30 Cdo 3155/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci
žalobkyň a) J. E., a b) L. B., zastoupených JUDr. Jarolavem Skoupým, advokátem
se sídlem v Rakovníku, Havlíčkova 584, proti žalovaným 1) P. C., zastoupenému
JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, a 2)
M. B., zastoupenému Mgr. Lucií Benešovou, advokátkou se sídlem v Praze 1,
Palackého 15, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního
soudu v Rakovníku pod sp. zn. 9 C 92/2006, o dovolání žalobkyň proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2011, č.j. 30 Co 337/2007-441, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2011, č.j. 30 Co
337/2007-441, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Rakovníku (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28.
února 2007, č.j. 9 C 92/2006-117, zamítl žalobu, jíž se původní žalobkyně J. B.
(nyní žalobkyně a/, která se v průběhu řízení provdala a převedla většinu
žalobou dotčených nemovitostí do vlastnictví nynější žalobkyně b/), domáhala
určení, že je vlastnicí „rodinného domu č. 1934 s příslušenstvím na stavebním
pozemku p. č. st. 3038 se stavebním pozemku p. č. st. 3038 a zahradou p. č.
2972/10 vše v obci a k. ú. R.“ (dále též „předmětné nemovitosti“), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení vzal za prokázané, že žalovaným
byl znám stav tísně matky žalobkyně a že žalobkyně sama se ve finanční tísni
nenacházela. Matka žalobkyně se souhlasem žalobkyně použila majetek žalobkyně k
úhradě svých dluhů. Žalobkyně s ohledem na matku měla zájem na rychlém řešení;
proto přistoupila na řešení nabídnuté žalovanými, neboť v tomto ohledu toto
řešení bylo pro ni výhodné, a to i přesto, že kupní cena byla nepoměrně nižší,
než tržní cena. Při rozhodování okresní soud také zohlednil obsah vyjádření, v
němž žalobkyně uvedla, že se rozhodla uzavřít kupní smlouvu i přesto, že
předtím uvažovala o uzavření zástavní smlouvy. Soud prvního stupně dospěl proto
k závěru, že předmětná kupní smlouva je platná a žalobu jako nedůvodnou zamítl. K odvolání původní žalobkyně (nyní žalobkyně a/) Krajský soud v Praze (dále již
„odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. srpna 2007, č.j. 30 Co 337/2007-165,
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil že (původní) žalobkyně je
vlastnicí předmětných nemovitostí. Odvolací soud se zcela ztotožnil se
skutkovými zjištěními nalézacího soudu, avšak na rozdíl od něj shledal
předmětnou kupní smlouvu „za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy dle
§ 39 občanského zákoníku, když tato má charakter »lichevní smlouvy«.“
K dovolání žalovaných Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“
nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 26. ledna 2010, č.j. 30 Cdo
4665/2009-223, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. Dovolací soud přistoupil k vydání tohoto kasačního usnesení s
ohledem na zjištění, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně,
aniž by postupoval ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř., a to v procesní situaci,
kdy se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, který však v
otázce týkající se žalobkyní tvrzené tísně při uzavírání předmětné kupní
smlouvy naopak dospěl k závěru, že žalobkyně v inkriminovaný okamžik, tj. v
době, kdy uzavírala s žalovanými kupní smlouvu o převodu vlastnictví k
předmětným nemovitostem, se ve stavu tísně nenacházela. Odvolací soud (s ohledem na skutečnost, že původní žalobkyně kupní smlouvou ze
dne 20. května 2008 převedla na svou sestru L. B. níže specifikované a žalobou
dotčené nemovitosti) usnesením ze dne 2. dubna 2010, č.j. 30 Co 337/2007-257,
připustil, „aby v té části řízení, jež se týká určení vlastnictví rodinného
domu č.p. 1934 – objektu bydlení na stavebním pozemku p.č. st. 3038 – zastavěná
plocha a nádvoří, se stavebním pozemkem p. č. st. 3038 – zastavěná plocha a
nádvoří a zahradou p. č. 2972/10, to vše zapsané na LV č. 8963 pro obec a k. ú. R., u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště
Rakovník, vstoupila do řízení na straně žalobkyně L. B.“
Poté odvolací soud vydal dne 13. dubna 2011 pod č.j. 30 Co 337/2007-441, (v
pořadí druhý) rozsudek, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „v tom
správném znění výroku I., že žaloba na určení, že žalobkyně L. B. je výlučnou
vlastnicí rodinného domu čp.
