30 Cdo 2880/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci
žalobců a) B. B., a b) J. B., zastoupených JUDr. Josefem Michálkem, advokátem
se sídlem v Šumperku, Fialova 12a, proti žalované M. S., zastoupené JUDr.
Radomilem Mackem, advokátem se sídlem v Lanškrouně, J. M. Marků 92, o určení
vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 8 C 207/2005, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci
ze dne 17. prosince 2009, č.j. 12 Co 302/2009-180, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 17.
prosince 2009, č.j. 12 Co 302/2009-180, se zrušuje a věc se vrací tomuto
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V záhlaví citovaným rozsudkem Krajský soud v Ostravě – pobočka v
Olomouci (dále již „odvolací soud“) změnil (žalobu zamítající) rozsudek
Okresního soudu v Šumperku (dále již „soud prvního stupně“) tak, že určil, že
„v rozsahu jedné ideální poloviny vzhledem k celku jsou nemovitosti, dům č.p.
275 na stavební parcele č. 224 zastavěná plocha a nádvoří, pozemky stavební
p.č. 224 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 380 m2, parcela č. 1948 zahrada o
výměře 76 m2, parcela č. 1949 zahrada o výměře 73 m2, parcela č. 1951 zahrada o
výměře 481 m2, zapsané na LV č. 7 v katastru nemovitostí pro obec Š., k.ú. Š.,
u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Šumperk, ve
společném jmění manželů žalobkyně a žalobce“ (dále též „předmětné
nemovitosti“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Neztotožnil se s právním
posouzením věci soudem prvního stupně, který dovodil konkludentní souhlas
žalobkyně s uzavřením sporné kupní smlouvy ze dne 9. února 2005 mezi
prodávajícím žalobcem b) a kupující žalovanou, „a to z chování žalobkyně (a/) a
z jejího podpisu na prohlášení ručitele ze dne 10. 6. 2004, kterým přistoupila
jako ručitelka ke smlouvě o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření
č. 3801/2004/01 z 10.6. 2004, kterou uzavřela žalovaná s Raiffeisen stavební
spořitelnou a. s. o poskytnutí úvěru 280.000,- Kč na koupi ideální jedné
poloviny domu č.p. 275 odpovídající bytové jednotce č. 2 na pozemku p. č. st.
224 k. ú. Š., LV č. 7.“ Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že nehodnotil
veškeré důkazy v intencích § 132 o. s. ř., když „přehlédl...že ze spisu shora
jmenované stavební spořitelny jednoznačně a nezpochybněně plyne, že pokud se
týká smlouvy o překlenovacím úvěru a úvěru ze spoření č. 3801/2004/01, potom
tato se vztahuje ke kupní smlouvě uzavřené mezi J. B. a M. S. ohledně totožných
nemovitostí, avšak uzavřené dne 3.5. 2004.“ Protože k převodu spoluvlastnického
podílu na předmětných nemovitostech na žalovanou došlo až na základě kupní
smlouvy ze dne 9. února 2005, odvolací soud dovodil, že žalobkyně a) k tomuto
převodu souhlas (písemně, ústně či konkludentně) nedala.
Pokud jde o právní posouzení věci, odvolací soud v odůvodnění
svého rozsudku mimo jiné uvedl:
„Nepochybné je...že již podanou žalobou se v souladu s § 40a
občanského zákoníku žalobkyně dovolává relativní neplatnosti sporné kupní
smlouvy z 9.2. 2005, ke které souhlas nedala, s tím, že v souvislosti s
prodejem nemovitosti v SJM jde o dispozici vybočující z obvyklé správy majetku
manželů. K platnosti úkonu, který uzavřel jen jeden z manželů a pokud nejde o
běžnou záležitost, což v posuzovaném případě naplněno je, je třeba souhlasu
druhého manžela, jinak je úkon relativně neplatný ve smyslu § 40a občanského
zákoníku. Pokud se proto žalobkyně a následně i oba žalobci podanou,
posuzovanou žalobou proti žalované dovolali relativní neplatnosti kupní smlouvy
z 9.2. 2005 ze shora specifikovaného důvodu nesouhlasu žalobkyně s touto
dispozicí žalobce s majetkem v SJM, je žaloba po právu a důvodná.“
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále
již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Přípustnost
dovolání dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací
důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř., které podrobně v dovolání vymezuje. V doplňujícím podání, doručeném
Nejvyššímu soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací
soud“) po uplynutí dvouměsíční lhůty pro podání dovolání (srov. § 240 odst. 1
o. s. ř.), pak dovolatelka uplatnila i dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř. Žalobci v písemném vyjádření k dovolání (sepsaném jejich
advokátem) odmítli (ve stručnosti shrnuto) dovolací argumentaci dovolatelky a
navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání (jako zjevně bezdůvodné) ve smyslu § 243b
odst. 1 o. s. ř. odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. l písm. a) dovolání
přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1
věta první o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že dovoláním napadený rozsudek je
třeba zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení, a to z těchto
důvodů. Z ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí
odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li
dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v
dovolání uplatněny (v posuzované věci sice dovolatelka výše cit. podáním své
dovolání doplnila o dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
při tvrzení, že odvolací řízení je zatíženo jinou vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, avšak učinila tak opožděně a proto k
tomuto doplňujícímu podání nemohlo být dovolacím soudem přihlédnuto, byť ve
výsledku z moci úřední dovolací soud takovou jinou vadu, zatěžující odvolací
řízení, zaregistroval a dospěl k závěru, že naplňuje důvod ke kasaci dovoláním
