěděla, ač vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měla a mohla,
odvolací soud nedospěl k závěru, že se nejistota žalobkyně ohledně výsledku
řízení omezovala pouze na to, zda bude prokázán její nepoctivý úmysl, a to
právě pro absenci prokázání jejího nepoctivého úmyslu, nijak se tím od shora
uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Zvláště když
zároveň platí, že ani protiprávní jednání účastníka průtažného řízení samo o
sobě nevylučuje právo tohoto účastníka na peněžité zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v
nepřiměřené délce řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2022,
sp. zn. 30 Cdo 429/2021).
Dovolací soud současně na základě argumentace
dovolatelky neshledal důvod se od své dosavadní ustálené rozhodovací praxe
odchýlit či ji dále v intencích podaného dovolání doplňovat, neboť rozšíření
výjimky z pravidla nevýznamnosti výsledku řízení i na případy, kdy účastník měl
a mohl vědět, že jeho nárok či obrana nejsou důvodné, by ve svých důsledcích
znamenal převrácení pravidla samotného, kdy by spíše bylo výjimkou, že se k
výsledku posuzovaného řízení nepřihlíží. K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, pak dovolací soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Tato podmínka však, jak bylo
vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není. Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.