1934 s příslušenstvím na stavební parcele,
parcelní číslo stavební 3038, se stavební parcelou parcelní číslo stavební
3038 a zahradou, parcelní číslo 2972/10, to vše zapsáno na L.V. č. 8963 pro
obec a katastrální území R. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj –
katastrální pracoviště Rakovník(,) a žalobkyně J. E. je výlučnou vlastnicí
zahrady parcelní číslo 2972/16, zapsané na L. V. č. 4408 pro obec a katastrální
území R. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj – katastrální pracoviště
Rakovník, se zamítá.“ Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a
dovolacího řízení. Odvolací soud při rozhodování vycházel z toho, že „dovolací
soud vyjádřil ve výše citovaném rozsudku závazný právní názor, že stav tísně u
matky žalobkyně nemohl současně vyvolat stav tísně u původní žalobkyně samotné
a pokud odvolací soud v předchozím rozhodnutí učinil opačný závěr, tento byl
dovolacím soudem hodnocen »za očividně nesprávný«.“ Odvolací soud zopakoval
soudem prvního stupně provedené důkazy, dokazování doplnil o další důkazy a
poté se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, že vůlí
žalobkyně bylo uzavřít kupní smlouvu, nikoliv smlouvu o půjčce či zástavní
smlouvu. Předmětnou kupní smlouvu neshledal neplatnou ani ve smyslu §§ 37,
odst. 1, 39 (nejednalo se o lichevní smlouvu) a § 49 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku podaly obě žalobkyně prostřednictvím svého advokáta
včasné dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. a uplatňují v něm dovolací důvod ve smyslu § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zdůrazňují, že kasační rozhodnutí dovolacího soudu neobsahuje výslovné
právní hodnocení v tomto směru, že stav tísně na straně matky žalobkyně a) S. B. neznamenal či vylučoval stav tísně na straně první žalobkyně. Odvolací soud
si tak v nyní napadeném rozhodnutí sám vykonstruoval právní závěr dovolacího
soudu, jímž má být ve smyslu § 243d odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř. vázán,
ačkoliv předchozí rozsudek dovolacího soudu žádný takový hmotněprávní názor
vůbec neobsahuje. Žalobkyně „tedy považuje za právní otázku zásadního významu s
obecným přesahem, zda soud, kterému je po zrušení jeho rozhodnutí věc vrácena,
je vázán právním názorem ve smyslu § 243d odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř.,
když zrušovací rozhodnutí žádný takový závazný právní názor neobsahuje a soud,
jemuž je věc vrácena, si jej sám bez podkladů ve zrušovacím rozhodnutí pouze
dovodí.“ V souvislosti se stavem tísně pak žalobkyně formulují další právní
otázku, která je podle jejich názoru „zásadního významu s obecným přesahem,
totiž, zda k naplnění stavu tísně, jakožto subjektivního znaku tzv. lichevní
smlouvy, může dojít, jestliže převodce dle takové smlouvy pociťuje stav tísně
jemu osoby blízké, jako tíseň vlastní.“ Další právní otázku zásadního významu
spatřují v tom, „zda naplnění nezkušenosti převodce nemovitosti, jakožto
subjektivního znaku tzv. lichevní smlouvy, vylučuje zkušenost jiné osoby jemu
blízké či zda ji vylučuje úroveň vzdělání převodce např. skutečnost, že
převodce je studentem vysoké školy.“ S ohledem na výsledky dokazování
žalobkyně (na základě podrobné argumentace) dospívají (oproti odvolacímu
soudu) k závěru, že v daném případě byly u předmětné převodní smlouvy naplněny
všechny znaky lichevní smlouvy. Dále žalobkyně vytýkají odvolacímu soudu, že se
relevantně nezabýval posouzením platnosti předmětné kupní smlouvy z pohledu §
37 odst. 1 obč. zák., tj. zda žalobkyně a) měla vůbec vážnou vůli, která by
směřovala k trvalému převodu vlastnictví k dotčeným nemovitostem. Odvolací soud
se vůbec nevypořádal se skutečností, že „vedle (kupní) smlouvy se vyhotovovalo
dne 11.03. 2005 vedlejší ujednání, jehož obsah údajně měl zajišťovat navrácení
nemovitosti do vlastnictví prvé žalobkyně v souvislosti se zaplacením částky
1.480.000,- Kč.“ Žalobkyně zdůrazňují, že „z toho, že se vůbec o vrácení
vlastnictví k nemovitostem do jednoho roku hovořilo v souvislosti s vrácením
částky 1.480.000,- Kč, svědčí jednoznačně úmysl první žalobkyně se trvale
vlastnictví k nemovitostem nezbavovat, a že smlouva, která byla podepsána,
fakticky měla sloužit pouze k zajištění k navrácení uvedené finanční částky. Pokud by prvá žalobkyně měla v úmyslu se natrvalo zbavit vlastnictví bez
dalšího, pak by sepisování takového vedlejšího ujednání zcela ztrácelo svůj
smysl.“ Na podporu této argumentace žalobkyně odkazují na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. ledna 2011, č.j.
