30 Cdo 2888/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., v
právní věci žalobce Zemědělského družstva Příchovice, se sídlem v Příchovicích,
okr. Plzeň - jih, identifikační číslo osoby 49195379, zastoupeného Mgr. Miladou
Škvainovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Koperníkova 21, proti žalovanému D.
Š., zastoupenému JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v
Praze 7, Přístavní 321/14, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u
Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 6 C 182/2009, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. května 2013, č.j. 18 Co
40/2012-428, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni, ze dne 15. května 2013, č. j. 18 Co
40/2012-428, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud Plzeň - jih (dále již „soud prvního stupně“) (v pořadí třetím)
rozsudkem ze dne 8. listopadu 2011, č. j. 6 C 182/2009-328, určil, že žalobce
je vlastníkem „budov bez č.p./č.e.v. postavených na pozemcích jiného vlastníka,
a to zemědělské budovy na st. p. č. 61/1 a 61/2, zemědělské budovy na pozemku
st. p. č. 62/1,62/2, 62/3,62/4 a 62/5 a zemědělské budovy postavené na pozemku
st. p. č.66 , tj. nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 445 u
Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Přeštice, pro
katastrální území Z. a obec L.“ (dále již „předmětné nemovitosti“ nebo
„předmětné budovy“), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. S odkazem na
závazný právní názor, který odvolací soud vyjádřil ve svém kasačním usnesení ze
dne 16. května 2011, č. j. 18 Co 143/2010-301 (že při uzavření předmětné kupní
smlouvy nedošlo k omylu ve smyslu § 49a obč. zák., že žalobce neměl v úmyslu
předmětné nemovitosti prodávat, neboť „z důkazů v řízení dosud provedených
rovněž nevyplývá, že by při uzavření kupní smlouvy hodlal budovy…kupovat sám
žalovaný“; odvolací soud pak dále vyložil, že „Soud I. stupně by měl žalovaného
poučit, aby nabídl důkazy svědčící o opaku, tedy o tom, že žalovaný hodlal
zakoupit i budovy, k nimž se domáhá určení vlastnického práva žalobce. Pokud
žalovaný takové důkazy nenabídne, nebo pokud z nabídnutých důkazů nebude moci
být učiněn závěr o tom, že žalovaný hodlal zakoupit i předmětné budovy, bude
muset prvoinstanční soud posoudit kupní smlouvu ze dne 12. 8. 2008 v části,
kterou byly prodávány předmětné budovy, jako právní úkon absolutně neplatný pro
nedostatek vážnosti, tedy pro to, že smluvní strany nechtěly svým projevem
způsobit právní účinky - prodat a koupit předmětné budovy.“) podané žalobě
vyhověl. Uzavřel totiž, že „Za situace, že u žalobce nebyl prokázán úmysl
sporné nemovitosti prodat a žalovaný neprokázal úmysl tyto nemovitosti koupit,
je nutné kupní smlouvu uzavřenou mezi nimi 12. 8. 2008, v části (§ 41 obč. zák.), kterou byly prodávány předmětné budovy, posoudit jako právní úkon
absolutně neplatný pro nedostatek vážnosti.“
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 3. října 2012, č. j. 18 Co 40/2012-367 ve smyslu § 219 o. s. ř. potvrdil
(jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Z odůvodnění
potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými
zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“
nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 27. března 2013, č. j. 671/2013,
rozsudek odvolacího soudu ze dne 15. května 2013, č. j. 18 Co 40/2012-428,
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolacímu soudu především
vytkl, že pokud v posuzovaném případě dovolatel v odvolacím řízení na podporu
své odvolací argumentace mj. odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 1131/2000, ve kterém dovolací soud zaujal právní
názor, že pokud je vůle účastníků vyjádřená v obligatorně písemné smlouvě v
rozporu s tím, co účastníci skutečně chtěli projevit, jde o neshodu mezi vůlí a
projevem, tj. omyl v projevu, a že smlouva i v takovém případě vznikla, nicméně
se lze dovolat její relativní neplatnosti, přičemž odvolací soud tento
judikovaný právní názor (od nějž dovolací soud nemá žádného důvodu se ani v
tomto případě jakkoliv odchylovat) při meritorním rozhodování nereflektoval a
zcela jej v odůvodnění svého rozhodnutí pominul, pochybil.
