30 Cdo 3142/2017-214
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a)
E. B., a b) M. B., obou zastoupených Mgr. Zuzanou Nedomlelovou, advokátkou se
sídlem v Liberci, Vysoká 149/4, proti žalovaným 1) D. K., a 2) J. K.,
zastoupeným JUDr. Jiřím Králíkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Labská
louka 650, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu
v Semilech pod sp. zn. 7 C 3/2014, o dovolání žalovaných proti usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 24 Co
261/2016-175, takto:
Dovolání žalovaných se odmítá.
Okresní soud v Semilech (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28.
dubna 2016, č. j. 7 C 3/2014-148, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali
určení, že „každý z žalobců je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti
? pozemkových parcel – orná půda – trvalý travní porost, nemovitostí zapsaných
na listu vlastnictví pro katastrální území B. u T., obec T., vedeném
Katastrálním úřadem, Katastrální pracoviště S.“, a dále rozhodl o náhradě
nákladů řízení. V dané věci žalobci jako kupující uzavřeli s původní vlastnicí předmětných
pozemků E. T. jako prodávající dne 28. září 1995 kupní smlouvu o převodu
uvedených pozemků, na základě které však nebyl povolen vklad do katastru
nemovitostí, jelikož vkladový návrh (ač převodkyně přislíbila žalobcům, že
takový návrh u příslušného katastrálního úřadu učiní) převodkyní příslušnému
katastrálnímu úřadu nebyl podán. Dne 21. prosince 2013 E. T. jako prodávající
uzavřela s žalovanými jako kupujícími kupní smlouvu, na základě které uvedené
pozemky prodala žalovaným do jejich společného jmění; právní účinky vkladu
práva podle této smlouvy vznikly dnem 23. prosince 2013. Posléze žalovaní, v
průběhu trestního řízení vedeného proti E. T. pro spáchání přečinu podvodu, od
posledně uvedené převodní smlouvy (dne 21. prosince 2013) odstoupili. Soud prvního stupně s ohledem na pravomocné odsouzení převodkyně ze spáchání
přečinu podvodu dospěl k závěru, že od této smlouvy nebylo možné odstoupit,
„neboť kupní smlouva uzavřená způsobem kvalifikovaným jako přečin podvodu je
absolutně neplatná.“ Meritorní rozhodnutí soud prvního stupně založil na právně
kvalifikační úvaze, že: „věc posuzoval podle právních předpisů platných do 31. 12. 2013 (občanského zákoníku a zákona č. 265/1992 Sb.) s odkazem na ustanovení
§ 3028 NOZ. Tento závěr je zároveň opřen o nález Ústavního soudu ČR ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 402/2015, který lze vztáhnout i na projednávanou věc. Soud tak upřednostnil právo žalovaných nabýt vlastnictví na základě dobré víry
v zápis v katastru nemovitostí podle shora citovaného zákona a dal tak přednost
před tvrzenými nároky žalobců. Soud vycházel ve shodě s citovaným nálezem, že v
opačném případě by byl neopodstatněně upřednostněn princip, že nikdo nemůže na
jiného převést více práv, než má sám, před Ústavním soudem akcentovaným
principem ochrany dobré víry a důvěry v akty státu.“
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací
soud“) usnesením ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 24 Co 261/2016-175, zrušil
rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud přistoupil k vydání kasačního usnesení (ve stručnosti shrnuto z
odůvodnění jeho písemného vyhotovení) z následujících důvodů:
a) závěry soudu prvního stupně postrádají logiku v tom, že jimi dává nalézací
soud bez dalšího „přednost“ vlastnickému právu žalovaných, aniž by se blíže
zabýval otázkou, jaký právní titul pro takový zápis jim vlastně svědčí, pakliže
uvedený soud současně dospěl k závěru o absolutní neplatnosti kupní smlouvy,
kterou žalovaní uzavřeli s E. T.;
b) pro závěry soudu prvního stupně nesvědčí ani princip (neúplné) materiální
publicity obsažený v § 11 zákona č. 265/1992 Sb.;
c) podle názoru odvolacího soudu podvodné jednání může způsobovat pouze
relativní neplatnost právního úkonu, došlo-li k němu v omylu za předpokladů
stanovených v § 49a obč.