30 Cdo 4065/2010, a uzavírají, že odvolací
soud se hodnocení předmětného právního úkonu z uvedeného pohledu vůbec
nevěnoval, ačkoliv svým obsahem a důsledky se v podstatě jednalo o smlouvu o
tzv. „propadné zástavě.“ Na podkladě této argumentace pak žalobkyně formulují
další otázku, jež považují za zásadního významu s obecným přesahem, a to „zda
při výkladu vážnosti vůle právního úkonu, který je učiněn písemně, je nutno
vycházet pouze z obsahu, který je na listině o právním úkonu uveden či zda je
třeba posoudit při hodnocení této konkrétní vůle i další okolnosti vyjadřované
v předkontraktačním období či vyplývající z dalších listin podepisovaných
současně.“ Konečně namítají, že v žalobě byl uplatněn i další nárok ve smyslu §
49 obč. zák. K tomu žalobkyně dodávají, že „s tím se odvolací soud vypořádal
jednou větou na str. 8 napadeného rozsudku, aniž by nějak splnění či nesplnění
podmínek uplatnění tohoto nároku a eventuelně jeho následků rozebral.“ Všechny
výtky dopadají (za použití doplněného dokazování) i na rozsudek prvoinstančního
soudu, který byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen. Ze všech vyložených
důvodů žalobkyně navrhly, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a
současně zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Žalovaní se k podanému dovolání žalobkyň písemně nevyjádřili. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami
(účastnicemi řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) se nejprve
zabýval přípustností dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolání tedy může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek. Dovolatel je proto
oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, jen z důvodu uvedeného v
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř, a je-li dovolání přípustné, též z
důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (§ 242 odst. 3
o. s. ř.). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně
vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Přitom vychází z
toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Z toho mimo
jiné vyplývá, že dovolací soud může při zkoumání správnosti názoru odvolacího
soudu řešit jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Tímto
dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a
musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze
považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu
o věci samé žádný vliv. Žalobkyně napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek
soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost
dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Obsah dovolání opravňuje závěr, že žalobkyně uplatnily z hlediska uvedených
podmínek přípustnosti, jako relevantní dovolací důvod, nesprávné právní
posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a to mimo jiné v
závěru odvolacího soudu ohledně charakteru smlouvy o převodu nemovitostí ze dne
11. března 2005.
