30 Cdo 3045/2024-263
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně VKR-STAV Olomouc, s.r.o., IČO 26734915, se sídlem v Olomouci, Mišákova 535/40, zastoupené Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem v Prostějově, Aloise Krále 2640/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 7 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 265/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2024, č. j. 28 Co 108/2024-248, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se vůči žalované domáhala zaplacení částky 7 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která jí měla být způsobena nezákonným rozhodnutím soudního exekutora JUDr. Ing. Petra Kučery, Exekutorský úřad Kladno, vydaným v exekuci vedené proti žalobkyni pod sp. zn. 150 EX 2048/18, a představovaným exekučním příkazem ze dne 21. 6. 2019, č. j. 150 EX 2048/18-25, jímž byly postiženy nemovité věci žalobkyně. Soudní exekutor totiž k postižení tohoto majetku žalobkyně, který byl v exekuci následně též zpeněžen, přistoupil navzdory tomu, že vymáhaná pohledávka dosahovala pouze částky 8 167,50 Kč s příslušenstvím, a mohla být tudíž uspokojena z jiného (movitého) majetku žalobkyně.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu, a to v celém rozsahu, napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. V části, v níž podané dovolání směřuje proti výroku napadeného rozsudku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o nákladech řízení, jakož i proti výroku, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, není tento mimořádný opravný prostředek objektivně přípustný, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
8. Dále se dovolací soud zabýval tím, zda je dovolání ve zbývající části přípustné podle § 237 o. s. ř.
9. Otázka (dle přesvědčení žalobkyně v rozhodování Nejvyššího soudu dosud neřešená), zda v případě exekuce, která je vedena nepřiměřeným způsobem, vzniká poškozenému právo na náhradu škody způsobené tuto nepřiměřenost vyvolávajícím nezákonným exekučním příkazem i tehdy, není-li splněna podmínka vyčerpání opravných prostředků stanovená v § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a to ze zvláštního zřetele hodného důvodu spočívajícího v tom, že proti exekučnímu příkazu nejsou opravné prostředky přípustné a současně zde neexistuje ani žádný jiný způsob, jak se proti tomuto rozhodnutí bránit, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
10. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí především neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, dospěl-li k závěru, že se žalobkyně mohla proti rozhodnutí soudního exekutora, na jehož základě byl její majetek v exekuci postižen v nepřiměřeném rozsahu, bránit návrhem na (částečné) zastavení exekuce. Poukázat lze v této souvislosti zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 26 Cdo 53/2015 (jež navázalo na závěry formulované v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2003, sp. zn. 14 Co 98/2003, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 77/2003), nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 20 Cdo 980/2018, a ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 931/2021, a na z nich plynoucí závěr, podle kterého způsobilou obranou proti nepřiměřenému rozsahu exekuce je návrh na částečné zastavení exekuce podle § 268 odst. 4 o. s. ř., byla-li nařízena v rozsahu širším než jaký postačuje k uspokojení oprávněného.
11. Za této situace se tedy odvolací soud od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil ani tím, že v návaznosti na učiněná skutková zjištění, podle kterých žalobkyně uvedený návrh na částečné zastavení exekuce v dotčeném řízení nepodala (přičemž nadto nepodala ani odvolání proti následně vydanému usnesení o příklepu udělenému vydražiteli jejích nemovitostí, v němž mohla jako povinná námitku nepřiměřeného rozsahu vedené exekuce rovněž s úspěchem vznést, jak patrno např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3688/2016, a ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4138/2017, nebo z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 4072/18), uzavřel, že vyhovění žalobnímu požadavku brání nesplnění podmínky plynoucí z § 8 odst. 3 OdpŠk a spočívající ve využití procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje, tedy prostředků, mezi kterými je návrh na zastavení exekuce též ve zmíněném ustanovení výslovně uveden (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4389/2013, uveřejněný pod č. 44/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3322/2013, a ze dne 27. 6. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2552/2023).
12. Odchýlení se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu konečně nezakládá ani závěr odvolacího soudu o absenci zvláštního zřetele hodného důvodu, jímž ustanovení § 8 odst. 3 OdpŠk podmiňuje závěr o existenci předmětného nároku v situaci, kdy zákonem poskytovaný prostředek nápravy nebyl poškozeným využit. Vyplynulo-li ze skutkových zjištění odvolacího soudu, k jejichž revizi Nejvyšší soud není povolán (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), že skutečný důvod nevyužití těchto prostředků vycházel z toho, že žalobkyně až do vydání usnesení o rozvrhu dražbou získaného výtěžku prodeje jejích nemovitostí nevěnovala probíhající exekuci žádnou pozornost, neboť si ze své funkční datové schránky žádné písemnosti týkající se této exekuce dlouhodobě nevyzvedávala, zde totiž ve světle této judikatury (dopadající zejména na případy, kdy by nevyužití všech procesních prostředků představovalo vůči poškozenému přílišnou tvrdost) prostor pro jakoukoliv korekci uvedeného závěru odvolacího soudu nalézt nelze (k tomu viz vedle již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3322/2013, též žalobkyní zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3513/2014).
13. Nejvyšší soud proto uzavírá, že výše uvedená otázka, kterou žalobkyně v dovolání jako jedinou vymezila, přípustnost tohoto dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
14. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 12. 2024
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu