30 Cdo 2936/2021-283
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce K. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Markem Dianem, advokátem se sídlem v Hostinném, B. Němcové 400, proti žalovanému J. B., soudnímu exekutoru, bytem XY, o zaplacení 908 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 19 C 225/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 5. 2021, č. j. 19 Co 62/2021-245, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 8. 2. 2021, č. j. 19 C 225/2016-224, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 100 800 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do částky 807 700 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II), dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III), a že Česká republika nemá vůči účastníkům právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). K odvolání účastníků Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy způsobené mu v exekučním řízení vedeném u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 26 EXE 318/2012. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Dovolatelem předestřená právní otázka, jaká právní úprava se použije pro posouzení nároku na náhradu škody na zdraví, jestliže ke škodní události došlo bezprostředně před 1.
1. 2014, avšak ke všem negativním důsledkům došlo až za účinnosti nové právní úpravy, byla již dovolacím soudem vyřešena a není důvodu, aby tato otázka byla posouzena jinak, proto uvedená otázka přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Rozhodné hmotné právo se podává z ustanovení § 3028 odst. 3 věty první a § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, věc se tudíž posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.
12. 2013, a podle podzákonného předpisu - vyhlášky č. 440/2001 Sb. (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1965/2016, ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3925/2013, ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1930/2016, ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1970/2015). Jednou z podmínek pro použití občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. podle jeho přechodného ustanovení § 3079 odst. 2 je existence mimořádných důvodů hodných zvláštního zřetele, pokud setrvání na dosavadní úpravě by ve výsledku znamenalo rozpor s dobrými mravy vedoucí ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.
Příkladmo jde o případy, ve kterých škůdce způsobil škodu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné. Za zvlášť zavrženíhodnou pohnutku lze považovat takovou pohnutku, která je v příkrém rozporu s morálkou občanské společnosti a svědčí zpravidla o morální bezcitnosti, zvrhlosti, o bezohledném sobectví, o pohrdavém postoji k základním lidským hodnotám, zejména k lidskému životu (srov. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1965/2016, uveřejněného pod č. 34/2019 Sbírky).
Nepovažoval-li odvolací soud skutečnost, že ke škodní události došlo bezprostředně před ukončením účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, avšak ke všem negativním důsledkům, jímž žalobce musel čelit, došlo až za účinnosti nové právní úpravy, ani velký rozdíl mezi výší odškodnění podle právní úpravy platné do 31. 12. 2013 a od 1. 1. 2014, za mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele podle § 3079 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., ve smyslu § 237 o. s. ř. se tím neodchýlil od označené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Ve zbývajícím rozsahu posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť z něho není patrné, kterou otázku či otázky hmotného nebo procesního práva měl žalobce za dosud nevyřešenou dovolacím soudem ani při řešení které otázky hmotného nebo procesního práva se dovolací soud od své dřívější (žalobcem neoznačené) judikatury má nově odchýlit. Dovolání je ve skutečnosti pokračováním pouhé polemiky se soudy obou stupňů a nevystihuje formální odlišnost dovolání, jako mimořádného opravného prostředku.
Nejvyššímu soudu nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )].
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
K žalobcovu odkazu na jeho předešlá podání v řízení učiněná (závěrečný návrh adresovaný soudu prvního stupně) Nejvyšší soud při přezkumu přípustnosti dovolání v souladu s § 241a odst. 4 o. s. ř. nepřihlížel (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněné pod č. 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2022
Mgr. Vít Bičák předseda senátu