Odvolací při posuzování, zda tato převodní smlouva má
charakter tzv. lichevní smlouvy, v odůvodnění písemného vyhotovení svého
rozsudku uvedl, že „dovolací soud vyjádřil ve výše citovaném rozsudku závazný
právní názor, že stav tísně u matky žalobkyně nemohl současně vyvolat stav
tísně u původní žalobkyně samotné a pokud odvolací soud v předchozím rozhodnutí
učinil opačný závěr, tento byl dovolacím soudem hodnocen za »očividně
nesprávný«.“
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud – jak správně v podaném dovolání
zaregistrovaly žalobkyně (resp. jejich advokát) – v uvedeném směru vůči
odvolacímu soudu takový právní názor nezaujal, je zřejmé, že právní posouzení
věci odvolacím soudem již pro tuto okolnost nemůže obstát a rozsudek odvolacího
soudu (který od takto domnělého právního názoru vycházel při právně
kvalifikačním závěru o skutkovém stavu věci) tudíž není správný; dovolání
žalobkyň proti rozsudku odvolacího soudu je proto přípustné a také i důvodné. Nejvyšší soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku ze dne 26. ledna
2010, č.j. 30 Cdo 4665/2009-223, mimo jiné uvedl:
„Jak vyplývá z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku krajského soudu, z
hlediska právního posouzení věci stalo se relevantním skutkové zjištění
spoluurčují závěr odvolacího soudu o stavu tísně žalobkyně při uzavírání
předmětné kupní smlouvy, kterou odvolací soud označil za tzv. smlouvu lichevní
a shledal ji ve smyslu § 39 obč. zák. za absolutně neplatnou. Odvolací soud v
odvolacím řízení žádné (doplněné) dokazování neprováděl, pouze se ztotožnil se
skutkovými zjištěními okresního soudu, který však ve shora zmíněné skutkové
otázce pro rozhodnutí ve věci zásadního významu naopak dospěl k závěru, že
žalobkyně se v inkriminovaný okamžik, tj. v době, kdy uzavírala s žalovanými
kupní smlouvu o převodu vlastnictví k předmětným nemovitostem, ve stavu tísně
nenacházela. Poněvadž závěr o tom, zda žalobkyně byla či nikoliv ve stavu
tísně, je otázkou skutkovou (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne
14. května 2002, sp. zn. II. ÚS 621/2000, in http://nalus.usoud.cz ), a protože
okresní soud v tomto směru na podkladě provedeného dokazování na rozdíl od
odvolacího soudu - dospěl k dílčímu skutkovému zjištění, jež mělo zásadní
význam pro právní posouzení věci, a to že žalobkyně se ve stavu tísně
nenacházela, je třeba konstatovat, že pokud odvolací soud neprovedl v odvolacím
řízení žádné dokazování ve smyslu § 213 odst. 2 o.s.ř.) a bez dalšího se v
uvedeném směru odchýlil od skutkového zjištění okresního soudu, pak se
žalovaným uplatněný dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř. podařilo
osvědčit. Jinak řečeno, rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování, přičemž úvaha, resp. domněnka odvolacího soudu, že ze zjištěného
stavu tísně u matky žalobkyně lze současně presumovat také stav tísně u
žalobkyně, je očividně nesprávná a dosud skutkově nijak nepodložená.
Pokud se
tedy v uvedeném směru, skutkově zásadně významném pro právní posouzení věci,
chtěl odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění okresního soudu, měl v
odvolacím řízení, v souladu s ustanovením § 213 odst. 2 o.s.ř., zopakovat ty
důkazy, z nichž by bylo možno podle jeho názoru taková skutková zjištění
učinit. Jestliže tak odvolací soud nepostupoval, zatížil své rozhodnutí
popsaným skutkovým deficitem, který v dovolacím řízení nelze nijak korigovat.“
Z citovaného právního názoru Nejvyššího soudu tedy vyplývá, že odvolacímu
soudu bylo (ve stručnosti shrnuto) vytknuto, že přistoupil ke změně rozsudku
soudu prvního stupně, aniž by si zajistil způsobem předvídaným občanským
soudním řádem (§ 213 o. s. ř.) skutkový základ pro učiněný právně kvalifikační
závěr stran lichevního charakteru předmětné převodní smlouvy. Pokud odvolací
soud i přes zcela jasné (citované) formulace v předmětné části textu odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu dovodil, že se dovolací soud vyjádřil k dílčímu
skutkovému zjištění stran tvrzené tísně na straně žalobkyně tak, že „stav tísně
u matky žalobkyně nemohl současně vyvolat stav tísně u původní žalobkyně
samotné“, pak nezbývá než konstatovat, že takový závěr nemá oporu v odůvodnění
rozsudku dovolacího soudu, uvedené vývody odvolacího soudu jsou nepatřičné a
v konečném důsledku vedly k vydání nesprávného rozhodnutí. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v
dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci,
přihlédne k případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a),
b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). V § 157 odst. 2 o. s. ř. se mimo jiné stanoví, že soud v odůvodnění rozsudku
stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které
důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů
řídil. Podle ustanovení § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to
každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom
pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo. Důkaz v řízení provedený nelze obecným soudem v rozhodnutí (jeho odůvodnění)
opomenout jen proto, že sám o sobě je v rozporu s tím, co tento soud - s
ohledem na své závěry stran skutkových zjištění plynoucích z jiných důkazů -
pokládá za skutečnosti prokázané; takovéto opomenutí je zcela zřetelným a
současně i protiústavním porušením zásad stran hodnocení důkazů a zejména i
kogentně uložené povinnosti (v rozhodnutí) vyložit, jakými úvahami se soud při
hodnocení důkazů řídil, když ty které skutečnosti vzal za prokázány. Zásada
volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v
úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které
nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře,
a které opomene (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12.06.1997, sp. zn. III.ÚS
95/97 in www.nalus.usoud.cz ).
Odvolací soud v odvolacím řízení nejen zopakoval dokazování, na základě
kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci (§ 213 odst. 2 o. s. ř.), ale také dokazování doplnil o další důkazy (§ 213 odst. 4 o. s. ř.). V
takovém případě pro odvolací soud – ve vztahu k obsahovým náležitostem
odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku – vyplývala z ustanovení § 157 odst. 2
o. s. ř. povinnost buďto i přes uvedené dokazování stran skutkových zjištění
zcela odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (pro případ, že podle
názoru odvolacího soudu skutkové závěry jsou totožné s nalézacím soudem) a dále
s vyložením, proč z doplněného dokazování nebyla učiněna žádná dílčí skutková
zjištění [tj., že z tohoto doplněného dokazování nevyplynuly, resp. nebyly
zjištěny – oproti zjištěním, které učinil soudu prvního stupně - žádné další
(jiné) skutečnosti, jež by podle přesvědčení odvolacího soudu měly být zásadně
významné pro právní posouzení věci], anebo naopak [např. v případě, že soud
prvního stupně z některých provedených důkazů neučinil dílčí skutková zjištění,
byť je reflektoval (zohlednil) v závěru o skutkovém stavu věci] povinnost
uvést, která dílčí skutková zjištění a z jakých důkazů (po jejich zhodnocení ve
smyslu § 132 o. s. ř.) učinil, proč z některých důkazů dílčí skutková zjištění
naopak neučinil, resp. jaké skutečnosti zjistil na podkladě doplněného
dokazování, to vše s promítnutím těchto dílčích skutkových zjištění do závěru o
skutkovém stavu věci (tzv. skutkové právní věty), který podřadil (a proč, tj. na základě jaké aplikační úvahy) pod citované příslušné (hmotně)právní pravidlo
chování daného právního předpisu, in eventum s odkazem na právní posouzení věci
v odůvodnění (věcně správného) rozsudku soudu prvního stupně. V daném případě odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku u
některých provedených důkazů učinil skutková zjištění, u jiných důkazů (v rámci
doplnění dokazování) postupoval tak, že je pouze nepřípustně (zčásti) opsal
(např. výslech žalobkyně, svědkyně S. B., svědka J. B.). Takový způsob
odůvodňování písemného vyhotovení rozsudku nejenže neodpovídá zákonem
stanoveným náležitostem (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), ale ve svém důsledku značně
zeslabuje jeho přesvědčivost, neboť bez jakéhokoliv smysluplného vysvětlení je
na straně jedné vytvářen skutkový terén ústící v jeho právní posouzení, aniž by
byly zohledněny, resp. vytěsněny (skutkovým zjištěním odporující) informace,
jež se podávají z dalších provedených důkazů, s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo
v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. § 132 o. s. ř.). Jestliže odvolací soud vycházel při hodnocení důkazů i z listiny označené jako
„Vedlejší ujednání ze dne 11.03. 2005“, která byla uzavřena téhož dne jako
převodní smlouva, a v níž se mimo jiné uvádí, že „V případě, že k uvedenému
datu převodce (roz.
žalobkyně a/) využije svého předkupního práva, které mu
nabyvatelé touto formou zřizují a nabyvatelům nejdéle do tohoto data uhradí
částku 1.480.000,- Kč...v plné výši a ve stanoveném termínu, na běžný korunový
účet ...., souhlasí nabyvatelé s následným jednáním o prodeji nemovitostí zpět
na převodce.“, pak měly být důsledně verifikovány (a to především ve vztahu k
hodnocení výslechů žalobkyně a svědků) okolnosti, za kterých účastníci
přistupovali k uzavření převodní smlouvy. Jinými slovy a zkrátka řečeno,
protože nebývá běžně zvykem, aby kupující kupoval od vlastníka – prodávajícího
nemovitosti s tím, že uhradí-li mu prodávající, který je nadto i po prodeji
oprávněn prodané nemovitosti užívat po stanovenou (delší) dobu, do určitého
termínu částku odpovídající kupní ceně, pro takový případ kupující souhlasí „s
následným jednáním o prodeji nemovitostí zpět na převodce“, pak vyplývají-li
podobné okolnosti z provedeného dokazování, je nezbytné se v takovém případě
zabývat otázkou simulovaného (převodní smlouvy), resp. disimulovaného právního
úkonu (např. zajišťovacího převodu vlastnického práva, in eventum tzv. propadné
zástavy), neboť takové okolnosti k podobnému závěru (hypoteticky) tendují. K
verifikaci těchto okolností, jež se v daných souvislostech evidentně (jak
vyplývá z obsahu spisu) nabízela, bylo třeba přistoupit důsledným zhodnocením
všech odvolacím soudem provedených důkazů, a to (již opakovaně zmiňovaným)
způsobem ve smyslu § 132 o. s. ř., obzvláště v situaci, kdy žalobkyně a),
svědkyně S. B. či kupř. svědek J. B. vypovídali o okolnostech předcházejících
uzavření převodní smlouvy, resp. někteří o kauze uzavření předmětné smlouvy
[viz protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 22. září 2010 na č.l. 321
a násl. – výslech žalobkyně a) – arg.: „Matka vylíčila panu C. celou situaci,
tedy že dluží...Pak C. nabídl, že oproti zástavě našeho domu by peníze půjčil s
tím, že do roka budou matkou zaplaceny...Vzpomínám si, že B. říkal, že se byli
s panem C. podívat a že jako zástava je dostačující...Dohodnuto bylo tedy, že
nám takto poskytnout částku 800.000,- Kč a my do roka tuto částku vrátíme plus
2 x 340.000,- Kč. Každá z těchto částek byla určena pro žalované...pokud jde o
vedlejší ujednání, to se týkalo vlastně toho, že pokud peníze zaplatíme, takže
tam znovu můžeme bydlet, resp. že nám barák do roka vrátí a bude tam takto
předkupní právo...z vedlejšího ujednání mi nenapadlo, že by se nejednalo o
zástavní smlouvu, jak jsem se původně domnívala“, výslech svědkyně S. B. –
arg.: „V každém případě mi přislíbil pan C., že mi peníze poskytne s tím, že
trval na tom, že do 1 roku já naopak peníze vrátím...Jednání vlastně proběhlo v
kanceláři u dr. U., kde jsem poprvé vlastně viděla pana B., bylo mi vysvětleno,
že on bude vlastně věřitelem spolu s panem C....Stále nám podsouvali, že
smlouva neznamená pravý prodej, a že vlastně slouží k tomu, aby jim peníze byly
vráceny...“, výslech svědka J. B. – arg.: „Já jsem se účastnil...jednání...vím,
že se jednat (jednalo) o poskytnutí půjčky paní B. na dům v R.
Vím, že se tam
hovořilo o smlouvě o zástavě, rozhodně si nevybavuji, že by se hovořilo o
nějaké kupní smlouvě“, výslech svědkyně JUDr. O. U. – arg.: „na pokyn pana C. a
B. ještě jsem sepisovala vedlejší ujednání ke kupní smlouvě, kde bylo uvedneo
(uvedeno), že pokud do jednoho roku zaplatí prodávající kupní cenu, takže se
přepíše kupní smlouva tak, že by se udělal (udělala) dohoda o odstoupení od
kupní smlouvy..Mohu potvrdit, že někdy (nikdy) se nejednalo o ničem jiném, než
o kupní smlouvě..Navíc nemovitosti, jak jsem zjistila(,) byla zastavená, takže
bych ani nemohla klientovi doporučit uzavřít zástavní smlouvu, resp. 2 zástavní
smlouvu...“ (dovolacímu soudu není zřejmé, proč výslech svědkyně nebyl
odvolacím soudem veden též v tom směru, aby byl zjištěn motiv, stimul jednání
žalovaných (navíc odděleně od kupní smlouvy) uzavírat zmíněná vedlejší
ujednání, v nichž je obsažena jejich (právně nevynutitelná) deklarace možného
„zpětného“ převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na žalobkyni a)
(přitom zmíněná svědkyně coby advokátka poskytující žalovaným předmětnou právní
službu byla v zásadě tou nejpovolanější osobou vytěsnit pochybnosti, jež se
odvíjejí od takto projevené vůle účastníků a které důvodně zakládají úvahy o
simulování kupní smlouvy a disimulování zcela jiného právního úkonu
souvisejícího s poskytnutím půjčky S. B.]. Zhodnocení důkazů a všeho, co v řízení vyšlo najevo, se pak logicky mělo
promítnout do odůvodnění rozsudku, neboť shora již citované ustanovení § 157
odst. 2 o. s. ř. se s ohledem na § 211 o.s.ř. (přiměřeně) vztahuje i pro řízení
u odvolacího soudu. Povinnost soudů rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v § 157 odst. 2 o. s. ř., je přitom jedním z
principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z článku 1 Ústavy České republiky, který
představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat
vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné
a právními závěry na straně druhé. Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti
uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává
nepřezkoumatelným (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2008,
sp. zn. 32 Odo 1091/2006, in www.nsoud.cz). Je třeba mít na zřeteli, že zákonem
vyžadované řádné odůvodnění písemné formy rozsudku není jen formálním
požadavkem, který má zamezit průniku obsahově nezdůvodněných, nepřesvědčivých
či snad neurčitých anebo dokonce nesrozumitelných soudních rozsudků, ale má být
v prvé řadě pramenem poznání úvah nalézacího (odvolacího) soudu jak v otázce
zjišťování skutkového stavu věci, tak i jeho právního posouzení. Má být také
prostředkem poznání úvah nalézacího (odvolacího) soudu při hodnocení jím v
řízení provedených důkazů, jeho úvah a výsledků při přisuzování relevantnosti
jednotlivých důkazních prostředků, jejich (ne)přesvědčivosti (např. v případě
výslechů svědků) či korektnosti jejich pramene (v případě listinných důkazů)
atd.
Jednou z důležitých částí odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku je
soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci. Takový závěr musí vycházet z
dílčích a pro rozhodnutí ve věci samé významných skutkových zjištění. Jednotlivé prokázané skutečnosti (skutková zjištění) je tedy třeba promítnout
do závěru o skutkovém stavu věci (do tzv. skutkové věty), který stručně a
výstižně vyjadřuje skutkový stav věci (§ 153 odst. 1 o.s.ř.) a který je
východiskem pro právní posouzení věci. Je tomu tak z toho důvodu, že pro závěr
o skutkovém stavu věci je rozhodující vyhodnocení důkazů z hlediska jejich
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, popřípadě věrohodnosti,
neboť to, jak vyznívá většina provedených důkazů, nic nevypovídá zejména o
jejich věrohodnosti a pravdivosti, navíc výběr důkazů, které byly v řízení
provedeny, může být ovlivněn nejen tím, jaký skutkový stav se opravdu odehrál,
ale i působením dalších, často nahodilých okolností (srov. např. usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. června 2004, sp. zn. 10 Co
830/2003, in ASPI, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2000, sp. zn. 21 Cdo 1689/99, in www.nsoud.cz, nebo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský
soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1081), rozsudek Nejvyššího soudu z 24. března 2010, sp. zn. 30 Cdo 3655/2009). Vzhledem k tomu, že určitá množina v odvolacím řízení provedených důkazů nebyla
odvolacím soudem vůbec zhodnocena, resp. takový výsledek nebyl zákonu
odpovídajícím způsobem obsažen v odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním
napadeného rozsudku, je třeba konstatovat, že odvolací řízení je zatíženo jinou
vadou, která mohla mít za následek nesprávné posouzení věci; k této jiné vadě
byl přitom dovolací soud povinen ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout. Z vyloženého tedy vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; dovolací
soud jej proto ve smyslu § 243b odst. 2 věta druhá o. s. ř. zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení, aniž by bylo nezbytné se zabývat zbylými námitkami,
jež v dovolání namítaly žalobkyně (k nim přihlédne odvolací soud v dalším
řízení). Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243 odst. 1 věta
právní o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů
řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d
ost. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.