30 Cdo 2903/2025-241
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce M. V., zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení nemajetkové újmy ve výši 111 456 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 23 C 79/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2025, č. j. 13 Co 639/2024-209, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci usnesení.
1. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací výrokem I napadeného rozsudku rozhodl o odvolání žalobce tak, že potvrdil rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 6. 3. 2024, č. j. 23 C 79/2023-160, kterým byla zamítnuta žaloba o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 111 456 Kč s příslušenstvím. Výrokem II rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.
2. Žalobou se žalobce domáhal zaplacení částky 111 456 Kč s příslušenstvím jako náhrady újmy způsobené žalobci nepřiměřenou délkou řízení konaného o kontrolním hlášení žalobce za období 2. čtvrtletí roku 2018. Žalobce uvedl, že celková délka řízení před správním orgánem i před soudem činila 4 roky a 7 měsíců (od 25. 7. 2018 do 27. 2. 2023). Takové řízení považoval žalobce za nepřiměřeně dlouhé, a proto požadoval přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Odvolací soud dospěl k závěru, že řízení v celkové délce 4 roky a 6 měsíců nelze hodnotit jako nepřiměřeně dlouhé.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včas podaným dovoláním. Toto dovolání odůvodnil tím, že „řízení o pokutě za nepodání kontrolního hlášení je řízení o přestupku na poli práva daňového. V případě nemajetkové újmy za přestupkového řízení, které bylo skončeno rozhodnutím o zastavení řízení, se postupuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk, a nikoliv podle § 31a odst. 3 OdpŠk, jak plyne z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4815/2015, ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3644/2019 a ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2865/2015.“ Přípustnost dovolání žalobce odvozuje od pochybení odvolacího soudu, neboť se neodůvodněně odchýlil od shora uvedených rozhodnutí dovolacího soudu, když v případě žalobce aplikoval § 31a odst. 3 OdpŠk a nikoliv § 31a odst. 2 OdpŠk.
4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání namítala, že žalobce se žalobou zcela jasně domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení. Soudy obou stupňů tak správně posoudily nárok žalobce v intencích kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk. Došly přitom k závěru, že ve věci nebyl dán nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení. Žalobce se nyní snaží vyvolat dojem, že se domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou z titulu nezákonného rozhodnutí, to však z žaloby neplyne. Žalovaná proto navrhla odmítnutí dovolání a přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. V rozsahu, v němž podané dovolání směřuje proti části výroku I napadeného rozhodnutí, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v jeho
výroku o nákladech řízení, a proti výroku II napadeného rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení není dovolání objektivně přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
8. Soud prvního stupně se v souladu se žalobou zabýval toliko otázkou délky řízení a dospěl k závěru, že řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé. Proti tomuto závěru brojil žalobce ve svém odvolání a touto otázkou se rovněž zabýval odvolací soud. V napadeném rozsudku pak dospěl k závěru, „že ve věci nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, kterého se žalobce dovolává“. To byl důvod zamítavého rozsudku soudu prvního stupně i napadeného rozsudku odvolacího soudu. Nemajetková újma způsobená nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (spočívajícím nikoli v nepřiměřené délce řízení) nebyla ze strany žalobce vůbec tvrzena, a tedy soudem ani posuzována. Na žalobcem předložené námitce (nikoli otázce – ta formulována nebyla) tedy napadené rozhodnutí odvolacího soudu není založeno. Předložená námitka proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
9. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 12. 2025
JUDr. Pavel Simon předseda senátu