zák.; uvedenou právní otázkou se ovšem soud prvního
stupně nezabýval;
d) z obsahu spisu neplyne, že by se žalovaní dovolali vůči převodkyni E. T. neplatnosti kupní smlouvy ve smyslu § 49a obč. zák. (tj. pro omyl vyvolaný
převodkyní úmyslně, za který byla převodkyně pravomocně odsouzena); bude proto
nezbytné, aby v dalším řízení soud prvního stupně posoudil, zda a jaké právní
účinky takovýto jednostranný právní úkon ze strany žalovaných vyvolal, tj. zda
způsobil zánik smluvního vztahu podle předmětné převodní smlouvy. Pro další řízení odvolací soud mimo jiné uložil soudu prvního stupně, aby v
závislosti na výsledcích řízení se zabýval případně splněním podmínek vydržení
u žalobců, a zohlednil též v kasačním rozhodnutí připomenutou judikaturu
Ústavního soudu k právní problematice „nemo plus iuris“. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali žalovaní (dále též „dovolatelé“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňují dovolací důvod
ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu
§ 237 o. s. ř. vymezují tím, že odvolací soud jednak nesprávně vyřešil právní
otázku týkající se (relativní) neplatnosti předmětné kupní smlouvy, když
pominul, že soud prvního stupně byl ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán
trestním rozhodnutím ohledně spáchání trestního činu a osoby pachatele, pročež
uvedená kupní smlouva je ve smyslu § 39 obč. zák. absolutně neplatná, a dále
nesprávně „vyložil otázku střetu na jedné straně ochrany vlastnického práva
‚původních‘ vlastníků nemovitosti a na druhé straně dobrověrných nabyvatelů. Dobrověrní nabyvatelé měli legitimní očekávání nabytí vlastnického práva, když
uzavřeli smlouvu s údajným vlastníkem, evidovaným v katastru nemovitostí a
splnili tak všechny zákonné požadavky pro nabytí vlastnického práva převodem,
včetně vkladu jejich vlastnického práva do katastru nemovitostí.“ Dovolatelé
závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“
nebo „dovolací soud“) zrušil dovolání napadené usnesení odvolacího soudu a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalobci v písemném vyjádření k dovolání naopak zcela přisvědčili právním
závěrům odvolacího soudu a navrhli, aby dovolací soud dovolání žalovaných
zamítl. Nejvyšší soud předně uvádí, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro
dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II., části první
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání
žalovaných není – jak bude vyloženo níže – ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. Jelikož předmětné kupní smlouvy (které účastníci uzavřeli s E. T.) byly
uzavřeny v poměrech občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění, pro
posouzení věci se zde podle § 3028 odst. 3 o. z. uplatní režim dosavadní právní
úpravy. Právní názor odvolacího soudu týkající se relativní neplatnosti kupní smlouvy,
kterou žalovaní uzavřeli s původní vlastnicí pozemků E.
T., je zcela souladný s
ustálenou rozhodovací praxí (nejen) dovolacího soudu. Výkladem a aplikací § 135 odst. 1 o. s. ř., jenž mj. stanoví, že soud je vázán
rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek
nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je
spáchal, se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. usnesení
ze dne 15. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2368/1998, rozsudek ze dne 26. září 2000,
sp. zn. 25 Cdo 676/1999, rozsudek ze dne 25. února 2010, sp. zn. 25 Cdo
3213/2007, usnesení ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2931/20008, rozsudek
ze dne 27. května 2014, sp. zn. 32 Cdo 685/2013; všechna zde označená
rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových
stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz). V nich formuloval závěr, podle
něhož je soud ve smyslu uvedeného ustanovení vázán výrokem, nikoliv odůvodněním
trestního rozsudku. Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný
čin a kdo je spáchal, je dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty
trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném
nároku. V trestním řízení je pro následné občanskoprávní řízení závazně
rozhodnuto, jaký skutek se stal, kdo jej spáchal, i to, jaký následek tímto
skutkem poškozenému vznikl. Jestliže ve výroku trestního rozsudku o vině jsou obsaženy znaky skutkové
podstaty trestného činu podvodu, které jsou zároveň i znaky vymezujícími
okolnosti pro rozhodnutí o uplatněném civilním nároku, je soud v
občanskoprávním řízení ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. takovým pravomocným
trestním rozsudkem vázán, přičemž mu v občanskoprávním řízení nepřísluší ani
posuzovat otázku zavinění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna
2004, sp. zn. 25 Cdo 242/2004). Lze též odkázat na rozsudek Nejvyššího soud ze dne 10. září 2014, sp. zn. 30
1994/2014, v němž se mj. (též ve vztahu k dosahu § 135 odst. 1 o. s. ř.) uvádí:
„...je zřejmé, s přihlédnutím k obsahu shora cit. výrokové části předmětného
trestního rozsudku, že znaky protiprávního jednání žalovaného 1), jež byly
soudem v trestní věci podřazeny pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu,
jsou též podřaditelné pod skutkovou podstatu neplatnosti právního úkonu ve
smyslu § 49a (neplatnost z důvodu omylu), a zakládaly tak žalobkyni právo tuto
neplatnost právního úkonu zákonem předepsaným způsobem uplatnit. V rozsahu
těchto právně významných skutkových okolností vyplývajících z předmětné
výrokové znělky označeného trestního rozsudku, jež naplňují též znaky
(relativní) neplatnosti právního úkonu dle § 49a obč. zák., jsou soudy dle §
135 odst. 1 o. s. ř. uvedeným trestním rozhodnutím (předmětnou částí výroku o
vině žalovaného 1/) vázány. Podle § 49a obč. zák. právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba
učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění
rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o
něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto
osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.
Podle § 40a věty první obč. zák., jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu
podle ustanovení (mimo jiných) § 49a, považuje se právní úkon za platný, pokud
se ten, kdo je takovým právním úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu
nedovolá. V rozhodovací praxi (nejen) dovolacího soudu se ustálil právní názor, že sama
okolnost, že jedna ze smluvních stran byla odsouzena pro trestný čin podvodu,
neboť v souvislosti s předmětným právním úkonem měla uvést druhou smluvní
stranu (poškozenou) v omyl, nečiní ještě takovou smlouvu absolutně neplatným
právním úkonem ve smyslu § 39 obč. zák. Nejvyšší soud v tomto směru ustáleně
judikuje, že podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je
důvodem neplatnosti smlouvy podle § 49a obč. zák., jehož se může úspěšně
dovolat jen druhý účastník smlouvy (§ 40a obč. zák.) (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005,
uveřejněný pod číslem 36/2008 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2009, sp. zn. 31
Cdo 135/2007, publikovaný pod č. 28/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek; připomíná se, že za ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu je
třeba považovat rozhodnutí dovolacího soudu, které obsahuje předmětný právní
názor na řešení příslušné právní otázky, a jež bylo publikováno ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek – k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 19. října 2016, sp. zn. 30 Cdo 1072/2016). Se závěry obsaženými v R 36/2008 (a to právě ve vazbě na trestněprávní rovinu
věci) se mj. ztotožnil i Ústavní soud, který např. ve svém usnesení ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. I. ÚS 384/2005 (in http://nalus.usoud.cz), vyložil, že
„naplnění trestněprávní skutkové podstaty má v soukromoprávní rovině vliv právě
jen na možnou existenci omylu ve smyslu § 49a obč. zák.“). Poukazují-li dovolatelé v dovolání na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 2705/2006, podporující jejich právní argumentaci o absolutní
neplatnosti předmětné kupní smlouvy podle § 39 obč. zák., zcela pomíjejí, že
tento názor byl překonán rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010,
publikovaného ve Sbírce soudních a stanovisek pod číslem 70/2011. V tomto
rozhodnutí uvedený velký senát judikoval: „Smlouva, při jejímž uzavření jeden z
účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého
účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není neplatná podle ustanovení §
37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při
jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení § 49a obč. zák.,
jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§ 40a obč. zák.).“
Z vyloženého vyplývá, že na podkladě této dovolací argumentace se žalovaným
přípustnost jejich dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nepodařilo.
Ve zbývající dovolací argumentaci žalovaní pouze poukazují na řešení střetu (ve
stručnosti shrnuto) katastrálních vlastníků a dobrověrných nabyvatelů, a
nedůvodně vytýkají odvolacímu soudu, že ten v napadeném kasačním rozhodnutí
nesprávně řešil otázku předmětného střetu při ochraně vlastnických práv, aniž
by v tomto ohledu právně relevantním způsobem vymezili předpoklady přípustnosti
ve smyslu § 237 o. s. ř. Ve skutečnosti ovšem odvolací soud z hlediska případné skutkové eventuality, k
níž by v dalším řízení soud prvního stupně mohl dospět, poukázal též na
předmětnou judikaturu Ústavního soudu v řešení právní otázky „nemo plus iuris“,
jakož i na posléze tuto judikaturu reflektující soudní praxi dovolacího soudu. Uložil současně soudu prvního stupně zabývat se otázkou vydržení vlastnického
práva ze strany žalobců. Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů (tohoto) dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž
se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.