napadeného rozhodnutí). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jinou vadou
řízení je tedy i to, že odvolací soud vyšel z jiného skutkového základu než
soud prvního stupně, aniž postupoval podle ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. a
zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud I. stupně, případně
dokazování doplnil. Podle ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán
skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Podle odst. 2 tohoto
ustanovení odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud
prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje
vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než
které učinil soud prvního stupně. Podle odst. 3 tohoto ustanovení k provedeným
důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací
soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval;
tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být
prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování
skutkového stavu vycházel. Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené
důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění
skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé
doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud
nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování (odst. 4 cit. ustanovení). Podle odst. 5 ustanovení při zjišťování skutkového stavu odvolací
soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení
uplatněny v rozporu s § 205a nebo § 211a. I když ve smyslu ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. a ustálené
judikatury soudů není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil
soud prvního stupně, neznamená to, že od skutkových zjištění, která soud
prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení a svědků, popř. jiných
důkazů, se může odvolací soud bez dalšího odchýlit. Pokud má pochybnosti o
věrohodnosti výpovědí účastníků a svědků, na nichž soud prvního stupně založil
své skutkové zjištění, musí tyto důkazy opakovat a popř. i doplnit (ustanovení
§ 213 odst. 2 o.s.ř.) a opatřit si tak podklady pro vlastní posouzení jejich
věrohodnosti. Postup odvolacího soudu, kdy se odchýlil od skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně, aniž však dokazování sám zopakoval, není v
souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto odňal dotčenému
účastníkovi reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně
a skutkově argumentovat, v důsledku čehož došlo k porušení jeho základního
práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Chtěl-li
se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního
stupně na základě v řízení provedených důkazů předloženými listinami ve spojení
s výpověďmi účastníků řízení, bylo nutno, aby tyto důkazy sám opakoval a
zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů
(nález Ústavního soudu České republiky ze dne 14. září 2007, sp.zn. I. ÚS
273/06, in www.nalus.usoud.cz). Lze snad doplnit, že odvolací soud by nebyl
povinen zopakovat dokazování, jednalo-li by se (pouze) o listinné důkazy [s
výjimkou případu, pokud by měl za to, že je z nich možné dospět k jiným (pro
rozhodnutí zásadně významným) skutkovým zjištěním, než která učinil soud
prvního stupně] a dospěl-li by k závěru, že zjištění, která soud prvního stupně
učinil z výslechů účastníků řízení, svědků, znalců atd. jsou pro rozhodnutí ve
věci (zcela) bezcenná, neboť nepředstavují právně významné skutečnosti pro
právní posouzení věci (aplikaci příslušné právní normy na zjištěný skutkový
stav); taková právní úvaha odvolacího by ovšem musela být v odůvodnění jeho
písemného vyhotovení rozhodnutí zákonu odpovídajícím způsobem vyložena (srov. §
157 odst. 2 o. s. ř.). O takový případ se však v daném případě nejednalo. Odvolací soud proto plně nedocenil skutečnost, že zásada vyjádřená
v ustanovení § 213 odst. 1 o.s.ř. neznamená – zejména s přihlédnutím k zásadě
přímosti a ústnosti – že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od
skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí nebo z přednesů
účastníků řízení a svědků, a to především proto, že při hodnocení důkazů (§ 132
ve spojení s § 211 o.s.ř.) spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědi, který je
zachycen, a často nepříliš výstižně, v protokolu, i další skutečnosti, které –
ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědi – nemohou být vyjádřeny
v protokolu o jednání (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby,
plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského
soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice
může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny
již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak
hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. např. rozsudek bývalého
Nejvyššího soudu ze dne 14.4.1966, sp.zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1966, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 31.8.2000, sp.zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2001, ev. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
24.6.2003, sp.zn. 21 Cdo 372/2003). Proto chtěl-li odvolací soud korigovat skutková zjištění, resp. závěr o skutkovém stavu věci, jejž po provedení listinných důkazů, výslechů
svědků a účastníků učinil soud prvního stupně, který na jeho podkladě dospěl k
závěru, že předmětná kupní smlouva není postižena neplatností ve smyslu § 40a a
§ 145 odst. 2 obč. zák., bylo nezbytné, aby způsobem předvídaným v ustanovení §
213 odst. 2 o. s.
