30 Cdo 3039/2024-212
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce a) L. S., a žalobkyně b) E. S., oba zastoupeni JUDr. Evou Šimkovou, advokátkou, sídlem v Mukařově, Pomněnková 523, proti žalované 1) České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, sídlem v Praze 1, Staroměstské nám. 6, a žalované 2) České republice – Ministerstvu financí, sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 20/2018, o dovolaní žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2024, č. j. 91 Co 81/2024-162, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2024, č. j. 91 Co 81/2024-162, v té části, kterou byla potvrzena část výroku I usnesení soudu prvního stupně, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 1. 2024, č. j. 13 C 20/2018-146, mimo té části, jejímž předmětem je žaloba v rozsahu částky 50 000 Kč s příslušenstvím, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným usnesením (dále také „napadené rozhodnutí“) změnil část výroku I usnesení soudu prvního stupně tak, že se žaloba v rozsahu částky 50 000 Kč s příslušenstvím neodmítá, jinak tento výrok potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a ve výroku IV usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se žalobcům soudní poplatek nevrací (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Takto soudy rozhodly o žalobě, kterou se žalobci domáhali náhrady újmy jim způsobené jednak nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Městskou částí Praha 6, Úřadem městské části, odborem výstavby (dále „stavební úřad“) pod sp. zn. SZ MCP6 040744/2016/OV/Mj., jednak v nezákonných rozhodnutích: usnesení o přerušení řízení ze dne 20. 2. 2017 a stanovisko ze dne 23. 12. 2016 v řízení pod sp. zn. S-MHMP 1332486/2016 Chalupka. Tvrzenou újmu žalobci spatřovali v nemožnosti pronajímat stavbu (dům) v částce 150 000 Kč měsíčně za 15 měsíců prodlení, v náhradě nákladů právního zastoupení a stresovém stavu pramenícím z toho, že žalobci plánovali založení rodiny a počítali s dokončením stavby nejpozději k 1. 1. 2017.
4. Ve věci rozhodl nejprve soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 20. 4. 2023, č. j. 13 C 20/2018-108, který byl následně zrušen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 18. 10. 2023, č. j. 91 Co 208/2023-141. Podle odvolacího soudu si soud prvního stupně měl ujasnit předmět řízení vyplývají z nejasného žalobního návrhu. Ten totiž neupřesňoval, jakou částku z celkově uplatněné náhrady škody žalobci požadují z titulu nesprávného úředního postupu a jakou v souvislosti s jednotlivými nezákonnými rozhodnutími. V dalším řízení tak soud prvního stupně vyzval žalobce, aby v tomto směru doplnili svá skutková tvrzení, a ve smyslu § 43 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“), je poučil, že v případě nedoplnění těchto tvrzení nebude možné v řízení pokračovat. V návaznosti na pasivitu žalobců vůči této výzvě soud prvního stupně jejich nároky odmítnul.
5. Odvolací soud k podanému odvolání zdůraznil, že žalobci sice vylíčili konkrétní skutkový děj, neuvedli však peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požadují zaplatit. Nárok na náhradu škody způsobené každým jednotlivým nezákonným rozhodnutím (byť vydaným v jednom řízení) je třeba požadovat za nárok se samostatným skutkovým základem, u něhož žalobce musí vylíčit skutkový děj a uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Mimo části týkající se zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení tak odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
II. Dovolání
6. Proti usnesení odvolacího soudu, v rozsahu jeho výroku I, poslední věta, podali žalobci [dále též „dovolatelé“] prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozovali od toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a to otázky zákonnosti požadavku na specifikaci konkrétní peněžité částky nemajetkové újmy [pozn. Nejvyššího soudu: zde byla dovolateli patrně myšlena škoda, neboť výrok o nemajetkové újmě není předmětem nynějšího přezkumu] z titulu jednotlivých nezákonných rozhodnutí vydaných v rámci jednoho řízení a toho, zda se tyto nároky požadují za nároky se samostatným skutkovým základem, u kterých je nutné uvést peněžitou částku ke každému zvlášť.
7. Ačkoliv je dovolání pro svou argumentační stručnost až neobratnost na samé hranici projednatelnosti, dovodil Nejvyšší soud in favorem dovolatelů, a to se značnou mírou extenze z bodu 10 dovolání a tam označené judikatury dovolacího soudu, že jako předmět dovolacího přezkumu v nynější věci dovolatelé v zásadě předkládají otázku, zda pravidla civilního řízení umožňují soudu ve smyslu § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítnout žalobu, jejímž předmětem je náhrada újmy způsobené nesprávným úředním postupem, jakož i nezákonnými rozhodnutími, z důvodu, že žalobce k výzvě soudu učiněné podle § 43 odst. 1 o. s. ř. nevylíčil, jaké částky z celkově uplatněné náhrady škody jsou požadovány z titulu nesprávného úředního postupu a jaké v souvislosti s nezákonnými rozhodnutími.
8. Dovolatelé soudí, že v dané otázce se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (na níž odkazují) a žádají, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil v jimi napadené části tak, že jejich žaloba se neodmítá.
9. K dovolání se vyjádřila žalovaná 1) tak, že prvostupňový soud dovolatele zcela správně vyzval a poučil podle § 43 o. s. ř., aby doplnili svá skutková tvrzení, ti na tuto výzvu nereagovali, proto logicky následoval následek, na který byli prvostupňovým soudem upozornění, tedy odmítnutí žaloby. Navrhuje tak, aby dovolací soud podané dovolání zamítl jako nedůvodné.