Pochybení odvolacího
soudu též shledal v nesprávném posouzení důkazního břemene s poukazem na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97,
publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 7/1998). Zpochybňoval-li snad
žalobce, že žalovaný neměl v úmyslu nabýt nemovitý majetek k předmětným
budovám, bylo na něm, aby takové (pro rozhodnutí zásadně významné) tvrzení v
řízení prokázal, nikoliv na žalovaném, aby na svou obranu zajišťoval důkazní
prostředek s cílem prokázat, že písemnou smlouvu, kterou s žalobcem uzavřel,
vskutku uzavřel v úmyslu v něm specifikovaný nemovitý majetek získat do svého
vlastnictví. V následujícím řízení odvolací soud v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl ve
výroku I. žalobu, jíž se žalobce domáhal, že je vlastníkem předmětných
nemovitostí (blíže specifikovaných v rozsudečném výroku I. soudu prvního
stupně), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
(výroky II. a III.). Odvolací soud „vázán právním názorem dovolacího soudu
vysloveným v jeho rozsudku ze dne 27. 3. 2013, dovodil, že důkazní břemeno o
tom, že žalobce neměl v úmyslu prodat předmětné nemovitosti, leželo na něm. Pokud žalobce zpochybňoval, že žalovaný neměl v úmyslu nabýt vlastnictví k
předmětným nemovitostem, bylo na něm, aby takové (pro rozhodnutí zásadně
významné) tvrzení prokázal. Z provedených důkazů, z účastnické výpovědi Z. T. ani ze svědecké výpovědi F. K. se žalobci nepodařilo, že žalovaný neměl v
úmyslu při uzavírání kupní smlouvy získat i předmětné budovy do vlastnictví. Žalobce písemnou kupní smlouvou ze dne 12. 8. projevil vůli prodat žalovanému
všechny zde uvedené nemovitosti a žalovaný projevil vůli všechny tyto
nemovitosti koupit, smlouva tedy vznikla. I kdyby však vůle účastníků směřovala
jen k prodeji a koupi usedlosti sestávající z objektu bydlení, zřízené na
pozemku č. st. 7, pozemku č. st. 7 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 1.689
m2, pozemku č. 44 zahrada o výměře 2.279 m2, pozemku č. 44/3 - ostatní plocha o
výměře 962 m2, pozemku č. 46/1 - zahrada o výměře 602 m2, pozemku č. 46/2 -
zahrada o výměře 142 m2, došlo by ohledně předmětných nemovitostí k omylu v
projevu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo
1131/2000). Protože i v takovém případě smlouva vznikla, lze se dovolat její
relativní neplatnosti. Protože však omyl vyvolal sám žalobce, nemůže se
relativní neplatnosti s úspěchem dovolat“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 o. s. ř. a dovolací důvod spatřuje v ustanovení § 241a odst. 1
o. s. ř. Nesprávné právní posouzení dovolatel spatřuje v tom, že se odvolací
soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, když nesprávně vyložil § 40a
věty druhé obč. zák., dle kterého „se neplatnosti nemůže dovolávat ten, kdo ji
sám způsobil“. V tomto směru dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 22. února 2007, sp. zn. 33 Odo 129/2005. Dále odkazuje na nález Ústavního
soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. I. ÚS 722/04, kterého se dovolával v odvolacím řízení. Nesprávné právní
posouzení odvolacím soudem dále dovolatel spatřuje v tom, „že z obsahu
předmětné kupní smlouvy ve spojení s obsahem znaleckého posudku vyplývá, že
kupní cena byla sjednána toliko ohledně nemovitostí tvořících bývalou
zemědělskou usedlost v obci Z., a nikoli již ohledně sporných nemovitostí“. Nebyl tak dodržen požadavek ekvivalentnosti plnění. Dovolatel proto dovozuje
absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy, ke které měl odvolací soud
přihlédnout z úřední povinnosti s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. ledna 2009 sp. zn. 30 Cdo 1088/2008. Dovolatel dále namítá
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, porušení ustanovení 213 odst. 2 o. s. ř., když odvolací soud dospěl k jinému skutkovému závěru než soud prvního
stupně (že žalovaný neměl v úmyslu při uzavírání kupní smlouvy získat i
předmětné budovy do svého vlastnictví), aniž by zopakoval rozhodné důkazy
provedené soudem prvního stupně, a konečné vytýká odvolacímu soudu vadné
skutkové řízení. Dovolací soud poté, co přihlédl k čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dovolání proti
napadenému rozhodnutí projednal a rozhodl o něm ve znění občanského soudního
řádu účinném od 1. ledna 2013. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti
shora cit. rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou
(účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), je ve smyslu §
237 o. s. ř. přípustné a je opodstatněné. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu uplatněného v
dovolání. Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej
dovolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Obsah dovolání opravňuje závěr, že žalobce uplatnil z hlediska zákonných
podmínek přípustnosti (§ 237 o. s. ř.) dovolací důvod, nesprávné právní
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., a to v závěrech odvolacího
soudu o tom, že žalobce se nemůže s úspěchem dovolat relativní neplatnosti
předmětné kupní smlouvy, neboť ji sám vyvolal, když odvolací soud tak nesprávně
vyložil § 40a věty druhé obč. zák. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení uvedené otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn.
30 Cdo
3025/2009 (poznámka: všechna rozhodnutí dovolacího soudu, na která se zde
odkazuje, jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu
www.nsoud.cz), vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které
zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v
relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními
anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým
zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či
absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost
přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného skutku, což (logicky)
jde na vrub správnosti právního posouzení věci. V poměrech posuzování
přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. při uplatnění zákonem předvídaného
dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci)
to tedy znamená, že přípustnost dovolání bude založena i v případě, pokud
odvolací soud k měnícímu (zde meritornímu) rozhodnutí přistoupí bez
odpovídajícího skutkového základu; takový závěr je třeba učinit i tehdy, pokud
odvolací soud bez provádění jakéhokoliv dokazování v odvolacím řízení oproti
soudu prvního stupně (jenž své meritorní rozhodnutí postavil na skutkových
zjištěních po provedeném dokazování) bude vycházet z jiného skutkového stavu
věci. Jde nejen o pochybení představující jinou vadu řízení, ale také o
pochybení právně kvalifikační, neboť při absenci právně významných skutkových
zjištění neměl odvolací soud odpovídající skutkový prostor, aby mohl přistoupit
k předmětnému právnímu posouzení věci. Lze tedy pro daný případ uzavřít, že
popsaná absence právně významných skutkových zjištění znemožnila odvolacímu
soudu přistoupit k právnímu posouzení věci, a pokud tak přesto odvolací soud
učinil, pochybil v otázce právního posouzení věci. Již z tohoto důvodu byl tedy
naplněn dovolací důvod pro kasaci napadeného rozsudku odvolacího soudu. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, dovolací
soud přihlédne k případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). S dovolatelem lze souhlasit potud, že odůvodnění napadeného rozsudku je v části
týkající se posouzení rozhodné otázky viny žalobce na způsobení relativní
neplatnosti předmětné kupní smlouvy nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (§
219a odst. 1 písm. b/, § 157 odst. 2, 3, a 4 o. s. ř.). Oprávněná je i námitka
dovolatele, že odvolací soud pochybil, když v rozporu s ustanovením § 213 odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř., dospěl k jinému skutkovému zjištění, než
které učinil soud prvního stupně (týkající se skutkového závěru, že žalobci se
nepodařilo prokázat, že žalovaný neměl v úmyslu při uzavírání kupní smlouvy
získat i předmětné budovy do vlastnictví), aniž by dosud soudem prvního
provedené důkazy zopakoval (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31. srpna 2010, sp. zn.
30 Cdo 2163/2010). Podle § 40a věta první a druhá obč. zák., jde-li o důvod neplatnosti právního
úkonu podle ustanovení § 49a, § 140, § 145 odst. 2, § 479, § 589, § 701 odst. 1, § 775 a § 852b odst. 2 a 3 považuje se právní úkon za platný, pokud se ten,
kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti
se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Výklad uvedených právních otázek se v judikatuře dovolacího soudu již ustálil
(srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2007, sp. zn. 33
Odo 129/2005). Byl přijat závěr že: „Nelze přisvědčit ani námitce žalobce, že
neplatnost ujednání způsobil sám žalovaný, který smlouvu formuloval a který se
tak nemůže neplatnosti posuzovaného ujednání dovolat. Účastníky uzavřená
smlouva je dvoustranný právní úkon, který vyžaduje ke svému vzniku vzájemné a
shodné (srovnatelné) projevy vůle smluvních stran (návrh a přijetí). Jestliže
žalovaný učinil návrh, který žalobce bez výhrad – ačkoli sám má právnické
vzdělání - akceptoval, nelze dovozovat, že to byl žalovaný, kdo způsobil
neplatnost tohoto právního úkonu.“ Obdobný závěr přijal i Ústavní soud v nálezu
ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. I. ÚS 722/04, jenž je veřejnosti k dispozici
na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz. V citovaném nálezu se
uvádí: „Je třeba vzít na zřetel, že vědomost o existenci omylu (§ 49a věta
první in fine občanského zákoníku) zahrnuje situace, kdy druhý účastník nemá na
vzniku omylu účast, ale uplatnění omylu je třeba připsat také na vrub tohoto
účastníka proto, že omyl se projevil navenek, a to způsobem vzhledem k daným
okolnostem poznatelným; přitom vzhledem k těmto okolnostem druhý účastník
poznal danost omylu anebo ji sice nepoznal, ale při péči, kterou od něho zákon
při uzavření právního úkonu vyžaduje, měl poznat; druhý účastník neupozornil
mýlícího se na omyl přesto, že o jeho omylu věděl, anebo proto, že jeho omyl
nepoznal, ačkoli ho vzhledem k okolnostem poznat měl. Dostačující je proto
zavinění ve formě nedbalosti, jež nastává i tehdy, nevěděl-li o omylu, protože
ho nepoznal, ačkoli ho poznat měl.“
I když se odvolací soud při rozhodování řídil závazným právním názorem
dovolacího soudu, uvedený právní závěr - jak vyplývá z odůvodnění napadeného
rozsudku - v projednávané věci z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
pominul, ačkoli se jím měl zabývat, neboť dovolatel podle obsahu spisu
(protokol o jednání před odvolacím soudem č.l. 425) při své právní argumentaci
v odvolacím řízení na citovaný nález Ústavního soudu poukázal. Jedná se o
shodné pochybení odvolacího soudu jako v jeho předchozím rozsudku ze dne 15. května 2013, č.j. 18 Co 40/2012-428, který byl dovolacím soudem zrušen právě z
důvodu, že se odvolací soud nezabýval judikaturou dovolacího soudu, na kterou
poukázal žalovaný. Další námitky dovolatele se týkají správnosti skutkového zjištění odvolacím
soudem, ke kterým dovolací soud z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nemohl
přihlédnout (§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a že řízení, jež mu předcházelo, je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; Nejvyšší soud
proto napadený rozsudek podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc
vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Vzhledem k tomu o návrhu, aby dovolací soud odložil vykonatelnost
dovoláním napadeného rozhodnutí, již nerozhodoval (§ 243 o. s. ř.). Nejvyšší soud po zvážení všech okolností, především s ohledem na obsah
nynějšího kasačního rozhodnutí, jímž bylo vyloženo, jak má odvolací soud v
řízení dále postupovat, nakonec nepřistoupil k výjimečné aplikaci § 221 odst. 2
o. s. ř., tj. prostřednictvím přikázání věci k odejmutí tohoto případu
předmětnému odvolacímu senátu; z obsahu spisu je navíc zřejmé, že napadeným
rozsudkem odvolací soud rozhodl prakticky měsíc a půl po vydání předchozího
kasačního rozhodnutí dovolacího soudu, z čehož je zřejmá snaha odvolacího soudu
tento soudní případ co nejdříve již rozsoudit (této snaze lze možná přičíst i
zmíněná procesní pochybení, kdy odvolací soud primárně sledoval hmotněprávní
stránku věci a dostatečně si neuvědomil shora uvedené procesní souvislosti, což
jistěže nelze brát jako nějaký „omluvitelný“ důvod). Dovolací soud pak
přirozeně neměl žádný prostor pro úvahu stran aplikace § 243d písm. b) o. s. ř., která by vedla ke změně dovoláním napadeného rozsudku; dovolacímu soudu tak
vskutku nezbylo nic jiného, než přistoupit ke zrušení rozsudku odvolacího soudu
a vrácení věci tomuto soudu. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).