ř. zopakoval tyto důkazy, měl-li za to, že je z nich možné
dospět k jiným skutkovým zjištěním, než která učinil soud prvního stupně,
případně aby zákonu odpovídajícím způsobem vyložil (§ 157 odst. 2 o.s.ř.), z
jakých důvodů nebylo zapotřebí ten který důkaz, provedený v řízení před soudem
prvního stupně, zopakovat (např. pro jeho zjevnou nadbytečnost, resp. neúčelnost atd.). Takto ovšem – jak vyplývá z protokolu o jednání před
odvolacím soudem ze dne 14. prosince 2009 (viz č.l. 176 a násl.) – odvolací
soud nepostupoval. Z uvedeného je tedy zřejmé, že odvolací řízení je zatíženo (shora
popsanou) jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 věta
za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.). Zcela závěrem dovolací soud považuje za žádoucí zdůraznit, že z
odůvodnění rozhodnutí obou soudů se (explicitně) nepodávalo, že by se žalobkyně
dovolala tzv. relativní neplatnosti předmětného právního úkonu i vůči žalobci
b). Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku pouze uvádí, že se této
neplatnosti měl kromě žalobkyně a) dovolat vůči žalované i žalobce b), což
nelze vyložit jinak, než že odvolací soud měl za to, že neplatnosti se může
dovolat i ten, kdo ji sám způsobil. Takový závěr je ovšem v přímém rozporu s
hmotněprávním pravidlem chování ve smyslu § 40a věty druhé obč. zák. stanovícím, že neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Ve
vazbě na citované ustanovení občanského zákoníku je proto vhodné také
připomenout, že k tomu, aby nastaly účinky tzv. relativní neplatnosti, zákon
nestanoví žádnou formu, že účinky tzv. relativní neplatnosti nastávají jen
tehdy, jestliže její uplatnění došlo druhému účastníku (ostatním účastníkům)
právního úkonu, popřípadě - namítá-li neplatnost právního úkonu osoba, která
nebyla jeho účastníkem - všem účastníkům právního úkonu, a to okamžikem, v němž
projev vůle došel poslednímu z nich, a že právo dovolat se tzv. relativní
neplatnosti podléhá promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2008, sp. zn. 30 Cdo 29/2007, veřejnosti dostupný na internetových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). V dalším řízení odvolací soud neopomene, že v prohlášení ručitele
– žalobkyně ze dne 10. června 2004 (viz kopie prohlášení na č.l. 19) je činěn
odkaz na smlouvu o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření ze dne č. 3801/2004/01, uzavřenou dne 10. června 2004 mezi Raiffeisen stavební
spořitelnou a žalovanou, podle jejíhož čl. II. „Dlužník se zavazuje poskytnutá
úvěr použít výhradně k následujícímu účelu splňujícímu podmínku řešení bytové
potřeby: Koupě id. ? domu čp. 275 (odpovídající bytoví jednotce č. 2) na
pozemku st. parc. č. 224, k. ú. Š., LV 7.“ Bude tedy povinností odvolacího
soudu verifikovat, zda za této formulace se předmětný souhlas žalobkyně upínal
pouze a jen ke kupní smlouvě ze dne 3. května 2004, anebo (en bloc) k právnímu
úkonu, jehož předmětem je prodej id ?
spoluvlastnického podílu (ve společném
jmění žalobců) na předmětných nemovitostech žalované za stanovenou kupní cenu
(v tomto směru považuje Nejvyšší soud dovolací argumentaci žalované za logickou
a její odkaz na citovanou judikaturu – vzhledem k tomu, co bylo v řízení před
soudem prvního stupně zjištěno – za přiléhavý). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1
o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.