10. K dovolání se vyjádřila také žalovaná 2), její vyjádření je však materiálně totožné s vyjádřením žalované 1); Nejvyšší soud proto odkazuje na předchozí bod tohoto usnesení.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).
12. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), za splnění podmínky § 241 o. s. ř.
13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Vzhledem k tomu, že při řešení výše uvedené právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. 16. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je ve vztahu k výše zmiňované právní otázce nejen přípustné, ale že je rovněž důvodné.
IV. Důvodnost dovolání 17. Obsahové náležitosti návrhu vymezuje ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. tak, že musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou. 18. Podle § 43 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. 19. Jak bylo uvedeno již v usnesení dovolacího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, nedostatek potřebných tvrzení představuje vadu žaloby ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. jen za situace, že brání pokračování v řízení, tedy jen jestliže má za následek, že v žalobě není vymezen předmět řízení po skutkové stránce, a to v takovém rozsahu, který neumožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem), a není tedy správné spojovat následky podle ust. § 43 odst. 2 o. s. ř., požadovaly-li soudy doplnění skutečností významných z hlediska hmotného práva, nikoli pro procesní stránku věci (srov. dále např. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2560/2014, nebo ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3229/2023). 20. Z argumentace uplatněné dovolateli v průběhu řízení před oběma nižšími soudy vyplývá, že svůj tvrzený nárok na náhradu škody spojují s prodlením s vydáním územního rozhodnutí v délce téměř 15 měsíců (od 31. 3. 2016 do 21. 6. 2017). Je pravdou, že mimo nesprávného úředního postupu spočívajícího v tomto prodlení označili jako příčinu újmy také (později zrušená) rozhodnutí stavebního úřadu o přerušení řízení ze dne 20. 2. 2017 a stanovisko odboru památkové péče Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. S-MHMP 1332486/2016 Chalupka, z jimi v řízení uplatňované argumentace je však zjevné, že tato rozhodnutí nahlížejí jako na nikoliv samostatnou či výlučnou příčinu vzniklé škody, ale jako na další činitel přispívající k prodlení v řízení (k tomu srov. již část původní žaloby nazvanou „stručná geneze věci“ na č. l. 1-2), a naopak své nároky nespojují s jejich hmotněprávními účinky, jak je v případě újmy způsobené nezákonným rozhodnutím obvyklé. 21. Jelikož tak jak namítaný nesprávný úřední postup, tak nezákonná rozhodnutí ve své vzájemné kombinaci (ve smyslu zde uplatněných nároků) směřují k jedinému následku (skutku), tj. ke vzniku prodlení v řízení, nemá požadavek soudů na specifikaci jednotlivých nároků vycházejících z rozdílných základů v nynějším řízení opodstatnění. 22. Při posuzování žalobních tvrzení je ale vždy na soudu, aby zhodnotil, zda se jedná o dva či více nároků se samostatným skutkovým základem, či zda žalobce požaduje v rámci jednoho nároku zadostiučinění za více samostatně uplatnitelných nároků, z nichž jeden pouze zvyšuje intenzitu újmy primárně způsobené skutečností jinou. Při posuzování toho, zda se jedná o nárok jediný či o více nároků, které vznikly v důsledku více příčin, je proto třeba posoudit, v čem konkrétně spočívá újma, za niž je náhrada požadována, záleží tedy na žalobci, jak nemajetkovou újmu vymezí, respektive podrobně popíše a vysvětlí, a s jakou skutečností ji pojí, neboť vysvětlením následku a jevových souvislostí jeho příčiny žalobce určuje skutkově předmět řízení. Z tvrzení žalobců v průběhu řízení včetně obsahu jejich dovolání je totiž zřejmé, že žalobci žalobou uplatnili, pokud jde o náhradu škody, nikoliv více nároků se samostatným skutkovým základem, nýbrž jen jeden nárok za újmu primárně způsobenou jednou skutečností (konkrétním nesprávným úředním postupem). 23. Ačkoliv je snad hypoteticky možné zkoumat, jak dlouhá prodlení byla v nynější věci způsobena tím kterým nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, přičemž takové úvahy mohou být následně relevantní například tehdy, pokud by se neprokázala existence příčinné souvislosti mezi jedním (z více uváděných) nezákonným rozhodnutím a průtahem v řízení, odrazilo by se takové rozdělení toliko do hmotněprávního posouzení věci, nikoliv do otázky projednatelnosti uplatněné žaloby. 24. Z hlediska projednatelnosti žaloby totiž není podstatné, jak uvedl Nejvyšší soud, jestliže soud v žalobě neshledá skutečnosti významné z pohledu hmotného práva, tedy v rovině do úvahy přicházejícího právního posouzení tvrzených skutečností. K tomu žalobce v občanském soudním řízení z hlediska způsobilosti jeho úkonu směřujícího k řádnému zahájení řízení, tedy žalobou, povinován není. Sama tato skutečnost k odmítnutí žaloby nepostačuje, není-li možná záměna s jiným skutkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014, a ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014). Z žalobních tvrzení v nynější věci přitom bez dalšího nevyplývá, že by taková záměna byla možná – dovolatelé totiž škodu konzistentně odvozují od průtahů v řízení, jež spočívaly podle jejich názoru i ve vydání jimi blíže konkretizovaných rozhodnutí, které ve svém souhrnu způsobily odsunutí realizaci stavby. 25. Z uvedeného tak vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem co do závěru o splnění podmínek pro odmítnutí žaloby spočívá na nesprávném právním posouzení věci, čímž je současně naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. 26. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení výše uvedené právní otázky nesprávné a tato nesprávnost se projevuje i v rozhodnutí soudu prvního stupně, postupoval dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. a napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 27. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 12. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu